Už vím, co k tobě cítím 8.

autor: Pajule

,,Tomi, kam běžíš?“ křičel Billi, který se udiveně díval směrem, kudy Tom běžel. Odpověď se mu však nedostavila. Slyšel klapnutí dveří. Tomi šel do svého pokoje, ten zvuk zná moc dobře. Ještě chvíli stál chlapec před dveřmi koupelny, až se nakonec vzpamatoval a rozešel se směrem k pokoji, kde se právě teď za dveřmi schovával Tomi. Potichu kráčel chodbou a jeho kroky byly sotva slyšet. Bosky došel až k Tomovým dveřím a potichu je otevřel. Nakouknul dovnitř a spatřil své dvojče, jak klečí u postele zády ke dveřím a přehrabuje se nějakými papíry či co to vůbec je.

,,Bráško?“ promluvil tiše Billi a udělal jeden nejistý krok vpřed. Co když tam má něco důvěrného?

,,Bille…“ otočil se Tom se strašně starým papírem v ruce.

,,Co jsi tak najednou utekl. Máme přece jít obědvat…“

,,Promiň. Já si na něco vzpomněl. Potřeboval jsem to najít,“ usmál se nevinně dredatý klučina a papíry začal skládat zpět do úhledné kupičky, kterou vložil do krabice. Tu zastrčil pod postel. Ten starý papír si položil na noční stolek a přešel ke svému dvojčeti.

,,Půjdeme?“ špitl. Havraní vlasy se jen zatřepotaly na souhlas kývnutí.

…………….

,,No sláva. Už jsme myslela, že to budu muset ohřívat,“ řekla nevrle Simone, když spatřila dvojčata ve dveřích kuchyně, která byla spojena společně s jídelnou.

,,Promiň, mami,“ řekla jednohlasně dvojčata a usadila se na své místa u jídelního stolu. Matka přinesla talíře, příbory a následně přišla se dvěma hrnci. V jednom se ukrývaly špagety a v druhém výborná sýrová omáčka.

,,Gordon je ještě v práci?“otázal se dredatý klučina, když si nandával svoji porci na talíř.

,,Ještě je. Vrátí se až večer. A teď jsem si tak vzpomněla… kdy vlastně máte vánoční prázdniny?“ Simone se nejdříve otočila na Billa, ten jen mlčky seděl a snažil se svou pravou rukou nabrat trochu špaget. Moc mu to však nešlo, protože nebyl zvyklí jíst špagety jen vidličkou. Nemotorně mu padaly špagety okolo talíře a omáčka byla všude po skleněném stole. Simone se dál Billovi nevěnovala a otočila se na Toma, který právě polkl poslední sousto.

,,Mami, my už do školy nechodíme, takže prázdniny můžeme mít kdykoli,“ usmál se Tom a ironicky si poklepal prstem na čelo.

,,Promiň, já si to pořád nemůžu uvědomit, že už mám doma veliký kluky s maturitou…“

,,To je dobrý. A proč to vůbec chceš vědět?“ promluvil konečně Bill.

,,Víte, kluci, nebudu s vámi moc trávit Vánoce. Ani Gordon tu nebude.“

,,Proč?“ zakuckal se Tomi, když se dozvěděl tuhle né příliš příjemnou novinku.

,,Odvolali mě na dva měsíce do Londýna. Je to jedinečná pracovní příležitost. A Gordon pojede se mnou, protože já anglicky umím říct maximálně ahoj nebo děkuju.“ Simone nešťastně povzdychne. Má veliké obavy nechat je tu samotné, ale co může dělat? Celý život na tuto nabídku čeká.

,,Kdy odjíždíš?“

,,To je ten problém. Musela bych odjet už zítra. Přesně deset dní před Vánoci.. A vrátila bych se až někdy v polovině února.“

,,Myslím, že to nebude problém. Dokážeme se o sebe postarat,“ řekl po chvíli chlapec s dredy, které se teď ukrývaly v jakémsi drdolu.

,,Vážně? Vážně by vám to nevadilo?“

,,Ne, mami,“ jako šťastná rodina se dokázali mezi sebou podržet. Důvěřovali jeden druhému a podporovali ho v jeho snech. Vždy si všili vstříc a tím se stali jako rodinou z nějakého filmu s happy-endem.

…………….

,,Tak se tady mějte a nic si neudělejte. Bude se mi stýskat. A hned jak dorazíme do Londýna, tak vám zavolám, ano?“

,,Ano, mami. Už to opakuješ nejmíň po padesáté. Vážně to tu společně s Tomem zvládneme, viď bráško?“černé vlasy rozevláté ve větru se rozházely ještě více, když se chlapec točil.

,,Samozřejmě. A teď už jeďte, nebo vám to uletí,“ pošeptal Tomi mamince do ouška, objal ji a věnoval jí malou pusu. Následně objal i svého nepravého otce Gorgona a poplácal ho po zádech. Odstoupil o kus dál od silnice a zachumlal se ještě více do bundy, protože mu byla zima. S Billem to bylo horší. Ten byl vždy víc citlivý na vztahy mezi lidmi. A s matkou si rozuměl skutečně až moc velmi dobře. Ukápla mu i ta nějaká slza a matky se nechtěl pustit. Musel do toho vstoupit Gordon, který už Simone pobízel, ať nastoupí do taxíku, protože jinak jim uletí letadlo. S Billem se ještě rychle objal a vlezl do taxíku. Za ním hned Simone. Dvojčata ještě dlouho mávala, i když auto už zmizelo z dohledu. Poté se konečně přesunuli dovnitř.

,,Brr… je mi hrozná zima…“ drkotal dredatý chlapec mezi zuby, zabalený do teplé deky. Seděl na křesle, které bylo natočené směrem k vyhaslému krbu, po kterém šilhal jako malé dítě po čokoládě.

,,Uvařím ti čaj, “ pípl Bill, který se naopak vysvlíknul, protože mu bylo teplo. Ono když Tom vyrazil ven jen v bundě, pod kterou nic neměl a navíc předtím byl v horké sprše, tak se není čemu divit.

,,D-děkuju,“ zašeptal špinavý blonďák a zabalil se ještě více do deky.

,,Prosím, pane. Servis až k vám,“ přikráčel po chvíli Billí s čajem, který sotva udržel.

,,Bože, Bille! Co to děláš? Vždyť se ještě opaříš!“ vyjel Tom a bleskově se postavil. Od bratra si prudce vzal hrneček s jahodovo-smetanovým čajem a položil ho na stolek, který sloužil pro odkládání knížek a časopisů, když si Simone po chladných večerech četla u krbu.

,,Tomi, co to děláš? Takový pako, že bych se měl opařit čajem, snad ještě nejsem, nebo ano?“ díval se udiveně černovlasý chlapec na svého bratra, který teď před ním stál jen v boxerkách, jelikož promočené kalhoty si sundal.

,,Promiň. Moc se ti omlouvám. Tak jsem to vůbec nemyslel. Já jen… nechtěl jsem, aby ses zranil. A nesl si to jen v levé ručce, protože tu pravou máš bolavou,“ chlapci s tmavě blonďatými dredy to bylo velmi líto, že měl tak prudkou reakci, ale o svého brášku se bál. Už takhle si kladl vinu, že za jeho pravou bolavou ručku, která byla nádherná, ale teď zraněná, může právě on.

,,To já přeci vím,“ odsouhlasil Billi a sklopil oční víčka svých krásných očí, kterými se pyšnil a dokázal jimi každého okouzlit, každého přesvědčit a především se do něj každý snadno zamiloval. A on si toho byl vědom, jen toho nevyužíval. Přesně naopak dával najevo, jaký skutečně je. A těm, které miloval, to dával jasně znát. Jen v jednom si nebyl moc jistý…

,,Bille, já asi půjdu spát,“ vyrušil ho z myšlenek dredáč.

,,Dobře. Já půjdu též,“ usmál se Bill, vypnul televizi a s bratrem po boku odkráčel chodbou a po pár schodech až ke svému pokoji.

,,Dobrou, bráško!“ pípl Bill a černé vlasy rázem zmizely za dveřmi.

,,Dobrou…“ špitl i Tom a zavítal do svého pokoje.

…………….

Byla noc, asi jedna hodina ranní a venku zuřila sněhová vánice. Chlapec se převaloval z boku na bok a nemohl spát. Bál se. Neměl rád tyhle noci. Při jedné podobné se mu zabil tenkrát jeho největší kamarád. Chlapec vylezl zpod peřiny a jen v boxerkách zamířil k dveřím pokoje.

autor: Pajule

betaread: Janule