Chaos v duši 3.

autor: Áďa

Vešel jsem do dveří. Sundal jsem si kabát, pověsil ho na jeho místo a nakoukl do kuchyně. Nikdo tam nebyl. David byl zřejmě u Toma. Vydal jsem se za nimi, nejdřív ale bylo ve scénáři zapadnout do koupelny. Umyl jsem si ruce a opláchl si obličej. Vzhlédl jsem a pohlédl na sebe do zrcadla. Sakra, pořád vypadám vyklepaně… Ono vlastně ani není čemu se divit, ale i tak jsem to chtěl zamaskovat. Nikdo mě přece neviděl. Takže doufám, že se mi podaří to celé nějak ututlat… Prohrábl jsem vlasy hřebenem, vyšel z koupelny a zaklepal jsem na dveře Tomova pokoje, načež jsem do nich lehce strčil.

„Tome,“ vydechl jsem překvapeně a na tváři se mi rozzářil úsměv.

Bráška byl sice pořád ještě zachumlaný v duchnách, do očí se mu ale vrátila až do včerejška pohaslá jiskra a culil se na mě. Byl opravdu roztomilý…

„Už mám jen 39.5,“ informoval mě.

Ačkoliv i tohle byla poměrně vysoká horečka, už to bylo pod čtyřicet a bylo to znát i na Tomově hlase. Byl sice stále poněkud mdlý, ale o mnoho živější. S úsměvem jsem k němu přistoupil, sedl si na okraj jeho postele a šťastně mu stiskl ruku, on ji však vyškubl a pevně mě objal. Všiml jsem si, že přestože se dosud David usmíval, náhle se zachmuřil a v jeho pohledu se objevila silná nevraživost. Rozhodl jsem se nedávat nic najevo. Plnými doušky jsem si vychutnával to hřejivé objetí.

„Ach Tommy, já jsem tak šťastný, že už ti je líp…“

„Já taky, bráško,“ oplatil mi s úsměvem, náhle ale trošku zbledl a jeho hlava lehce poklesla.

Vysmekl jsem se z jeho objetí a lehkým tlakem svých rukou ho přinutil, aby si opět lehl. Vyloupl jsem z plata další Paralen.

„No to snad nemyslíš vážně!“ zašklebil se Tom a s odporem hleděl na prášek. „Sotva se mi uleví, a ty mě zase začneš dopovat tím chemickým svinstvem?“

„To chemické svinstvo tě v předchozích dnech drželo při životě,“ odsekl jsem, ne však tvrdě. „A kromě toho, je ti sice o poznání líp, ale pořád máš 39,5! To jsou skoro čtyřicítkové horečky, které se ti můžou kdykoliv zase zvednout! Takže mě neštvi a koukej si zase v klidu lehnout. OK, dovolil jsem ti trošku zablbnout, teď se ale snaž zase spát. Dokud nebudeš mít 36.8, tak z té postele nevylezeš, je ti to jasný?“

„No jo, mami,“ povzdychl si a s velmi nelibým výrazem zapil prášek zbytkem čaje.

David se mezitím zvedl.

„Tak já asi zase půjdu,“ řekl. Sice se tvářil klidně a vyrovnaně, podle hlasu ho ale něco strašně zlobilo.

„Davi, co ti je?“ zeptal jsem se ho.

„Nic,“ usmál se, přišlo mi však, že ten úsměv není upřímný. „Jsem jen trochu unavený. Mějte se tu hezky, a ty se, Tome, brzo uzdrav!“

Vrhl na nás poslední úsměv, než zabouchl dveře. O pár vteřin později jsem před domem slyšel, jak nastartoval auto a odjížděl. Zdali viděl tu mrtvolu, když míjel křoví? napadlo mě, a lehce jsem se zachvěl. Ne, nemůžu na to myslet! Jinak mě to zničí! Na stranu druhou, pořád mám před očima ten zkrvavený obličej, který jsem vlastními pěstmi tak zohyzdil…

„Bille?“ ozvalo se za mými zády.

Trhl jsem sebou a otočil se.

„Co s tebou je? Nepřipadáš mi, že bys byl zrovna ve své kůži.“
„Ale to nic,“ povzdychl jsem si, přičemž jsem na brášku vrhl úsměv, jenž byl asi tak upřímný, jako ten Davidův.

„No tak,“ pokáral mě. „Poznám, když tě něco trápí!“
„To je dobrý, nic mi není…“
„Je!“
„Není!“
„Je!“
„Není!“
„Nelži mi!“
„A dost, sakra!“ vykřikl jsem.

S okamžitou platností jsem využil toho, že můj hlas je jako vždycky výraznější a pronikavější, což dnes díky Tomově nemoci stouplo ještě o dalších sto procent, a nakonec bratra umlčel.

„Neboj se, Tommy,“ pohladil jsem ho po horoucí tváři. „Jo, máš pravdu, necítím se zrovna nejlíp. Není to ale nic, co bych nezvládl, a piš si, že kdyby mi bylo něco opravdu vážného, byl bys první, kdo by o tom věděl.“

Bylo na něm vidět, že přemýšlí, jak mi odporovat. Když se ale nadechl, položil jsem mu prst na rty a on, ač evidentně nerad, nechal se ode mě umlčet.

„Hajej, bratříčku,“ zašeptal jsem, když jsem si vedle něj lehl. „Musíš teď spát, aby ti ta horečka opravdu ustoupila a už se nevrátila.“
„Já vím,“ hlesl Tom.

Netulil se ke mně tak těsně jako včera, přesto však ležel velmi blízko. Moje ruka spočívala v jeho vlasech, kam sklouzla z horkého čela. Hleděl jsem jakoby na něj, ve skutečnosti ale skrze něj. Přemýšlel jsem, co se mnou bude dál. Každou chvíli jsem čekal, že uslyším zvonek nebo bouchání na dveře. Jak dlouho potrvá, než někdo tu mrtvolu najde? Stihne se Tom do té doby uzdravit, dokážu včas uniknout na turné? Hlavou mi táhly ty nejchmurnější myšlenky a výčitky svědomí…

Ucítil jsem, jak mi pod okem jemně přejel Tomův prst. Ten dotyk mě vrátil zpět do reality, sem k němu. Sklopil jsem oči a na jeho ukazováčku spatřil lesklou slzu, kterou mi setřel z dlouhých řas. Vzdychl jsem. Provinile jsem se zahleděl do jeho očí, do těch dvou nekonečných, sametově hnědých hlubin. Dokážu to vůbec před ním kdy utajit? Dovedu mu lhát do očí? Jak mi nic není, když on sám na mně vidí, jak mě užírají strasti? Musím. Tohle mu nemůžu říct. Nemůžu… Odpusť, Tommy… Viděl jsem v jeho očích starost a němou otázku, akceptoval mě však a na nic se neptal. Zamrkal jsem očima, abych zahnal další slzy.

Vtom jsem ucítil, jak se jeho ruce sevřely kolem mých zad. Tentokrát jsem se nevzpíral. Pln starostí, nechal jsem ho, aby mě přitáhl k sobě tak těsně, jak jen to bylo možné. Cítil jsem, jak jeho hřejivé ruce přejíždějí po mých zádech. Hryzlo mě svědomí vůči němu. To já bych měl utěšovat a klidnit jeho, když je nemocný. Ne aby to bylo naopak, že on, při své slabosti a horečkách, bude konejšit mě. Lehce jsem sebou škubl v chabém protestu, on mě však stiskl o to pevněji. Ačkoliv jsem věděl, že to není správné, nechal jsem své tělo spočívat v jeho náruči, a choulíce se k němu tak, jako on včera ke mně, upadl jsem do neklidného spánku.

 

Kráčel jsem mlhavou ulicí. Nikde nebylo ani živáčka, jen teskný vítr mi hvízdal ve vlasech. Byl jsem sám, uprostřed parku, když se náhle vedle mě objevil Tom. Pohlédli jsme si navzájem do očí. Ten pohled byl nekonečně dlouhý a hluboký. Naše rty se k sobě blížily, až se spojily ve vášnivém polibku. Tomovy ruce sjížděly přes má záda až pod moje džíny a já se mu na oplátku svým jazykem vpíjel ještě hlouběji do jeho horkých úst, která byla spalována horečkou. Byla to nádherná chvíle, nechtěl jsem, aby kdy skončila… Náhle se oslnivě zablesklo.

„Bouřka!“ vykřikl Tom a ztratil se.

Vzhlédl jsem k obloze, ta ale nebyla skrz hustou mlhu vidět. Zato se těsně vedle mě objevil paparazzi, třímající v ruce foťák. To ten přístroj vysílal jeden záblesk za druhým, nikoliv bouřka…
„Konečně!“ vřískal vítězoslavně ten drzý narušitel našeho polibku. „Přistihl jsem vás! Jen počkejte, až se to zítra objeví v novinách!“
Vytrhl jsem mu foťák z rukou a pěstí začal do přístroje mlátit. Od úst mi odlétaly vzteky napěněné sliny a řezal jsem foťák hlava nehlava, nevnímal jsem, jak mi kousky plastu rozřezávají ruce do krve. Náhle se mezi mnou a paparazzim objevil Tom s vylekaným výrazem.

„Ne, Bille!“ křičel na mě. „Budeš mít průšvih, nedělej to!“
„Musím!“ ječel jsem jako smyslů zbavený. „Chtějí tě usvědčit z toho, že jsi mě znásilnil!“
„Ne, bráško! Nemůžeš mě takhle bránit! Přece se kvůli mně nedostaneš do vězení!“
„Pro tebe všechno!“ vykřikl jsem a stojíce po kolena v ledové vodě jezírka, jsem tlačil dotěrnému paparazzimu hlavu pod vodu, abych ho utopil, abych pomstil sebe i Toma. Aby nikomu nikdy nemohl říct, že jsem mu zabil foťák, který jsem zahrabal pod trnité křoví, nevnímajíc Toma, sledujícího mě z okna našeho domu, přičemž se halil hýbající se záclonou… Neměl jsem tušení, že mě celou tu dobu nahrává David na svůj mobilní telefon a že nás fotí, když jsem se v horečkách zhroutil před vchodové dveře a Tom mě odnášel do postele, kde mě pak zahříval vlastním tělem. Cítil jsem ve tváři jeho hřejivý dech, když jsem však otevřel oči, skláněl se nade mnou místo bratra paparazzi, kterému z obličeje odpadávaly kousky tlejícího masa…

„NEEEEE!“

Vyletěl jsem do sedu. Byl jsem celý zalitý potem a přerývaně jsem lapal po dechu. Peřina se válela kdesi u mých nohou a já se roztřeseně rozhlížel po celém pokoji. Kde je ta hlava, co z ní padalo maso? Vyděšeně jsem přelétával pohledem celou místnost, ale žádného paparazziho jsem neviděl. Jediný, kdo kromě mě přebýval v pokoji, byl Tom, jenž spal, jako když ho do vody hodí. To musel být jen sen, napadlo mě, přesto jsem se však stále ještě třásl jako osika.

Trvalo snad několik minut, než se mi puls začal pomaličku vracet k normálním hodnotám a než se můj dech zase poněkud zklidnil. Pomalu jsem se natáhl pro peřinu, načež jsem si ji přitáhl až těsně pod bradu. Ačkoliv mi už bylo jasné, že to byl jen sen, nemohl jsem usnout a pořád jsem se bázlivě rozhlížel po pokoji. Nakonec jsem si přeci jen přetáhl peřinu přes hlavu, načež jsem se schoulil k Tomovi. Teplo jeho těla mě uklidňovalo. Vtiskl jsem svou hlavu pod jeho bradu a nakonec jsem po nekonečné době znovu usnul.

Po pár dnech se Tomův stav podstatně zlepšil, v pondělí měl už jen zvýšenou teplotu, a i já jsem pomalu začínal přicházet na jiné myšlenky, než na tu hrůznou událost. Žádná policie pro mě nepřicházela, v novinách se nikdo o žádné vraždě či zmizení nezmiňoval a já se snažil ze všech sil na to nemyslet, radši jsem opečovával Toma, jak jen to šlo, trávil jsem s ním každou volnou minutu. Byl jsem šťastný, že horečka ustupuje, že už mu je líp. V neděli se mě dokonce zeptal, kdy vyrazíme na turné, které jsme kvůli jeho nemoci odložili na neurčito.

„Nevím,“ odpověděl jsem mu. „Ale zjistím to.“

Vytáhl jsem z kapsy telefon a vytočil Davidovo číslo.

„No ahoj,“ pozdravil jsem ho. „Tom už je skoro úplně zdravý, ještě tak dva dny, jen tak pro jistotu, si poleží v posteli, abychom měli definitivní jistotu-“

Na poslední chvíli jsem unikl polštáři, který po mně brácha hodil, a škodolibě jsem na něj vyplázl jazyk.

„ – a pak už bychom teoreticky mohli vyrazit.“

Na chvíli jsem se odmlčel, naslouchajíc Davidově hlasu.

„Jo, dobře, vyřídím. Tak ahoj.“

Ukončil jsem hovor a otočil se k Tomovi, který vypadal, že ho ležení v posteli už vážně nebaví, a vrhal po mně znuděné pohledy.

„Tak ve čtvrtek vyrážíme,“ informoval jsem ho. „Začínáme v pátek večer Paříží, v sobotu Amiens, v pondělí Moskva, v úterý Praha, pak Bratislava, Vídeň a…. mno… prostě pak už nevím, ale myslím, že Itálie a Turecko…“

Bráškovi se rozzářily oči. Vyskočil postele a prudce mě objal kolem krku, až jsem se mírně zapotácel.

„To je úžasné!“ vydechl. „Bože, já už se tak těším! Vždyť už jsem snad deset dní neměl v ruce kytaru, a koncerty mi chybí jako sůl!“

Lehce se ode mě oddálil, přesto mě však pořád držel kolem krku. Nadšeně mi hleděl do očí. Viděl jsem, jak se jeho pohled náhle začíná měnit, původní radost ustupovala a objevovala se místo ní něha a vřelost. Dlouho na mě hleděl a já mu upřený pohled oplácel. Zaskočilo mě, že jsem si až do této chvíle během všech let nikdy nevšiml, že v jeho temně hnědých duhovkách jsou droboulililinké, sotva postřehnutelné zlatavé tečky, vypadalo to takhle, jako by jeho oči byly posety téměř neviditelným hvězdným prachem. Viděl jsem, jak se ke mně ty dvě zářící nekonečné hlubiny blíží, aby mě pohltily svou magickou mocí. Už jsem téměř cítil jeho sametově hebké rty na těch mých…

Bille, ty magore, vzpamatuj se! zařval na mě protivný hlásek v mém nitru.

Vůbec jsem ho v téhle chvíli nečekal, a jak jsem se ho lekl, trhl jsem hlavou tak, že jsem Toma udeřil svým čelem do toho jeho. Rozpačitě jsem se na něj pousmál.

„Pro – promiň,“ vykoktal jsem ze sebe.

„To nic,“ usmál se na mě bráška.

Zase ke mně začal přibližovat své půvabné rty…
„Promiň,“ vysmekl jsem se jemně z jeho objetí. „Já… musím si jít začít balit věci na cestu. Víš přece, kolik toho sebou vždycky tahám… Odjíždíme popozítří, takže je nejvyšší čas, abych začal…“

Všiml jsem si, jak se zatvářil posmutněle, a bodly mě výčitky vůči němu. Položil jsem své ruce na jeho ramena a opatrným tlakem ho přiměl couvat, až jsem ho nakonec jemně zatlačil a položil zpátky do postele. Přikryl jsem ho peřinou a pohladil ho po tváři.

„Půjdu ti uvařit čaj, ať jsi na cestu opravdu fit,“ promluvil jsem potichu. „A začnu balit i nějaké tvoje věci, ať toho pak nemáš tolik, ju?“

Slabě přikývl a povzbudivě se na mě pousmál. Když jsem však opouštěl pokoj, zaslechl jsem tichý teskný povzdech…

autor: Áďa
betaread: Janule