Connect With The Devil 23.

Město bylo pokryto pláštěm přítmí a slunce ještě sečkávalo se svým východem na tu správnou hodinu. Ptáci byli již dávno vzhůru a svým cvrlikáním vyplňovali ticho v ještě dřímající přírodě. Ne nadarmo se přirovnávalo brzké vstávání k ranním ptáčatům. V jednom obrovském domě v krásné moderní čtvrti však jeden človíček nespal. Přesně když hodiny ukazovaly 4:00 ráno, se vypravil ven do nedalekého lesa a naplno se rozběhl. Chladnější vzduch mu narážel do tváří. Byla v něm cítit vlhkost z ranní rosy. Běžel tak rychle, že mu sem tam větvičky ze stromů ošlehaly obličej. Doběhl až k velké mýtině, kde se celý zadýchaný konečně zastavil a posadil se do mokré trávy. Nevnímal, jak mu rosa propíjela sportovní tepláky. Ačkoli byl školní den, Ben Heller se do školy rozhodně nechystal. Od toho rozchodu se Serinou tam nebyl. Nebyl to ovšem rozchod, co tak soužil jeho duši. Byl to polibek. Jeden nepatrný polibek, tak jemný, jako zamávání motýlích křídel. Ale přesto byl skutečný a stal se. Měl šílený vztek. Na sebe, že to dovolil, a na Kaulitze. Měl mu vymlátit duši z těla hned, jak to udělal. Jak se vůbec mohl odvážit něco takového udělat? Způsobilo to v Benovi jenom zmatek. On přece nebyl gay. Ale bylo to Tomem. Ano, byla to jeho chyba. Působil tak zženštile. Ty jeho rysy v obličeji, jeho drobná stavba těla, styl oblékání. Takhle se kluci v jeho věku neprezentovali. I ten jeho přechytralý kamarád působil mužněji než on a že to taky nebyla žádná sláva. Určitě to bylo tím a jenom ho to mátlo v pocitech.

…

Když se Ben po třech hodinách vrátil domů, zbytek rodiny už klábosil v kuchyni u snídaně.

„Bene, proboha, ty vypadáš, kde jsi byl takhle brzy ráno před školou?“ Spráskla ruce Carolyn.

„Byl jsem si zaběhat a do školy dnes stejně nejdu.“ Odsekl Ben. Neměl náladu na matčiny sáhodlouhé proslovy.

„Už jsi tam nebyl 2 dny. A nevypadá to, že by ti bylo nějak špatně, když se můžeš ráno prohánět po lesích. Běž se připravit, do školy jdeš.“ Řekla přísně Benova matka. Nechápala, co se s ním v poslední době dělo. Choval se drze, měl věčně mrzutou náladu, nic ho nezajímalo. Už od příjezdu jeho bratra. Dnes byl poslední den, co se tam měli s Valerií zdržet. Aspoň tohle byla pro Bena dobrá zpráva.

„Fajn.“ Kapituloval Ben. Stejně neplánoval jet do školy. Ale aby měl od matky pokoj, chystal se nafingovat odjezd a pak jet někam úplně jinam. Nevěděl kam, ačkoli mu to stejně bylo úplně jedno.

„To je lepší přístup. Adrian tě odveze, má to po cestě. Chtějí s Valerií vyjet hned po snídani.“

„Nepotřebuju vozit jako malé dítě. Můžu jet sám.“ Ben se zamračil. Tohle už bylo vážně moc. Nejenže ho tady musel celou tu dobu snášet, ještě ho má vozit jako nějaké mimino.

„Bene Hellere, myslíš si, že za těch 18 let tě neznám? Vím moc dobře, že bys do školy ani nedojel. Adrian tě odveze a dohlédne na to, aby ses včas dostal na první hodinu. Konec diskuze. Nebo si o tom chceš promluvit se svým otcem? Možná uzná za vhodné, že momentálně tvé chování neodpovídá tomu, abys měl vlastní auto.“ Carolyn se na Bena vítězně podívala.

„Nebude třeba.“ Ben zaskřípal zuby a odkráčel směrem do koupelny. To poslední, co mu chybělo, bylo, aby mu zabavili auto, a tím přišel o svoji nezávislost. Navíc nechtěl vytvořit Adrianovi na tváři blažený výraz z toho, že nad ním rodiče pořád mají nadvládu, dokud studuje a neodstěhoval se. Už tak pro něj bylo ponižující, že s nimi musel jet do školy.

…

„Tome, nezapomeň si svačinu.“ Adelaide podala Tomovi papírový pytlík s přichystanou svačinou, kterou Irma s láskou připravovala.

„Udělala jsem ti tuňákový sendvič s vajíčkem a přibalila ti k tomu i nějaké vanilkové sušenky, vím, že je máš rád.“ Usmála se na Toma Irma.

„Děkuji, Irmičko.“ Poděkoval Tom a úsměv jí oplatil.

„Vypadáš nevyspale.“ Aduška si nemohla nevšimnout tmavých kruhů pod Tomovýma očima. Celou noc nespal. Nemohl usnout, protože pořád myslel na to, co se stalo v zahradě pod rouškou tmy. Začal podřimovat až hodinku předtím, než měl vstát. To ovšem jeho budík nezajímalo, byl nemilosrdný a zazvonil příliš brzy na to, aby mohl říct, že se dostatečně vyspal.

„Moc dobře jsem se nevyspal, pořád jsem se budil.“ Zaobalil Tom pravdu a vynechal jeden velký detail, a to důvod, proč nemohl spát.

„Dnes ti uvařím odvar z meduňky a máty. Snad si více odpočineš.“ Pohladila Toma po dredech Aduška.

„Dobře, ty babko kořenářko.“ Otituloval ji Tom a zasmál se.

„Já ti dám babko, ty jeden malý drzoune.“ Napomenula Toma se smíchem Aduška a samozřejmě to brala formou žertu.

„Veleváženě se omlouvám, měl jsem říct spíše starší dáma.“ Pokračoval Tom v pošťuchování. Teď už se smála i Irma.

„Kluku jeden ušatá. Na svůj věk se cítím ještě čiperně.“ Adelaide si přiložila dramaticky ruku na hrudník a mluvila naoko šokovaným a dotčeným tónem.

„Tome, musíme vyjet.“ Ozvalo se najednou od zadního vchodu z kuchyně na zahradu. Tim Toma upozorňoval, že je čas k odjezdu do školy. Ráno začínal být provoz hustší a nerad by, aby tam dorazili pozdě.

„Už běžím.“ Zavolal Tom, nasoukal do sebe poslední sousto snídaně. Poděkoval Irmě a rozloučil se s oběma ženami.

…

„Měj ve škole pěkný den.“ Loučil se s Tomem Tim, když ho vysazoval před školou.

„Děkuju, ty se měj taky hezky, uvidíme se po škole.“ Tom zamával Timovi a vyrazil do školy. Najednou se zarazil a zastavil, aniž by si to uvědomil. Opodál viděl vystupovat Bena z neznámého auta, které nikdy předtím neviděl. Vypadal dost otráveně. Překvapilo ho to, protože od toho jejich incidentu na záchodech ho neviděl. Vlastně do školy přišla jen Serina od doby, co se s ním rozešla. Toma napadlo, že ho to sebralo a potřeboval být sám. Protože Ben, ten rozhodně nemohl být na kluky a ten polibek nic neznamenal. Byl to zkrat, velká chyba, která se neměla nikdy stát. Ben se podíval Tomovým směrem a přistihl jej, jak na něj okatě zírá. Tom si to ani neuvědomil, pohotově uhnul pohledem a pokračoval dál v chůzi. Kdyby pohled mohl zabíjet, rozhodně by Tom již nebyl mezi živými. Ve své podstatě už mrtvý byl, protože byl pravděpodobně gay, a dozvědět se ostatní, že se líbal se stejným pohlavím, nebo že ho dokonce přitahuje stejné pohlaví, je jako spáchat společenskou sebevraždu. Nemohl to ani říct nahlas. Kdyby to totiž řekl, znamenalo by to, že je to skutečné. Ale ten polibek s Billem byl skutečný. Tak skutečný… při vzpomínce na něj se mu ježily chloupky na krku. Pamatoval si přesně ten pocit, každý detail. Bylo to tak dobré a zároveň tak špatné. Zajímalo ho, jestli o tom Bill taky tak přemítal a co zrovna teď dělá.

„Země volá Toma, haló, pane Kaulitzi, nastavte si kurz z oblaků zpátky na zem.“ Tom sebou trhnul, když uslyšel hlas svého nejlepšího přítele.

„Vůbec jsem si tě nevšiml.“ Zamrkal Tom a zadíval se na Erica, který stál již hodnou chvíli vedle něj.

„To asi proto, žes byl úplně nepřítomný. Zdravil jsem tě. Nad čím jsi přemýšlel, že jsi z toho byl tak mimo? Vypadáš rozrušeně.“ Eric si okamžitě všiml toho, jak byl Tom nesvůj.

„Ale ne, jenom jsem špatně spal.“ Zamluvil to Tom, a ačkoli byl poslední dobou v klamání ostatních lidí docela úspěšný, dnes mu to vůbec nešlo.

„Tome, poznám to na tobě. Co se děje?“ Eric se na Toma díval starostlivě.

„Víš… doma to nevypadá dobře.“ Vážně, Tome? Vážně? Nemohl uvěřit, že to řekl. Zatajovat pravdu byla jedna věc, ale vymlouvat se na problémy, které teď doma měli? Bylo toho najednou na něj moc, chtělo se mu ze všeho křičet. Nemohl říct Ericovi pravdu, protože kdyby to udělal, kdyby řekl, že už si je jistý, že je gay, tak by Erica zajímalo, co ho v tom tak utvrzuje, a tím by se dostal k Billovi, který si ho dovolil líbat, a tím mu zamotat celým světem, a do toho tu byl Ben, který ho chtěl nejspíš tajně zavraždit a někde zakopat. Jako třešinka na dortu rozvod jeho rodičů a měl v jednom tolik dramatu, že mohl psát z fleku telenovelu. Tohle by se snad nemohlo stát ani v tom nejbláznivějším scifi, pomyslel si.

„To mě mrzí, jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš.“ Eric velkoryse ustoupil a nehodlal na Toma dál tlačit, věděl, jak pro něj tohle téma bylo citlivé.

„Děkuju. Měli bychom jít na hodinu.“ Tom se Ericovi nepodíval do očí, mluvil se sklopeným pohledem. Nevěděl, jak dlouho to takhle půjde dál, ale co věděl, bylo, že on sám už nezvládá takhle klamat lidi, na kterých mu záleželo. Bude muset brzy s pravdou ven.

…

„Co budem dělat po škole?“ Zeptala se Serinina kamarádka Natasha. Škola pomalu ještě ani nezačala a ona už řešila, jak stráví volný čas po vyučování.

„Můžem jít do kavárny a třeba se tam chvíli učit matiku.“ Navrhla Serina.

„Cože? Ty se chceš po škole ještě učit? Zbláznila ses nebo co? Nějak ti ta matika stoupla do hlavy.“ Natasha na Serinu vyděšeně zírala. Nikdy ji učení nezajímalo, natož matika. Už jenom název tohoto předmětu byl Natashe cizí. Neměla o nic lepší výsledky než nedávno Serina.

„Nestoupla mi do hlavy, jenom to nemůžu po jednom dobře odvedeném testu zabalit. Jedna dobrá známka mezi tou hromadou špatných mi nijak nepomůže. Potřebuju si zlepšit celkový průměr, abych mohla jít k maturitě. A zítra máme probírat to nové učivo, myslela jsem, že na to aspoň zběžně mrknu, abych pak v hodině neseděla jak vyvoraná myš.“ To, co Serina řekla, byla pravda, zároveň ji však matika začala i docela bavit. Když dané látce rozuměla, bylo všechno mnohem jednodušší. Nevěřila, že by to kdy řekla, ale matika pro ni byla docela dobré odreagování od stresu, co teď zažívala z rozchodu s Benem. Musela nad ní přemýšlet, tím pádem vytěsnila všechny ostatní myšlenky a soustředila se jen na počítání. Nebylo jí u toho tak mizerně. A bonus toho všeho byl, že jí to pomohlo i ve škole.

„Fajn, ale jestli to bude dýl než hodina, tak na to kašlu. Mám tý cvokárny dost už tady.“ Svolila nakonec milostivě Natasha. „Hele, támhle jde Ben, přímo naproti nám, neohlížej se.“ Vyjekla najednou Natasha.

„Ssssshhh, nebuď tak hlasitá, ještě tě uslyší.“ Napomenula ji Serina, aby přestala jančit. Měla velkou chuť se otočit, ale neudělala to. Když prošel kolem nich, viděla už jen jeho záda. Ani se na ni nepodíval.

„Ten bastard. Nemá ani tolik slušnosti se mi podívat do očí.“ Zasyčela Serina. Zvedala se v ní vlna vzteku. Benovo chování ji přivádělo k šílenství. Nejenže nejevil žádný zájem po dobu trvání jejich vztahu, ale nebyl schopný jí projevit špetku pozornosti ani po rozchodu? Neuvěřitelné.

„Kašli na něj. Najdeš si někoho lepšího. Florbalový tým je plný krásných zajíčků. Jen si nějakého ulovit.“ Mrkla Natasha na právě procházející dvojici Benových spoluhráčů. Serina v duchu protočila oči, ve skutečnosti té touze ovšem odolala a souhlasně Natashe přikývla. Rozhodně teď neměla náladu lovit nějaké zajíčky. Jediné, na co myslela, bylo tisíce způsobů, jak zabít a pohřbít Bena Hellera!

…

Jedna věc, co se za život naučil, byla ‚nikdy se neohlížet zpět‘. Minulost byla mrtvá, pohřbená, protože žít v ní vám nedávalo do budoucnosti nic. Bylo to všechno o tom žít tady a teď. Nemyslet na následky svých činů, nemyslet na to, co se stane a prostě nechat věci volně plynout. Dnešek neznamenal nic, rozplynul se s příchodem dalšího dne. Ve svém životě nic jiného neznal. Nemohl se zabývat minulostí ani budoucností, protože věděl, že ani na jedné straně téhle rovnice ho nečekalo nic dobrého. Přestal to vnímat už dávno. Když jednou začneš utíkat, zvykneš si mít strach se zastavit a ohlédnout se zpět na svoje stíny. Ďábel věděl, že jich měl v patách mnoho, jen se nikdy neohlížel. Občas o sobě však daly vědět. Jako by najednou vyplaval nad hladinu vody a slyšel všechno kolem jasně. Od té doby, co poznal Toma, se včerejšky nestávaly stíny. V jeho světě tohle nebylo nic reálného. Byla to pěkně podělaná iluze. A ta iluze se ho snažila přesvědčit o tom, že je skutečná. Včera večer moc dobře věděl, co dělá. Věděl, že to bylo špatné, že to bylo něco, co vlastně udělat nechtěl. Pro něj už nebyla cesta zpátky, neměl na výběr, ale Tom ano. Byl tak nezkažený, tak mladý a měl tolik možností. Měl před sebou celý život. Nechtěl, aby se stal včerejškem a přidal se ke všem jeho stínům, protože měl strach, že už se nikdy nebude cítit víc naživu. Někdo potřeboval adrenalin, dobrodružství, dělat šílené věci, aby cítil, že žije. On takhle prožíval celý svůj život a nezáleželo na tom. Kdyby zmizel, svět by se nezastavil. Ale svět někoho jiného, jehož se stal součástí, možná ano. Tom byl jeho přítel, jak on říkával. Možná jeho jediný přítel takového druhu. V jeho světě tenhle druh vztahu neexistoval, ale v Tomově ano, tak hádal, že to bylo v pořádku. Měl něco speciálního, něco, co žádný člověk jeho sorty neměl. Bylo to malé světlo ve tmě. A přestože bylo malé, jasně zářilo a on nechtěl, aby zmizelo a on zůstal zase ve tmě, sám. Co taky věděl, bylo, že si to světlo nemohl ukrást sobecky pro sebe. Bylo příliš malé a nevinné na to, aby mohlo bojovat se vší tou temnotou. Tak to prostě bylo. Nemohl si vybírat karty, vždycky hrál jenom s těmi, které dostal. Stejně tak, jako nemohl do hry vsadit víc, než měl. Bylo to tak nesobecké, ne-Billovské, ale on věděl, co musel udělat.

„Ďáble, kamaráde, to je ale náhoda.“ Vyrušil kytaristu z rozjímání známý hlas. Zrovna se potuloval mezi bloky ztracený v myšlenkách.

„Piráte.“ Bill zpozorněl. Tohle byla opuštěná oblast a málokdy jste tu mohli potkat živou duši. Musel ho sem sledovat. Bill byl vždy jako ostříž, ale příliš rozptýlen vzpomínkami na včerejší večer si toho nevšiml. „Co chceš, ty jeden červe?“ Bill zaujal obranný postoj.

„Ale proč tak nepřátelsky. Víš, po tom našem posledním setkání bych měl bejt nasranej spíš já. A taky jsem. Nemyslel sis, doufám, že to nechám jen tak.“ Pirát odhalil řadu velmi nevzhledných zubů a pozvedl svoji hojící se ruku omotanou špinavým obvazem.

„Jestli chceš zlomit i druhou hnátu, stačilo hned říct.“ Ďábel se posměšně uchechtl. Uslyšel za sebou kroky a spěšně se ohlédl. Nestihl reagovat na ránu do obličeje, která přilítla z čista jasna. Zavrávoral a zacouval pár kroků zpět. Přiložil si prsty ke rtům a pohlédl na ně. Leskla se na nich krev. Ďábel pohlédl před sebe a odplivl si.

„Leváku… myslím, že nebudu přehánět, když to řeknu, ale můj obličej vypadá kurevsky skvěle tak, jak je. Nepotřebuje úpravy. Na druhou stranu ten tvůj…“ Řekl provokativně kytarista, na tváři úšklebek. Bílé zuby měl nyní pokryté červenou krví.

„Neboj se, postarám se o to, aby tvůj zkurvenej provokativní xicht prodělal náležité úpravy, než tě pošlu pod hlínu.“ Syknul rozzuřeně Levák a rozběhl se proti Ďáblovi. Ten pohotově uhnul a Levák narazil do plotu. Nyní se ještě rozzuřenější otočil a vykročil proti kytaristovi znovu. Dal mu pár ran do žeber, které mu Bill náležitě oplatil. Pirát zůstával stranou a pozoroval nezúčastněně celou scénu. Věděl, že není potřeba, aby zasahoval. Navíc nechtěl přijít k újmě jako posledně. Bill se ocitl na Levákovi. Pevně mu svíral dlaně kolem krku, když najednou ucítil na krku malé bodnutí. Překvapením uvolnil sevření. Levák využil téhle šance a Ďábla ze sebe shodil. Billovi se začal před očima tvořit mlžný opar, ve kterém zahlédl třetího muže.

„Pavouku?“ Zamumlal a pociťoval, jak jeho končetiny vypovídají službu. Neupadl do bezvědomí, ale byl omámený, cítil se jako panák z gumy. Neovládal svoje pohyby a začínal vidět dvojitě. Všechno, co mohl cítit, byla bolest ze stále přicházejících ran a kopanců.

„Co na to řekneš teď? Najednou nemáš plnou hubu keců? Tohle není tvoje čtvrť a ty nejsi král, tak se tak přestaň nosit, ty jeden sráči. Ukážu ti, kam patříš.“ Levákova slova doléhala k Ďáblovým uším, jako by se linula z velké dálky. Trvalo jen chvíli, než ztratil vědomí po silné ráně do hlavy, kterou mu Levák uštědřil. Potom už byla tma tak temná, že skrz ni nebylo vidět nic. A on v ní byl zcela sám.

autor: Emilia