Chaos v duši 2.

autor: Áďa

Když jsem se probudil, Tom stále ještě spal. Pořád byl ještě přitulený těsně vedle mě a tiše oddechoval. Byl sice celý zpocený, když jsem mu však jemným pohybem pohladil čelo, přišlo mi, že už nehoří tak moc, jako před usnutím. Že by horečka konečně začala ustupovat?

Protáhl jsem se, zívl a mlčky jsem bratra sledoval. Byl opravdu krásný. Jeho dredy lemovaly spící obličej, a řasy se mu jemně třepotaly jako chmýříčka v letním vánku, takže se mu nejspíš něco zdálo.

Copak se ti zdá? pomyslel jsem si. Doufám, že něco pěkného… Třeba o nás dvou, jak se procházíme při západu slunce na pláži v Los Angeles, kde není nic a nikdo jiný, než my dva… kde nám vítr ovívá tváře a naše nohy, bořící se do horkého zlatého písku, se ztrácí ve stříbřité pěně vln… kde se naše ruce ztrácejí v rukou toho druhého…

Sklonil jsem se blíž k jeho obličeji a prohlížel jsem si ho, jako bych ho viděl poprvé v životě. Měl tak krásné rty… Ačkoliv nyní byly popraskány, jak ho sužovala horečka, přesto z nich čišela jejich přirozená pěstěnost a sametová hebkost, jež ještě více zdokonalovala jejich bezchybný tvar. Náhle jsem z celého srdce nezatoužil po ničem jiném, než ho probudit tím nejláskyplnějším polibkem, kterého bych byl schopný. Začal jsem se k němu přibližovat. Už jsem cítil ve tváři jeho horký dech, už nás od sebe dělily jen centimetry a milimetry…

Sakra, co to děláš, ty debile? ozval se mi náhle kdesi v hlavě tichý hlásek. Zasekl jsem se, jen kousíček od bráškových rtů.

Tohle přece nemůžeš! Vždyť je nemocný, potřebuje spát!

Já vím, že potřebuje spát, ale tohle je důležitější, pomyslel jsem si.

Ne, ty jsi vážně hovado, prskal hlásek. Copak tobě nezáleží na tom, aby se ti brácha co nejdříve uzdravil?

No záleží, ale…

Žádné ale! vztekal se hlásek. Copak už si nevybavuješ příčiny toho, proč mu nedovolíš, aby tě líbal? Aby tě hladil? Abyste žili spolu, šťastnější než kdokoliv na světě? Nepamatuješ?

Pamatuju… Ale když ono to nejde tak snadno, vědět, že tě bratr miluje a přesto mu to zakazovat…

Sakra, ty idiote! Koukej se vzpamatovat! Nechceš vás přece hnát skrz ráj rovnou do nejhlubšího pekla, že ne? Ty by ses tam klidně bezhlavě vrhl, ale co Tom, opravdu bys mu byl schopný tohle udělat? Jdi mu radši uvařit další čaj, to mu prospěje víc…

Byl jsem vlastním rozumem donucený přiznat, že má ten protivný hlásek pravdu. Je to tak. Nemůžu být s Tomem. Třeba bychom byli až do smrti šťastní, ale kdyby se to jakkoliv zvrtlo, tak by to skutečně bylo peklo pro nás pro oba. A za tuhle, sice nepravděpodobnou, ale stále existující verzi, jsem vážně nehodlal nést zodpovědnost. Věděl jsem, že bych si to pak až do konce života vyčítal. Ač nerad, oddálil jsem se od jeho smyslných rtů a mihotajících se řas. Potichu, abych ho nevzbudil, jsem slezl z postele a opustil pokoj, abych mu uvařil čaj.

Konvice tiše cvakla. Zatímco jsem zaléval vroucí vodou bylinky, ozvalo se zaklepání na dveře. Lekl jsem se, nikoho jsem přece nečekal. Jak jsem sebou trhl, udeřil jsem se tváří o roh kuchyňské linky. Zaklel jsem, naštvaně odložil konvici a s rukou na tváři jsem šel otevřít.

„Davide?“ vyhrkl jsem překvapeně, ale zároveň potěšeně, přičemž jsem ho kývnutím pozval dál. „Co ty tady děláš?“

„Tak přece vás nenechám bez dozoru, žejo,“ usmál se na mě. „Na cestách vás střežím jako oko v hlavě, a po těch pěti dnech mi už docela chybíte. No vida,“ vyjekl, když se na mě pečlivěji podíval. „Jen tě chvíli spustím z očí a už máš modřinu! Jak se ti to povedlo?“

„No,“ předstíral jsem přemýšlení. „On když náhle někdo nečekaně zaklepá, jako třeba dnes ty, tak se někdo občas i lekne, jako třeba já. A jak naschvál má ten někdo před sebou zrovna kuchyňskou linku…“
„Oh, to mě mrzí, to jsem tě nechtěl takhle vylekat,“ omlouval se David.

„V pohodě,“ mávl jsem rukou. „To se zahojí.“
„Ale barví se ti to pěkně…“
Během hovoru jsme došli do kuchyně.

„Dáš si kafe?“ zeptal jsem se ho. „Stejně musím tak čtvrt hodiny počkat, než budu moct Tomovi ten čaj scedit a přinést…“
„Ale snad i jo,“ přikývl David, načež usedl ke stolu. „Jak mu je?“
„Pořád stejně,“ vzdychl jsem, zatímco jsem do dvou hrnků sypal kávu a zaléval ji zbytkem vroucí vody. Sobě jsem přidal i mléko a cukr. „Před chvílí jsem u něj byl. Spal, ale když jsem mu sáhl na čelo, tak to vypadalo, že horečka trošku polevuje.“

„To je dobře,“ pokýval hlavou David. „Díky,“ dodal, když jsem před něj postavil kouřící hrnek.

„Není zač,“ odpověděl jsem.

Sedl jsem si naproti němu, opřel obličej o dlaně a strnule se zahleděl do plamenů v krbu. Zaposlouchal jsem se do hučení ohně, vydávajícího hřejivé teplo, přesto mi však neuniklo, že ze mě David celou dobu nespouštěl oči. Proč na mě tak kouká? vrtalo mi hlavou, ale radši jsem to moc neřešil. Byl jsem celkem i rád, že přišel na návštěvu, že konečně vidím známou tvář.

„Jak je vlastně venku?“ zeptal jsem se ho. Od doby, co Tom onemocněl, jsem nevytáhl paty z domu, a na dívání se z okna mi vážně nezbýval čas.

„Docela hezky,“ odpověděl mi. „Takový typický podzimní den. Sice mlha, sychravo, mraky, vítr, občas poprchává, ale jinak celkem fajn…“
Zadíval se na mě zkoumavým pohledem. „Tys už dlouho nebyl venku na čerstvém vzduchu, viď?“
„Ode dne, kdy Toma strhla ta horečka.“
„Je to na tobě vidět,“ řekl David. „Vzduch bys potřeboval jako sůl… Hele tak nechceš se jít trošku projít, když jsem tady? Já Toma pohlídám, a ty si aspoň po době protáhneš nohy a vyvětráš hlavu, určitě ti to prospěje, když už tady trčíš pět dní v kuse…“

Trochu jsem se zamyslel. Byla pravda, že po pěti dnech strávených uvnitř, by mi malá krátká procházka jen prospěla, a upřímně řečeno mi to už trošku chybělo. Ale nechtěl jsem tady nechávat Toma…

„No tak, Bille, běž,“ radil mi David. „Já se tu těch deset patnáct minut, co budeš pryč, o Toma postarám, věř mi. Ale dobře se oblékni, ať tam nezmrzneš!“

Usmál jsem se. To byl celý David, naše chůva a druhá máma v jednom. Rezignovaně jsem tedy přikývl, a zatímco David šel okamžitě scedit Tomův čaj a sladil ho medem, zachumlal jsem se do svého kabátu.

„Nezdržím se dlouho!“ křikl jsem na něj, když už jsem byl mezi dveřmi.

„V pořádku, jen běž,“ odpověděl mi a zase se na mě podíval tím zvláštním pohledem. Proč na mě zase kouká tak divně? vrtalo mi hlavou, zatímco jsem zavíral dveře…

Měl ale pravdu. Zhluboka jsem se nadechl chladného čerstvého vzduchu. Ačkoliv bylo pod mrakem a celkově spíš pochmurně, byl to jeden z mých nejúžasnějších nádechů v poslední době. S radostí jsem nastavil svou tvář podzimnímu větru a nechal ho, aby čechral mé vlasy, zatímco jsem se volným krokem vydal k parku. Byl odsud kousek, věděl jsem, že i když nebudu nijak extra moc spěchat, tak že mám park za pár minut prošlý a za patnáct dvacet minutek budu doma. Lačně jsem dýchal a vychutnával si, jak mi pod nohami šustí spadané barevné listí, zatímco jsem se nořil do mlhy před naším domem, která mě měla dovést až do parku…

„Ale ale,“ ozvalo se mi náhle za zády.

Prudce jsem se otočil. Byl to nejspíš nějaký paparazzi, jelikož než jsem se stihl vzpamatovat, oslepil mě blesk z foťáku.

„Mohl bych se vás na něco zeptat, pane Kaulitzi?“
Vcelku neochotně jsem přikývl. Nevadilo mi poskytovat rozhovory, ale ne teď, když je Tom nemocný a navíc jsem sice na dohled od domu, ale v absolutně prázdné ulici, v níž se líně převaluje mlžný opar.

„O co jde?“ zeptal jsem se ho a snažil se držet hlas ve zdvořilé intonaci.

„O Vás a o Vašeho bratra,“ odpověděl mi. „Náš časopis drží Váš dům pod dohledem. Už pět dní ani jeden z Vás nevyšel ven. Proč a co se stalo? Z jakého důvodu odmítáte komunikovat se světem? Má to snad znamenat blížící se konec Tokio Hotel?“

Tohle všechno ze sebe doslova vychrlil. Při jeho posledních slovech jsem pocítil, jak se mi nahrnula krev do obličeje. Zaťal jsem nehty do dlaní a musel jsem se opravdu hodně přemáhat, abych na něj nezačal křičet. Ach jo, pomyslel jsem si. Kde je ochranka, když ji jeden opravdu potřebuje?

„Je mi líto, ale k tomuhle Vám nic bližšího poskytovat nebudu. Vzali jsme si pár dní volna, tak je trávíme doma. Je na tom něco špatně?“ procedil jsem skrz zuby.

„Nooo,“ protáhl reportér slovo. „Svět si o vás dvou začíná myslet zajímavé věci, pane Kaulitzi. Dvě světové hvězdy, které jsou tak rády v ulicích měst nebo někde, kde se něco děje, se náhle stáhnou do ústraní? Kde je pravda? Proč to udělaly? Že by se ukázalo, že nakonec přeci jen bude něco na stále se šířícím názoru fanynek, že Vy a Váš bratr žijete incestním způsobem života? Jaký jiný důvod by přeci stál za tím, že se ve dnech svých největších úspěchů náhle ztratíte z veřejnosti jen vy dva a neopouštíte po několik dní dům?“

Cítil jsem, jak mi obličej střídá rudou a bílou barvu rychleji než semafor. Stiskl jsem pěsti ještě víc a přiblížil se k němu. Měl jsem tisíc chutí ho udeřit! No tak, klid, Bille, ovládej se…

„Do toho, co se se mnou a mým bratrem děje, nikomu nic není. I kdybychom se spolu třeba zasnoubili, tak vám to může být ukradený!“ sykl jsem na něj.

„Takže je to pravda?“ rozsvítily se tomu otravovi oči. „Vy dva spolu něco máte?“
„Na tohle Vám vážně nehodlám odpovídat!“ křikl jsem rozzuřeně a otočil jsem se k odchodu. Ušel jsem však jen pár kroků, než se mi zase ocitl po boku.

„Sakra co po mně chcete?“ vyjel jsem na něj. Evidentně využíval toho, že jsem proti němu sám, bez ochranky.

„Víc informací. A pokud mi je neposkytnete, budu nucen sepsat smyšlený text.“
Prudce jsem se zastavil a nenávistně se na něj podíval.

„Jako třeba co?“
„Jako třeba to,“ odpovídal, a v očích se mu potměšile zajiskřilo. „Že pravdivost vašeho vzájemného incestního vztahu potvrzuje hned několik faktorů. Nejen, že neopouštíte dům, což může svědčit v celodenní sexuální hrátky…“

Nevěřil jsem tomu, co slyším!!! Tak on mě ještě bude vydírat, nebo co??? Výhružně jsem se k němu přiblížil…

„… ale ta krásná modřina, co Vám tak oslnivě prozařuje tvář, může vypovídat o tom, že Vás Váš vztahu chtivý bratr Tom, nedočkavší se opětovného milování, udeřil a surově znásilnil! To se přeci bude vyjímat na titulních stránkách úplně doko-“

Nedomluvil. Moje pěst vystřelila a zasáhla ho přímo mezi oči. Tak tohle už teda přehnal! Tom, aby mě zmlátil a znásilnil? My dva, že se celé dny oddáváme erotickým hrátkám? Klečel jsem nad ním a mlátil do něj hlava nehlava.

„Tak tohle máš za to, že ses mě pokusil vydírat…“

… rána…

„… tohle je za ty nesmysly o našich údajných sexuálních hrátkách…“

… rána… načež můj vztek lehce polevil, tak jsem se zvedl k odchodu…

„… a tohle je za Toma!“ zařval jsem a tvrdě mu dupl do obličeje.

Zaslechl jsem, jak něco strašlivě křuplo. Zprudka jsem oddechoval, jako bych běžel maratón, a shlédl jsem na něj. Z obličeje mu teklo hodně krve a vůbec se nehýbal. Chtěl jsem odejít, bylo mi ale divné, že ten bídák ani nemluví. Znovu jsem se k němu sklonil.

„Jste v pohodě?“

Žádná odpověď. Chytil jsem ho do rukou a zacloumal s ním.

„Haló, jste v pořádku? Žijete?“

Odpověď mi ale nepřišla. To už ve mně hrklo. Sjel jsem dlaní na jeho hrudník, do míst, kde je srdce. Zoufale jsem tápal po jakémkoliv úderu, žádný jsem ale necítil! Co… cože… To snad ne!!! Snad jsem ho nezabil!!! Zkusil jsem mu dát umělé dýchání, nic se však nedělo. Jeho tělo jen nadále nehybně spočívalo v mém náručí…

Bezradně jsem se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo. Nevšiml jsem si, jak se v našem domě pohybuje záclona… Otvíral snad David okno? Nebo ji zčechral jen poryv teplého vzduchu z krbu?

Můj pohled znovu zabloudil do strnulého obličeje. Je možné, že jsem mu tím posledním kopancem do obličeje mohl zlomit vaz? Jeho mlčenlivá tvář mi ale naznačovala děsivou odpověď. Ach můj bože… já ho opravdu zabil. Je mrtvý… Ach ty deBille, začal jsem si v duchu nadávat. Proč ses jen nechal vyhecovat? Ještě tě zašijou za vraždu… To snad ne, vždyť mě přece nikdo neviděl… aspoň teda doufám… Ale co teď s tím tělem? Zběsile jsem se kolem sebe rozhlížel, až se mé oči zastavily na hustém trnitém keři. Listí měl sice skoro všechno opadané, ale trny byly tak husté, že by pod nimi tělo nemuselo být zas až tak moc vidět…

S vypětím sil jsem ho tam dovlekl a přihrábl na něj spadané listí. Na okamžik jsem zaváhal, pak jsem mu ale vzal foťák a rozeběhl se co nejrychleji pryč z tohohle děsivého místa.

V tu chvíli na mě plně dopadlo, co se vlastně doopravdy stalo. Já jsem zabil. Zabil jsem člověka… Nešťastně jsem vyjekl a uháněl do parku. Řítil jsem se cestou necestou, jako by mě někdo pronásledoval. Pořád jsem se za sebe ohlížel. Jak to, že nikoho nevidím? Proč už za mnou nejede policejní auto s kvílícími sirénami? Vždyť cítím, že mě někdo honí, někdo, kdo si nedá pokoj, dokud mě nedohoní a nezničí…

Zakopl jsem o větev. Natáhl jsem se jak dlouhý, tak široký do pestrobarevného listí. Lapal jsem po dechu, tvář tiskl k zemi a rukama si kryl hlavu. Věděl jsem, že už mě mají… Nikdo mi ale nenasadil pouta. Nikdo kolem mě nestál, nikdo mě nehonil… Tak proč mám pořád ten dojem, že mě někdo vidí? Kdo to je, proč se skrývá? Proč už se něco nestalo? To se snad budu takhle děsit každého stínu až do konce života?

Pomalu jsem se zvedl. Oprášil jsem se a zjistil, že stojím na břehu jezírka, které se lesklo uprostřed parku jako diamant. Mé oči ulpěly na můstku, který přes něj vedl. Shlédl jsem na foťák a pak znovu na můstek. To bude ono… Vydal jsem se po břehu a nezastavil se, dokud mě nohy nedonesly přímo nad střed rybníka. Zprudka oddechujíc, opřel jsem se o zábradlí. Natáhl jsem chvějící se ruku s foťákem…

Žbluňk. Jezerní hladina se zavířila v šířících se kruzích, než se nad foťákem zavřela jednou provždy. S tichým dopadem kapek přijala přístroj, aby navždy uchovala jeho tajemství. Zůstal jsem opřený o zábradlí, dokud se zčeřená voda neustálila, až byla hladká jako zrcadlo. V jejím odraze jsem viděl svůj vlastní bledý obličej. Ta bledost… co mi to jen připomíná?

Toma! A sakra! Slíbil jsem Davidovi, že se vrátím do dvaceti minut! Rychle jsem se rozeběhl zpátky, směrem k domu. Po chvíli mě začalo bolestivě píchat v boku. Zvolnil jsem teda do svižného kroku, nevnímajíc onen chladivý vánek, jenž mi před několika minutami? hodinami? lety? připadal jako hebké pohlazení poté, co jsem vyšel z domu. Neslyšel jsem uklidňující šumění zlatavého listí. Bloudil jsem mlžným oparem směrem k domu. Zamrazilo mě v zádech, když jsem míjel husté trnité křoví. Přidal jsem do klusu. Byl jsem již v naší zahradě. Už jsem chtěl vejít dovnitř, když mě napadlo, že by mě takhle udýchaného nikdo neměl vidět.

Svezl jsem se tedy na tři schůdky, vedoucí z příjezdové cesty ke dveřím. Snažil jsem se zhluboka dýchat. Moc to sice nešlo, po několika minutách se mi ale puls přeci jen začal zklidňovat. Pot na mém čele již dávno zaschl ve studený potah, než mě ledové spáry podzimního vzduchu sevřely a donutily před nimi couvnout domů…

autor: Áďa
betaread: Janule