autor: Ainikki
Tom
Druhý den jsem se probouzel a měl jsem pocit, že se mi asi rozsype hlava. Takhle mizerně jsem se necítíval ani po alkoholem hodně upravených večírcích. Nejspíš se na mně podepsalo to neustálé přemítání o Billovi, svých pocitech a jedný černovlasý prsatý pijavici, díky čemuž jsem tedy opravdu v klidu nespal. Měl jsem toho dost. Končím. Odteď to přestávám řešit a míním tomu dát volný průběh. Posledních pár dní jsem se nimral ve svém nitru snad víc než za celý svůj život, a k čemu jsem vlastně dospěl? Že jsem se zamiloval do svého bráchy? Děkuji, nechci! Co bych si s tím citem měl asi počít, když ještě on navíc projevuje zájem o někoho dočista jiného. Jestli si ho okamžitě nevyženu z hlavy a nezačnu zase normálně prohánět sukně jako dřív, tak to pravděpodobně špatně skončí.
Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že je to momentálně to jediné správné, co musím udělat, ale myslím, že už teď moje podvědomí vědělo, že to nedokážu. Došlo to moc daleko. Cesta zpátky hodně dlouho neexistuje. Možná, kdybych dřív přišel na to, co se se mnou děje. Ale teď? A vlastně, co je na tom citu tak špatného? Nyní, když jsem konečně nejspíš poznal, co znamená někoho milovat, bych se toho měl vzdát?
Celý zbytek dne jsem se snažil si vzpomenout, kde se to zvrtlo. Odnesl to dokonce i koncert, při kterém jsem díky své nekoncentrovanosti nadělal tolik chyb, že si toho všimli nejen kluci, ale musel to zaregistrovat i ten ječící dav v hledišti. Bohužel jsem ale na žádný výraznější předěl nepřišel. Záleželo mi na něm odjakživa. Dokázal jsem jeho pocity, nálady, radosti i strasti vnímat mnohem zřetelněji než ty svoje. Jediná důležitá věc v mém životě byla, aby byl brácha šťastný, proto jsem veškeré svoje jednání podřizoval právě jemu. Ve škole jsem se vzdal svých přátel, protože jeho výstřednost jim byla trnem v oku. Podporoval jsem každý jeho byť sebemenší a sebenereálnější sen o kapele a slávě, který se mu nakonec k překvapení všech povedlo uskutečnit. A když jsem ho před rokem viděl trápit se díky nedostatku fyzického kontaktu, připadalo mi jako to nejlogičtější řešení situace mu to poskytnout. A on to přijímal velice rád. Tak proč se to jenom teď sype? Proč má potřebu porozhlížet se jinde? Nedokázal jsem si na to odpovědět. Snažil jsem se chybu hledat u sebe, ale nenacházel jsem nic, co bych udělal natolik špatně, že jsem mu přestal stačit. Možná bych to měl nechat být a nesnažit se na tom nic měnit. Třeba to tak má být a já bych se měl vyrovnat s tím, že mezi námi bude někdo třetí.
Bill
Promnul jsem si unavené oči, donutil jsem se ke slabému úsměvu, který jsem věnoval recepční, a vzal jsem si od ní kartu od pokoje. Z tohohle koncertu jsme se vraceli zničení všichni. Vůbec se to totiž nepovedlo. Kritika nás rozcupuje. Celé to už možná odstartoval včera ten neplánovaný photoshoot, který tedy ani jednoho z nás nepotěšil, Gustava přímo rozzuřil. Díky tomu totiž nestihl prohlídku toho kongresu, či na co že se to tak těšil a dnes při vystoupení do těch bubnů řezal s takovou vervou a vztekem, že se mu povedlo i párkrát ztratit rytmus. Tom byl také duchem mimo, ovšem u něj jsem netušil, čím by to mohlo být způsobené, takže ti dva místo toho, aby mě doprovázeli, tak mě spíš pěkně mátli. Občas jsem ani netušil, co mám zpívat, ale snad každý občas nemá svůj den. Navíc pořád jsme jenom lidi a ti dělají chyby. Doufal jsem tedy, že nám to ty holky odpustí. Přeci jen nějaké větší výpadky u nás nebyly na denním pořádku. Stávalo se to spíš hodně výjimečně.
„Bille,“ přitočila se ke mně Leti, která na koncertě byla přirozeně taky, „vypadáš zmoženě. Nechtěl by ses před cestou trochu protáhnout? Mají tu pěkný bazén. Plave se sice jen přes den, ale já zařídila privátní koupání.“ Mrkla na mě a šibalsky se usmála. Ona prostě věděla, jak mi zvednout náladu.
„A jak moc soukromé by mělo být? Mám o tom říct i klukům?“ Skousla si spodní ret a hraně se zamyslela.
„Hmmm… ne.“ Řekla nakonec stručně, a mně se jen pusa roztáhla do hodně širokého úsměvu.
Tom
Další balení. Tohle kočování začíná být už pomalu nesnesitelné. Naskládal jsem posledních svých pár svršků do kufru a ten jsem s cvaknutím zaklapl. Přesun do dalšího města se konal ještě dnes v noci nad ránem, tudíž zbývalo pár hodin, které jsem absolutně netušil, jak bych strávil. Nakonec jsem se rozhodl, že se zkusím vnutit Billovi. Třeba bude chtít pomoct zabalit… Pokoj jsem nechal odemčený, aby se kdykoli mohl někdo z týmu dostat dovnitř a odnést má zavazadla do autobusu a přesunul jsem se k Billovým dveřím. Jenže ani po opětovném bušení na ně, mi nikdo neotvíral. Vzteky jsem je nakopl a sprostě zaklel.
„No no no, ty máš na ty dveře pořádnou pifku.“ Dobíral si mě Tobi. Jen jsem se na toho našeho dobráckého obra zašklebil. Neměl jsem náladu na vtípky. „Jdu si pro tvoje kufry. Máš už sbaleno?“
„Jo.“ Odpověděl jsem stručně a pak mě napadlo, že vlastně Tobias by měl vědět, kde se Bill nachází. Tak nějak bylo naší nepsanou povinností, i když ne vždy jsme ji dodržovali, ochrance hlásit, kam jdeme, když opouštíme pokoj.
„Tobi, nevíš náhodou, kde je brácha?“
„Vím…“ Zubil se na mě ten hromotluk a potměšile na mě mrkal. „Ale je to tajný.“
„Co…? Hele vyklop to, nemám čas na nějaký tvoje srandičky. Kde je?“
„Klídek. Nečil se hned. Je s tou vaší reportérkou v bazénu.
„Aha…“ Zmohl jsem se na duchaplnou reakci a zůstal jsem přimrazeně stát na místě. Tobias zatím vytahal z mého pokoje všechny kufry a jal se je přesouvat k výtahu.
„To tu míníš stát jak solnej sloup, dokud se nevrátí?“
„Jasně, že ne…“ Probral jsem se. „Proč to mělo bejt vlastně tajný?“
„No to já nevím. Bill říkal, že jdou plavat jen oni dva, tak asi aby je nikdo nerušil. Ale to by snad tobě mělo bejt jasný, ne, ty kanče.“ Zakroutil nade mnou hlavou a nastoupil s celou tou bagáží do kabiny výtahu.
Jak spráskaný pes jsem se došoural zpět na svůj pokoj a zamířil jsem si to na balkón. Zašmátral jsem ve svých objemných kalhotách a vytáhl krabičku cigaret. Jedu jsem si zapálil a labužnicky potáhl. Pozoroval jsem ten obláček dýmu, při výdechu opouštějící mé plíce, a snad prvně v životě mě napadlo, že bych v té nikotinové tyčince bral místo tabáku něco dočista jiného. Něco mnohem víc otupujícího…
Dokouřil jsem cigaretu, a aniž bych si nějak moc připouštěl, kam mě nesou nohy, ocitl jsem se u prosklených dveří s nápisem „Swimming-pool“. Zůstal jsem zády opřený o stěnu kousek od nich a nevěděl jsem, jestli ukojit svoji zvědavost a nakouknout, co se uvnitř děje. A chtěl jsem to vlastně vědět? Jednoznačně! Musel jsem to vědět!
Zapudil jsem v sobě malého červíčka svědomí, který se mi snažil namluvit, že šmírovat bráchu se nemá, a zaostřil jsem skrz sklo na slabě osvětlenou vodní hladinu.
„Ach, Bille, ne.“ Uniklo mi z úst slabé šokované vydechnutí. Milovali se spolu… Párkrát jsem zamrkal ve snaze ten obraz zapudit, ale bylo to tam pořád, oni tam byli pořád… Roztoužení a laskající se navzájem. Voda celé to představení cudně zahalovala, přesto ten nezaměnitelný akt byl jasně rozpoznatelný. Tiskli se k sobě, líbali, hladili a Bill se v ní pomalu a líně pohyboval. Zalapal jsem po dechu, pokoušejíc se zahnat mdloby, které se o mě snažily, a konečně jsem se donutil odtamtud odejít.
Jako v horečce jsem se potácel pryč, hlavně co nejdále od toho šíleného obrázku, který mi ale stejně neustále běžel před očima jako film. Hučelo mi v hlavě a nebyl jsem schopný poskládat dohromady ani malinkatou myšlenku či nápad, jak z tohohle všeho ven, jak se zbavit těch neodbytných pocitů zoufalství a prohry. Houpal se mi žaludek a chtělo se mi začít křičet. Vyřvat se z té svíravé bolesti, která ničila a kroutila všechny moje útroby. Nikdy bych nevěřil, že psychická bolest se může projevovat i fyzickými muky. A mně tedy bylo váženě mizerně. Měl jsem problém se i nadechnout. A hlavně bych si nikdy nepomyslel, že zrovinka se mnou můžou emoce tak moc otřást. To brácha tu byl z nás dvou vždycky ten citově založený. Ne já. Mně vždycky připadalo, že podobné věci mě míjejí. Nezabýval jsem se svým nitrem. Ne že bych snad byl necitelný kus ledu, ale jednoduše jsem byl v této oblasti povrchnější než Bill a nyní jsem si připadal jako naprostá troska. Totálně mě to odrovnalo a nedařilo se mi vrátit k mému laxnímu vnímání pocitů, jako tomu bylo vždycky dříve. Až hystericky jsem toužil po tom, aby se to nikdy nestalo, nebo možná, abych to jen nikdy nemusel vidět.
Připadal jsem si jako naprostý slaboch. Bylo mi špatně ze sebe samého. V naprosté hrůze jsem si uvědomil, že ještě nedávná myšlenka, kterak si budu muset zvyknout na třetí osobu mezi námi, je čirá utopie. Nedokážu to. Nesmířím se s tím. Nenávidím ji a možná nenávidím i jeho. Kdyby ji kolem sebe nechal projít bez povšimnutí, nebyla by teď ze mě kupka nervů, mající pocit, že se zblázní.
„Dvojitou vodku.“ Hlesl jsem na obsluhu, jen co jsem dosedl na barovou židličku. Za pár vteřin přede mnou přistálo požadované pití a já ho okamžitě netrpělivě vyklopil do svých útrob. Hned nato jsem si poručil další a další… Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a opíjel se. Vím jen, že mě tam našel k mé smůle Tobi dřív, něž jsem se stihl odrovnat do bezvědomí, což byl můj jediný záměr. I tak dost opilého mě dotáhl do tourbusu a k dovršení mé naprosté potupy dostali kluci za úkol, aby dohlédli na to, abych nevylézal z postele a pokud možno spal, což jsem splnil docela rád. Alkoholem zmožený mozek způsobil, že moje víčka klesla dolů a přestal jsem vnímat i Billův hlas, dožadující se vysvětlení mého opileckého představení. Nechal jsem se uklimbat vrčením motoru jedoucího autobusu a myslel jsem si jen něco o zrádcích, kterým já nedlužím vysvětlení ani v nejmenším.
Probral jsem se před šestou ráno. Teda spíš mnou docela nevybíravě zatřásl Georg, že prý stojíme někde u pumpy, jestli se nechci jít projít. Promile v mé krvi se za těch pár hodin cesty zatím dostaly na přijatelnou úroveň, takže jsem se už ani moc nemotal a byl jsem schopný se postavit na mírně zmalátnělé nohy a vykulit se před autobus.
„No nazdar.“ Pozdravil mě mírně nevrle náš manažer, kterému jsem padnul do rány hned, jak jsem se objevil na čerstvém vzduchu. Byl jediný v dohledu. Kluci, ani nikdo z týmu, tu poblíž nepostával. Zřejmě byli všichni zalezlí ve fast foodu, který byl součástí benzínky. „Jak ti je? Doufám, že dobře. Protože ti nemíním dávat žádný čas na vzpamatování. Tour není žádnej mejdan, ale vaše práce. Máš povinnosti, to si uvědom. Nechci vidět, že by se to mělo opakovat.“ Zpražil mě hned na úvod, típl cigaretu a odešel neznámo kam. Nejspíš za ostatními.
Jen jsem se ušklíbl a promnul si spánkem zalepené oči. Mohutně jsem zívl a rozhlédl se kolem. Byla ještě tma a docela nevlídno. Co také čekat od podzimu. Tuhle roční dobu jsem neměl rád. Jednoznačně jsem odjakživa upřednostňoval léto. Zatřásl jsem se pod náporem větru. Přitáhl jsem si mikinu blíže ke krku a po Davidově vzoru jsem si zapálil cigaretu. Nevykouřil jsem ještě ani půlku, když se v mém zorném poli objevila Ariana. Vystupovala zrovinka z druhého autobusu. Mžourala podobně ospale jako já, a když si mě všimla, s úsměvem na tváři se vydala ke mně.
„Dobré ránko.“
„Čau!“
„Copak, copak. Nějaký nerudný. Špatně si spal?“
„Hmmm, tak trochu.“ Uchichtla se a dál do mě něco konverzačně hustila. Příval slov z jejích úst jsem příliš nevnímal. Zaujala mě její řeč těla. Zvláštně se na mě dívala, namotávala si sem tam hravě na prstík prameny vlasů a občas si ukazovákem s pěstěným nehtem přejela po lícní kosti své tváře. Navíc se ke mně postavila do tak těsné blízkosti, že se mi občas otřela o paži, kterou jsem měl volně spuštěnou podél těla. Vlastně to nebyla žádná novinka. V mojí přítomnosti se tak chovala od doby, kdy jsem ji měl možnost poznat. Nemohl jsem tušit, jestli je to běžný jev, nebo se tak projevuje jen v mojí přítomnosti. Zatím jsem neměl příležitost to za tak krátkou dobu poznat a doteď jsem se o to ani nesnažil.
V podstatě mi ale bylo jedno, jak jsou ta její gesta myšlena. Napadlo mě jen, že bych toho mohl využít. Všiml jsem si totiž za prosklenou výlohou rychlého občerstvení těch dvou… Seděli tam, navzájem se krmili a něčemu se pobaveně smáli. Smutek a zklamání vystřídalo něco jiného. Vztek. Nepředstavitelná zuřivost, kterou jsem potřeboval nějak vyventilovat, a Ariana byla zrovna po ruce.
„Pojď se mnou.“ Zahodil jsem cigaretu, čapl ji za ruku a táhl za budovu, kde jsme mohli být skryti před očima zvědavců.
Všechno to, co přišlo po tom, se stalo hrozně rychle. Neměl jsem ani čas přemýšlet nad tím, co to provádím za zrůdnost. Možná to byl zoufalý pokus se nějak pomstít. Vykníkla bolestí, když jsem ji surově natlačil na hrubou omítku domu. Neobtěžoval jsem se ani s ničím tak nedůležitým, jako byl v tuto chvíli polibek. Roztrhl jsem titěrné kalhotky pod její minisukní a prudce si ji vzal. Nebránila se. Nechala se vysadit na popelnici a ještě víc roztáhla nohy. Chovala se jako ta nejposlednější coura, ale já jí za to byl vděčný. Potřeboval jsem to. Zbavovalo mě to slabošské touhy zabořit hlavu do polštáře a brečet jak malá holka z toho, že bratr mi nevěnuje tolik, kolik bych po něm chtěl. Na těch pár prchavých okamžiků jsem byl chlap a ne ta ubohá troska, která se večer opíjela v baru.
Když se mi vrátil dech do normálu a zapnul jsem si kalhoty, dostal jsem jen ze sebe: „Promiň… a děkuju.“ Nechápavě se na mě podívala. Já ale neměl nejmenší chuť plýtvat dalšími slovy na vysvětlování. Tou prachbídnou matoucí omluvou, kterou jsem jí tak lakonicky věnoval, jsem si sám v sobě ospravedlnil tenhle svůj chvály nehodný čin, a bylo mi upřímně jedno, co si o tom bude dál myslet. Se sklopeným zrakem jsem odcházel a nechal ji tam.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Chudera Ari…
Ach bože jak toto může dopadnout…
Moc dobré! Tahle povídka se mi líbí 🙂
woohoo, tohle bude ještě zajímavý, jen jim to natři Tome:p
Žádná chuděra Ari….stejně to měly takhle naplánovanž,mrchy,tak co!
Bože, bylo mi Toma tak strašně líto, když zíral na Billa a tu potvoru v banzénu. Já bych jí tak přála, aby se do něj beznadějně zamilovala… to by pro ni byl snad ten největší trest. A Billovi by mohlo dojít, že ona není to pravý, že brácha je lepší a odkopnout ji tak, jako se to chystá udělat ona jemu. Svině. Fakt mě štve, nejradši bych jí kopla do zadku. Takovejch holek na světě ho miluje a nakonec ho dostane nějaká mrcha, která si na něm hojí svoje mindráky. A Ariana? Přeju jí to, Tom to sice neudělal vědomě, ale patří jí to… nemá se vtírat, koza jedna pitomá 😀 Sakra, dneska jsem se nějak rozjela… a to to prosím čtu asi po pátý :D:D Kdyby to bylo poprvý, tak se nedivim, ale popátý? Jsem magor, já to vim. 🙂 To ovšem nemění vůbec nic na tom, že tahle povídka je naprosto best a nechápu, proč je pod ní tak málo komentářů. Lidi už jsou asi opravdu blbí a nepoznaj kvalitu. Já jo, takže mě tady budeš mít furt :D:D A zdravím Daniu :o), jsem ráda, že je mezi námi, kdo maj tuhle povídku rádi. Je totiž jiná… má nápad, má styl, má všechno, co má dobrá povídka mít. :-* J. :o)
Tak tohle je uzasny! Nesnasim tu svinuchu! Tome, jen jim ukaz, ze na to mas
Ach… Tomi 🙁