Please, don’t let it go… 15.

autor: Ivetka

Poslední dny se mi vůbec nic nedaří. Každou práci, kterou načnu, hned pokazím. V chování jsem dobrý, to vůbec ne, ale Bill? Asi se má úplně stejně jako já. Nálada na nic. Jsme na sebe věčně hnusní, nedokážeme spolu vyjít. Venku pořád prší, je zataženo, fouká vítr… už si ani nepamatuji, jak vypadá svit slunce, jak hřejí jeho paprsky. Jak mě v okolí srdce hřeje Billův úsměv. Ale začínám si vzpomínat, jaké to je, když si povídám sám se svým svědomím. Neslyším náhodou špatně? Že by byla řeč o mně? Po tak dlouhé době a o mně? Nevěřím tomu. Vždyť jsi na mě dočista zapomněl. A já? Já se mám jak na slunečné dovolené. Nemusím přemýšlet, užívám si. Nepracuji. Je snad o mě znovu zájem? To se mi snad zdá, že ano?

Ano. Měl jsem pocit, že můj urychlený vztah s Billem byla jedna velká, hodně velká chyba. Nedokážu si to vysvětlit, ale stejně – kdo by toužil po vztahu, ve kterém se ti lidi pořád jenom hádají? Nedokáží najít jedno společné řešení? Po tomhle netouží snad nikdo!! Ale já to mám. Víc a víc mě užírá zjištění, že mi Bill chybí jako bratr. Že už se nemám komu svěřovat. Mám pocit, že všechno je tak rychlé. Ani pomalu tu rychlost nevnímám. Když se usadím na jednom bodě, během setiny se posunujeme na další a já to takhle nechci. Snažil jsem se mu to říct – několikrát, ale nikdy to nebral vážně, protože jedinou odpovědí mi bylo: hm // no jo no // aha // tak to jo, nebo blbé přikyvování hlavou. Někdy jsem měl s prominutím chuť mu jednu vrazit, protože takhle arogantně se ke mně nechová ani babička z tátovy strany, kterou nesnášíme a ona o nás taky nejeví velký zájem, spíš naopak.

Rozhodl jsem se jednat. Ano, snažil jsem se to několik dní přehlížet, ten pocit, jako by vás uvnitř něco svíralo… jako byste měli chuť být zase volní. Jenomže bál jsem se toho, co bude potom. Třeba ho ztratím i jako bratra. Ale… to by zase nebyl člověk, kdyby se nezamyslel nad vlastními chybami a nedokázal uznat a pochopit pocity jiných lidí. Jak jsem se už zmínil, snažil jsem se ten pocit přehlížet, jak jsem mu to také slíbil, ale vážně to nešlo. Možná za to můžou nevyřešené poměry mezi mnou, Billem a rodiči, se kterými se taky pořád hádáme, ale nemusí si veškerou zlost vybíjet na mně a to už se děje takových… 14 dní, minimálně.

A tak jsem jednoho dne, kdy už počasí vypadalo nadějně, venku bylo sucho, ale stejně pod mrakem, vítr nepofukoval, ale stejně to bylo tak na lehkou bundu, jsem se vydal během odpoledních hodin po dlouhé chodbě druhého patra našeho rodinného domku do pokoje Billa, abych mu všechno do nejmenšího detailu řekl. Abych pravdu řekl, měl jsem zprvu v úmyslu mu napsat stručný dopis, kde bych mu to vysvětlil, ale když jsem se dal do psaní, byl jsem na třetí stránce papíru formátu A4 stále ještě na začátku. Tohle bude rychlejší, stručnější, výstižnější, ale taky odvážnější. Přece… tohle se má řešit z očí do očí a ne z papíru přes papír. Nebudeme si přece posílat dopisy, jako dva malí kluci…

Tiše jsem zaklepal na jeho dveře, odpovědí mi bylo zase to známé „hm“. S otráveným obličejem jsem se tedy vydal do jeho pokoje s menším nápadem. Spíše zkouškou, jestli o mě bude jevit pořád zájem… – „Ahoj,“ řekl jsem a milým obličejem a úsměvem na tváři.

„Čau,“ zámek u dveří cvakl – zamkl jsem a on se na mě nechápavě otočil na své židli a konečně se odtrhl od počítače. Celou mou postavu sjel pohledem, a když se ujistil, že jsem to opravdu já, tak se otočil zase zpátky, bradu si podepřel o dlaň a dál jezdil po nějakých internetových stránkách. Pomalu jsem se vydal směrem k němu a pohladil ho po ramenou.

„Co kdybychom se šli dneska někam projít? Venku není zas tak špatné počasí, co říkáš? Dlouho jsme nikde nebyli,“ snažil jsem se o tón hlasu, aby byl nám oběma alespoň trošku příjemný.

„Nikam se mi nechce a navíc, je tam zima… nechci nastydnout,“ měl jsem sto chutí zatleskat, protože tohle byla za několik těch dní jiná odpověď než ta, kterou jsem zmiňoval trošku výše. „Aha… tak to nevadí. Půjdeme jindy…“ – „hm,“ aha, takže potlesk i když jsem si ho jen představil, beru zpět… „Dáš mi pusu?“ šeptl jsem a skláněl se k jeho obličeji, abych mu mohl dát pusu, ale…

„Tome… já nemám náladu, promiň…“ aha, takže je mi to vše jasné, moje ruce z jeho ramen ihned sklouzly dolů a já se zase narovnal.

„Aha. Tak když nemáš náladu teď, tak už jí nebudeš mít ani nikdy, co? Něco ti řeknu, Bille,“ řekl jsem a točící se židli jsem otočil ke mně tak, aby se mi koukal do obličeje. „Už mě to nebaví. Ale abych tě ujistil, snažil jsem se, ten jak jsi říkal, pocit, že dělám něco špatně, ignorovat, ale prostě ho už ignorovat víc jak po 14ti dnech nehodlám. To, že se ke mně chováš takhle chladně, za to já nemůžu, za to si můžeš sám. Neřekl jsi mi jediný důvod, proč jsem zrovna já obětí tvého nevysvětlitelného chování, ale dobře. To, že nemáš náladu dát mi blbou pusu, to už přeteklo. Promiň… ale tomuhle se nedá říkat vztah. Nikdy se nedalo, vlastně ano, první 2 dny. To je tak všechno, co ode mě uslyšíš… doufám, že jsem ti to řekl, tak, abys to pochopil… stručně: Já končím. Nemám na to síly,“ otočil jsem ho a přisunul ho zpátky k monitoru a šel ke dveřím. Abych se přiznal, jeho výraz mě trošku vyděsil… Byl celý bledý, koukal na mě trošku vyděšeně.

„Tome, počkej,“ ozvalo se tiše.

„Ne, já už nechci čekat, čekal jsem dost dlouho, promiň, bráško,“

Ani si neumíte představit, jak těžké pro mě bylo nazvat ho zase bráškou… Právě začala nová kapitola mého života… Otočte list, prosím…

autor: Ivetka
betaread: Janule