autor: Pilulka
Byla chladná zimní noc, přesně tak, jak tomu bylo před rokem, chlapec s havraními vlasy opět seděl u okna. Hleděl kamsi do neznáma, tam, kam jeho bratr odešel. V ruce tiskl maličkou fotku. Byli na ní oni dva. Byl to už rok, co jej bratr opustil, ale on každou noc proseděl u okna a čekal. Čekal, ale sám nevěděl na co, třeba že se jednou jeho dvojče vrátí. Ale on stále čekal a nikdo nepřicházel. Každou noc se mu po tvářích kutálely slzy. Ty slzy, které patřily jemu, tomu, kdo jej opustil. Jeho bratrovi. Jeho lásce. Ale on si jich nikdy nevšiml, i když slýchával bratra plakat… Nevšímal si jich, protože nevěděl, že on je původcem těch slz. Nikdy by ho to ani nenapadlo, že pro něj plakal. I když on sám na tom nebyl jinak.
Ale on se s tím nemohl smířit, právě proto odešel, chtěl na něj zapomenout, protože ta láska by zničila úplně všechno. Proto jej tu nechal. Věděl, že mu tím ublíží, ale kdyby mu řekl, co k němu doopravdy cítí, asi by ho to bolelo mnohem víc. Připadal odporný sám sobě, proto se jednoho dne rozhodl odejít. Když přišlo jeho dvojče domů, mělo krásný usměv na tváři. Přišel do pokoje a tam ležela malá obálka. Okamžitě ji rozlepil a začal číst. Po chvíli mu papír vypadl z ruky a ozval se zoufalý výkřik.
„Proč??“
Pak už se jen domem rozléhaly hlasité vzlyky. Tak strašně mu bylo líto, že mu nestihl nic říct, jak ho má doopravdy rád… Kdyby ho aspoň mohl naposledy obejmout, naposledy vidět jeho úsměv, cítit jeho vůni.
Zoufale se zřítil k zemi. A plakal, stále plakal.
Od té chvíle se z něj stal úplně jiný člověk. Nikoho nenapadlo, že takovýhle člověk plný energie a štěstí se může ze dne na den stát přízrakem.
Kdyby někomu řekl, že je Bill Kaulitz, ten, co z něho šílelo tolik děvčat, asi by se mu jen vysmál.
Nikdy se už neusmál, ven vycházel málokdy, neměl žádné přátele. Uzavřel se sám do sebe, chtěl se skrýt před celým světem. Před tím zlem, co je všude tam venku.
Jeho život slavné hvězdy skončil. Kapela se rozpadla. I když mu kluci nabízeli, aby pokračoval dál, on nemohl. Bez Toma ne, bez něj jako by vůbec nežil. Ztratil polovinu své duše. Tu krásnou, šťastnou, plnou radosti. A zůstala tady jen prázdnota, která nikdy nebude nahrazena ničím jiným. Proč taky. Neměl důvod. Neměl pro koho se radovat. Měl jen pro koho plakat.
Dny pomalu plynuly a byl to rok, co se všechno změnilo.
A on tu stále seděl a čekal. Najednou vstal a došel k přehrávači a dal do něj jedno z jejich alb. Vybral jen jednu písničku. Nenáviděl ji, ale zároveň ji miloval. Od té doby, co se kapela rozpadla, si nikdy nepustil jejich písničky, až teď. Sám nevěděl, proč ji chce slyšet.
Zapnul přehrávač a po chvíli se svezl podél zdi k zemi… Potichounku začal i přes slzy, které se mu draly do očí, zpívat.
Doch wenn wir genem
Dann gehen wir nur zu zweit
Du bist alles was ich bin
Und alles was durch meine Ader fliesst
Panebože, je to tak dávno, co zpíval tuhle písničku. Ale pořád si pamatoval text a melodii. Ještě aby ne, byla to nejúžasnější písnička, kterou znal. Protože byla od něj pro jeho dvojče. Byla o jejich lásce, i když jen bratrské.
Ale teď je pro měj plná smutku, vzpomínek.
Ich will da nichallein sein
Lass ung gemeinsam
In die nacht
„Ale ty jsi mě tu nechal,“zakřičel do tmy, přitisknul hlavu ke kolenům a rozplakal se.
„Ale neměl jsem to dělat, nenávidím se za to,“ promluvil za ním někdo.
Náhle pláč ustal a on zvednul své uplakané oči.
A uviděl ten nejkrásnější obličej, který znal. Byl tolik podobný tomu jeho, ale přitom tak jiný. Znovu uviděl ty krásné oči plné čokolády. Nevěděl, proč se vrátil, jen beze slov pozoroval tu krásu. Myslel, že spí nebo že je mrtvý, že umřel smutkem.
„Odpusť. Odpusť mi to jestli, můžeš. Tak strašně jsem se zamiloval, ale je to zakázaná láska. Proto jsem před rokem odešel, i když srdce říkalo zůstaň, mozek říkal odejdi a zapomeň. Poslechl jsem mozek a to bylo špatně. Měl jsem zůstat a milovat. Nikdy o ní nikomu nebudu moc říct, jen tomu, kdo je její součástí. Asi teď udělám další největší chybu svého života, ale už jsem to tajil strašně dlouho a už nemůžu… už tě nikdy nechci nechat samotného… Já… Já tě miluju, Bille Kaulitzi. Ale bojíjm se, že moji lásku nepřijmeš,“ řekl a čekal, co bude následovat.
„T… To… Tome… já… nikdy mě nenapadlo, že mi tohle řekneš… já jsem taky miloval, ale nevím, jestli po tom všem to ještě zvládnu…“ blonďáček sklopil hlavu. To bylo to, čeho se celou dobu bál. Odmítnutí.
„Ale vím, že to co cítím, je silnější než já a už proti tomu nedokážu bojovat.“ Dodal ještě a pevně jej objal. Po chvíli se ale zase odtáhl, pohlédl mu do očí a vyslovil malé přání.
„Prosím, už mě nikdy neopouštěj.“
Znovu jej pevně objal a nasával tu krásnou vůni. Už nikdy ho nechtěl pustit. Seděli tam v tom krásném objetí, když pohlédl k oknu. Z nebe se snášely malinké bílé vločky. Bylo to tak krásné, přesně jako v jeho snech, ale teď to konečně byla realita. Jeho dvojče jej vzalo do náruče a odneslo jej do postele. Tam jej uložilo, dalo mu malý polibek na čelo a chtělo odejít do svého starého pokoje.
„Tome… kam jdeš,“ pohlédl na něj se strachem v očích, „prosím, nikam nechoď, buď tu dnes se mnou.“
Dvojče si lehlo k němu. Pomalu upadali do říše spánku, až se mu nakonec úplně poddali.
Uplynulo pár dní a oni se opět vrátili do hudebního světa. Stala se z nich zase ta slavná dvojčata. Nikdo nechápal, co s nimi celý ten rok bylo. Kam se ukryla. A proč to vůbec udělala. Oni se k tomu ale nechtěli vracet. Přešli to, jako by se nic nestalo. Ale tam kdesi uvnitř si to velmi živě pamatovali. Změnilo jim to život…
Ano, ten chlapec, smutný chlapec s havraními vlasy, se zase dokázal radovat ze života a vedle sebe stále měl svého milovného bratra. Až do jednoho dne…
***
Byl to rok, co se k němu bratr vrátil. A byl to rok jejich společného vztahu, plného lásky. Chtěli si ho co nejkrásněji užít.
Nechali si zamluvit stůl v jedné restauraci, kam chodili už před roky… když ještě nikdo nevěděl, kdo je to Bill a Tom Kaulitz.
Měli se sejít před restaurací. Mladý chlapec, celý v černém, nervózně přešlapoval na místě a nemohl se dočkat, až jeho dvojče přijde. Už od časného rána měl takový zvláštní pocit… říkal si, že to bude dobré, bál se toho dne… moc dobře si vzpomínal, co se mu ten den před dvěma roky stalo.
„Bille, bráško, tady jsem,“ zamával na něj chlapec s dready z druhé strany ulice.
Chlapec se jen usmál a čekal, až k němu jeho dvojče přijde z druhé strany. Že konečně zasednou do tepla restaurace.
Ale on už k němu nikdy nedošel.
Další den byl v novinách na hlavní straně velký titulek:
„Dne 24.11. zemřela nejslavnější dvojčata světa“
a pod tímto velkým nadpisem článek, ve kterém stálo:
„Jednoho z nich srazilo auto před zraky jeho bratra. Ten se psychicky zhroutil a skočil ze střechy domu. Včerejší noc se stala tragickou pro dva hochy, které znal celý svět. Měl to být další z jejich veselých dnů a dnes miliony dívek na celém světě truchlí, v každém státě je místo, kam se všechny fanynky sjíždí, aby položily růže na pomník těchto chlapců. Některé přijíždí až sem do Německa a pokládají květiny před dveře jejich domu. A v pravé poledne zazněla z jejich úst píseň, která byla o vztahu, lásce a štěstí těchto dvojčat.“
autor: Pilulka
betaread: Janule
nádherný 🙁 nemám slov fakt uzasne!
Páni… nádherná povídka… nevim ani co dalšího říct, páč mě to fakticky rozhodilo… xP x´(
faaQt mooooociQ klaaasny x( nemam slow…
:'( chtěla by to trochu optimismu :'(
je to pěkné…povedlo se ti to!
Omg krásný :'(… budu mít před spaním zase o čem přemýšlet.. ='(
mě to rozbrečelo
brecim!!!uz zase twe opravdu me to rozhodilo jak mile je tam billova bo tomova smrt:-( ale moc se ti to povedlo je to dokonale!!!
to je strašný!!!!!!!!!!ja nepochopim jak vydžim číst takové hrůzy!!!!!!!nepřežila bych kdyby se to stalo………bille!!!!!!!!!!!tome!!!!!!!!!nein!!!!!!!!!!ja du skočit z baraku……..nemam silu dal existovat je toho na mě moc……jestli nekdy potkate kluky tak jim vyřidte že jsem je měla moc ráda a že na ně ani po smrti nezapomenu. neberte to jako vtip protože tohle vtip není…..chci se takhle rozloučit….takže čaulitz.
rozplakala jsem se .bylo to nádherný
mocky smutná povídka ale krásně napsaná
Nemám slov… Úplně mi běhá mráz po zádech a přísahám, že kdybych se před roky nedonutila už nikdy nebrečet, tak tohle je jeden z mála příběhů, který by mě vážně rozplakaly.. nejvíc by mě asi dojala ta úplně poslední věta… moc hezký… :))
Nee…:'( Neee!! :'( Tohle ne, bože, tohle je tak neskutečně smutný…:'/ Tak smutný, ale přitom tak krásně dokonalý, to ne…:'((( Neskutečná citová rána… Nemám slov, jdu brečet♥
Já myslela když to tak krásně pokračovalo že konec bude taký šťastny.