Connect With The Devil 22.

„Mluví o tom celá škola, nemůžu uvěřit tomu, že jsi to udělala.“ Dívka s černými vlasy a tmavou pletí mluvila s jiskřičkami údivu v očích.

„Už bylo na čase. Nebavilo mě pořád hrát druhé housle. Já jsem Serina Dörflerová, ne nějaká husa, co se sebou nechá zacházet jako s hadrem.“ Blondýnka pokrčila rameny a sebevědomě se usmála. Procházela se svojí kamarádkou Natashou po školní chodbě. Všichni na ni zírali, ukazovali a špitali si. Rozchod s Benem byla velká událost. Na škole byli pár, o kterém se hodně mluvilo, lidi je sledovali. Serinu považovali za nejkrásnější holku na škole, spousta kluků by zabíjela za to, aby s ní mohli chodit. A to privilegium měl vždy Ben. Nejúspěšnější a nejpohlednější florbalista. Byli prostě dokonalá dvojka. Teď když však vyšlo najevo, že jejich vztah skončil, přišlo velké pozdvižení. Spousta kluků si dělala naděje a chtěli nahradit Benovo místo.

…

„Už jsi to slyšel?“ Byla velká přestávka a Tom s Ericem se sešli na jejich obvyklém místě.

„Co?“ Eric vzhlédl od učebnice fyziky, když nad sebou uslyšel známý hlas. Dorazil na lavičku dřív, a tak si zkrátil čekání na Toma dopočítáváním jednoho příkladu, který na hodině nestihli a učitel jim ho zadal jako domácí úkol.

„Tak tomu neuvěříš, naprostá bomba. Serina se rozešla s Benem, mluví o tom celá škola. Slyšel jsem, jak se o tom bavily nějaké holky z druháku. Chápeš to? Ještě nedávno to bylo samé drahoušku, miláčku, zlatíčko a teď se rozešli?“ Tom vyprávěl Ericovi tuhle novinku s jistým vzrušením v hlase. Hodně ho to překvapilo a byl z toho nesvůj. Pomyslel na to, co se stalo před ošetřovnou a napadlo ho, jestli to nebyl důvod k jejich rozchodu. Pochyboval, že by se s tím Ben Serině svěřil, ale pomyslel si, že jestli je Ben gay, nejspíš by to byl pádný důvod pro rozchod. Ericovi o tom incidentu samozřejmě nemohl říct, a tak si vymyslel příhodu o tom, jak se srazil s jedním velkým čtvrťákem na hodině tělocviku s Körnerem. Eric neměl důvod Tomovi nevěřit, a tak to dál nerozpitvával.

„Vážně? No myslím, že mu tím hodně usnadnila život. Je vážně nesnesitelná.“ Eric mluvil odměřeně, jako by ho to vůbec nezajímalo. Uvnitř sebe měl však rozporuplné pocity. Nevěděl, co bylo důvodem k jejich rozchodu. Ta věc, která se stala mezi nimi, na to přece nemohla mít vliv. ‚Nebo ano?‘ Přemítal si Eric v duchu. Od té doby se s ní neviděl, takže neměli možnost o té záležitosti mluvit.

„Tobě to nepřijde šílené?“ Tom kulil na Erica překvapeně oči a vyčkával na odpověď.

„Je mi to upřímně jedno, Tome. Ať si dělá, co chce. Pozornost jiných se kolem jejího života možná točí, ale moje ne. Stačí mi, jaké drama jsem s ní zažíval na doučování, nepotřebuju zbytek svého volného času trávit řešením, s kým se rozešla.“ Eric mluvil možná odměřeněji, než chtěl. Tom za to přeci nemohl. Jenom z té holky šílel. Jednou ho uráží, nadává mu, hádá se s ním, pak ho líbá, následně ho znovu uráží a pak se rozejde se svým přítelem? Nic z toho nedávalo smysl. Eric chtěl na celou tuhle věc zapomenout a žít si dál svůj život jako doteď. Jenže to moc dobře nešlo, když konverzace, kterou s Tomem vedl, nebyla o nikom jiném než o ní.

„Promiň, nechtěl jsem tě rozčílit.“ Tom sklopil pohled a Erica okamžitě bodl trn provinění do srdce.

„Neomlouvej se, ty za nic nemůžeš, Jen to doučování s ní nebyla žádná výhra. Umím si představit lepší způsoby, jak trávit volný čas.“ Eric Toma zatahal za dred. Chtěl se usmířit. Oddechl si, když se na něj Tom usmál. Nikdy se na Erica nemohl dlouho zlobit.

„Potřeboval bych s tebou po škole mluvit, budeš mít čas?“ Zeptal se ostýchavě Tom. Eric se podivil jeho nesmělému výrazu. Bylo mu jasné, že šlo o něco důležitého. Něco, o čem se bude Tomovi těžce mluvit. Napadlo ho, že by to mohlo mít souvislost s rozvodem jeho rodičů.

„Jasně, můžeš se mnou počítat. Zůstaneme venku, nebo pojedeme k nám?“

„Můžeme se jít projít někam do parku.“ Navrhl Tom. Eric souhlasně kývnul hlavou. Přerušil je náhle zvonek oznamující konec přestávky, a tak se rozloučili a každý z nich vyrazil do své třídy.

Dredatý chlapec seděl v lavici a odpočítával sekundy do konce hodiny. Zbývalo asi pět minut, ale Tom měl pocit, jako by to byly hodiny. Celý zbytek dne se vyučování pomalu vleklo a on byl nervóznější a nervóznější. Přemítal si v hlavě, jak Ericovi řekne to, co mu říct chtěl, a napadlo ho tisíce reakcí, jaké na to mohl Eric mít. Žaludek se mu kroutil, nesnědl dnes ani svačinu, kterou mu zabalila Irma. Byl si jistý, že kdyby pozřel jediné sousto, zcela určitě by vše skončilo v záchodové míse. Ta představa byla nechutná, a proto se ani nepokoušel do jídla nutit. Nevnímal, o čem učitelé v hodinách mluvili. Nebyl sto se soustředit. Stalo se teď v poslední době tolik věcí, že škola byla to poslední, čím by se chtěl zabývat. Jakmile konečně zazvonilo, v rychlosti sbalil své věci a vystřelil ze třídy. Po cestě si odskočil ještě na záchody. Při východu z kabinky zmrzl na místě. U umyvadel stál Ben a umýval si ruce. Zvedl pohled do zrcadla před sebou a střetnul se s odrazem oříškových očí, které na něj vyplašeně hleděly. Ani jeden z nich se dlouhou chvíli nepohnul. První, kdo ukončil jejich oční kontakt, byl Ben. Beze slova se chystal k odchodu, jako by Toma ani nezahlédl. Tom zatřepal hlavou a slabě na něj zavolal.

„Po-počkej… měli bychom si promluvit.“

„Jsem si jistý, že s tebou nemám o čem mluvit.“ Ucedil Ben skrz zaťaté zuby a otevřel dveře. Tom k němu doběhl a chytil jej za loket. Ben se po něm ohnal. Odstrčil ho ke zdi a Tom usykl bolestí. Ben se na něj se vztekem podíval.

„Zase mě praštíš?“ Tom věděl, že si zahrává. Rozhodně nechtěl od Bena schytat další ránu, ta stará se ještě pořádně nezahojila. Potřeboval ale vědět, co se to mezi nimi stalo. Už kvůli sobě. Celá ta věc s polibkem vnesla jenom zmatek do jeho života. Momentálně nevěděl, kdo je a co chce. A když se tomu bude vyhýbat, tak na to nikdy nepřijde. Byli s Benem celou dobu v pohodě. Měli svůj vlastní způsob komunikace, a teď je to všechno pryč. Tom nevěděl, jestli je mu to líto, nebo ne. Někdy měl pocit, že Ben byl jediný, kdo chápal jeho pocity ohledně rodiny. Někdy se zase choval jako totální kretén. Teď však nevěděl, co si Ben myslí nebo cítí. Ben zatnul pěst a rozmáchl se. Tom pevně stisknul víčka a očekával velkou bolest. Lekl se, když pěst se zaduněním narazila těsně vedle jeho hlavy do stěny.

„Příště to bude do tvého obličeje, pokud mi nedáš pokoj.“ Zasyčel Ben, rázně otevřel dveře a vypochodoval ven z toalet.

Tom přivřel víčka a nasál do plic vzduch. Musel se dát dohromady, čekal ho rozhovor s Ericem.

…

Hudba se líně linula z juboxu a odrážela se od stěn potemnělé místnosti. Vzduch byl těžký, jak v něm visel opar z cigaretového kouře. Až na pár posedávajících jedinců ucucávajících pivo byl bar bez života. Menší osvalený muž vyřezával svým nožem na stůl čáry. Jednu vedle druhé. Velmi soustředěně. Všichni se otočili, když se dveře baru otevřely a dovnitř vešel starší muž se šátkem na hlavě. „Zdar piráte.“ houklo na právě příchozího pár jedinců a zase se vrátili ke své předchozí činnosti. Všichni ve čtvrti se tu znali. Na jejich místa nikdy nechodili neznámí lidé.

„Přihraj sem jedno, Cortney.“ Pokynul pirát barmance, hodil jí na bar peníze a všiml si muže, který se ani neotočil při jeho příchodu. Pokračoval dál v práci se svým nožem. Pirát zamířil k němu a bez vyzvání se posadil.

„Leváku.“

„Piráte.“ Muž se konečně na piráta podíval.

„Zabíjíš čas?“ Pirát vycenil svůj nevzhledný chrup a na levákově tváři se objevil násilný výraz.

„Zabíjím hodně věcí… lidí… právě teď ve své mysli rozřezávám na kousky toho cucáka Ďábla.“ Při těchhle slovech se uspokojivě ušklíbal. Pirát zpozorněl už jen proto, že měl s Ďáblem nedávno taky potyčku kvůli tomu dredatému klukovi.

„Ďábla? Co posral?“ Začal se Pirát vyptávat.

„Dělal mi do holky a měl plnou hubu těch svejch zkurvenejch keců. Je to zasranej sráč. Nosí se tu jako král, myslí si, že mu tahle čtvrť patří. Ale to se plete!“ Najednou Levák zabodl nůž do stolu tak silně, že tam zůstal zapíchnutý, když povolil sevření kolem rukojeti. S Ďáblem byli rivalové už tak dlouho, jak se znali. Netoužil po ničem jiném, než ho pokořit.

„Zajímavé. Proč mu nepřipomenout, kam patří?“ Pirátovi se na tváři objevil záhadný úšklebek.

„Proč bys měl zájem na tom ho dostat?“ Podivil se Levák. Pirát sice s Ďáblem nikdy netáhl za jeden provaz. Nikdy však mezi nimi nepanovalo nepřátelství. Jeden o druhého se navzájem nestarali.

„Řekněme, že posledně neměl moc dobré způsoby chování.“ Řekl starší muž s opovržením, když si vzpomněl, jak mu Ďábel vyfoukl jeho úlovek a ještě se opovažoval mu vyhrožovat.

„Co máš v plánu?“ Zajímalo Leváka.

„Trochu si pohrát. Dám echo Pavoukovi. Dluží mi.“ Levákovi se po těchto slovech rozšířily zorničky uvědoměním a zákeřně se zasmál.

„Pokud v tom bude Pavouk, jdu do toho. Tohle bude sranda.“ Pirát následoval s pomstychtivým smíchem Leváka. Pouze přikývnul a napil se z opatlané sklenice piva, které před ním stálo už hodnou chvíli.

…

„Tak…“ Promluvil Eric po chvíli ticha. Sešli se s Tomem po vyučování před školou a zamířili do nedalekého parku. Nemluvili. Tom se zdál být docela rozrušený a Eric umíral zvědavostí, o čem s ním chtěl mluvit. Muselo to být něco velkého, Tom by jinak nebyl tak nervózní.

„Tak…“ Zopakoval po Ericovi Tom a nervózně si otřel zpocené dlaně do kalhot.

„O čem si se mnou chtěl mluvit?“ Eric se ho snažil popostrčit.

„Až ti to řeknu, slib, že se mi nebudeš smát, nebo že se mnou nepřestaneš mluvit.“ Tom vypadal vážně vystresovaně. Ericovi se nelíbilo, že měl jeho přítel takové obavy. Začal myslet na ty nejhorší věci.

„Tomi, nikdy bych s tebou nepřestal mluvit. A nebudu se smát, alespoň se o to pokusím. Je těžké to slíbit, když nevím, o co jde.“

„Fajn. Byl jsem na schůzce s Medie a líbali jsme se. Tedy spíš ona mě líbala.“ Vypadlo z Toma.

„A to je všechno? Tome, to je přece super, ne?“ Eric se podivil, že by byl z tohohle faktu Tom tak rozrušený. Nebylo to přece nic špatného, nic kvůli čemu by s ním měl přestat mluvit.

„Počkej, to není všechno. Nebylo to super, jak říkáš. Nic jsem necítil, prostě to bylo divný.“

„Možná jenom není tvůj typ.“ Eric se nepozastavil ani nad dalšími slovy, která Tom pronesl.

„Myslím, že je v tom něco jiného. Myslím, že jsem možná gay.“ Vypadlo z Toma. Ta slova ho tížila na srdci jako těžký balvan. Nedalo se však říct, že když je konečně vyslovil nahlas, tak se ho zbavil. Pořád tam spočíval a byl zatraceně těžký.

„Cože? Jak jsi na to přišel?“ Eric vytřeštil oči v údivu. Čekal všechno, jen ne tohle.

„Líbal jsem se totiž s klukem, kromě jiného.“ Dodal Tom tišším hlasem a nervózně se kolem sebe rozhlédl, jako by se snad bál, že je někdo poslouchá a vykřičí tohle tajemství všem v okolí.

„Počkej, s jakým klukem? Kdy? A kromě čeho jiného, bylo snad něco víc?“ Jestli se Eric před chvílí divil, tak teď byl ohromen. Tom tak dlouhou dobu neprojevil zájem ani o líbání, natož o něco víc. A teď z něj vypadne tohle… a ještě k tomu s klukem?

„Nemůžu ti říct, kdo to byl. Na tom ani tolik nezáleží. A nic jiného se nestalo, jenom jsem si všiml, že přemýšlím nad klukama tímhle způsobem. Nebyl jediný, který se mi líbil svým způsobem, myslím. Je to jako, já nevím. Když jsem ho uviděl, myslel jsem na takové věci, jako jak hebká je jeho kůže na dotek, nebo jak voní. U holek tohle nevnímám. Když vidím holku, nenapadne mě, jaká je to kost, jak ostatní kluci říkají, nebo jak voní nebo ty ostatní věci. Nikdy jsem si toho nevšímal, nic to se mnou nedělalo a tohle byl možná celou dobu ten důvod, proč jsem doposud ještě s žádnou holkou nic neměl.“ Tom domluvil a Eric mlčel. „Nenávidíš mě za to?“ Tom se na Erica bál i podívat. Byl to jeho nejlepší kamarád. Jediný člověk, kterému v tom houfu oveček ve škole mohl věřit. Jeho věrný spojenec. Nemohl o něj přeci přijít. Ale taky věděl, že mu nemohl lhát. Ani nechtěl, a pokud to byla pravda, čímž si ještě sám nebyl jistý, stejně by na to jednou Eric určitě přišel.

„Jak bych tě mohl nenávidět… jenom mě to překvapilo. Možná je příliš brzy na takové závěry.“ Eric vycítil Tomovy obavy. Nemohl tvrdit, že mu po tomhle sdělení brada nepadla až ke kolenům, ale rozhodně to nebylo něco, kvůli čemu by měl Toma zavrhnout.

„Možná.“ Pokrčil Tom rameny.

„Mohl bys to zkusit s jinou holkou. Nechci, aby ses do něčeho nutil, jenom si to ujasnit víš. Zkusit to a taky… pak třeba s klukem a uvidíš, jak se budeš cítit. Ať už to bude jakkoli, mezi námi dvěma se na tom nic nemění. Jsi můj nejlepší kamarád, mám tě rád a je mi jedno, jestli se radši líbáš s klukama než s holkama.“ Pro Toma byla strašná úleva slyšet tahle slova z úst svého nejlepšího přítele.

„Děkuju.“ Tom se k Ericovi přisunul a pevně ho obejmul. Nebylo to mezi nimi nijak divné a Eric neměl potřebu se od Toma po tomhle sdělení odtáhnout. Byli spolu v pohodě, bez ohledu na Tomovu orientaci. A to bylo všechno, na čem Tomovi v tuhle chvíli záleželo.

…

„Stojí to za hovno. Potřebujeme něco, co má šťávu.“ Utrousil Gustav, zatímco seděl za bubny a ledabyle vyťukával paličkami nějaký rytmus. Kapela měla zkoušku a snažili se vymyslet nové věci. Moc se jim ovšem nedařilo. Ricki neměl žádnou inspiraci k psaní textů.

„A co napsat něco o hulení?“ Ozval se Fred a jeho afro se ztrácelo v bílém dýmu z jeho právě ubaleného jointa. Gustav s Billem protočili oči.

„Za chvíli budeš mít v tý svý palici místo mozku velký zelený listy.“ Konstatoval kytarista.

„Jestli už je tam dávno nemá.“ Přispěl také Gustav do vínku.

„Běžte oba do prdele.“ Fred si z toho evidentně nedělal vůbec hlavu.

„A co ten tvůj nový text, Ďáble?“ Navrhl Gustav.

„Jaký nový text?“ Kytarista začal propalovat Gustava pohledem a to ne zrovna přátelským.

„Měl jsi tady jednou rozložený svůj sešit na stole, tak jsem si toho všimnul. Vychladni.“ Gustav velmi rychle zaregistroval kytaristův výraz. Nesnášel, když se mu někdo hrabal v osobních věcech, proto ho Gustav rychle ujistil, že tomu tak nebylo. Měl svoje prsty docela rád a věřil, že Ďábel byl schopný mu je za tohle urazit.

„Na to zapomeň.“ Kytarista se stáhnul, ale zůstal mírně napjatý. Promnul si rukou šíji. Fred si toho všiml jako už předtím. Byl trochu nesvůj a Freda zajímalo proč.

„Proč? Je dobrá, fanynky to položí na záda.“ Gustav se při té představě rošťácky uculil.

„Už jsem řek. Tečka.“ Zdůraznil kytarista tvrdě a Gustav věděl, že nemá smysl se o tom dál bavit. Bill byl neoblomný. Gustav zvedl ruce v kapitulaci.

„Takže stejně končíme nakonec u hulení.“ Fred pozvedl svůj joint a zbývající členové kapely protočili oči. Ricki ho Fredovi vyfoukl z ruky a zhluboka nasál kouř do sebe.

„Možná to nebude nakonec tak špatnej nápad.“ Ricki konečně poprvé přispěl do probíhající diskuze a Bill s Gustavem si věnovali všeříkající pohled.

„Myslím, že pro dnešek to balíme.“ Uzavřel to Gustav a ostatní nic nenamítali.

„Tak co to zakotvit na nějaké akci? Slyšel jsem o něčem ve 4. bloku.“ Navrhl Fred a všichni souhlasně kývli, až na Ďábla.

„Ukážu se tam možná později.“

„Proč, máš něco jinýho?“ Zajímal se Fred. Gustav a Ricki zůstali na kytaristu hledět. Nikdy neupřednostnil jiné záležitosti před pořádnou zábavou.

„Musím se stavit do pekla. Kdo jinej by těm zatracenejm bastardům šéfoval, když tam nejsem.“ Mrkl na něj kytarista a Fredovi bylo jasné, že z něj víc nedostane. Když chtěl Ďábel něco utajit, nikdo se nic nedověděl. Neměl potřebu se ostatním svěřovat. V jejich světě takhle přátelství ani nefungovalo.

„Fajn, ale přijdeš o to nejlepší zboží.“ Pokrčil Fred rameny.

„Nikdy nepřijdu o to nejlepší.“ Ďábel se ušklíbnul a vyhrabal v kapse klíčky od svého milovaného Ďábelského stroje. Jestli měl kytarista někdy k něčemu silné pouto, pak to byla jeho motorka.

Nasadil si helmu, naskočil na kožené sedlo svojí krásky a nastartoval. Motor hlasitě zaburácel. Párkrát zatúrovat a rozjel se. Miloval ten pocit svobody, síly a nebezpečí, když na ní seděl. Chyběla tu už jen jedna věc. Nebo spíš jedna osoba, se kterou by ten pocit mohl sdílet.

…

Venku se setmělo, hodiny ukazovaly půl osmou a Tom měl konečně hotové úkoly. Ulevilo se mu po rozhovoru s Ericem. Byl to dobrý pocit někomu říct, co se děje. Alespoň část toho všeho. Nevěděl, co to všechno znamenalo, ale nehodlal si s tím dál lámat hlavu. Eric měl pravdu. Možná jen nebyl s tou správnou holkou. Věděl, že na to nemohl čekat, ani tomu jít naproti. ‚Až to přijde, tak to přijde a já to poznám.‘ Pomyslel si. Zatím sám nevěděl, co chce nebo co cítí, tak nemohl panikařit, ani nic řešit. Věděl, že kdyby se ukázalo, že je gay, nebyl by to žádný med. Rodiče by to pravděpodobně nesli těžce a ve škole… Vzpomněl si, jak jim Bazz věčně nadával, jak moc homofóbní byl. Nebylo to něco, co by si dobrovolně zvolil, kdyby měl na výběr. Z myšlenek ho vyrušilo zvonění telefonu. Podivil se, kdo mu mohl volat. Jeho srdce se zastavilo, když na displeji uviděl 4 písmena, která dávala dohromady jen jediné jméno. Bill. Zatřepal hlavou, aby se probral z lehkého zamrznutí a zmáčkl tlačítko pro přijetí hovoru.

„Bille?“ Chtěl, aby to znělo úplně běžně, normálně. Jenomže výsledný efekt zněl spíš roztřeseně.

„Jeden jediný.“ Kytaristův hlas zněl i po telefonu dráždivě. Tom si byl jistý, že se právě teď ušklíbl, ačkoli ho nemohl vidět. „Neměl bys mě nechávat tak dlouho čekat.“ Upozornil Toma Bill. Tom protočil oči a usmál se.

„To mám číhat u telefonu, kdyby ses mi náhodou rozhodl zavolat?“ Odpovídal Tom pobaveně.

„Měl bys na mě být vždy připravený.“ Tom po těchhle slovech polkl a byl moc rád, že spolu pouze telefonují a Bill ho neznervózňuje svojí blízkostí.

„Na tebe se připravit nedá.“ Kytaristovi se po Tomových slovech zkroutily rty do úšklebku. Chvíli se odmlčel, jak popotahoval ze své cigarety.

„Budeš se s tím muset vypořádat, protože stojím před vaším domem.“

„Před naším domem?“ Vyjekl Tom okamžitě. ‚Co kdyby ho někdo viděl? Třeba Aduška nebo máma. To by byl průšvih.‘ Probíhalo Tomovi v mysli.

„Jasně, že ne doslovně před vaším domem. Můžeš dál předstírat, že jsi matinčin a papínkův hodný synáček. Vychladni, panenko.“ Staršímu muži bylo jasné, že by Tom vyšiloval v případě, že by opravdu zastavil před jejich domem.

„Já jsem hodný, to za prvé. A za druhé nemůžu jít ven, zítra je škola.“ Ve skutečnosti Tom moc chtěl jít ven s Billem. Ale chtěl kytaristu potrápit za to jeho věčné škádlení. Navíc nelhal, z domu by se teď dostal těžko.

„Nevzpomínám si, že by ses v minulosti někoho dovoloval.“ Připomněl mu Bill jeho tajné výlety za ním, kdy si Tom musel pokaždé něco vymyslet, aby mohli být spolu. Tom se zamračil.

„Myslíš, že je pro mě tak jednoduché si pořád něco vymýšlet? Nesnáším lhaní. A nerad lžu.“

„Já tě nenutím lhát.“ Řekl kytarista zcela vážným tónem. Byl málokdy vážný, ale když už něco řekl vážně, taky to tak myslel.

„Já vím. Ale i tak to musím dělat. Kdyby se o tobě dozvěděli rodiče, zařídili by, abychom se nemohli vídat.“ Tom zněl smutně. Při představě, že by se s kytaristou už nemohl nikdy sejít, se mu sevřelo srdce.

„Oh, to je tak sladké, neříkej, že bych ti chyběl.“ Popíchl Bill Toma. Slyšel smutek v jeho hlase. Nechtěl, aby byl Tom smutný. A taky se nechtěl starat. Znamenalo by to pak, že mu na Tomovi záleží. Proto nechtěl, aby za ním Tom chodil. Jenže ten kluk byl tak neodbytný. Chodil za Billem ne, protože by od něj něco chtěl, ale kvůli Billovi samotnému. Chtěl s ním jenom trávit čas. Měl rád jeho společnost. Bylo to tak prosté, a přitom tak komplikované. V životě Billa nebyl nikdy nikdo, komu by na něm záleželo. Nikdo, na kom by záleželo jemu samotnému. Povzdechnul si. Nesnášel to, jak se cítil ohledně Toma. Připomínalo mu to, že vlastně nějaké city má a že jeho srdce není kompletně pohlceno temnotou.

Bylo tam malé světlé místečko, jež si tenhle kluk všemi silami bránil a nehodlal nechat temnotu ho pohltit.

„Jsi nezodpovědný, vulgární, egoistický a nebezpečný blázen. Ale jo, stýskalo by se mi.“ Tom se rychle chytil Billova popichování.

„Neměl bys to s tím lichocením tak přehánět, mohlo by mi to stoupnout do hlavy.“ Starší muž se ušklíbnul Tomovu úderu nazpět. Líbilo se mu, jak se Tom čas od času vzpouzel.

„Vtipné.“ Řekl ironicky Tom, ale na rtech mu hrál jemný úsměv.

„Měl bych jet.“ Řekl kytarista najednou bez špetky humoru v hlase.

„Už? Teď jsi přijel.“ Zakvílel Tom neradostně.

„Ty nemůžeš ven, já dovnitř, tak co navrhuješ?“

„Počkej, můžeme k nám na zahradu. Je přítmí, nikdo už tam není, a když budou doma vědět, že jsem tam, nic se nestane. Máme obrovskou zahradu. Budeš muset objet blok, máme zadní vchod. Počkám tam na tebe.“ Tom v hlavě urychleně spředl plán, jak se dostat ven. Když přišlo na schůzky s Billem, začínal být velmi kreativní.

„Neříkal jsi, že máš zítra školu? Víš, že to, jestli budeme venku nebo u vás na zahradě, není moc velký rozdíl?“ Kytarista se musel usmát Tomovu náhlému zápalu pro tajný únik z domu. Nebyl to bůhvíjaký adrenalin, ale moc dobře si uvědomoval, že pro něj Tom riskuje. Jak by to asi vypadalo, kdyby je načapal jeden z jeho rodičů? Slušný 16letý kluk z dobré rodiny přistižen s lupičem aut, příležitostným drogovým dealerem, pouličním zápasníkem, kytaristou rockové kapely plné kriminálníků a lamačem všech srdcí z místního gheta. Bill musel uznat, že to znělo dobře, byl prostě muž mnoha talentů. Sebevědomě se při téhle myšlence ušklíbl. Ovšem bylo mu jasné, že Tomovi rodiče by neuměli plně docenit všechny jeho kvality.

„Zvládnu to. Jsem ochotný kvůli tobě ponocovat.“ Tom poslední dobou tak jako tak špatně spal. Spoustu času promarnil převalováním a přemítáním o tom, jak posraný jeho život v tuhle chvíli byl.

„Zajímavé, co ještě jsi ochotný kvůli mně udělat?“ Chytil se Tomových slov okamžitě Bill. Nemohl si nechat ujít další příležitost Toma poškádlit.

„Sklapni a už jeď. Uvidíme se za chvíli.“ Tom chtěl, aby to vyznělo přísně, ale starší muž v jeho slovech stejně slyšel úsměv.

„Ouč, líbí se mi, když rozkazuješ, je to sexy.“ Než se Tom stihl nadechnout k odpovědi, kytarista s těmihle slovy zavěsil. Tom jenom zakroutil hlavou a hodil na sebe košili. Vylezl z pokoje a zamířil ke schodům. Byl připravený na to, kdyby někoho potkal, ale dům byl tichý, takže se ven dostal bez problémů. Ačkoli bylo jaro, venku se navečer ochladilo. Jakmile vylezl, nadechl se čerstvého vzduchu. Měli majestátní zahradu. Byla plná vysazených stromů, pečlivě zastřižených zelených keřů a voňavých květin. Marwyn vše pravidelně udržoval. Zabralo to nějaký čas, než Tom dokráčel k zadnímu vchodu do zahrady. Odsunul závoru a otevřel. Dveře trochu zaskřípaly, moc často se nepoužívaly. Vykoukl a uviděl kytaristovu motorku, ale jeho samotného nikde.

„Bille?“ Zavolal do tmy. „Tohle není vtipný.“ Tom si založil ruce na hrudi. Chvíli čekal venku, než zašel zpátky do brány, a lekl se, když narazil do druhého těla. Bezpečně poznal Billův smích.

„Ty jeden šílenče, chceš, abych dostal infarkt?“ Tom praštil svojí drobnější pěstičkou do Billova ramene. Pro kytaristu to bylo jako pohlazení.

„Ne, jen mám rád, když pištíš. A přestaň se tu ohánět jak opilá moucha, ještě si ublížíš, zlato.“ Mrknul na Toma Bill.

„Nepištěl jsem.“ Durdil se Tom a zkrabatil obočí.

„Ale pištěl.“ Staršímu muži se líbilo, jak Tom vždy nakrčil nos, když se zlobil. Snažil se vypadat podrážděně, ale působilo to spíš roztomile.

„Jak ses sem vůbec…“ Tom rukama ukázala k bráně.

„To víš, jsem jako Copperfield.“ Zašeptal kytarista tajemně.

„Jistě.“ Tom protočil oči v sloup. „Seděl by na tebe spíš šílený klaun.“

„A právě takoví přelézají brány, potichu se připlíží a vyděsí svoje oběti k smrti.“ Bill šeptal a dramaticky přidával na hlasitosti. Když mluvil o obětech, přibližoval se k Tomovi, který instinktivně couvnul a zavrávoral. Před pádem jej však zachytila kytaristova mozolnatá mužná ruka.

„Tohle ti vrátím.“ Tom se na okamžik odvážil vzdorovat tomu spalujícímu pohledu a ponořil se do temně čokoládových očí.

„Já neznám strach, protože jsem strach sám.“ Zachechtal se Bill hrozivě na tváři psychopatický výraz.

„Nebo jsi blázen, totálně pominutý šílenec.“ Konstatoval Tom a pokračoval s Billem v téhle hře.

„A není šílené mluvit se šílencem?“

„Jo, to je.“ Tom se na Billa usmál a Bill mu vrátil ten nepatrný úsměv zpět. Nebyl to jeho obvyklý úšklebek. Chvil, kdy Tom mohl na Billově tváři zaznamenat něco, co připomínalo skutečný úsměv, bylo jako šafránu, ale když nastaly, Tom si jich opravdu cenil a snažil si je co nejlépe zapamatovat. Byl pyšný na to, že on byl důvod k Billovu úsměvu, byť jen nepatrnému.

„To by potom znamenalo, že tě taky postihlo šílenství.“ Konstatoval starší muž se zcela vážným výrazem.

„Už to tak vypadá.“ Povzdechnul si hraně Tom a pokrčil rameny.

„A víš, co dělají šílení lidé?“ Bill pozvedl obočí a pronesl tuhle otázku s nádechem tajemna a neposednými jiskřičkami v očích.

„Šílené věci?“ Tom odpověděl protiotázkou.

„Šíleně zábavné věci.“ Zašeptal Bill. Byl tak blízko, že Tom cítil jeho dech na svých rtech. Hleděli si do očí. Tom cítil to spalující horko, ale tentokrát přesto neuhnul pohledem. Nechal se spalovat. Zvedl svoji ruku a strčil ji pomalu do kapsy kytaristovy bundy, kde věděl, že nosí schované cigarety. Roztřesenými prsty otevřel krabičku a vytáhnul z ní jednu cigaretu, kterou si vložil mezi ukazováček a prostředník.

„Zapálíš mi?“ Vyzval Tom Billa, vyčkávaje s tím svým nevinným pohledem. Byl to pro kytaristu moment překvapení. Nečekal, že si bude Tom takhle zahrávat. Nemohl popřít, že to poslalo vlnu vzrušení přímo do jeho rozkroku.

„Víš, neměl by sis zahrávat s ohněm, panenko. Mohl bys založit požár.“ Řekl kytarista chraplavým hlasem a vytáhl svůj kovový zapalovač. Palcem ho otevřel, aniž by se přestal dívat na Toma, a škrtnul. Tomovi naskočila husí kůže a zrychlil se mu dech. Absolutně nevěděl, co to, kurva, provádí, nebo jaké to bude mít následky. Připadal si v této chvíli opravdu jako šílenec. A šílenci, ti přece nikdy neřešili následky, ne? Tak do háje s tím. Vložil si cigaretu mezi rty, stále si ji prsty přidržoval a přiblížil se k zapalovači. Potáhl si a slabě se zakuckal, když vdechoval kouř do plic. Bill se ušklíbl, uchopil Tomovo zápěstí a přiblížil si cigaretu ke rtům. Silně si potáhl, položil Tomovi dlaň za krk a přiblížil se svým obličejem k jeho na milimetrovou vzdálenost.

„Otevři pusu.“ Pokynul Bill a Tom bez rozmyšlení pootevřel své rty. Byl blízkostí staršího muže přímo paralyzován. Kytarista začal pomalu vydechovat kouř do Tomových úst a Tom jej pomalu vdechnul, tentokrát bez zakuckání. Starší muž hleděl do těch oříškových očí a věděl, že už je pozdě na to hasit zažehnutý oheň. Tom mu dal jasné znamení. Ze všech sil se tomu celou dobu bránil, nechtěl poskvrnit to čisté plátno barvou. Nechtěl tohle nevinné stvoření uvrhnout do hříchu. Jenže to byl Ďábel… de facto hřích samotný v živé podobě. Nemohl dál odolávat. Jediné, co v tuhle chvíli chtěl, bylo ochutnat zakázané ovoce. Zrušil prostor, který je odděloval přitisknutím svých rtů na Tomovy. Oběma projel výboj. Tom však neucuknul. Nevěděl, co dělat, třásl se a podlamovala se mu kolena. Cítil se jako rozteklé želé neschopné jediného pohybu. Bill Toma instinktivně chytil kolem pasu, přitiskl ho k sobě a začal pomalu pohybovat rty. Nikdy nebyl na nikoho takhle pomalý a něžný. Docela dobře se kontroloval, přestože uvnitř něj to vřelo. Nejradši by Toma povalil, strhal z něj všechny věci a kompletně ho připravil o jeho nevinnost. To však nemohl udělat, a ačkoli jel vždycky na plný plyn, věděl, že tady musí přibrzdit.

Tom začal kytaristovy pohyby rtů kopírovat. Nevěděl, co to dělá a proč to dělá. Jediné, co věděl, bylo, že se při tomhle cítí opravdu skvěle. Dalo by se to přirovnat k ohňostroji. Tisíce barev, dojmů a zvuků. Bolel ho žaludek a motala se mu hlava. Kdyby jej Bill pevně nesvíral, zcela jistě by se neudržel na nohou. Nevěděl, jestli to byl ten správný pocit, o kterém všichni mluvili, že ho pozná, až to přijde. Ale věděl jistě, že to, co cítí teď, s nikým jiným předtím necítil. Starší muž mu po chvíli líbání přejel po rtech jazykem, a když Tom nepatrně vzdychl, vsunul jej mezi jeho rty. Byl cítit po cigaretách a trochu whisky. Na Toma už tohle bylo moc. Poznal, že ho začalo podezřele šimrat v rozkroku. Opravdu nechtěl, aby Bill pocítil jeho vzrušení, a tím zažít největší trapas v životě. Proto se od kytaristy odtáhl. Celý zadýchaný a rudý ve tváři. Tak strašně se styděl. Byl nervóznější než jindy, a to si myslel, že v přítomnosti Billa už to horší být nemůže. Třásly se mu ruce. Dlaněmi se držel kytaristových paží a Bill měl pořád omotané ruce okolo jeho pasu.

„Podívejme se na tebe, ty jedna malá koketo.“ Zalaškoval Bill a ušklíbnul se. Tom měl pocit, že jeho obličej musel mít nyní barvu ne červené, ale rudé. Zabořil hlavu do Billovy hrudi a stydlivě zakňučel. Bill se musel zasmát.

„Když se stydíš, jsi ještě víc k sežrání.“ Zašeptal kytarista do Tomova ucha.

„Nezlepšuješ to.“ Zamumlal tlumeně Tom do kytaristovy bundy. Cítil se tak zmateně a omámeně. Měl pocit, že jeho mozek teď nedokáže vyprodukovat žádnou kloudnou myšlenku.

„Ono už ani není co, ode mě se dá čekat jenom to nejlepší.“ Konstatoval Bill a Tom se musel uchechtnout, ale v duchu mu dával za pravdu. V kapse Billových džínů se ozval zvuk oznamující příchozí zprávu. Tom konečně odtáhl obličej od Billovy bundy. Zajímalo ho, kdo mu píše, ale nechtěl se vyptávat, věděl, že to Bill nemá rád a nejspíš by mu to stejně neřekl. Bill uvolnil sevření kolem Toma a zašátral do kapsy pro svůj otlučený telefon s rozbitým displejem.

„Musíš jet?“ Zeptal se Tom Billa. Většinou, když mu někdo napsal, následně odjel.

„Já dělám jen to, co chci. Nikdy nic nemusím, panenko.“ Mrknul na Toma kytarista a vytáhl ze své kapsy cigaretu, kterou si následně i zapálil.

„A to, co jsi udělal předtím, jsi udělat chtěl?“ Tom si začal okamžitě nadávat, jakmile tuhle otázku vyslovil. Opět přišel ten pocit horka do jeho obličeje. Někdy mluvil dřív, než to stačil promyslet. Ale strašně toužil vědět, proč to Bill udělal a co to pro něj znamenalo. Protože pro Toma to bylo něco, na co teď nedokáže jenom tak zapomenout. Kromě toho ani nechtěl.

„Nevím, co myslíš.“ Pokrčil Bill rameny a dál popotahoval ze své cigarety. Samozřejmě věděl moc dobře, na co Tom narážel. Jen ho chtěl zase pozlobit.

„Ty víš, tamto….“ Tom se při těchhle slovech nedíval kytaristovi do očí.

„Nevím, budeš mi to muset připomenout.“ Billovi se na rtech začal tvořit provokativní úsměv.

„Jsi hrozný.“ Tom se po starším muži ohnal, jak mu chtěl dát herdu do ramene. Bill však pohotově zachytil Tomovu ruku a přitáhl si ho k sobě. Nečekaně jej políbil. Tom překvapením vytřeštil oči, ale po chvíli je pod silou okamžiku přivřel a nechal se unášet tím blaženým pocitem. V tuhle chvíli by Billovi dovolil úplně cokoli. Samotnému se mu nelíbilo, jaký na něj má starší muž vliv. Nebylo to však něco, s čím by mohl hnout.

„Myslíš tohle?“ Pozvedl Bill obočí, když se od Toma odtáhl. Ten pořád v šoku nebyl schopný slova.

„Tohle je jenom třešinka na dortu všeho, co bych s tebou nejraději prováděl.“ Řekl hlubokým chraplavým hlasem. Tom se po těchhle slovech otřásl, ale nemohl říct, že mu to nelichotilo.

„Tome, jsi tady?“ Ozval se vzdálený hlas, který vycházel od domu. Oba sebou leknutím trhli.

„Oh, to je Aduška, musím už jít.“ Řekl Tom spěšně. Kytarista s porozuměním pokýval hlavou a v duchu byl možná i vděčný komukoli, kdo je to vyrušil. Kdo ví, jak by to jinak skončilo. Tom jej vyprovodil k jeho motorce.

„Dobrou noc.“ Rozloučil se chlapec se starším mužem, nesměle se k němu naklonil a dal mu rychlou pusu na tvář předtím, než odběhl za bránu zahrady, kterou za sebou hned zavřel. Ďábel zůstal chvíli stát na místě a přejel si prsty po tváři, tam, kde před malou chvílí spočívaly Tomovy rty. Musel se pro sebe nepatrně pousmát, zakroutil hlavou a nasadil si na hlavu helmu. Tom byl už napůl cesty k domu, když uslyšel burácení Billovy černé krásky, jak se zvuk pomalu vytrácel v plášti temné noci.

autor: Emilia