Billy Boy

A písnička, u které jsem to všechno sesmolila. Nalezena zas u jiné povídky 🙂 Ale určitě se k tomu hodí, aspoň k druhé půlce určitě… nenechte se zmást začátkem, když si ji pustíte, možná poznáte, jak se bude příběh odvíjet dál. Jo a ještě In Die Nacht ♥… taky jsem ji v příběhu použila.

Pořád opakoval to svoje: „Pochopím to, Billy. Ať už je to cokoliv, svěř se mi, jsem tvůj bratr, tvoje dvojče. Vážně, Billy, vždyť mě přece znáš…“

Stáhl by mě s sebou na postel a položil by se na mě. Znatelně bych se zatřásl, ale nikoliv strachem, ale vzrušením. Tom by si toho určitě všiml. Vždycky byl takový všímavý. No co, můžu si to trochu přibarvit. Tom by si nejspíš nevšiml ani toho, kdyby mu na koncertě chyběla kytara. No dobře, možná jo, ale rozhodně až v tom okamžiku, kdy by chtěl zahrát první akord. Až na tu naši poslední rozmluvu to byl a vždycky bude ignorant. Velký Ignorant Tom. Ale to je fuk, teď to prostě bude podle mě.

„Bojíš se, Billy?“ a u toho by se mi díval do očí a tajemně se usmíval. Nereagoval bych, a proto by pokračoval.

Když by byl se svým výsledkem na mém krku spokojen, přetáhl by mi tričko přes hlavu a pokračoval by směrem dolů, k mým bradavkám. Nejdřív by je třel, škrábal a hladil, pak by použil i svá ústa a olizoval by je a sál. Bylo by to strašně příjemný, proto bych se prohýbal a tiskl k jeho ústům.
Pak by pokračoval dál, a když by byl u mého pásku, konečně bych se taky začal zapojovat. Přehoupl bych se na něj, takže teď by ležel on a já seděl na něm. Mohl bych mu v očích číst překvapení, asi by něco takového ode mě nečekal. Začal bych asi napodobovat jeho počínání, ale jemu by se to i přesto líbilo. Skončil bych tam, kde on. Jenže tentokrát by

Jen bych kývl a on by se překulil nade mě. Sundal by mi boxerky a naklonil se k nočnímu stolku, z kterého by vyndal kondom. Upřeně bych ho pozoroval. Nasadil by si ho, samozřejmě bez větších problémů, což by se mně rozhodně nepovedlo, a zase by na mě dolehl.

„Můžu?“ zeptal by se. Jen bych kývl a on by do mě opatrně pronikl.
Vůbec by to nebolelo a… vyvrcholili bychom společně.
Po chvíli by se ke mně naklonil a pohladil by mě po tváři. A konečně by řekl ta dvě slůvka, která chci tak moc slyšet…

Protože jediné, co jsem v Tomových očích mohl vidět, byly plamínky plné nenávisti, zloby, vzteku, ale co mě nejvíc zaráželo, řekl bych, že i touhy a chtíče.
Couvl jsem o krok zpět a přitiskl se ještě víc k ručníku, obmotanému kolem mého těla.
Tom to nejspíš postřehl, protože se ušklíbl tak, že odhalil své bílé špičáky. Bál jsem se. Říkal jsem si, že nemám čeho, ale když se mé dvojče zvedlo a zastavilo se až těsně u mě, ucítil jsem puch nějakého silného alkoholu. Teprve teď jsem měl právo se bát…

Uvědomil jsem si, že v místnosti vládne ticho. Ne to příjemné ticho, vzrušující, ale hrobové, děsivé ticho. Neodvážil jsem se mu pohlédnout do tváře, ale po chvíli to vyřešil za mě.

„Podívej se na mě!“ sykl na půl úst a já se neodvážil odporovat. Byl to ten typ příkazu, kdy víte, že když ho nesplníte, čekají vás mnohem horší věci…
Zvedl jsem tedy pohled od velice zajímavého koberce a splnil tak jeho „přání“.
To co jsem uviděl, mi poněkolikáté za tu krátkou chvíli opět vyrazilo dech.
Díval jsem se do tváře Toma, ale nebyl to Tom. Nebyl to můj Tom. Vypadal tak… cize.

„Tak ty mě miluješ, jo?“

Ten výsměšný, arogantní tón mě konečně probral z jakéhosi transu. Vzpurně jsem pohodil hlavou a snažil se nemyslet na svůj strach, který jsem se snažil zadusit někde hluboko v sobě. Nebylo tady pro něj místo…
…ale stejně jsem to nedokázal. Nemohl jsem Tomovi odpovědět. Ty jeho oči, byly tak děsivě černé…

„Tak?! Co mi na to řekneš?“

To už se ke mně přiblížil na maximum a pro jistotu mě hrubě chytil za bradu, abych se na něj musel dívat. Úplně se v tom vyžíval, jako kdyby mu dělalo potěšení mučit mě.

„Najednou ti došla slova, co?“ nepřestával dorážet a já pomalu cítil, jak se mi do očí tlačí slzy. Snažil jsem se je mrkáním zahnat, nechtěl jsem, aby je Tom viděl. Ale bohužel jsem nebyl dost rychlý…

„Ale, ale, Billy… proč ty slzy? Není přece tohle, co´s vždycky chtěl?“

Už jsem to nemohl vydržet, nemohl jsem se na něj dívat ani ho poslouchat. Bylo to tak… ani to nedokážu popsat. Ale jeho slova mě srážela až na samotné dno.
Pokusil jsem se mu vysmeknout a utéct, utéct z tohohle pokoje někam hodně daleko od něj.
Ale to se mi stejně nepovedlo, Tom byl totiž rychlejší. Bolestně mě chytl za ruku a během vteřiny jsem cítil jeho rty na mých. Dost mi to vyrazilo dech, vůbec jsem nevěděl, proč to dělá. Nevysmíval se mi náhodou před chvílí? Že by to byla jen zkouška a on by nakonec cítil to samé? Ne, to není možné, takový Tom není… ale za pár posledních minut jsem ho viděl takového, jako nikdy ne. Jak si po tomhle můžu být jistý, jaký je?

Přestal jsem chvíli myslet a soustředil se na ten polibek.
Nebylo to nic něžného. Dravě dorážel na má ústa, jazykem se mi pokoušel dostat až do krku, kousal a sál, až jsem možná na rtu ucítil pár kapek krve, ale Tom je ihned slízl, nevím, jestli úmyslně nebo ne. Tohle se mi rozhodně nelíbilo. Takhle jsem si náš první polibek nepředstavoval…

Tomovi asi má netečnost nijak nevadila, protože mě po chvíli trochu otočil a následně shodil na postel. Vyjekl jsem překvapením.
Ležel jsem tam s rozbolavěnými ústy od hrubých polibků a koukal na Toma. Rychlým pohybem si vysvlékl tričko a jako dravá šelma se blížil ke mně.
Cítil jsem, jak si na mě sedá a vrtí se. Pořád jsem ještě nebyl schopný normálně uvažovat. Co se to tady vlastně děje? Začal jsem se třást, když mi postupně docházelo, co má asi polonahý Tom v plánu. Ne, tohle vážně ne. To přece nechci, ne takhle…

„Copak se děje, Billy? Bojíš se?“ zase ten výsměšný tón. Zase ten stejný úšklebek, stejná věta… ano, stejná věta, stejná, jako v mých představách, snech, ale ve skutečnosti na mě působí docela jinak…

Nečekal na mou odpověď a sklonil se k mému krku. Když poprvé silně skousl mou kůži, bolestně jsem vydechl. Bože můj, jak tohle bude pokračovat?
Na chvíli se odtáhl a zase se mi dlouze zadíval do očí. Asi poznal, že když se na mě takhle

„Máš proč,“ zasmál se zlověstně. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem pochopil, o čem mluví. Takhle to nemá být! Takhle jsem si to přece nevysnil…

„Tome, proč to děláš? Co jsem ti udělal?“ jen co jsem to vyslovil, litoval jsem svého činu. Na tváři mi přistála tvrdá rána a z očí mi vytryskly slzy.

„Ty se ještě ptáš, co?! Přijde ti normální, že miluješ svého bratra, mě? Mně teda rozhodně ne a taky to takhle nenechám. Však já to z tebe dostanu, Billy. Za jakoukoliv cenu…“

Vyděšeně jsem se na něho díval. Tohle nemůže být pravda, tohle nemůže být Tom!

„Dělám to vlastně pro tvoje dobro,“ uchechtl se.

Začal jsem vzlykat, nešlo to zastavit. To zrůdné zjištění mě téměř zabilo. Bohužel jen téměř. Nevnímal jsem nic, kromě jeho bolestných, zničujících vět. Dělám to pro tvoje dobro…

„Ale copak, Billy? Jak to, že tě nevzrušuju? Vždyť mě přece miluješ, ne?“

Odvrátil jsem od něj pohled. Do očí se mi zase tlačily slzy, divil jsem se, že ještě vůbec nějaké mám. Ta jeho slova, bylo to jako cesta peklem. Bolelo to, strašně…

Nečekal na mou reakci a strhl ze mě ručník. Nijak jsem mu to neulehčoval, musel mě jednou rukou nadzvednout a druhou ho silou vytáhnout. Následně si stáhl boxerky a než sem si ho stihl třeba jen trochu prohlédnout, přilehl na mě. Bojácně jsem vydechl. Děsil jsem se toho, co mělo přijít…

Naposled mi uštědřil pohled do jeho očí a pak do mě hrubě pronikl.

Esovitě jsem se prohnul, bolestně zasténal, prsty drtil prostěradlo a z očí mi opět tekly slzy.
Pořád, pořád jsem ještě doufal, že se mu to třeba nepodaří. Že to nepůjde. Ale bylo to tak rychlé, že jsem nestihl nijak odporovat.

Tom nijak nepokračoval. Naklonil se k mému uchu a skousl mi ušní lalůček mezi zuby. Pořád hlasitě dýchal, kapky potu se mu leskly na čele.

„Tak co, pořád mě miluješ?!“ sykl tvrdě a začal se zase pohybovat. Brečel jsem, zoufale jsem si přál, aby to už skončilo. Bolest, jak fyzická tak psychická, byla nesnesitelná.
Cítil jsem, jak Tom zrychluje a zkracuje jednotlivé přírazy, mé přání mělo být co nejdřív vyplněno. A pak budu mít klid. Skončí to. Třeba ráno zjistím, že to byl jen sen. Že jsem Tomovi ani neřekl, co k němu cítím. Nebo jsem cítil…
Nebo ne? Neskončí to? Třeba to teprve začíná…

Tom hluboce zasténal a křečovitě se zastavil.
Cítil jsem, jak do mě proudí jeho semeno, ale nijak zvlášť jsem to nevnímal.
Tom ze mě vyklouzl a skulil se vedle mě. Omámeně jsem ležel dál, jen jsem se donutil zvednout ruku a prozkoumat, co je to vlhké pode mnou a ve mně.

Zatímco jsem si uvědomoval ten hrůzný fakt, Tom mě jen pozoroval a pobaveně se šklebil.
Po chvíli se zvedl, obratně mě přelezl a začal sbírat své oblečení. Když byl kompletně hotový, ani kšiltovka nechyběla na svém místě, vydal se svým houpavým krokem ke dveřím, jako by se nic nestalo. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Nezbavíš se mě, Billy,“ pronesl ještě s rukou na klice. „Nepřestanu, dokud ti to nevyšukám z hlavy!“ a… odešel.

A já se zhroutil.

Jediné, na co se někdy třeba trochu těším, co mi dokazuje, že všechna radost ze mě přece jen nevymizela, jsou koncerty. Vždycky tam stojím, kochám se tím pohledem na přeplněné haly. Je to neskutečné… sice už to děláme tři roky, ale pokaždé je to něco nového.
Celé vystoupení si většinou užívám, až na jednu skladbu.
Snažil jsem se přemluvit Davida, aby In Die Nacht vyškrtl, stejně nikomu chybět nebude. Ale jelikož jsem neuvedl žádný pádný důvod, nepodařilo se mi to. Nemohl jsem mu přece říct, že ta písnička už není pravdivá. Nechci, aby tady zůstával…

Takže, vždycky, když nastane čas barových židliček s ručníku kolem krku, začíná utrpení.
Pořád sice tu píseň zpívám pro Toma, ale pro toho Toma, kterého miluju. A začínám si uvědomovat, že tenhle to není…
Nejvíc ze všeho mě dostává pohled na něj, jak se usmívá, jako kdyby se nic nestalo. A když tomu někdy začnu naivně věřit, noc mě vždycky přesvědčí o opaku.
Jednou, poprvé, si mě Tom po koncertu zavedl do soukromí a důkladně mi vysvětlil, že přece já jsem se zamiloval do něj a tím pádem jediný, kdo by mohl dělat „přehnané scény“, je tady on. Takže jestli se to bude někdy opakovat, vyřídí si to se mnou. A ujistil mě, že už to určitě nebude jen slovně. Pff… jako kdyby teď bylo.

* * *

„Nenávidím tě, nenávidím!“ křikl jsem na něj mezi vzlyky. Byl už na cestě ke dveřím, ale po mých slovech se zastavil a otočil se. Poprvé za tu dlouhou dobu se zase usmál.
Upřímně, od srdce. Se smutkem v očích.

„Ale tak je to správně, Billy.“

autor: Megí

betaread: Janule