autor: Janule
Bill znovu zmáčkl tlačítko přehrávání a oba bratři poslouchali důležité informace o dívce, kterou měl Bill za úkol najít. Brali to už jako společnou věc, byli přece dvojčata, odjakživa dělali všechno spolu, tak proč by měli najednou připouštět nějaké výjimky. Meg o tom věděla, Bill se jí těsně před berlínskou schůzkou svěřil, protože před ní nechtěl mít žádné tajemství a byl moc rád, když proti tomu neprotestovala. Teď leželi tiše vedle sebe, odpočívali a poslouchali.
„Niky je moc hodná a milá holka. Dobře se učí, krásně maluje, nikdy s ní nebyly žádné větší problémy. Poslední rok je sice zamilovaná do toho divnýho zpěváka, ale to víte… co od holky v tomhle věku můžete čekat. Prostě se zbláznila a nevidí neslyší. Nechce si připustit, že se k němu nikdy nedostane, můžeme jí to se ženou troubit od rána do večera, nedá si říct,“ vyprávěl Nikolin otec odevzdaně. Bill zarytě zíral do stropu a byl rád, když bratrova ruka vyhledala tu jeho a skryla ji ve své. Tomovi bylo jasné, že se tohle Billovi asi neposlouchá dobře a to ještě nevěděl co přijde za chvíli. „Celej pokojíček má polepenej jeho plakátama, v noci se k němu snad modlí či co. Kolikrát si mě ani nevšimla, pozoroval jsem jí, jak na něj civí, ani se nehne. Když jsem se jí ptal, co na něm vidí, tvrdila mi, že z něho cítí nějakou zvláštní energii či co. Prý to na ní z jeho plakátů září a ona to vnímá. Někdy mám pocit, že se už úplně zbláznila,“ vyprávěl dál mužský hlas a bylo slyšet, že se postupně dostává do ráže. Bill natočil hlavu k Tomovi a jejich pohledy se setkaly. Tom se na brášku povzbudivě usmál, jako by mu chtěl říct: „Nic si z toho nedělej“, ale hlas z diktafonu mu úsměv na rtech zkřivil svými dalšími větami. Postupně se totiž zvyšoval a zněl rozčíleně.
„Když jí unesli, měl jsem chuť do toho pokoje vlítnout a všechny ty pitomý ksichty strhat ze zdi! Nenáviděl jsem toho zmalovanýho kluka! Kvůli němu nám ji sebrali a možná ji zabijou! Nebejt jeho, nikdy jsme do toho pitomýho Neumarktu nejeli a nic by se nestalo!“ skoro křičel Nikoly otec. Chvilku bylo slyšet hlas jeho ženy, jak se ho snaží uklidnit, a když se jí to jakž takž podařilo, ozvalo se už o něco klidněji: „Promiňte, prosím vás, já už nemůžu, víte? V noci nespím, nechutná mi jíst, pořád jen myslím na tu naší holčičku a klepu se strachy, že jí někdo někde ubližuje. Jestli nám ji zachráníte, budeme vám strašně vděční…ani si nedovedete představit jak,“ omlouval se za svůj emotivní výstup. Bill ho chápal, nezlobil se na něj, ale cítil se strašně provinile. Stočil se Tomovi do náruče, když mu ji nabídl a zabořil hlavu do jeho krku. Nechal se hladit po zádech, zatímco dál poslouchali. Cítil se u Toma bezpečně. Na schůzce ho Meg taky chytla za ruku, věděla, jak je to pro něj těžké poslouchat. Naštěstí to nejhorší už bylo za ním.
„Snad jí to brzo přejde a najde si někoho normálního od nás ze vsi. Moje žena by vám řekla víc, ale jak víte, neumí německy. Můžu překládat, jestli chcete,“ nabídl se pan Petr a čekal na souhlas.
„Snad jí to brzo přejde a najde si někoho normálního od nás ze vsi. Moje žena by vám řekla víc, ale jak víte, neumí německy. Můžu překládat, jestli chcete,“ nabídl se pan Petr a čekal na souhlas.
„Jistě, pokud vám to nebude vadit… rád bych se dozvěděl něco o zvláštních schopnostech, které údajně Nikola může mít,“ odpověděl Bill rozechvěle. Tom slyšel v jeho hlase všechny emoce, které zadržoval, aby mohl mluvit normálně.
Z mobilu byl slyšet tlumený rozhovor manželů Petrových, domlouvali se, jak bude tlumočení probíhat a za chvíli už otec Niky pokračoval. „Moje žena pochází z rodiny, kde byly určité schopnosti. Říká, že se u nich tyto věci dědí v ženské linii ob generaci a vzhledem k tomu, že je měla její matka, další kandidátkou je Nikolka. Zatím se nikdo nesnažil v ní její schopnosti probudit, nechali jsme to být, protože je to vždycky zavazující a my jsme jí nechtěli kazit dětství a mládí něčím takovým. Ale její babička, matka mojí ženy, vždycky říkala, že je v sobě má, a až je bude potřebovat, projeví se v plné síle. Doufáme, že to je pravda, protože teď by se to nejspíš hodilo,“ s nadějí v hlase tlumočil muž slova své ženy.
„Zeptejte se, jaké přesně jsou ty schopnosti, je to pro mě důležité,“ slyšel Tom mluvit Billa a usmál se na něj. Už zněl daleko vyrovnaněji. Leželi teď tvářemi k sobě, ruce spojené, jejich prsty se vzájemně proplétaly a hladily.
„Manželka říká, že ona sama má jen občasné věštecké sny, které se většinou po čase plní, ale její matka prý dokázala nahlížet do budoucnosti a jak má žena tvrdí, občas měla pocit, že jí čte myšlenky. Nikdy se to ale úplně nepotvrdilo, prý to bylo jen občas a spíš jen v určitých vypjatých situacích. Tchýně byla opravdu strašně zvláštní ženská, to můžu potvrdit,“ dodal pan Petr a bylo zcela jasné, že tohle jeho žena určitě nemá slyšet. Ještě že mu nerozuměla, protože pokračoval: „Někdy jsem měl pocit, že je fakt čarodějnice; vždycky věděla, co se u nás doma děje, stačilo, když mi v hlavě jen přeběhla nahá ženská, hned mě zpražila pohledem. Asi fakt dokázala číst myšlenky, protože se vždycky trefila přesně. Ale jinak to byla hodná ženská, nemůžu si stěžovat,“ dodal, aby bylo jasno, že zase tak strašné to nebylo.
„Takže Niky by mohla mít telepatické schopnosti?“ ujistil se ještě Bill. Manželé Petrovi se chvilku na něčem domlouvali, bylo slyšet šustění papíru, jak se otec Niky ujišťoval ve slovníku, co přesně to slovo znamená a pak mu jeho domněnku odsouhlasili.
„Podle domluvy jsme přinesli její nejoblíbenější věc, třeba vám to nějak pomůže, necháme ji tu na stole. Dali jsme jí to vyrobit k narozeninám, tak až jí najdete, určitě vám bude vděčná a uvěří, že jste přítel,“ dodal ještě Nikolin otec. Poté už proběhla jen stručná domluva na občasném telefonickém kontaktu, Bill je ujistil, že pokud by se něco dozvěděl, okamžitě dá vědět a rozloučili se. Když bouchly dveře, byla ještě slyšet slova Meg, evidentně nadšené postupem svého žáka: „Skvěle, Hvězdičko, mám z tebe radost. Myslím, že jsi na to šel správně a řeknu ti už jen poslední věc. Není to rada, to už teď nesmím, ale pamatuj si, že cesta k úspěchu vede přes jeden z dárků, které jsi dostal k narozeninám. To je vše. Teď mi pomoz složit tu zatracenou plentu, nebo se z toho krámu vzteknu,“ dodala jeho učitelka a pak už byly slyšet jen zvuky jejich pilné práce.
„No potěš,“ pronesl Tom.
„Co se ti nezdá?“ udiveně zvedl obočí Bill.
„Čeká nás pěkná práce… víš co to bude, rozbalit všechny ty dárky? Jak chceš jinak přijít na to, kterej z nich to je?“
„Já nevím, ale tohle mě nenapadlo. První, na co jsem si vzpomněl, když mi to Meg řekla, byl její křišťál… myslím, že to bude on. Tvářila se tak spiklenecky, když mi to říkala… Jen nevím, jakým způsobem nám zrovna on může pomoct. Co myslíš?“ zvedl oči k Tomovi, když vytáhl kámen z kapsy a položil ho mezi ně.
„To já nevím, to musíš vědět ty, Hvězdičko,“ oslovil ho Tom s pobaveným úsměvem jako před chvílí jeho učitelka. Netušil, že Billovi takhle říká, slyšel to poprvé a přišlo mu to legrační… pokrčil rameny a bezradně zíral na kámen. „Co ti o něm Meg řekla, když ti ho dávala?“ zeptal se. Vzal kámen do ruky a snažil se svým bavlněným trikem vyleštit otisky prstů, které na něm ulpěly. Narušovaly jeho třpytivou krásu.
„Počkej… říkala něco… já si vzpomenu…“ přemýšlel Bill a snažil se vybavit si situaci, kdy dárek od Meg dostal. „Jasně, už to mám. Říkala, že všechno zesiluje, takže i moje schopnosti,“ usmál se na Toma, „to je perfektní… to by mohlo znamenat leccos, ale musíme to vyzkoušet,“ plánoval hned akci. „Jenže jak?“ bezradně přemýšlel. Tom si mezitím pohazoval s křišťálem, jak bylo jeho zvykem… jakmile měl v ruce něco kulatého, okamžitě si z toho udělal míček na hraní. Párkrát už se mu takhle podařilo něco rozbít. „Neházej si s ním, upadne ti, praskne a bude po ptákách,“ natáhl se Bill směrem k jeho ruce a jak Tom instinktivně ucukl, křišťál mu vystřelil z ruky a skutálel se na koberec. „No vidíš!“ vykřikl Bill vystrašeně a čekal, až Tom vyloví kámen a vrátí mu ho. Chvilku zíral na jeho zadek, který byl vystrčený přímo proti němu, jak se bráška snažil vyhrabat kámen zpod Billovy kabely, odložené vedle postele, ale když se Tom pořád nevracel nahoru, zoufale zanaříkal: „Tak co je? Tys ho rozbil, že jo?“
„Ale ne, mám ho…“ ozvalo se a vzápětí se Tom vysoukal zpátky na postel. „Můžeš mi říct, co je tohle, Hvězdičko?“ držel v ruce hrnek, na kterém byla Billova fotka. Vykukoval na něj z bratrovy kabely a jeho tak překvapil, že se neubránil úsměvu. Že by si Bill v Berlíně koupil suvenýr? Hrnek s vlastní podobiznou? „Co na to říkala prodavačka, když sis to kupoval? Neklepala si na čelo?“ smál se a pozoroval Billův naštvaný výraz.
„To není moje, ty pako,“ naklonil se k bráškovi a vytrhl mu hrnek z ruky. „To je Niky nejoblíbenější předmět. A nech si ty srandičky, nemůžu za to, že mi tak Meg říká,“ pronesl naštvaně. Když ho tak oslovovala, přišlo mu to samozřejmé, ale od Toma to znělo skoro sarkasticky. Ještě k tomu si myslí, že by si kupoval hrníček se svou vlastní podobiznou… Kolikrát si představoval, na čem všem se už vyskytl jeho obličej a co se s takovými věcmi potom děje, když jejich majitele omrzí… nejhorší, co ho zatím napadlo, byl plakát, použitý jako toaletní papír, tomu se jednou s Tomem hezky dlouho smáli. Už se s tím nějak vyrovnal, ale tady to měl zase pěkně zpátky na očích. Jeho tvář na hrnku…
„No jo, ona tě vlastně miluje, viď?“ ušklíbl se Tom.
„Bohužel, řekl by její otec,“ odpověděl Bill a postavil hrnek na noční stolek, aby se náhodou nerozbil. Cítil z něj energii dívky, kterou měl zachránit a nerad by o něj přišel. Třeba se to bude ještě hodit. Tom se jen usmál a přisunul se k nešťastnému Billovi.
„Nebuď smutnej… kdyby ten buran věděl, kdo sedí za plentou, určitě by se ti klaněl a žádal tě o odpuštění,“ utěšoval ho.
„Nebuď smutnej… kdyby ten buran věděl, kdo sedí za plentou, určitě by se ti klaněl a žádal tě o odpuštění,“ utěšoval ho.
„Jo, nebo by mi rovnou jednu natáh,“ usmál se Bill Tomově naivitě. „Když za tou plentou řval, málem jsem se sebral a utek,“ přiznal Bill a zabořil hlavu do mikiny svého milovaného dvojčete. Nechtěl na ten šílený pocit ani vzpomínat…
♣♣♣
„Dobrý den,“ pozdravila Vivian prodavače malého obchůdku, kam po krátkém váhání vstoupila. Mladý muž za pultem zvedl pohled a usmál se.
„Přejete si, prosím?“ Očekával, že si žena přišla koupit něco z vážné hudby, které měl po své pravé ruce celé oddělení a byl překvapený, když její oči bloudily po regálech s hudbou pro mladé.
„Máte něco od Tokio Hotel?“ nesměle kuňkla Viv a skoro zrudla, když viděla udivený pohled prodavače. Profesionálně přikývl a za moment jí podával oranžovobílé cédéčko. „Je to rozšířená verze jejich prvního alba, bude to stačit?“ zeptal se uctivě. Viv přikývla.
„Pro dcerušku?“ zeptal se s úsměvem, aby řeč nestála.
„Ano, jistě, pro mou dceru,“ usmála se Vivian širokým úsměvem.
„Bude to všechno?“
„Ještě bych prosila něco, v čem by se to dalo přehrávat,“ projevila přání.
„Bohužel, paní, to nemůžu sloužit, přehrávače nevedu, musíte naproti do elektra, tam určitě nějaký dobrý koupíte. Mám vám to zabalit jako dárek?“ zeptal se ještě, a když Vivian zavrtěla hlavou, že není třeba, vsunul cédéčko do reklamní taštičky a podal jí ho přes pult i s drobnými nazpátek.
„Nashledanou, přijďte zas,“ rozloučil se se ženou a v duchu uvažoval, jak stará je její dcera, že ještě nemá cédépřehrávač. Když žena zmizela naproti v elektru, začetl se do hudebního časopisu a přestal se tím zabývat.
♣♣♣
„Musíme zkusit ten křišťál,“ připomněl po chvilce Tom. Chtěl Billa dostat z melancholické nálady. Měl chuť jít za Nikoliným otcem a od plic mu vynadat, co si to na jeho brášku dovoluje, ale bylo mu jasné, že kdyby byl v jeho kůži, nejspíš by se choval stejně, ne-li hůř. Unést mu někdo Billa, byl by schopen vraždit, jen aby ho dostal zpátky.
„Tome!“ ozvalo se v tu chvíli z kuchyně. „Můžeš prosím tě zalejt zahradu?“ zazněl požadavek jejich matky. „Dva dny už nesprchlo a je to moc suchý… aspoň ty rajčata za domem, aby dozrály,“ přesvědčovala dál svého syna, protože tušila, že to dá ještě chvilku práce a přemlouvání. Tom práce na zahradě z duše nesnášel, tohle byla záliba jejich rodičů a oni dva se na ní odmítali podílet. Zalívání byla vždycky práce jejich nevlastního otce…
„Ježišmarjá,“ zvedl oči v sloup oslovený a plácl sebou nešťastně na postel. „Gordon nemůže?“ zakřičel s nadějí naivní otázku, ale věděl, že je to zcela zbytečné. Hned se mu to potvrdilo…
„Ne, miláčku, je pondělí, pracuje…“ odvětila matka. Začínal školní rok a jejich nevlastní otec musel připravit zahájení výuky ve své rockové škole. Kluci měli letos konečně pokoj od školní docházky, rodiče je přihlásili do Hamburku, kde jim povolili internetové studium a vytřeli tak zrak řediteli jejich bývalé školy, který hrozil policií, jestli v září nenaklušou do svých lavic. Bill se jen potichu pochichtával bráškově nešťastnému výrazu, ale současně mu ho bylo líto. Taky tuhle zahradnickou činnost nenáviděl…
„Ne, miláčku, je pondělí, pracuje…“ odvětila matka. Začínal školní rok a jejich nevlastní otec musel připravit zahájení výuky ve své rockové škole. Kluci měli letos konečně pokoj od školní docházky, rodiče je přihlásili do Hamburku, kde jim povolili internetové studium a vytřeli tak zrak řediteli jejich bývalé školy, který hrozil policií, jestli v září nenaklušou do svých lavic. Bill se jen potichu pochichtával bráškově nešťastnému výrazu, ale současně mu ho bylo líto. Taky tuhle zahradnickou činnost nenáviděl…
„Nemůžeš nějak zařídit, aby pršelo?“ obrátil se na něj Tom s psím výrazem v obličeji. Bill se nejdřív rozesmál, ale pak se zarazil. Ještě nikdy ho nic takového nenapadlo, netušil, jestli jeho schopnosti stačí i na tohle… ale nabít mobil vlastníma rukama ho taky nenapadlo, dokud mu to Meg neukázala… zkusit by se to možná dalo, uvažoval a promýšlel, jak by na to měl jít… třeba by se to mohlo povést, když ze sebe udělá energetický kanál, kterým bude proudit energie z vesmíru… věděl, že tohle jde, už to zkoušel tenkrát, když na Huga spadla ta obrovská bedna. Tehdy to byl čistý instinkt ve stresové situaci, dneska by to musel zkusit s rozmyslem. Mrknul na Toma, mlčky vstal z postele a šel se podívat z okna na oblohu. Bráška měl štěstí… povalovaly se na ní šedé mraky, ale byly zatím příliš vysoko na to, aby z nich mohlo pršet. Odtáhl záclonu, sundal kytky z parapetu a naplno otevřel okno do zahrady.
„Co děláš?“ ozvalo se zvědavě z postele.
„Jdu pršet… víš přece, že není nic, co bych pro tebe neudělal…“ usmál se s ďábelským výrazem Bill. Tom zaraženě zíral na bratra, který stál v otevřeném okně svého pokoje a vypadal, jako by se chystal čarovat.
„Ale já si dělal srandu,“ špitl Tom opatrně, když pochopil, že to Bill nejspíš myslí smrtelně vážně. Začal se o něj bát, aby nepřecenil své síly.
„Ale já ne,“ vydechl s námahou Bill. Na chvíli zavřel oči, aby se koncentroval na proudy energií, které procházely jeho tělem a cítil, že se mu s velkou námahou daří jeden z větších mraků pomalinku stahovat níž. Síla pocitů, které ho přitom provázely, jej překvapovala, ale nebylo to nepříjemné, jen strašně vyčerpávající. Celé tělo ho brnělo a vibrovalo, jak jím protékaly částice vesmírných energií a pomáhaly mu přitahovat mrak do výšky, ve které se plyn změní ve vodu a spadne na zem. Matně si vzpomněl na učitelku přírodopisu a barevný obrázek, na kterém jim demonstrovala koloběh vody… vida, k čemu jsou takové znalosti… teď se mu to hodilo.
Tom ho sledoval s rozšířenýma očima, byl docela vyděšený, že si jeho dvojče troufá i na takovouhle věc. Nenapadlo ho, že se vrhne do každé blbiny, kterou mu navrhne. Nicméně byl zvědavý, takže se posadil do tureckého sedu a pozorně bratra sledoval.
Soustředění dalo Billovi obrovskou práci, cítil, že se mu to pomalu ale jistě daří… rukama mu proudily mocné svazky vesmírných energií, protékaly jeho tělem a mířily přímo do mraku, rozprostírajícího se na obloze. Nad jejich domkem se zatáhlo, ale dál se nic nedělo.
„Zkus křišťál,“ ozvalo se z postele, kde Tom se zatajeným dechem sledoval divadlo před sebou. Popadl kámen, ležící na posteli, zvedl se a vtiskl ho Billovi do ruky.
„Jdi radši dál ode mě,“ zašeptal Bill, než zvedl kámen oběma rukama přímo před sebe a soustředil na něj svoje myšlenky. V tu samou chvíli, kdy svazek energií prošel průhledným kamenem, se venku zablesklo a z oblohy sjel nádherný zlatý blesk. V zápětí zahřmělo, až všechny okenní tabulky v domě zařinčely. Billa ta síla překvapila a odhodila dozadu, skoro až na dveře pokoje. Tom se rychle vymrštil, aby skočil bráškovi na pomoc, měl strach, jestli se mu něco nestalo, ale Bill jen stál, zíral ven na svou první osobní bouřku, která momentálně dokonale zalévala jejich, a možná ještě sousedovic zahradu, a nevěřil, že se mu něco takového povedlo. Byl šíleně vyčerpaný, ale maximálně šťastný.
Tom mu pomohl dojít k posteli a posadit se, ale jeho tělo bylo od průtoku energií tak vysílené, že se okamžitě sesunul do lehu, stočil do klubíčka jako kotě a zavřel oči. Bohužel tohle nefungovalo jako nabíjení… naopak, tohle mu energii bralo.
„Už nemusíš, Tome!“ ozvalo se z kuchyně. „Zavřete si okno, nebo vám naprší do pokoje,“ dodala ještě máma, rychle zavírajíc okna v kuchyni.
„Jasně, mami!“ zakřičel Tom a vrhl se k oknu, kterým do pokoje padaly obrovské kapky vody. Když se mu to podařilo, obrátil se na ležícího Billa a usmál se. „Díky bráško, jsi zlatej,“ objal ho a vlepil mu mlaskavou pusu na čelo.
„Rádo se stalo,“ zamumlal Bill. „Nemožné děláme na počkání, zázraky do tří dnů,“ dodal své nové firemní heslo z posledních sil a hned potom usnul.
„Takže křišťál funguje perfektně,“ uvažoval Tom nahlas. „Meg je prostě skvělá,“ dodal se spokojeným úsměvem, natáhl se vedle Billa na postel, objal ho a přikryl je oba peřinou. Díky bráškovi, Meg a jejímu průhlednému šutru, teď nemusel dělat vůbec nic. Luxus… to mu maximálně vyhovovalo…
Když máma dvojčat pro kontrolu, jestli splnili její příkaz, nakoukla do Billova pokoje, viděla už jen své syny v klubku na posteli, jak spokojeně spí. Pohled na Toma, ochranitelsky objímajícího své dvojče, jí skoro vehnal slzy do očí. Byla šťastná, že se mají její synové pořád tak rádi… kdyby věděla co neví, nejspíš by to štěstí vystřídal jiný pocit, ale ona nevěděla… a bylo to tak lepší.
autor: Janule
betaread: Janik
Hej to bylo upe užasny… Ten konec… Sice jsem si to představovala přehnaně, ale stejně…. prostě famous!!!!!
juj to se zajímavé.. nečekala jsem že bude dělat i takové věci :)) Těším se až Najdou Nikolu a jak na to bude reagovat 😀 pokud ji teda najdou..
hej, to bylo krásný,…to bylo dokonce prefektní a famozní…ach, každej díl Daru je prostě Dar od Janulky pro nás:)
Hezký, z Billa je úplná Storm z X-manů :o) Co to bude příště? Levitace??? Ale jako dobrý, někdy docela žasnu nad tvou fantazií.
A Nikolin taťka je docela třída. Smekám před ním, protože se ovládl a ty plakáty ze zdi nestrhal, to moje matce se to už jednou povedlo, když jsem se octla v nemocnici… U nás prostě taky za všechno můžou Tokio Hotel, ale zase pak byl doma takovej cajmrs, že myslím že podruhý už si to nedovolí, nebo bych jí to alespoň nedoporučovala. :o)
PS: Ten "beutiful Bill" nebyla výtka ani v nejmenším. Já to myslela tak, že to prostě bylo roztomile pěkný a vůbec ne blbí. Hodilo se to tam, proto tě na to nejspíš Janik neupozornila. Nebyl důvod. :o)
jo jo, nevědomost je sladká…. Jinak Bill Gargamel boduje, výtečně výtečně
Na číslo, keré věrně následuje číslo 17 jsem se těšila nejvíce. Moc dobře si vybavuju, jak jsi mi jednu dobu (dobrá..byly to dva dny po sobě :D) psala "musím jít dopsat osmnáctku", čímž jsi ve mně vzbuzovala neuvěřitelně velikou zvědavost. Když jsi mi poveděla, že se v tom díle Bill snaží vykouzlit déšť, aby jeho bratr nemusel jít kropit zahrádku, myslela jsem si, že se těch křečí od záchvatu smíchu už nidky nezbavím 😀 Miluju všechny tvé šíleně praštěné nápady. Člověka s tak bujnou fantaií jsem nidky nepotkala.. až na Tebe. Jsem moc ráda, že jsi tady mezi námi a neustále nás krmíš svými geniálními povídkami :))
Ps: Celou část, kde Bill usiloval a nakonec docílil svého plánu jsem si náramně užila 😉 Doufám, že jsi pro nás čtenáře nachystala takových scének ještě spousty 😀 mell.
ooooo 😀 po xichte mi behá takýý úškrn 😀 Bill prší xD jejdanáánku , Tom je hrozná lemra lemrovitá ….no a Bill….. ako nejaky inšpektor Gadžet (nwm ako sa to píš) ,proste všetko dokáže…to by bola haluuz , keby vyvolávanie dažďa videl aj nezvaný účastník 😀 omg …no a Missis Kualitz ……. raz to zistí =D
Tak, stihla jsem to celkem rychle:D Vzhledem k nedostatku času jsem tenhle díl četla dneska ve vlaku, když jsem stála v narvané uličce během tříhodinové cesty do Brna:D Bože, to byl otřesný den, fakt že bych radši seděla ve škole, v teple a vrátila se domů ve tři namísto v osm:(( No nic:D
Obdivuju Billa, že se jeho citlivá dušička dovedla vypořádat s takovými urážkami ze strany Nikolina otce. Ale je mi jasné, že reakce pana Petra byla naprosto reálná… přesně takhle by určitě reagovala většina otců, kterým by se tohle stalo. (Živě vidím toho svého… jen já nejsem zamilovaná do Billa a nemám nikde jeho plakáty… a na koncertě jsem taky nebylaxD Ale to je detailxD) Zmalovaní kluci prostě nemají šanci, obzvlášť, když se nepřímo kvůli nim ztratí dcera:)
Bil šell pršet… to bylo úžasné:D Kdyby nenapsal Durch den Monzun už dávno, tak bych řekla, že ho mohlo inspirovat něco takového:D:D Co by pro Toma neudělal, že? Myslím, že Toma by vyčerpalo míň, kdyby sešel dolů a tu zahradu zalil, takhle musel Bill vydat moc energie a hned usnul… ale to by nebylo tak efektivní:D
Omlouvám se za nesouvislost a případné chyby, nemám sílu to po sobě ani přečíst, skoro tady usínám, těch šest hodin stání ve vlaku a pět chození po Brně v neuvěřitelné kose, mě zničilo:D
Třicetkrát hurá a pořádný tři famfáry, konečně jsem se dostala k Dárečku. Teď jsem měla hezky velkej nášup a jsem maximálně spokojená. S Niky se to začalo hýbat úplně astronomickou rychlostí. Stejně jako Bill, ani já jsem vůbec netušila, odkud by se dalo začít, ale ty jsi evidentně bezedná studnice nápadů 🙂 Akorát bude poměrně zajímavý, až Niky bude doma taťkovi líčit, že jí zachránil právě ten zmalovanej zpěvák. Docela bych pak stála o to vidět jeho výraz 😛
Tahle soukromá bouřka se mi moc zamlouvala. Když Tomi z legrace zaprosil, jestli by Bill nemohl spustit déšť, musela jsem se taky usmát a už jsem ho v duchu viděla, jak naštvaně bojuje s hadicí na zahradě. Přiznám se, že ačkoliv už se o vesmírné energii mluvilo tolikrát, tohle by mě nenapadlo ani ve snu! Bill je prostě čaroděj velkého formátu, takže bouřka jen pro Kaulitzovic zahradu není problém, že? 😀 Jen by mě zajímalo, co mu na to řekne Meg. Nepočítám, že by to uniklo jejímu vševidoucímu oku :))
Miluju Dar ♥ 🙂
PS: Jani, promiň, že jsem se včera tak náhle vypařila bez odpovědi, ale z ničeho nic mi spadl net úplně. Šlo to zase normálně až ráno. Tentokrát to nebylo ale jenom u mě, sousedka mi říkala, že jí to kleklo taky… No a ještě… jestli jsem povídala něco trochu z cesty, prosím o shovívavost. Byli jsme si sednout na víno a nezůstalo u jedné sklenky… A já pak měla strašnou chuť si povídat O:)
Tvá H.
já takýýý, já chci taký komentovááát 😀
To víš, takhle pozdě je to ostuda, ale když já měla vlastně pátek už ve středu, tak jsem prokalila uplynulé dva dny a dnešek je malá pauza, proto jsem se zabarikádovala, abych mohla dočíst všechno, co mi ještě k přečtení chybí a abych mohla obdivovat Billa, který poručí větru a dešti (je vidět, že se narodil za komunismu, tam to bylo podobný, což? 😀 :D)
A měl vyhnat Toma do deště, aby mu zmoklo tričko, to by ho mohlo zase nabít na další výkony :o)
btw. Křišťál se tváří jako šikovná hračička
Hmmm… poručíme větru dešti… tak to jsem zažila v praxi, ale trošku jinak než Tom a Bill 😉 Dokonalý, to jsem zvědavá, co se Tomovi nebude chtít dělat příště :))
Jinak naprosto chápu Nikolčina otce… no možná nechápu, já bych ty plakáty zcela jistě strhala a rozcupovala na malinkaté kousíčky, i když by to tu naprosto šílenou beznaděj nezahnalo. A doufám, že se také v té správné chvíli projeví Nikolčiny schopnosti 🙂
Súkromný dážď pre brášku 🙂 tak to už je niečo 🙂 aspoň vedia, že kryštál funguje a mamina je šťastná ako sa jej deti ľúbia 🙂 Nemyslím, že by ich mohla rozdeliť keby zistila ako na tom sú naozaj. Ale bolo to krásne ako Bill ochotne vydal zo seba energiu, len aby potešil Toma 🙂 Nádherné.
Páčilo sa mi aj gesto od Vivian ako kúpila Niki cd-čko a prehrávač. Len keby radšej prejavila city na začiatku, keď ju šla uniesť 🙁
Oh bože, ten konec mě skvěle rozesmál! 😀 Taky jsem popravdě nečekala, že by Bill mohl zvládknout ´vykouzlit´ bouřu a ono přece! 😀 Já jsem jenom koukala! Prostě Bill opravdu šikovný a strašně se mi líbí, jak vidím jeho pokroky a to, co všechno zvládne. Ještě že má Tom tak kouzelného brášku, který mu splní všechno o co si řekne a pak díky tomu nemusí celý den nic dělat 😀 Chudák by se předřel, kdyby zalil rajčata 😀
Taky se mi líbilo, že Viv koupila Nikči CD 🙂 Bylo to od ní opravdu milé, že se jí snaží alespoň ty chvíle zpříjemnit, když už nic jiného 🙂