Rebel 8.

autor: B-kay

„Tak půjdeme?“ zašveholila Roby radostně, když uviděla Billova hubená záda, vzdalující se z jejího pohledu. Tom se na ni šokovaně otočil a nedokázal pochopit, jak něco takovýho mohla udělat.

„Tohle si opravdu přehnala, Roby! Už jsem ti několikrát říkal, že s ním nemáš mluvit, jako by byl nějakej kus hadru! Je to moje dvojče! A už si to jednou zapiš, že nedovolím, aby mu všichni pořád jenom ubližovali. A ty už vůbec ne!“ sykl jedovatě a ignorujíc její překvapený výraz ve tváři, vzpurně vykročil kupředu. Nejraději by se vykašlal na tu hloupou večeři a šel by za ním, jenomže tím by to akorát všechno zhoršil. Jistě by v pohledu jejích rodičů klesl, a pak by si zase vyslechl hezky dlouhou přednášku o tom, jak se má chovat k jejich dcerušce. Někdy měl toho už vážně dost! Hráli si s ním jako s loutkou a kašlali na to, jak se cítí. Pyšnili se honosnými auty, nablýskaným nábytkem nebo různýma starožitnostma. V jejich domě by se našlo snad všechno. Všechno, kromě jediné věci, a tou byla volnost… Když byl u nich na večeři, nikdy neměl chuť se smát nebo usmívat. Musel to jenom přetrpět kvůli ní. Kdyby nemusel, nikdy by do jejich domu nevkročil!

„Tome, tobě nechutná?“ zeptala se překvapeně Robyina máma, když se konečně všichni usadili za honosně prostřený stůl a snažili se v klidu povečeřet. Robyina mamka byla žena, kterou Tom opravdu nemusel. Ještě nikdy se jí na tváři neskvěl upřímný úsměv a jediné, co uměla, bylo pomlouvat a nadávat. Služky jí připadaly jako nějací psi, než lidské bytosti.

„N-ne, to ne… je to dobrý,“ pokusil se o úsměv a nadále ryl lžičkou do talíře, ve kterém však jídla vůbec neubývalo. Jeho oči smutně pohlédly k oknu, za kterým se zračily mraky do hrůzostrašných útvarů a slibovaly hezkej slejvák. Tomovi naběhla husí kůže už jenom při představě, že je Bill náhodou venku a sám. Nedokázal myslet totiž na nic jiného než na to, zdali je jeho bráška v pořádku. Nervózně poklepával nohou a sem tam nehezky drcnul do hrany stolu. Očima poletoval po celé místnosti a srdce cítil až někde v krku.

„Doufám, že tvůj bratr dnes nic nevyvede. Ty vázy posledně byly moc drahý a tak-,“ ozval se Robyin táta, ale nestihl ani domluvit, aniž by ho Tom nepřerušil.

„Já se za něj ještě jednou omlouvám a moc mě to mrzí. Jestli vám to tak strašně vadilo, stačilo říct, já bych to zaplatil,“ řekl pohotově a smutně hleděl na hodiny, které ukazovaly, že jsou tady teprve něco přes půl hodiny.

„Miláčku, nechápu, proč bys měl utrácet peníze za to, co tvůj bratr zkazí. Je přeci dospělej, už to není dítě, a ty se o něj přeci nemusíš pořád bát,“ Roby se na něj „vlídně“ pousmála a dále spokojeně přežvýkávala.

„Víte co? Já jaksi nemám hlad. Půjdu se za ním podívat,“ pohotově vstal, avšak Robyiny dlaně mu zabránily v úniku.

„Tome, ještě jsme přeci nemluvili o vaší svatbě,“ zasmála se Robyina mamka, Tomovi však do smíchu nebylo. Nevzpomínal si, že by se chtěl ženit a už vůbec ne, že by ji požádal o ruku.

„Jaké svatbě?“ šokovaně lítal pohledem z jednoho na druhého a cítil, že jestli neodejde, zblázní se.

„Broučku, už jsme přeci dospělí a moc se milujeme. Už je načase konečně do toho praštit a vzít se. Konečně založit rodinu a žít podle svého,“ zamrkala načerněnými řasami a dlouze se na něj zazubila.

„Tohle snad nemyslíš vážně!“ vydechl rozhořčeně a kašlal na to, že po něm všichni koukají jako po bláznovi. Naštvaně se sebral a odpochodoval pryč.

Ještě pořád nemohl uvěřit tomu, co se tam právě stalo. Tak tohle byla ta jejich velice důležitá schůze?! Chtěli mu jenom navlíknout hloupej prsten a postavit jej před oltář, aniž by jej alespoň varovali?! Rozzuřeně šlapal do zadní části domu, kde měl být jeho bráška a večeřet. Jenomže kromě dvou služek tam nikdo jiný nebyl. A když se jich ptal, vůbec nevěděly, že by tady byl. Dokonce ani neměli příkaz přinést mu jídlo. Tohle Toma dostalo úplně! Rychle vyběhl na zahradu a dezorientovaně se rozhlížel kolem.

„Bille?“ zakřičel, protože už hezky pršelo a přes nelítostný déšť nebylo nic slyšet. „Bille!“ zkusil ještě jednou, a když několik metrů od něj uviděl pod stromem třesoucí se tělíčko, nevycházel z údivu. Jak to mohli udělat?! Zamkli jej na zahradu jako nějakýho psa…

„Bille,“ zvolal ještě jednou a rozběhl se za ním. Když jej uviděl, málem se mu podlomila kolena. „Ach Bille,“ vydechl tiše a rychle ze sebe strhnul hrubou mikinu, kterou si dneska vzal i přesto, že by jej Robyina mamka jistě pomluvila, nebo mu ji rovnou strhla, jak to udělala při jejich prvním střetnutí. Bill se celý třásl. Rukama si objímal kolena a horkým dechem se snažil alespoň malinko zahřát. Vlasy měl kompletně mokré a nádherně splihlé. V očích se mu třpytily slzy smutku a velikého zklamání, a s malinko pootevřenou pusou se sklíčeně díval na svého bratra, který přes něj rychle přehodil hrubou mikinu a jemně jej k sobě přivinul. „Ach bože, proč se ty musíš pořád dostávat do nějakýho maléru?“ vydechl, načež jej naléhavě políbil do mokrých vlasů.

„Proč mě tak nenávidí?“ zeptal se Bill třesoucím se hlasem a nevědomky se k Tomově hrudi ještě více přitulil.

„Nenáviděj nás oba. Je to jenom jedno veliký divadlo. A já jsem jejich loutka, nic víc,“ řekl Tom zklamaným hlasem a něžně se na Billa zahleděl. Připadal mu dokonalý. Tak strašně křehký a nevinný. Opět v něm zahlédl to, co postrádal už hezky dlouho. V Billově očích se znovu mísil strach z úzkostí, jak se jeho tělo třáslo.

„Ty ze sebe tu loutku děláš, Tome. I ta košile nebo ty kalhoty… to nejsi ty. Já tě znám a moc dobře vím, že tuhle sortu lidí nesnášíš. Jenomže teď už vím, že nesnášíš i mě. Proto ti už více nechci překážet,“ opatrně vstal a ještě více se zachumlal do Tomovy veliké mikiny.

„Opravdu si to myslíš?? Podívej se mi do očí a řekni mi, že tě nenávidím!“ zasupěl zničeně a prudce si k sobě přisunul Billovu tvář. Jejich oči se naléhavě propletly a jejich tváře dělily poslední milimetry. „Nikdy bych tě nedokázal nenávidět, Bille, copak tomu nerozumíš?“ vydechl Tom ztěžkle, jak si Bill podvědomě olízl rty a nesměle se mu zahleděl do očí. Teď už ničemu nerozuměl. Roby mu přeci řekla tolik odporných věcí, které však možná pravdou vůbec nebyly. Co když mu jenom obyčejně zalhala?! A on jí prostě jenom hloupě naletěl?

„Chci jít domů,“ šeptl Bill jemně a zdrceně sklonil hlavu.

Připadal si tak hloupě. Nechutně jej ponížili a vyhodili jej na zahradu jako nějakýho prašivýho psa. A Tom se jej jistě nezastal… Už to nebyl ten bráška, který jej pokaždé chránil přede všema. Oba se změnili, jenom nevěděl, zdali jim ta změna prospěla.

„Půjdu také. Mám toho tady plný zuby,“ vydechl Tom skrze pevně semknuté rty a malinko si napravil kšiltovku, na kterou dopadaly kapičky deště. Rozhodně vykročil, vtom jej však Billovy dlaně zatáhly zpátky.

„T-tome, proč jsi mě ve tvém pokoji políbil?“ zeptal se náhle a svými hlubokými kukadly způsoboval Tomovi chvění snad po celém těle. Nechápali, co se to s nima děje, ale zase se k sobě začali podvědomě přibližovat, až jejich nosy přežily lehkou srážku a rty toho druhého přijaly lehké přistání v podobě dosti vášnivého polibku. Tom nevěděl, proč to udělal, ale musel jej políbit. Už to déle nevydržel. Opatrně ochutnával bratrovy rty, které mu vycházely svým jazykem vstříc. Oba byli promoklí na kost, ale jejich rty se od sebe prostě nedokázaly oddálit…

Nemohl tomu uvěřit… Skoro vůbec spolu nemluvili. Považoval ho za někoho, kdo je jenom bláznem a dělá jenom problémy. Ze začátku jej nedokázal ani vystát… pořád mu domlouval a teď? Teď jej držel ve svém náručí a hladově opětoval všechny jeho polibky… Stalo se to všechno tak rychle. Dokonce ani nestihl opovědět na Billovu otázku a už jej líbal znovu. Vzrušení stoupalo celým jeho tělem. Chvěl se jako malej prvňáček, co poprvé vstoupil do školní brány. Dlaně, kterými jemně svíral Billovu tvář, se mu třásly a nedokázal pochopit, co to vlastně dělá. Jenom pár metrů od něj je přeci jeho přítelkyně s rodiči a on tady přesto divoce líbá své dvojče… Nechápal se.

„Tohle přeci nejde,“ šeptl Bill, když se po chvilce neochotně oddělil od Tomových rtů, lapajíc po dechu. Jeho nádherně naběhlé rty Toma přitahovaly jako nějaký magnet a ani si neuvědomil jak a zmocnil se jich znovu. Billovi se podlamovala kolena… nedokázal v sobě udržet to, co cítil. Tomovy rty si s těmi jeho přímo hrály. Jednu chvilku je jemně olizovali a laskali jazykem, a zase v druhou je přímo zuřivě drtily. Nikdy by neřekl, že jeho bráška takhle božsky líbá…

autor: B-kay

betaread: Janule