autor: Janule
Krajina za oknem auta ubíhala rychle, máma řídila s grácií sobě vlastní, zatáčky řezala jako vždy, prozpěvovala si s rádiem, občas prohodila slovo s Meg, která seděla připoutaná na sedadle spolujezdce a celkově v autě vládla vlídná atmosféra. Bill se postupem cesty svezl ze sedu do lehu, pod hlavu si dal Tomův oblíbený polštářek, který sebou vozili, když byli malí kluci a odpočíval na zadním sedadle jejich starého Peugeota.
Po několika telefonátech, které vedl v posledních dvou dnech s Meg, se rozhodl požádat mámu, aby je do Berlína odvezla ona. Návrhy jeho učitelky, že to v pohodě zvládnou vlakem nebo autobusem, se mu nelíbily, i když ho přesvědčovala, že spolu můžou klidně zmizet, kdy se jim zachce. Billovi se to riziko vůbec nechtělo podstupovat, to radši došel za mamkou a poprosil ji o nezištnou službu. Sice chvilku vyzvídala, co tam budou dělat, ale když se tvářil nepřístupně, přestala naléhat. Bylo jí jasné, že je to něco, co se týká jeho schopností, a protože byla zvyklá, že Bill jí říkal jen to, co sám uznal za vhodné, dál se nevyptávala. Vlastně byla ráda, že konečně blíž pozná jeho učitelku, s kterou se ještě nikdy neměla příležitost pořádně pobavit. Nakonec jí to bylo i vhod, potřebovala v Berlíně oběhnout pár butiků, kde měla vystaveny své modely a domluvit s jejich majiteli další obchody.
„Bill se mi chlubil, jaký od vás dostal krásný křišťál,“ prohodila směrem k Meg, aby trošku rozproudila konverzaci.
„Ano? Viděla jste ho? Je krásný… kdysi jsem ho dostala od své matky,“ vysvětlila Billova učitelka a jemu se na zadním sedadle údivem rozšířily oči. Věděl, jak moc si Meg váží věcí po své matce, a proto ho to tak udivilo. Teď teprve viděl, jaké vyznamenání s tím křišťálem dostal.
„Tak to je opravdu vzácný kámen, že? Vaše maminka byla taky… ehm…“ zarazila se Simone, když měla pojmenovat ošemetné povolání Megyiny matky.
„Myslíte čarodějnice?“ usmála se Meg. „Ano, ale byla spíš bylinkářka, svoje schopnosti používala na léčení a hodně mě toho naučila. Vy jste jí neznala, ještě jste tu nebydleli, ale byla to moc hodná žena, lidi z celého kraje jí měli rádi. Kdykoliv přišli, snažila se jim pomoci. Dožila se vysokého věku, bylo jí skoro devadesát a do poslední chvíle pracovala,“ vyprávěla Meg a Bill se zájmem poslouchal. Nikdy o své matce tolik nemluvila, věděl jen pár základních věcí. „Často se mi po ní stýská, pomáhala jsem jí s těžšími případy, debatovaly jsme kolikrát celé večery jen při svíčkách a nic nám nechybělo,“ vzpomínala Meg. „Pamatuju si, když mi vyprávěla, že jednou budu mít svého žáka… to mi mohlo být tak dvacet,“ otočila se dozadu na ležícího Billa. „Taky jsem se vyděsila, nedovedla jsem si to představit, stejně jako ty,“ usmála se do zpětného zrcátka, ve kterém se objevila černovlasá hlava. Bill se posadil, bylo mu divné ležet, když se mluví i o něm. Trošku se protáhl, ale stísněné prostory auta mu to moc neumožňovaly.
„Ještě jsi mi ani nestihl povědět, jak se ti líbilo v Loreley?“ pootočila se Meg na Billa. Byla zvědavá na jeho zážitky ze včerejška, závěrečný koncert celé tour přece musel být zajímavý. Slavily se na něm narozeniny dvojčat, takže to byla určitě veliká sláva.
„Je tam krásně, cítil jsem už minule, že je to zvláštní místo, ale to tam bylo ticho a klid na vnímání všech těch energií. Včera tam teda rozhodně ticho nebylo,“ zasmál se Bill.
„Tak povídej, taky si to ráda poslechnu,“ mrkla máma do zpětného zrcátka. „Přijeli včera tak utahaní, že zapadli hned do postelí a nic mi neřekli,“ dodala Simone směrem k Meg.
„Bylo to úžasný,“ nadšeně prohlásil Bill, když si vzpomněl na včerejší den. „Hned jak jsme skončili zvukovku, přijel Sascha z Brava, ten jak s námi dělá vždycky rozhovory, a zavedli nás s Tomem do místnosti, kde byly dárky od fanynek… mysleli jsme, že jsme někde v nebi,“ usmíval se Bill. „Víš kolik tam bylo dopisů a dárků? Schválně si tipni,“ vyzval mamku. Bylo mu jasné, že to číslo nikdy neřekne, bylo až příliš neuvěřitelné.
„Hmmm… tak tři sta?“ mrkla máma do zpětného zrcátka.
„Přidej, to je málo,“ ušklíbl se Bill.
„Tak pět set?“ zeptala se máma s pozdviženým obočím a v duchu už se děsila, až jí ty dary ochranka složí na zahradu, jak je nacpe do garáže. A kam pak nacpe auto…
„Málo, ještě přidej,“ triumfoval Bill a už tušil, že na tak vysoké číslo si máma nikdy netroufne.
„Tak tisíc, ale to už je moc, ne?“ opravdu udiveně pronesla Simone.
„Vynásob to třema a máš to akorát,“ navigoval ji spokojeně Bill, strašně rád šokoval kohokoliv, koho měl po ruce.
„Bille… nepleteš si tisíce se stovkama? Víš že ti matika nikdy moc nešla…“ ubezpečovala se matka, ale uražený výraz jejího syna ji přinutil uvěřit. „Panebože, co s tím budeme dělat?“ vydechla skoro nešťastně.
„Zatím je to ve studiu, dali nám to tam do skladu. Budem to chodit s Tomem postupně rozbalovat, nebyl na to zatím čas,“ odpověděl pohotově Bill, tušil, jak to mámu vyděsilo. „Ale to nebylo všechno,“ chlubil se dál, „když končil koncert, všechny fanynky zvedly papírový srdíčka, na kterejch bylo napsáno, že nám děkujou,“ usmíval se hrdě. „Víš co to je? Místo abychom děkovali my jim, že na nás vůbec choděj, tak ony děkujou nám, že jsme jim hráli… stejně máme ty nejlepší fanynky na světě, to mi nikdo nevymluví,“ pochvaloval si. „Když jsme končili, tak ze dvou děl vylítly bílý konfety. To byla paráda,“ nadšeně hrabal v kapse, kam si několik těch mrňavých papírků schoval na památku. Tom mu je po koncertě vyndával z vlasů ještě deset minut… „Hele,“ strčil je mámě pod nos. „No a nakonec byl perfektní ohňostroj, to jsem si fakt užil… A po koncertě nám dali dvě platiny a jedno zlato za desky… bylo to prostě dokonalý,“ dodal a pořád se usmíval.
„Zdálo se mi to, nebo jste s Tomem rozhádaní?“ zeptala se máma na ožehavé téma. Včera večer si všimla, že spolu ti dva skoro nepromluvili. Ráno, když odjížděli, Tom ještě spal.
„Ale ne, to jen Tomovi zase něco přelítlo přes nos… nějaká holka ho odmítla,“ dodal neurčitě, aby to zaretušoval. Nemohl mámě vyprávět žárlivou scénu, kterou mu Tom ztropil hned, jak spolu zůstali sami.
Nejdřív vůbec nechápal o co mu jde, proč je naštvaný, ale když mu konečně Tom vyčetl, že bral dnes na pódium kluka místo holky, musel se smát.
„Co ti na tom vadí?“ zeptal se uprostřed smíchu Toma.
„Ten kluk mi vadí… sahal ti na zadek, jestli sis náhodou nevšiml,“ uraženě pronesl Tom.
„No jo, všiml, ale co jsem měl dělat? Přece na to nebudu upozorňovat? Zejtra by to bylo na všech stánkách a holky by ze mě měly srandu, že mě ošmatával kluk,“ vysvětloval Bill svůj postoj k věci.
„Ale ty ses usmíval jako když se ti to líbí,“ vyčítal mu Tom.
„Usmíval jsem se do publika jako vždycky. Měl jsem snad vyvolat rvačku uprostřed koncertu?“ bránil se Bill. „Šel bys bránit moji poskvrněnou čest? Takovejch holek už bylo, co mi sahalo na zadek a nikdy ti to nevadilo…“ udiveně zvedl obočí Bill.
„Nevadilo, protože vím, že holka u tebe nemá šanci…“ odsekl Tom navztekaně. Vadilo mu, že to bráška bere s takovým ledovým klidem… tak si sáhnul, no a co?… pěnila se v něm krev.
„Víš dobře, že ani jinej kluk u mě nemá šanci,“ přitáhl si ho Bill k sobě a objal ho. Zabořil mu hlavu do vlasů a šeptal: „Blázínku, ty sis myslel, že bych si něco začal s jiným klukem?“ přitiskl si Toma jak nejblíž to šlo. „Vždyť mě se jiný kluci nikdy nelíbili, jenom ty… tebe přece miluju…“ ujistil ho ještě předtím, než ho něžně políbil na krk.
Tom se sice tvářil, že je vše zase v nejlepším pořádku, ale celou cestu domů byl ještě nezvykle zamlklý a šel spát do svého pokoje, aniž by se pořádně rozloučil. Bill doufal, že až se dneska vrátí z Berlína, budou mraky na jeho čele pryč.
Tom se sice tvářil, že je vše zase v nejlepším pořádku, ale celou cestu domů byl ještě nezvykle zamlklý a šel spát do svého pokoje, aniž by se pořádně rozloučil. Bill doufal, že až se dneska vrátí z Berlína, budou mraky na jeho čele pryč.
„No jo, Tom a jeho holky,“ povzdechla si máma. „Jestli se ten kluk někdy usadí, to bude slávy,“ dodala rezignovaně. Meg jen loupla očima dozadu na Billa a povzbudivě se usmála, když sklopil oči k podlaze a radši se na mámu nedíval. Oni oba věděli, že je to všechno jen výmysl, ale taky jim bylo jasné, že to, co je mezi nimi, se máma nikdy nesmí dozvědět.
♣♣♣
Niky probudil rachot zámku odmykaných dveří. Jen malinkou chvilinku trvalo, než si uvědomila, kde je. Vězení… tak si zvykla přemýšlet o prostoru, ve kterém byla teď zavřená. Nálada se jí trošičku zlepšila, když spatřila ve dveřích Vivian a vzpomněla si, co jí včera těsně před usnutím řekla o rodičích. Znovu ji zaplavil úlevný pocit, že nejsou mrtví, že ji snad hledají a podaří se jim ji odtud vysvobodit. Už se ani nesnažila pochopit, proč ji tu vlastně drží… věděla, že to nemá cenu. Protřela si rozespalé oči, a když se rozhlídla místností, zjistila několik podstatných změn. Hned vedle stolečku se objevilo křeslo, v opačném rohu než byl záchod, uviděla stolek s umělohmotným umyvadlem, vedle něj položené mýdlo, složený ručník a malé zrcátko. Vivian k němu akorát postavila modrý kýbl plný vody, ladil barevně s umyvadlem a kyblíčkem, kterým do něj nabírala vodu. Niky se už nemohla dočkat, až si opláchne obličej a ruce… cítila se strašně ulepená a vidina vody ji donutila se na posteli posadit. Sice ji to ze začátku ještě bolelo, ale už to bylo lepší. Odkryla peřinu a spustila pomalu nohy na podlahu. Vivian se otočila hned, jakmile dokončila přípravu ranní hygieny a přispěchala Niky na pomoc. Podpírala ji celou cestu k umyvadlu, kam pro jistotu přišoupla židli, aby dívka neupadla.
Zatímco se Niky oběma rukama ráchala ve vodě a s úlevným úsměvem si namáčela obličej, Vivian došla ke dveřím, kam si odložila krabici s věcmi. Zvedla ji a postavila na stůl. Niky zvědavě vzhlédla od umyvadla, aby jí neunikl jediný detail, a když spatřila své vlastní oblečení, rozzářily se jí oči. Věci se vracejí do starých kolejí… tohle bylo její… něco, co důvěrně zná. Dychtivě natáhla ruce k Viv, a když dostala svoji hromádku oblečení do náruče, vděčně si ji přitiskla na hruď. Přivoněla k čerstvě vypranému tílku, které měla na sobě v ten horký den, kdy byla na koncertě. Nemohla se dočkat, až se zbaví cizí noční košile, kterou měla na sobě a obleče si svoje věci… věci, které jí koupili rodiče… Opatrně se zvedla ze židle a silou mocí se začala posunovat ke křeslu, které bylo asi pět kroků od ní. Vítězně se zachytila jeho opěradla, když zvládla tu vzdálenost a posadila se do něj.
Vivan sledovala Nikyno nadšení a byla ráda, že jí mohla alespoň trochu udělat radost. Bylo jí jasné, že Niky bude potřebovat nějakou zábavu, proto shromáždila v domě všechno, o čem se domnívala, že by ji mohlo alespoň trochu zabavit. Pomalu začala vyndávat z krabice věci, které posbírala po domě. První byla její panenka, kterou měla vždycky ráda a jako jedinou si ji schovala, když všechny ostatní hračky vyhazovala. Tenkrát, když jí doktor oznámil, že nikdy nebude mít vlastní děti, udělala radikální rozhodnutí. Její nemilejší hračky, které do té doby schovávala pro své dítě, šly pryč z domu. Neměly v něm už místo, všechno bylo ztraceno. Thorsten na její nesmělý návrh, adoptovat dítě, jasně prohlásil, že o nějakýho cizího parchanta se starat nehodlá a smetl to ze stolu dřív, než to stačili pořádně probrat. A teď? Teď by se ty hračky hodily, alespoň některé… jenže už bylo pozdě.
Panenku láskyplně pohladila po dlouhých blonďatých vláskách, urovnala jí růžovobílé krajkové šatečky, které jí kdysi šila a posadila ji na stůl. Hned vedle položila mariášové karty, „Člověče nezlob se“, černou školní tabulku a pár kříd, které jí zbyly, učebnici angličtiny, knihu anglických pohádek, blok čistých papírů, pastelky a anglicko-německý slovník. Tohle všechno snad pomůže Niky zabavit, než si pro ni přijde klient a odveze ji… bůhví kam. Viv vždycky zesmutněla, když si uvědomila, že tohle křehké dítě bude muset alespoň chvíli někde trpět, aby oni měli peníze. Nelíbilo se jí to, ale byla už natolik „vychovaná“ svým manželem, že se o tom snažila radši nepřemýšlet. Brala to jako osud… a teď momentálně mu byla vděčná, že jí alespoň na chvíli přihrál do cesty někoho, o koho se může starat, jako by to bylo její dítě…
♣♣♣
Bill se nejdřív důkladně rozhlédl, než vystoupil z taxíku v zapadlé berlínské uličce, aby náhodou neskočil rovnou do náruče někomu, kdo by ho mohl poznat. Měl na sobě nenápadné oblečení, na nose tmavé brýle, vlasy stažené do culíku, strčené pod kšiltovkou, aby se co nejlépe maskoval, ale stejně se necítil moc bezpečně. Jeho štíhlá vytáhlá postava budila pozornost vždy, i když na sobě zrovna neměl jeden ze svých výstředních modelů, které tak rád nosil. Spousta fanynek ho poznala, ať se maskoval jak chtěl. Nějak si odvykl stát na ulici a nemít za sebou bodyguarda. Jak rychle si člověk zvykne na nepříjemné věci… ze začátku jejich neustálý dohled přímo nesnášel, připadal si jako v kleštích, ale po pár špatných zkušenostech s fanynkami si tak zvykl, že si teď připadal, jako by byl nahý.
Simone je na žádost Meg vyklopila na začátku města a dál pokračovala za svými povinnostmi, oni naskočili do prvního taxíku a během čtvrthodiny byli tady, před restaurací, kde měli pronajatý malý salónek. Ještě měli čas, schůzka byla sjednaná na jedenáctou hodinu a blížila se teprve desátá. Bill si chtěl stejně ještě s Meg popovídat a nenápadně z ní vytáhnout pár rad, které by mu mohly pomoct. Nervozita, jež ho začínala pomalu zaplavovat, se šířila rychle. Trošku mu to připomínalo pocity před koncertem, ale věděl, že tohle je stokrát důležitější než nějaký koncert… tady jde o lidský život. Vzpomněl si na Toma, nejspíš ještě spí, neměl dneska důvod vstávat nějak brzy, a v duchu mu záviděl… jak rád by byl v té vyhřáté posteli s ním… jak rád by si ho znovu po včerejšku něžně udobřoval… jenže měl teď jiné povinnosti. Hlavně si musel všechno perfektně zapamatovat, aby to mohl Tomovi vyprávět. Měl sebou mobil a celý rozhovor s Nikolinými rodiči si na něj hodlal nahrát, aby to měl Tom z první ruky. Byl rád, že na to není sám, že má za zády své starší dvojče, kterému může bezmezně věřit.
Prošli skrz restauraci do salónku, Meg poprosila číšníka, aby jim dal včas vědět, až přijdou manželé Petrovi, nebylo by dobré, aby je překvapili nepřipravené. Bylo potřeba postavit plentu, kterou měla Meg v tašce a která skupině mágů sloužila přesně pro tyhle účely.
„Rozhodla jsem se, že tě tu s nimi nenechám samotného, přece jen jsi ještě nezkušený, potřebuješ oporu, bůhví co se může semlít, mohlo by to být pro tebe nebezpečné. Nebudu ti do toho pokud možno zasahovat, budu vás jen sledovat,“ oznámila Meg Billovi, a když viděla jeho rozzářené oči, byla ráda, že se takhle rozhodla. Billovi bude stačit, když bude vědět, že je po jeho boku a může mu kdykoliv pomoct.
„Jsem strašně nervózní,“ zašeptal Bill do ztichlé místnosti. Všechno bylo připraveno, zbývala půlhodina do začátku schůzky a on začal pociťovat svíravý pocit kolem žaludku.
„To bude dobrý, uvidíš, jde jen o poprvé, podruhé už to půjde líp,“ chlácholila ho Meg, sedící na vedlejší židli.
„Podruhý?“ vzdychnul Bill… ani ho nenapadlo, že je tohle vlastně jen začátek a pokud bude do skupiny přijat, bude na takových akcích pracovat pravidelně. Čím dál tím víc pochyboval, že udělal správně. S jeho nervozitou ho nejspíš brzy skolí infarkt. Před koncertem už to znal, to ho tolik neděsilo, přesně věděl, kdy to přejde, ale tady? Hrůza… začaly se mu potit a klepat ruce, a to už byla známka nejvyššího možného děsu.
„Objednám ti kafe, jo?“ nabídla se Meg, nejspíš si těch rukou všimla. Bill jen vděčně přikývl, neměl sílu na nic víc, ale uvědomil si, že už to s ním musí být asi opravdu špatné, když mu Meg nabídla jeho drogu. Závislost na kávě mu totiž neustále vyčítala, dokonce víc než občasnou cigaretu, kterou si zapálil. Tvrdila, že je to jedna z nejhorších drog vůbec. Zřejmě teď pochopila, že ji právě ze všeho nejvíc potřebuje a smilovala se nad „ubohým feťákem“, jak mu často z legrace říkávala. Oba byli za černou plentou, což nejspíš ještě zvyšovalo kontrast jeho bílé pleti bez make-upu. Musel určitě vypadat jako smrtka.
Meg odešla a Bill se snažil zhluboka dýchat, aby přestal mít v oblasti žaludku ty nepříjemné pocity. Vzpomněl si na třetí čakru, která tohle všechno ovlivňovala a soustředil se na její energii. Přiložil na ni ruku a snažil se co nejvíc uklidnit, aby se mohl soustředit. Na chvilinku se mu to podařilo, ale když se přestal soustředit, všechno se vrátilo do starých kolejí. Sakra! Neumím zklidnit ani sám sebe, jak můžu někomu pomoct?!? Bill se v duchu rozčiloval nad svou domnělou neschopností a ani si nevšiml, když před ním přistál vytoužený hrneček s kávou. Známá vůně ho trochu uklidnila, div si nespálil jazyk, jak se rychle snažil napít, aby do sebe vpravil svou pravidelnou dávku kofeinu. Meg ho jen soucitně pozorovala a snažila se mu pomoci hladivou energií, kterou k němu vysílala. Věděla, že rodiče dívky se blíží… cítila to. Už jen chvilku a zkouška může začít. Doteď to byla jen hra… ta ale právě skončila.
autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
😀 😀 😀 Tak Tomino žárlí na klučičí ruku na Billově zadku. To je ale lama… To byla komická představa, ale naprosto perfektní. :o)
A Viviana začíná měknout čím dál víc. Nepřekvapilo by mě, kdyby v závěru kašlala na celýho násilnickýho Thorstena a trošililinku pomohla Billíkovi tu holku dostat na světlo světa. Přeci jen pochybuju, že vydrží jen tak s rukama v klíně přihlížet tomu, že té holčině se bude ubližovat, a je v celku jedno, že má tendence svádět věci na osud. Ostatně i osudu se občas musí trochu pomoct. :o)
Nemůžu se dočkat, jak to proběhne… jak to Billovi půjde a jestli získá nějaké užitečné informace. Zase obdivuju, jak jsi do toho zapojila skutečné události… líbí se mi, že se o téhle době, kdy jsem se ještě neznala, můžu dozvědět to nejpodstatnější tak příjemnou formou a nemusím číst žádné zdlouhavé články:)) Takhle je to tisíckrát zajímavější, to je jasné:D Ať už je to přesné, nebo méně přesné, na tom nesejde:)
Na jedné straně se mi zdá, že je ještě čas, než si Niky odveze 'klient', ale na straně druhé… třeba je to právě naopak. V každém případě, čas rychle běží a já jsem ráda, že Bill začal jednat:))
Jinak, příhoda s Tomovou nesmyslnou žárlivostí byla roztomilá:D Podle všeho se ještě neudobřili tak úplně;)) Čili by to mohli dotáhnout do konce… moje životní motto je totiž: Když něco dělám, tak to dělám pořádně :D:D Budu se těšit na další… v neděli, že? Jo. Naučím se první světovou do dějáku a pak se stavím:D:D
joo ! 😀 jáá proste …very faast 😀 uplne hltám každé slovo , posúúvam dolu , ani to poriadne nečíítam , a naraz koniec 😀 som taká vybúraná , ako vyoraná myš 😀
Vieš ako mi to v mysli behá ? Brutálne fantazírujem …koncert z cudziou rukou na Billovu prdel..prdelku …nafučaný Tom ….x) proste , krááása , no a nehovorím o scénach , pri ktorých sa červenaám …veď vieš :-O
Dzesi3 :D, ty vieš ako autora potěšiť, však? :D:D "Ani to poriadne nečíítam", tak to ma odrovnalo :D:D a čo pri tom robíš, keď to nečítaš ? Bodejď bys pak nebola ako vyoraná myš.. ty chceš dostat sprdung od autorky, viď? Koukej to číst pořádně, nebo si to zopákneš :D:D Si tě vyzkoušim :D:D
Veľmi dobre viem, pri akých scénách sa červenáš, to ma baví 😀 Som autor – saďour :D, keď ich písam, myslím pri tom na teba, aby si bola čo najčervenejšia 😀 Aké brutálne scény ma napadajú, to by si zízala :D:D No čo už… idem písať ďalšiu brutálnu scénu… čo iné :D:D Pa J. :o)
Přiběhnu k počítači, naprosto vyřízená, nic nestíhám a pak se jen nadechuju…. setká se s rodičema a víš co? On se nesetká, to prostě není fér k mým ubohým nervům, které jsou nadranc (jsem nervní jak on, jen nesedím za plentou)
Žárlivka Tom je pěknej, co mu má jeho malilinkej zadeček ošmatávat někdo jinej, že? Žádný takový, ať bráška bere na pódium dál holky, nebo ještě lépe holky, převlečený za Toma:o)
A na závěr jako vždy: Niky drž se, nedej se a bojuj, držím ji všechny palce, co mám 😀
A Janule, ty na ní koukej být hodná, než se k ní princ Bill dostane :o)
Janule: no nééé , ja umíím taky česky 😀 ale teraz sa tu nechcem strápňovať , lebo môj český beta rííídeček tu nieje xD xD tiež tu nieje 😀 Pevne verím že zízať budem (ako vyoraná myš , pre tých čo nechápu , keď sa orie pole a traktor prejde po myši zo zadu , v predu sa jej vypúlia oči :D) ako teraz , grgám si tu a smejem sa na tom že mi napísal sám Saďour 😀 Som ti vďačnáá že čítaš moje komentááre ,som šťastná ako Kristova noha (po česky , Kristova noho ? 😀 )
Moja milá Kristova noho, po česky je to podľa mňa rovnako ako po slovensky 😀 Kristus bol taký medzinárodný chlapík :D:D Sám Saďour ti napísal tvojou rečou, lebo má tvoje komentáre veľmi rád, sú úžasné… slovenčina je pre mňa druhý a tiež jediný jazyk, ktorý ovládam, i keď veľmi amatérsky… keď robím betaread slovenským poviedkam, občas na tiež zízam ako tá vyoraná myš, také slovo "zdrvený" som nemohla tak dlho nájsť, čo do významu, že som ho začala prekladať ako "zdrcený"… dúfam, že to nieje významovo až tak ďaleko… Ja som ti vďačná, že tie komentáře píšeš… vďaka :-* Tvoj Saďour
och
To je strašně napínavý a Tom je strašnej žarlivec xD
Jsem fakt zvědava… Viv je mi líto… 🙁
Žárlivej Tom byl neskutečně roztomilej, ale souhlasím s ním, co má co nějakej kluk ošahávat jeho Billa 🙂 A to Bill skutečně bere na pódium i kluky? Nebo je to jen autorčina bujná fantazie? 🙂
Vůbec se Billovi nedivím, že je nervózní, zkouška nezkouška, vždyť jde přece o lidský život! Já už jsem z toho čtení na nervy, musela jsem si udělat kafe, holt jsem taky "ubohej feťák" 😉
No nazdar Kattys, kde si se toulala, už jsem si říkala, že jsi tu dlouho nebyla… hoď si do vyhledávače Loreley a najdeš tam fotky z koncertu… je tam fakt kluk v maskáčovejch kalhotách, vypadá velice teple 😀 myslím, že bylo tehdy známý i jeho jméno, ale to si už nepamatuju… já se snažim dodržovat všechny detaily, který najdu 😀 J. :o)
Zdar Janule, já tvrdě makám, říjen, to už je pro mě bohužel téměř konec roku, takže vůbec nestíhám, domů chodím děsně pozdě a pořád jen pracuju a pracuju a zase pracuju 🙂 No, někdo tu rodinu živit musí 🙂 Já mám svoji práci ráda, ale tohle období skutečně nesnáším. Když už nemám čas ani na svůj oblíbený Dar, tak to je fakt krize. Prostě nestíhám číst své milované povídky, neodpovídám na maily a nepopichuju své drahé virtuální přítelkyně napříč netem :))) A nebude to lepší. Ovšem včera jsem si to opravdu užila, zvládla jsem všechny dílky od patnáctky a bylo to neuvěřitelně fajn, číst to takhle celé najednou 🙂 Ale musím přiznat, že u dvacítky jsem se cítila už lehce překomentovaná a taky ty moje bláboly podle toho vypadaly :)))
Jo a opravdu oceňuju, že tak vstřícně reaguješ na mé nejapné otázky, já se takhle nenásilnou formou poučím a vzdělám. O koncertu v Loreley jsem pochopitelně neměla tušení, i když zpětně si uvědomuju, že jsem viděla nějaké ty fotky, jen jsem je neuměla zařadit. Ten chlapec vypadal skutečně zajímavě. A dokonce jsem omylem našla nějaký článek o dvojčecích sedmnáctinách a tam to všechno bylo!!! Tři tisíce dárků, bílé konfety, spaní v hausbótu, srdíčka na koncertě… normálně jsem u toho čtení slzela, to bylo tak milé :)))))
Opravdu tě obdivuju, jak dokonale všechny tyhle drobnosti dokážeš zakomponovat do děje. Je sice pravda, že při čtení nepřemýšlím o tom, jestli se zrovna tahle situace ve skutečnosti udála, ale pak si celý dílek přečtu znova a protože zrovna o tomhle období TH toho moc nevím, baví mě hádat, jestli se zrovna tohle stalo, či nikoliv :)))) Ale dneska jsem při tom hledání narazila na video z koncertu v Neumarktu a to mě skutečně zamrazilo. Jak už jsem někde psala, vždycky mě to nutí jít zkontrolovat syna ve vedlejším pokoji 🙂 Ten se chudák na žádný koncert hned tak nepodívá :))) Opravdu se mi ten Nikolčin příběh velmi špatně čte, ale to samozřejmě nemá nic společného s tebou a tvojí povídkou, je to prostě tak úžasně realisticky napsané, že to ve mně probouzí mé noční můry a běsy. Mám je zamčené někde dost hluboko a nerada je pouštím ven 🙂 Ovšem roztomilá dvojčata a jejich občasné rozmíšky a sladká smiřování mi vždycky dokážou zvednou náladu a tak se pokaždé hrozně těším na další díl 🙂
Tvoje šíleně upracovaná Kattys 😉
Držím Billovi palce aby mu ten rozhovor dopadol dobre je fajn, že s ním Meg zostane. Ale hrozne ma mrzí, že sa pohádali s Tomom. On si vzal na pódium chalana 😀 to mu vážne nedošlo telepatovi, ako bude Tomi žiarliť 🙂 dúfam, že bude krásne udobrovanie.
Niki mi je hrozitánsky ľúto, ale verím, že ju zachránia, predsa by si nenapísala niečo také hrôzostrašné aby si zabila 15-ročné dievča…
Ten Tom byl strašně zlatý, když žárlil! Já jsem se přitomu musel úplně uculovat 🙂 Škoda, že si ho bráška nemůže hnedka po ránu začít udobřovat, ale určitě na to budou mít ještě spousty času 🙂
Opravdu se těším na co, co všechno se Bill dozví. Chápu ho, jak je chudáček vystresovaný a má strach, ale já si myslím, že to zvládne bravurně 🙂