Symphonie 18.

autor: B-kay

„Nerozumím tomu,“ zašeptal a smutně vzhlédl k mé tváři.

„Čemu?“ zeptal jsem se jej opatrně a mile jsem se pousmál.

„Všem těm holkám… nejsem ničím výjimečný. Jsem obyčejnej kluk, kterýho dlouhou dobu jenom obcházely bez povšimnutí. Ale stačí, když se můj obličej zjeví na plakátě a ty holky šílí… tomuhle nerozumím. Nejsem výjimečný, jen jsem prostě měl to štěstí,“ tiše si povzdechl a s bolestivým pohledem si pohladil naraženej bok. Poté se na mě smutně usmál a já v jeho očích mohl znovu spatřit ten zničující odlesk slz. Nechtěl jsem, aby plakal. Jeho slzy byly tím posledním, co bych dokázal snést.

„To já jsem měl štěstí, Bille,“ zašeptal jsem a jemně jsem jej pohladil po natažené dlani. Zvedl ke mně slzavé oči a přes pootevřené rty tiše vydechl.

„Cože?“ hlas se mu třásl a jeho tělo se začínalo v mé blízkosti jemně třást.

„Kdybych nepoznal Gustava, nepotkal bych ani tebe… Možná bychom se ani nesetkali,“ sklonil jsem hlavu a začal jsem hledat v předních kapsách mikiny klíčky od pokoje. Stále jsem však na sobě cítil jeho pohled.

„To by byla škoda,“ zašeptal najednou měkce a opatrně odemkl dveře svého pokoje. Předtím, než však stihl zmizet za dveřma, se na mě se smutným úsměvem otočil a malinko zavrtěl hlavou.

„A k-kvůli té noci se netrap. Já po tobě, Tome, nic nechci, takže se nemusíš bát, že bys mě nějak ranil. Oba jsme věděli, do čeho jdeme a já proto nechci, aby ses za to nějak vinil. Nebyla to tvá chyba,“ řekl přesně to, na co jsem v tu chvíli myslel…

Jako by mu stačil jedinej pohled do mých očí k tomu, aby přesně věděl, co mě trápí a na co myslím. Jako by svět vnímal stejnýma očima jako já. Jako by to vnímal mýma očima… Ale stejně jsem si připadal hloupě. V hrudi mi mocně bilo srdce a já se dokonce přistihl, jak ze sebe nedokážu dostat slova. Nic jsem neříkal, jenom jsem na něj hleděl. Vnímal jsem jeho křehkost a tu nádhernou vůni, na kterou snad nezapomenu už nikdy. A on dělal to samé. V jeho očích se sice mihl závan bolesti a zklamání, přesto se jej však snažil zakrýt smutným úsměvem. Tak rád bych mu řekl, co cítím… Kdybych mu mohl říct všechno, co mám na srdci… ale nejde to. Nemůžu. Nemůžu mu říct, že je nádhernej a znovu se zmocnit jeho rtů nebo se dotýkat jeho nahého těla. Tuhle šanci jsem dostal jenom jednou a jsem rád, že jsem ji nějak nezmařil… Nervózně jsem si odkašlal a napravil jsem si kalhoty.

„Takže je to za náma, že?“ zeptal jsem se tiše a zklamaně jsem sklonil pohled k jeho botám.

„Jo, nejspíš jo,“ vydechl ztěžka, naposled se pousmál a zavřel dveře. Možná, že jsem v tu chvíli měl nutkání otevřít dveře a jít za ním, přesto jsem to však raději neudělal. Bylo by to akorát tak horší a já už mu víc ublížit nechci. Ode mě si už toho vytrpěl hodně…

BILL:

Zbytek večera jsem raději strávil na pokoji. Sám… nikoho jsem nechtěl vidět, a už vůbec jsem neměl potřebu poslouchat Davidovy omluvy. Co se stalo, stalo se, a už s tím nic nenadělá. Mně akorát přibyla na zádech jedna veliká modřina a menší škrábanec mám i na břichu. To jsem tedy dopadl. Kdyby tam však nebyl Tom, dopadl bych daleko hůř. Cítil jsem se přesně jako u tý nehody… Akorát místo ocelových stěn auta se mnou lomcovaly zběsilé dlaně a jediné, co mi znělo v uších, nebyl řinkot skla, nýbrž řev rozvášněných fanynek. Tohle se mi stalo úplně poprvé. A stačilo jenom tak málo, aby mě tam přímo zadusily svými objetími. Nevím, co mají z toho, když mě zatahají za triko nebo mi rozcuchají vlasy. Já přeci nejsem nějaká panenka, se kterou si můžou hrát…

I když jsem tak mohl vypadat. Sám bych se neubránil. Potřebuju jej mít u sebe…

Neklidně jsem se na posteli zavrtěl a tvář jsem ukryl do polštáře. Kluci se šli jistě bavit s Davem a zbytkem týmu do baru a pochybuji, že by Tom zůstal na pokoji. Nebo šel možná někam s Alex… Ale to už není můj problém!

Všechno, co bylo mezi náma, se nějak vyřešilo a nás už nepojilo víc, než láska dvojčat a jedna jediná nezapomenutelná vzpomínka…

Prudce jsem zavrtěl hlavou a rychle jsem popošel ke skříni. Proč bych se měl tady pořád jenom trápit?! Oni se baví, a já se půjdu bavit taky! Navlíkl jsem si na sebe jenom triko a tepláky a vlasy jsem si svázal do malýho culíku. S make upem jsem si starosti nedělal, stejně nejdu nikam do společnosti. Nazul jsem si tenisky a rychle jsem vyšel na chodbu. Čeho jsem si však nevšiml, bylo, že na mě z dálky hledí pobavený pár hnědých očí. Tak nenápadně jsem se snažil vytratit, až jsem si sám přišel směšnej. Celá chodba byla zahalená do tiché tmy, která mě akorát tak děsila. Opatrnými kroky jsem se blížil až k vypínači, když mě najednou někdo prudce zvednul do náruče a já si během několika sekund málem vykřičel hlasivky a tu dotyčnou osobu jsem hezky kopl. Vůbec jsem netušil, kam jsem tou nohou mířil, ale účel to splnilo. Náhle jsem však uslyšel akorát bolestné vykviknutí a vzápětí jsem cítil, jak se ta osoba sesunula k zemi.

„Ježiši Bille, ty blázne,“ slyšel jsem pištět známej hlas a se strachem jsem rozsvítil. Když jsem však na zemi uviděl svého brášku s dlaní mezi nohama a dost bolestným výrazem, všechno mi došlo. Rychle jsem k němu přiběhl a urychleně jsem si kleknul na všechny čtyři.

„Si v pořádku?! Neudělal jsem ti něco?!“ chrlil jsem na něj otázky jednu za druhou a konejšivě jsem mu přejel dlaní po tváři.

„Ale jo, tohle snad zvládnu,“ celej červenej se mírně pousmál a s mou pomocí se mu konečně podařilo opět vstát.

„Ty seš blázen!! Už jako dítě jsem se bál tmy a ty mi tohle uděláš!!“ vytkl jsem mu rozčileně a probodl jsem jej ustaraným pohledem.

„No tak promiň, já myslel, že se lekneš,“ vydechl a omluvně se na mě pousmál.

„To tedy jo,“ dloubl jsem do něj a cítil jsem se hezky trapně. Už jenom za to, jak jsem ječel…

TOM:

Tak tohle jsem tedy dostal. Mé mužství utrpělo nepříjemný otřes, ale to mé srdce taky.

Bill byl v tom culíku tak krásnej, a ještě když tak sladce ječel, no já jsem z něj normálně nemohl. Akorát ten kopanec jsem nečekal.

Vlastně jsem vůbec nečekal, že jej tady potkám. Měl jsem totiž namířeno ke svému autu, které jsem za žádné nové a luxusnější nevyměnil. Pořád totiž vím, kdo jsem a odkud jsem přišel a to auto jsem měl pořád. I když to není nejnovější model za miliony, mám jej rád a vážím si jej stejně jako dobu, kdy jsem s tímhle začínal… Chtěl jsem se jít na chvilku někam projet. Prostě zapomenout na všechno a nechat se unášet jenom tichým zvukem motoru a šuměním větru.

„Chystáš se někam?“ zeptal jsem se jej opatrně a můj hlas se konečně pomalu vracel do své původní hloubky. Bill se malinko začervenal a se skloněnou tváří nesměle kývl.

„Chtěl jsem se jít projít. Myslel jsem, že si šel s klukama,“ nenápadně na mě pohlédl, a poté znovu sklonil hlavu.

„To ne. Nějak jsem neměl náladu a ani chuť. Vlastně jsem se chtěl jít projet. Aspoň na chvilku vypadnout od tohohle všeho,“ zašeptal jsem a smutným pohledem jsem přelétl jeho tvář.

„K-kdybys chtěl, mohl bych ti dělat společnost,“ šeptl měkce a mírně se pousmál. Na chvilku jsem zaváhal, zdali to není hloupej nápad …

Ale při pohledu do těch nádherně vášnivých očí se mi přímo roztřásla kolena.

„Tak jo,“ kývl jsem, a když se na mě šťastně usmál, nemohl jsem jinak, než usmát se na něj také. Společně jsme se vytratili ze vstupní brány a došli jsme k velikému parkovišti, na jehož rohu svítilo mé autíčko. Netrvalo dlouho a již jsem odemykal přední dveře, aby si i Bill mohl nastoupit. Oba jsme si dali pásy a ticho bylo to jediné, co se neslo atmosférou. Bill se nejistě zahleděl na volant, jehož povrch jsem nejistě svíral v dlaních a nedokázal jsem nastartovat. V krku jsem měl knedlík a dlaně se mi nervózně potily. Tak moc jsem po něm toužil… Měl bych dostat Oskara za svou roli toho klidného, toho, kterýho nikdo a nic nerozhodí. Toho, který život bere tak, jak se mu nabízí a nepřemýšlí nad jinou cestou nebo jiným východiskem. Když se mi připlete do rukou Alex, miloval jsem se s Alex… ale teď?!

Co mám dělat teď?

„Když ti není dobře tak-,“ začal jsem, protože jsem cítil, jak je nesvůj na sedadle auta.

„To ne. Jsem v pořádku. Zvládnu to,“ pousmál se, a tak jsem tedy nastartoval. Nejeli jsme vůbec dlouho, dokonce jsme ani neodjeli z města. Zastavil jsem přesně u toho parku, kde jsme se tehdy pohádali a křičeli jsme po sobě všechny ty lži. Bill se překvapeně díval kolem, a pak svůj pohled upřel do mých očí. A zatímco v těch mých se skrývala nesmělá touha, já mohl v těch jeho pozorovat ustrašenej chtíč.

Pohotově sklonil tvář a mírně sevřel rty.

„Proč tady?“ zeptal se tiše a rozepnul si pásy. Já udělal to samé a klidně jsem pokrčil rameny. Bill se na mě dlouze zahleděl, poté se však narovnal a jemně mě políbil na pevně semknuté rty. Já jsem však dlouho odolávat nedokázal a po chvilce jsem to byl já, kdo jako první narazil jazykem na bariéru jeho rtů. Bill je pomalounku otevíral a propletl svůj jazyk s tím mým v nekonečné hře. Líbali jsme se jako o život… Zapomínal jsem dýchat. Srdce mi tlouklo tak splašeně, že jsem velice pochyboval o tom, že to Bill neslyšel. Jediné, na co jsme se zmohli, bylo zoufalé sykavé sténání a dlouhé naléhavé výdechy do úst toho druhého. Mé dlaně si samy našly cestu k jeho bokům, za které jsem si jej vytáhl na klín. Bill vůbec nevnímal, že svým zadečkem spustil stěrače a lehce zatroubil. Když mi konečně seděl na klíně, přitlačil jsem si ho k sobě, jak nejblíž jsem mohl a nechal jsem se unášet jeho polibky. Bill si s mými rty přímo hrál. Jemně je sál, lehce je masíroval zuby a něžně ochutnával jazykem. Já se nezmohl na nic. Jenom jsem mu zoufale přejížděl dlaněmi stehna, které jsem od sebe pomalounku oddaloval, jak se ke mně Bill přisouval blíž a blíž…

autor: B-kay
betaread: Janule