Pošta pro nás dva

autor: Ivetka

N/A: Nápad na tuhle povídku mě napadl včera večer, když jsem se koukala na seriál Pošta pro tebe. Už možná podle toho je ten název. Doufám, že se vám povídka bude líbit 🙂 Ivet.

„Ne, já od tebe pryč nechci, ne, nechte mě, nepůjdu tam!“ Rychle jsem se vyhoupnul do sedu. Už několikátou noc se budím podobným stylem. Pořád se mi o tom zdá.

Nedokážu svoje pocity vůbec popsat… Motá se mi hlava, mám strach, zbytečný strach. Asi ho už nikdy neuvidím! Nechápu, proč nám to udělali. Myslel jsem, že rodiče mají své děti v různých rozhodnutích podporovat, a ne jim stavět překážky na cestě ke štěstí!

Jenomže díky tomu, co se stalo zhruba před měsícem jsem poznal, jakou mám já rodinu… :

Asi před půl rokem jsem si našel přítele. Nikdy předtím jsem sice neměl nutkání najít si někoho stejného rodu, jako jsem já. V mým případě kluka, jenomže Bill byl první, kdo mě přesvědčil o rčení, že láska si nevybírá. Do města, kde jsem ještě donedávna bydlel, se přistěhoval před rokem a od té doby jsme se začali postupně seznamovat. Našel jsem v něm obrovskou podporu… bral jsem ho vždycky jinak, než jen kamaráda, ale to, že ho miluju, jsem si uvědomil až ten večer, co moji rodiče odjeli na víkend za prababičkou skoro až na druhou stranu Německa. To u mě Bill spal…

Myslel jsem, že to bude normální večer, že si budeme povídat dlouho do noci, smát se, a ráno se nám nebude chtít vstávat, ale… Do dneška si pamatuju na náš první polibek… Bylo to právě tu noc, co u mě spal. Snažili jsme se rozdělat velký pytel chipsů, ale nešlo to, prostě ne… Strašně jsme se přitom smáli. Nenapadlo nás vzít nůžky a rozstřihnout to, prostě jsme to museli rvát, ale kdybychom to nervali, možná by se nestalo to, co se stalo…

Nikdy předtím jsem nezastíral to, že se mi Bill líbí, dokonce jsem mu to i řekl… Jeho odpověď byla obdobná, ale nikdo se nikdy předtím k něčemu podobnému neodvážil…

Ani nevím jak, ale když jsme si už poněkolikáté koukli do očí, zmocnila se mě strašná touha ho políbit. Jen jsem se k němu naklonil a dal mu obyčejnou pusu, ale Bill na to reagoval nečekaně – vzal mě za krkem a začal mě co nejjemněji, ale přitom tak vášnivě líbat… Nedokázal jsem se bránit. Naopak, chtěl jsem to taky, taky jsem ho chtěl líbat, ale moje špatná vlastnost je asi ta, že já bych se k něčemu takovému neodvážil.

Líbali jsme se strašně dlouho. Z každého takového polibku, jako byl tento, jsem se vždycky třásl, motala se mi hlava, v břiše mi létalo hejno drobných motýlků, co všude lechtaly. Potom mi to řekl… spíš zašeptal… Držel mě přitom za tváře…

„Miluju tě…“ to se mi zamotala hlava ještě víc. Tohle jsem nedokázal popsat už vůbec…

„Já tebe taky, Bille, moc…“ opětoval jsem mu po několika sekundách, co jsem si užíval ta nádherná dvě slova…

S Billem jsme náš vztah tajili, protože moji rodiče jsou přímo proti homosexuálním vztahům, ale nikdy jsem nedostal odůvodnění proč. A Billovi rodiče? To samé… Oni aspoň měli jako důvod to, že homosexuál není normální, že nemá normální život, že ho za to ostatní odsuzují apod. Což si myslím, že je v dnešní době už skoro blbost.

Tajili jsme to necelý půlrok, ale potom nás moje mamka viděla. Ihned, co jsem přišel domů, mě s tátou dá se říct zmlátili, táta, díky tomu, že dělá v oboru stavebnictví, si našel do týdne nový dům dostatečně daleko od Loitsche, kde jsem bydlel ještě před nedávnem a Bill se se svými rodiči taky odstěhoval. Neměli jsme ani čas si něco říct, nikdo nic nevěděl. Ani jsme se nemohli rozloučit! Nic! Naprosto nic. Rodiče mi vyměnili SIM kartu, abychom spolu nemohli ani komunikovat. Nikdo nevěděl, kam se kdo stěhuje. Já jsem nevěděl ani nevím, kam se odstěhoval Bill a Bill neví, kam jsem se odstěhoval já. Myslel jsem, že láska je jedna z věcí, která se má tolerovat, ať jde o kluka s holkou, nebo o dva kluky, nebo dvě holky. Někdo to dokáže… Ale tyhle 4 (moji a Billovi rodiče) to zjevně nedokážou… Což mě nejvíc mrzí doteď…

Prvních 14 dní bylo nejtěžších, to jsem vůbec nejedl, bylo mi špatně, pořád jsem brečel, chtěl si ublížit… Jenomže potom jsem musel začít žít novým stereotypem, žít nový život, i když Billa pořád miluju, neměl jsem žádnou možnost ho najít, vidět ho, říct mu aspoň naposledy, jak moc toho člověka miluju…

— Bill —

„Nech mě, nemám hlad…“ odbyl jsem svoje rodiče. Nesnáším je za to, co udělali, tohle se přece nedělá, nikdy!

„Už toho mám dost, Bille, půjdeš bydlet k tetě, jestli se hned neuklidníš…“ upozornila mě už poněkolikáté za tento den moje matka? Říká si tak? Vůbec jí jako matku nevnímám.

„Hm, fajn… pořád jenom něco slibuješ, ale že bys konala, to ne, co? Kolikrát jsi mi tohle už dneska řekla? Klidně mě zase zmlať, tohle by teta neudělala, nikdy! Chci jít k ní, aspoň tam budu mít trošku klidu!“ Vytáhnu zpod postele kufr a začnu si sám od sebe balit věci..

„Tak jak chceš. To samé bych mohla tvrdit já, aspoň budeme mít klid…“ odejde z pokoje… Kdyby nebyla člen „mojí rodiny“, tak bych jí už asi jednu natáhl, ale musím se držet…

Ještě ten den jsem odjel k tetě, je to sestra táty. Jediná, která je na mě aspoň hodná…

„Ahoj Bille, akorát jsem uvařila, máš hlad?“ zeptá se mě…

„Strašnej,“ pousměju se a hned si sednu ke stolu…

„Slyšela jsem o tom, co se ti stalo… Jak bys mi to řekl svými slovy, Bille? Nevím, jak to mám od tvé matky pochopit. Samozřejmě, že proti ní nic nemám, ale je škodolibá…“  pohladí mě po ruce… Nikdy jsem to ještě nikomu neřekl, ale teta byla první člověk, komu jsem to odříkal od začátku až do konce…

„To je mi líto zlatíčko… Musí to pro tebe být asi hodně těžký… Musíš se ale naučit žít, jak je to teď a až budeš starší a budeš mít více zdrojů, tak bys ho potom mohl eventuelně zkoušet hledat…“ Poplácá mě po rameni teta… Asi má pravdu… měl bych ho zkoušet hledat až budu starší a odhodlanější. Teď bych mohl být víc zklamaný.

— o 5 let později —

Právě se s tetou dívám na nějaký seriál, co běží v televizi každý pátek od 20:00, jmenuje se to nějak Pošta pro Tebe. Vysílají to v každém státě a všude se to jmenuje stejně. Jde o to, že tam vždycky přijde nějaký člověk, co někoho hledá, oni ho najdou, pozvou ho do studia a… někdy to dopadne i špatně, ale často jde o dobré konce…

„Ty, Bille… napadá mě… Nechceš zkusit najít prostřednictvím této televize Toma…?“ zeptá se mě teta. Zrovna teď jsem nad tím přemýšlel.

„Přemýšlel jsem o tom,“ usměju se, ale když si uvědomím, kolik dopisů tam asi musí chodit, ztrácím zase šanci…

„Zkusit to můžeš, Bille, půjdu si lehnout… dobrou noc,“ rozloučí se se mnou a odejde. Ihned, co dávají upoutávku na jejich stránky, sednu k počítači a začnu hledat… Píší tam, že podmínky pro odeslání dopisu je seznámení s vlastním příběhem, co nejvíce informací o hledaném člověku apod. Rozhodoval jsem se dlouho, ale nakonec jsem se konečně odhodlal.

Do redakce televize, která vysílá tento pořad, jsem napsal co nejstručnější dopis, který obsahoval jak můj příběh, tak veškeré přístupné informace o Tomovi, co si ještě pamatuji. Do dopisu jsem pochopitelně musel dát kontakt a informace i o sobě… Dopis jsem vložil do obálky a hned druhý den ho odeslal. Vlastně jsem ani nečekal žádnou odpověď.

Jenže asi o měsíc později mi začal zvonit mobil s neznámým číslem.

„Prosím?“ řekl jsem normálním tónem hlasu…

„Dobrý den, pane Kaulitzi. Volám vám z redakce pořadu Pošta pro Tebe, jmenuji se Allen Key, jistě mě znáte…“ ozve se… Najednou se mi strašně rozbuší srdce…

„Do..dobrý den… ano, alespoň z obrazovky…“ odpovím trošku rozpačitě…

„Ano, to jistě. Zaujal mě Váš příběh, tak jsem se ho rozhodla trošku podrobněji prozkoumat a dát ho do vysílání. Musíme ale ještě společně stanovit, kdy by se vám hodil den natáčení a podobné věci…“ Nasucho polknu…

„Já se samozřejmě přizpůsobím…“ nabídnu se.

„Dobře, to je to nejlepší, co mi můžete říct, takže bych navrhovala za 3 týdny, šlo by to? My se do té doby pokusíme najít Toma… jak jste psal…“…

„Dobře, já s tím souhlasím,“ usměju se do telefonu…

„Teto… ono to vyšlo, vyšlo to, dneska mi volali z redakce toho pořadu a prý je můj příběh zaujal… Za 3 týdny proběhne natáčení a… a já možná uvidím Toma… mýho Toma…“

— Tom —

S rodiči se nestýkám, odešel jsem hned po tom, co mi bylo 18 a už rok žiju sám… Nekomunikujeme spolu kvůli tomu, co se stalo před 5ti lety… Že mě oddělili od Billa, se kterým jsem byl doopravdy šťastný…

Bydlím v bytě, se kterým jsem vážně spokojený… Zrovna jsem si stlal postel, když někdo zazvonil… Sešel jsem tedy dolů, protože tzv. kecafon nefunguje… Otevřel jsem hlavní dveře a hned jsem zpozoroval, jak si mě přiblížila kamera…

„Dobrý den, jste Tom Trümper?“ usměje se na mě nějaký asi moderátor.

„Ano, to jsem…“ taky se usměju a poslouchám, co dalšího z něj vypadne.

„Já mám tady pro vás obálku s pozváním, kterou odeslala Allen Key, ale dostanete jí pouze, když nám zodpovíte kontrolní otázku…“ řekne moderátor…

„No, poslouchám,“ zvážním.

„Bydlel jste v Loitsche…?“ řekne… trošku mi tím připomene minulost, ale i přesto odpovím. „Asi ještě před 5ti lety, ano bydlel.“ Kouknu se na toho moderátora, který je trošku menší než jsem já…

„Skvělé, tak já vám předávám obálku a ještě jedna poslední otázka… přijdete?“ trošku mě tím zaskočí, ale zvědavost mě přemůže…

„Ano, pokusím se,“ usměju se a kývnu.

„Dobře, děkujeme, takže Allen, tady se hlásí Mark…“ zamává do kamery a… stop? Nechápu… ještě se rozloučíme a já jdu domů, kde si obálku pečlivě přečtu. Stojí v ní adresa nějakého studia i den a čas, kdy tam mám být, pokud se chci zúčastnit…

Nejdřív jsem myslel, že tam nepůjdu, ale nakonec jsem se rozhodl, že půjdu… Bůh ví, kdo mě zve…

— Bill —

Tři týdny uběhly strašně rychle, a když jsem spolu s tetou přijel do studia, Allen mě hned přivítala a řekla mi program, jak všechno bude probíhat. Jediné, co mi neřekla, bylo, jestli Toma našli a jestli se dnes dostavil. Z toho jsem byl trošku nervózní. Vzal jsem si s sebou dokonce několik fotek, které mám společné s Tomem…

Za tu dobu 5 let jsem se dost změnil, ale ne tak, aby mě Tom ani po představení nepoznal. Měl jsem dlouhé černé vlasy až na ramena, líčil jsem se trošku víc, styl oblékání jsem taky trošku pozměnil, ale nebyl jsem zase tak jiný…

Vysílání zanedlouho začalo, když jsem ze zákulisí slyšel, jak mě představuje moderátorka, vyšel jsem do studia plného diváků a sedl si na sedačku, vedle mě si sedla moderátorka…

Moderátorka: „Dobrý den, Bille, já vás tady vítám. Vy jste sem přišel, abyste našel koho?“
Bill: Na tuhle otázku nevím jak odpovědět, proto chvilku přemýšlím, jak bych na ní odpověděl, nakonec si to v hlavě ale urovnám a začnu pomalu odpovídat: „Chtěl bych najít svého, teď už asi bývalého přítele Toma…“

Moderátorka: „Už bývalého? Jak to, mohl byste se situací seznámit mě a diváky?“
Bill: „No… začalo to tím, že já jsem se asi před šesti lety přistěhoval spolu s rodiči do malého městečka Loitsche… Tam jsem se hned seznámil s Tomem… On mi vlastně pomáhal seznámit se i s jinými lidmi, než byl on, pomohl mi poznat město… byl to vlastně můj nejlepší kamarád… Ale potom to přerostlo v lásku…“
Moderátorka: „A jak to, že už spolu nejste? Byla v tom nějaká velká hádka?“
Bill: „Ne to ne. Tajili jsme náš vztah půl roku před rodiči, ale potom se na to přišlo a jelikož moji i Tomovi rodiče byli zásadně proti homosexuálním vztahům, tak jsme se museli každý odstěhovat na jiné místo. I Tom i já jsme se odstěhovali pryč. Neměli jsme ani možnost se rozloučit… Nic…“ je to těžký říkat to před tolika lidmi… cítím, jak se mi do očí derou slzy, ruce se mi začínají pomalu třást.
Moderátorka: „To muselo být hrozně těžké… Jak jste na tom s rodiči teď…?“
Bill: „Nevím jak Tom, ale já bydlím už 5 let u tety, protože jsme se s rodiči strašně pohádali a od té doby jsme se ani jednou neviděli… Ani je vidět nechci.“ Zhluboka se nadechnu  a zavřu oči… po tváři mi rychle stečou dvě slzy…
Moderátorka: „Vy jste nám přinesl ukázat nějaké fotografie z dob, když jste s Tomem byli ještě spolu…“ řekne a ukáže postupně fotografie do kamery. „Vypadá to, že jste byli opravdu šťastný pár. Jak dlouho jste se vlastně neviděli?“
Bill: „Přes 5 let…“
Moderátorka: „Dobře, tak já vás ani diváky nebudu už dál napínat, protože se právě teď můžete podívat, jestli se nám ho podařilo vůbec najít. Prosím…“ ukáže na malou obrazovku, která je zabudovaná ve zdi, která dělí ty dva dotyčné.

Bill: Zhluboka se nadechnu a v ruce pevně stisknu fotografie, které mi moderátorka stačila už vrátit. Napjatě sleduju obrazovku a pevně doufám, že ho našli.

„Ahoj Allen, jsme v krásném prostředí východního Německa a v této nádherné přírodě se asi ještě nějakou dobu zdržím, než půjdu hledat Toma. No, ale povinnosti jsou povinnosti, takže budeme muset vyrazit…“ první slova moderátora mě docela překvapila…

Potom jsem už viděl, jak zvoní na zvonek nějakého domu a jak vyšel… Tom! To je on… začnu brečet! Zase ho vidím, jeho pohyby, jeho dokonalej úsměv. Vidím jeho, vůbec se nezměnil, je pořád stejně úžasnej!

Reportáž uběhla dost rychle…

Moderátorka: „Tak co, Bille, byl to on?“
Bill: „Samozřejmě… rozhodně ano,“ usměju se a otřu si slzy…
Moderátorka: „Vy pláčete…“
Bill: „Tak… kdo by nebrečel, že? V týhle situaci… vidím ho po tak dlouhé době…“
Moderátorka: „Milujete ho pořád?“
Bill: Nevím, jak na to odpovědět, proto jenom kývnu na souhlas a sklopím hlavu. Cítím, že jsem se trošku začervenal…
Moderátorka: „Tak já půjdu zjistit, jestli Tom přijal naše pozvání a přijel..“

Byl jsem strašně napjatý, díval jsem se do země, srdce mi bušilo neuvěřitelnou rychlostí, měl jsem strach, ale byl zároveň šťastný.

Moderátorka: Tak co, Marku? Jak se ti v tom prostředí líbilo?“
Mark: „Bylo to tam vážně krásné… vůbec jsem se nechtěl vrátit.“
Moderátorka: „Ale jsi pošťák, takže ses vrátit musel. Mě teď zajímá, jestli se Tom dneska dostavil…“
Mark: „Adell… myslím, že i jemu se z toho krásného prostředí moc nechtělo, ale Tom… je tady.“
Bill: Zasměju se… nemůžu tomu uvěřit. V publiku najdu tetu, která na mě ukazuje zatnuté pěsti, asi mi tím dává najevo, že mi drží palce. Jen se na ní usměju…

— Tom —

Prošel jsem takovou uličkou, ten moderátor, co za mnou byl minule, mi sundal z uší sluchátka a  navedl mě cestou k sedačce.

Moderátorka: „Dobrý večer, Tome, já vás tu vítám, prosím, posaďte se…“
Tom: „Dobrý den,“ odpovím a posadím se.
Moderátorka: „Znáte pořad Pošta pro Tebe?“
Tom: „Ano, znám. Někdy, když mám čas, tak se na něj rád kouknu.“
Moderátorka: „Tak to určitě víte, že si vás sem musel někdo pozvat. Tušíte, kdo by to mohl být?“
Tom: „No… možná rodiče, se kterými jsem se nepohodl…“ olíznu si rty a pousměju se.
Moderátorka: „Rodiče?“
Tom: „No ano… Pohádali jsme se, a… už se nestýkáme… Bydlím teď sám v bytě, takže. Vůbec nevím, co se s rodiči děje. Někdo říká, že se z místa, kde bydleli, dávno odstěhovali, takže… já vůbec netuším.“
Moderátorka: „Aha. To je mi líto… no a někdo jiný vás nenapadá?“
Tom: „No… možná nějaká bývalá láska,“ znovu se pousměju.
Moderátorka: „Láska? Kolik jich bylo?“
Tom: „No… vlastně jen jedna… Ale.. to nevím, jestli by se mě snažil hledat prostřednictvím Vaší televize.“
Moderátorka: „A co se stalo, že bývalá?“
Tom: „No… ehm… Bylo tam několik neshod ze strany mých i jeho rodičů… Takže…“
Moderátorka: „Takže se jedná o kluka?“
Tom: „Ano, ano, jedná… Rodiče neschvalovali homosexuální vztah v rodině, takže jsme se museli odstěhovat a od té doby jsem ho už neviděl.“
Moderátorka: „A jak dlouho jste se neviděli?“
Tom: „No… dobrých 5, 6 let.“
Moderátorka: „A vzpomínáte na něj v dobrém, nebo špatném?“
Tom: „No… samozřejmě, že v dobrém, nic špatného mi neudělal. Vlastně byl jediný v mém životě, kdo mě učinil šťastným…“
Moderátorka: „To je velmi krásná úvaha. Tak já vás nebudu napínat, sám se podívejte, kdo si vás pozval,“ ukáže na obrazovku v takové té zdi a potom odejde…

Tom: V té obrazovce se začne pomalu rýsovat nějaká postava. Trošku zaostřím, abych lépe viděl, kdo to je, než se ukáže opravdu úhledná tvář. Rodiče to ale opravdu nejsou, to bych poznal, už kdyby to bylo rozmlžené…

„Ahoj, Tome… To jsem já, Bill… Já… nevěděl jsem, jak jinak tě najít, ale potom jsem oslovil tenhle pořad, který mi tě našel… Je mi líto, že jsme se tenkrát nestihli ani rozloučit… Chtěl… chtěl bych se s tebou normálně vídat a být s tebou už v kontaktu… S rodiči se taky nestýkám, bydlím u tety od té doby, co jsme se odstěhovali pryč…“

Oh… tohle jsem vůbec nečekal, že to bude vážně Bill… hned jak se mi představil, začal jsem brečet… „a… našel jsem tě taky proto.. protože tě pořád miluju,“ sklopil hlavu jako poprvé, když mi to řekl…

Usměju se a otřu si slzy.
Moderátorka: „Tak jak koukám, jste oba dojatí… Teď je jen otázka pro Vás Tome, jestli se s Billem chcete vidět.“
Tom: „Samozřejmě,“ usměju se
Moderátorka: „Tak já poprosím, aby byla odstraněna stěna, která je mezi vámi.“
Tom: Hned vstanu a jdu mu pomalu naproti… Když k sobě konečně dojdeme, pevně ho obejmu…

„Taky tě miluju, broučku,“ pošeptám mu a pohladím ho jednou rukou po vlasech…
Bill : Je mi jedno, jestli to sleduje mamka, táta, nebo oba dva. Už si ho vzít nenechám… Vezmu jeho tváře do dlaní a začnu ho líbat… Konečně, po pěti letech…
Tom: Nechávám se… je to tak dokonalý… obejmu ho trošku pevněji. Lidi tleskají jako zběsilí… trošku zafuním, bože, tyhle rty jsem necítil tak dlouho…

Moderátorka: „Tak vidím, že vaše shledání má víc než dobrý konec… Co teď plánujete do budoucna?“
Tom: „Na to je strašně brzo, ale chci s Billem být co nejdéle to půjde… do konce života…“ usměju se…
Moderátorka: „To znamená, že ho stále milujete?“
Tom: „Blázníte? Strašně moc,“ usměju se a pevně stisknu jeho ruku…
Moderátorka: „Tak snad vám to půjde dobře a už nebudou žádné komplikace. Do budoucna vám všichni přejeme moc štěstí…“

Tím se s námi rozloučila a vyzvala nás do zákulisí… šli jsme… hned za rohem jsme se ale začali líbat. Miluju tohohle kluka a vždycky budu…

A už nás nikdy nic nerozdělí. A už vůbec ne naši rodiče… Vždycky jsem věděl, že jedině s ním to všechno zvládnu, ať se jedná o cokoli, když ho budu mít blízko sebe, zvládnu to…

Miluju Billa Kaulitze!!!

autor: Ivetka
betaread: Janule