autor: Janule
Klíč se hlasitě otočil v zámku a Niky osaměla. Žena, která ji nejspíš měla za úkol hlídat, naznačila, že teď musí na chvíli pryč, ale ještě se vrátí. Niky jen kývla, že rozumí, posunková řeč, kterou ta paní používala, byla docela srozumitelná. Nechápala, proč nechce mluvit, ale protože nerozuměla vůbec ničemu, co se s ní momentálně děje, zařadila si tenhle detail jen do seznamu dalších a dalších vjemů, z kterých si snad později bude moci uspořádat pochopitelnou skládačku. Myšlenky jí lítaly hlavou zmateně a rychle, nedokázala je zatím zklidnit a seřadit tak, aby věci dávaly nějaký smysl. Nechápala, proč je tady, jak se sem dostala; nevěděla, jak dlouho už tu leží; nedovedla si představit, co bude dál a jen tupě zírala do bílého stropu. Myslela na rodiče… co se s nimi stalo? Kde se tu vlastně vzala? Nedokázala si vzpomenout, jak došlo k tomu, že se ocitla v tomhle vězení, daleko od domova, sama a naprosto bezmocná. Pokusila se pohnout, aby si znovu ověřila, že její tělo je bolavé a slabé. Nechápala proč… napadlo ji, že se jí možná něco stalo a tihle dva zvláštní lidé ji zachránili a teď ji tu drží, ale vzápětí usoudila, že to celé nedává smysl. Proč by jinak neměla kolem své rodiče? Co když jsou opravdu mrtví? Co když ji nikdo nehledá? Po tvářích jí stále stékaly slzy bezmoci a zoufalství.
Bouchly dveře. Žena se vrátila. Niky malinko pootočila hlavu, aby zjistila, co se děje. Sledovala štíhlou hnědovlásku, jak pokládala do rohu místnosti bílou hranatou krabici. Co to bylo? Netušila.
Vivian s námahou dovlekla do sklepa chemický záchod, jenž Thorsten včera koupil a hned vyběhla zpátky nahoru pro zbytek věcí, které bude teď nutně potřebovat. Musela co nejdřív dosáhnout toho, aby dívka mohla začít sama chodit na záchod a nebylo potřeba o ni pečovat jako o miminko tak, jak to dělala celý měsíc. Poslední týden už se o to snažila, věděla, že uspávací léky docházejí a bylo jí jasné, v jakém stavu jsou dívčiny svaly po tak dlouhé nečinnosti. Nebyla rehabilitační sestra, ale základy masírování znala a s nehybným tělem své svěřenky se snažila provádět alespoň základní rehabilitační cviky. Věděla, že když si s tím dá práci, tak to půjde, ale bude to chtít ještě trochu času. Naskládala svoje mastičky na stolek vedle dívčiny postele, usmála se na ni, aby se nebála a odkryla její hubeňoučké tělo, dosud skryté pod peřinou, oblečené jen v lehké noční košili, kterou jí Vivan půjčila ze svých vlastních. Její oblečení bylo vyprané a připravené, až se dívka postaví na vlastní nohy. Viv si namazala ruce a začala pomalu masírovat dívčin lýtkový sval. Cítila její strach a bolest, ale snažila se alespoň pohledem dát Niky najevo, že je to jen pro její dobro. Místností se rozléhaly zvuky prováděné masáže a Nikyno tiché bolestné kňučení. Viv byla zvyklá si při práci zpívat a ani teď neodolala a začala si potichu broukat písničku, kterou jí kdysi zpívala babička před spaním. Občas zvedla oči k dívce, aby zkontrolovala, jak je na tom, jestli je bolest stále stejná, ale při postupném masírování svalu bylo vidět, že se jí ulevuje. Snad to půjde rychle…
♣♣♣
Dávno už se setmělo a chladný noční vánek povíval s černými dlouhými vlasy vysokého štíhlého chlapce. Bill stál opřený o kovové zábradlí staršího hausbótu, přemýšlel a díval se na zářící město v dáli před sebou, jehož kontury se rýsovaly na obzoru. Magdeburg. Město jejich dětství, město, kde vyrůstali, než se s rodiči přestěhovali do malé vesničky, jež jim nikdy nepřirostla k srdci. Vždycky toužili vrátit se tam… do města, kde nikdy nezhasla všechna světla a lidé žili úplně jiným životem; kde je ráno nebudili protivně kokrhající sousedovic kohouti, ale zvonění tramvají, troubení aut a zpěv opilců, opouštějících k ránu noční bary. To byl jejich život, který znali od malinka, a který jim najednou rodiče vzali a uvrhli je do vězení jménem Loitsche. Chtěli z něj ven za každou cenu. Chtěli do velkého města, zpátky tam, odkud pocházeli.
Ukotvený hausbót se jemně kolébal na neklidné vodě široké řeky Labe a světla vzdáleného města nad ním se odrážela na hladině. Bylo chladno, za chvíli bude půlnoc a život dvojčat zase poskočí o jeden rok. Jeden jediný rok a kolik se toho změnilo… Loni touhle dobou byli tak vyplašení ze slávy, která přišla náhle a nečekaně, že snad svoje narozeniny ani nebyli schopni vnímat. Zájem médií, nový pocit, který jim poskytovaly šílející dívky, toužící se jich dotknout, mluvit s nimi a milovat je, je tenkrát absolutně pohltil. Dnes už to bylo jiné. Měli jeden druhého, milovali se, skrývali se, ale byli šťastní. Sláva už byla občas na obtíž, i když jim stále připadalo neuvěřitelné, že se jim splnilo všechno o čem snili.
„Je chladno, nastydneš,“ uslyšel za sebou hlas svého bratra.
„Mám mikinu, není mi zima,“ odporoval Bill, ale nebránil se, když ho Tom zezadu objal a snažil se ho zahřát svým tělem. Bylo to příjemné. Jeho pohled zabloudil na břeh, jestli je nepozorují cizí zvědavé oči, ale snad nikdo nevěděl, kde jsou. Mámin známý, který jim půjčil na dnešní noc starou obytnou loď, byl spolehlivý, snad nehrozilo, že by někomu jejich pobyt vyzradil. Mámino slibované překvapení bylo opravdu překvapením. Až do poslední chvíle netušili, kam je veze a co má v úmyslu. Vždycky uměla vymyslet něco nového.
„Je tu krásně, viď?“ zašeptal mu Tom do ucha. Bill přikývl.
„Jsme doma, pohromadě, to je krásný,“ povzdychl si a otočil se ke svému staršímu dvojčeti. „Proč nespíš?“ zeptal se šeptem a líbl Toma na ucho.
„Jsme doma, pohromadě, to je krásný,“ povzdychl si a otočil se ke svému staršímu dvojčeti. „Proč nespíš?“ zeptal se šeptem a líbl Toma na ucho.
„Právě proto, že jsme pohromadě… Gordon chrápe,“ ušklíbl se Tom. Kajuta, kde všichni čtyři měli dnes v noci spát, byla mrňavá a nebylo kam jinam utéct, než na palubu. „Stejně bych nespal, musíme být o půlnoci vzhůru,“ připomněl jejich narozeninovou tradici. Už jako malí měli dovoleno čekat na poslední srpnovou půlnoc, která zvyšovala číslo, jímž se jako kluci chlubili, když se někdo zeptal, kolik je jim let. Letos to bylo sedmnáct… nic zvláštního… nic se neměnilo, to je čekalo až příští rok, až budou plnoletí, ale přesto měli lepší pocit. Každý rok navíc je k tomu vytouženému číslu osmnáct přibližoval a tohle bylo poslední číslo jejich nesvobody.
„Pojď si sednout,“ vzal Tom Billa za ruku a táhl ho za sebou k dřevěným rozkládacím židlím, opřeným o velkou bednu plnou harampádí. Málem se přerazili o lano, které kotvilo hausbót ke břehu, aby v noci neuplavali a ráno se neprobudili v Hamburku. Každý si vzal jednu židli, postavili je vedle sebe tak, aby si mohli natáhnout své dlouhatánské nohy a položit je na zábradlí. Dívali se na město před sebou, nohy vyložené nahoře, mezi sebou jen nepatrnou mezeru, ve které mohli schovat své spojené ruce. Kdyby někdo přišel, ve tmě by neměl šanci nic vidět.
„Už ses rozhodl?“ zašeptal Tom do zvuků šplouchající vody, která jediná narušovala ticho noční přírody. Zítra musel Bill říct Meg své definitivní rozhodnutí. Pak už nebyla cesta zpět. Mluvili o tom s Tomem včera celý den. Probírali všechny možné varianty, jak by se úkol dal zvládnout a Bill pochopil, že kdyby na to měl být sám, nejspíš by to nakonec vzdal.
flashback
„Víš, kde ta holka je?“ zeptal se ho Tom, když se po obědě sešli v Billově pokoji.
„Nemám tušení, to budu muset nějak zjistit, vím jen, že je určitě živá,“ odpověděl Bill nejistě. „Můžu prý používat svoje schopnosti, ale zatím netuším, který a jak,“ pokrčil rameny. Přemýšlel o tom od chvíle, kdy na Megyinu nabídku kývl. Tohle byl klíčový okamžik jeho zkoušky. Jak to udělat? To byla otázka… S jeho známým obličejem, prací a omezeními, která jeho život provázela, to nebude nic jednoduchého. Neměl auto, neuměl řídit, v podstatě byl neustále uvázaný ke kapele, hlídaný bodyguardy… zdálo se mu to čím dál tím těžší, čím déle o tom přemýšlel.
„Asi to vzdám,“ povzdechl si nešťastně.
„Neblázni, to nějak zvládnem,“ utěšoval ho Tom, ale sám nevěděl, jestli to bude možné. „Přece to nevzdáš, vždyť tu holku unesli na našem koncertě… to už je dost pádnej důvod na to to aspoň zkusit,“ naléhal Tom.
„Já vím, přemejšlím o tom kudy chodím, ale fakt mě nenapadá, jak se k ní dostat.“ Podle pravidel se o jeho akci nesměla dozvědět policie, takže se ani nedostane k jejím záznamům, k výslechům svědků, k ničemu, co se toho týkalo. Tedy ne legální cestou… Vypadalo to neřešitelně. Jak se k dívce může dostat? Neměl žádné nadání, které by mu zrovna v tomhle mohlo nějak výrazně pomoci… aspoň o něm nevěděl. Snad mu Meg ještě poradí, než na to kývne…určitě mu poradí, nemůže ho v tom nechat, je jeho učitelka…
„Když budeš potřebovat zdrhnout, budu ti krejt záda,“ prohlásil Tom sebevědomě. „Když budeš potřebovat někam odvést, čmajznu Gordonovi auto a odvezu tě,“ pokračoval, aby brášku povzbudil.
„Jo a zabijem se za prvním rohem, viď?“ usmál se Bill. Moc dobře si vzpomínal na bráškovu nehodu, kdy předek Gordonova auta políbil staletý dub.
„Pfff… nevděčníku. To už je dlouho. Umím řídit,“ obhajoval své schopnosti Tom. „Budeš dávat bacha a kdyby něco, tak nás zachráníš, ne?“ logicky uvažoval. „Můžeš přece hejbat čím chceš, zvednout cokoliv, tak nás holt trošku nadzvedneš a vyhneme se všemu,“ zcela vážně pronesl do ticha Billova pokoje. Při té představě, jak spolu letí autem, se oba nahlas rozřehtali.
„Co se tady děje? Jste slyšet až do kuchyně,“ ozvala se máma od dveří. „Balit, kluci, odjíždíme, vemte si sebou věci na jeden den, zítra večer jsme zpátky. Neptejte se kam jedem, stejně vám to neřeknu. Překvapenííííí,“ zazpívala radostně a odfrčela zpátky do kuchyně.
„Ježkovy zraky, co to zase bude,“ protočil Tom oči v sloup.
„Tuším nějakou zradu,“ přidal se k němu Bill, ale oba se zvedli a poslušně začali balit.
konec flashbacku
Bill na Tomovu tichou naléhavou otázku jen přikývl. Ano… rozhodl se. Zkusí to. S jeho pomocí to snad může dokázat.
„Takže jo?“ ujišťoval se ještě Tom a bylo vidět, že má z bratrova rozhodnutí radost.
„Jo, ale jen když mi pomůžeš,“ odvrátil Bill svůj pohled od klidné vodní hladiny a setkal se s Tomovýma očima.
„Spolehni se,“ přikývl Tom a stiskl ruku, která spočívala po celou dobu v jeho dlani.
V tu chvíli uslyšeli zvon Magdeburského dómu, který dával všem obyvatelům města jasnou zprávu, že právě nastala půlnoc.
„Všechno nejlepší,“ zašeptal Bill do Tomova ucha a políbil ho na tvář.
„Tobě taky, lásko,“ zachraptěl Tom a lehce přitiskl své rty na Billovu tvář.
„To je málo, potřebuju tě líbat,“ zakňoural Bill a rozpojil jejich ruce. Přitáhl si Toma blíž k sobě a spojil jejich rty v hlubokém polibku. V tu chvíli jim bylo oběma jedno, jestli je někdo vidí nebo ne… tohle byl jejich první milenecký narozeninový polibek…
****
„Chlapi, vstávat!“ houkla Simone z kajuty do malé ložničky. Připravovala snídani, aby tři nejlepší muži jejího života nebyli protivní a hladoví. Včera s sebou přivezli velké zásoby, ale většina z toho zůstala ještě v kufru auta na souši. Ty přijdou na řadu až později… „Bude jedenáct, vylezte, lenoši,“ prozpěvovala si a pekla jednu vafli za druhou. Dnešní snídaně musí být ta nejoblíbenější, ostatně jako každého první září. „No tak! Mám vás jít polejt vodou z Labe?“ volala po dalších pěti minutách ticha, které se neslo kajutou.
„Nemusíš, už lezou,“ protáhl se Gordon, do růžova vyspinkaný, neoholený a rozcuchaný jako ďábel. „Dostal jsem sprdung, prej jsem v noci chrápal, jo?“ přitočil se zezadu k Simone a pohladil ji po zadku.
„Jistě, jako každou noc,“ reagovala jeho žena a otočila se, aby ho líbla na čelo. „Jsem zvyklá, ale kluci ne,“ vysvětlila mu a zalila hrnek s čerstvou kávou.
„Díky, miláčku,“ dostalo se jí pochvaly, když si její muž odnesl horký hrnek a sednul si k malému dřevěnému stolku. Kajuta byla neuvěřitelně malá, ale vešlo se do ní všechno, co bylo potřeba.
„No to je dost,“ pronesl Gordon, když se konečně ve dveřích zjevilo ohnuté černovlasé strašidlo. Stropy byly tak akorát, ale dveře, kterými museli kluci procházet, byly na jejich výšku už nízké. Za tu chvíli, co tu byli, se Bill i Tom už nejmíň třikrát praštili do čela.
„Dobré ráno,“ zívl Bill na plnou pusu a rozsvítily se mu oči, když viděl, co bude k snídani.
„Dobré,“ odpověděla máma. „Všechno nejlepší k narozeninám, synáčku,“ líbla ho na tvář a usmála se.
„Díky, mami,“ odvětil a došlo mu, že dnes je vlastně čeká to slibované překvapení. Hausbót byl jen prvním z nich, jak se včera dozvěděli. „Mám děsnej hlad,“ pronesl, když se nasoukal vedle Gordona do neuvěřitelně malého prostoru a sápal se po vaflích, které už byly nazdobené na talíři. „Dobrý,“ pochvaloval si s plnou pusou a usmál se, když se ve dveřích zjevil jeho rozespalý bratr.
„Co to tady voní?“ zeptal se, natáhl nosem, a když viděl Billa, rozcuchaného a nacpávajícího se, až se mu dělaly boule za ušima, vzpomněl si, co je vlastně dneska za den. Nějak se mu to podařilo zaspat… takže budou vafle, v tomhle byla mamka spolehlivá. Dostalo se mu stejného blahopřání, jako jeho mladšímu dvojčeti a stejně tak rychle do něj padalo všechno, co bylo přichystáno na stole.
„Jdeme páchat ranní hygienu, Labe čeká,“ vyhlásil Gordon ve chvíli, kdy už na stole nezbyl ani drobek a rozesmál se, když uviděl znechucené výrazy dvojčat. „No co je? Skok do chladné labské vody rovnou z paluby osvěží a omladí,“ přednášel jim, jako by on, „starý rocker“, byl členem místního klubu otužilců.
„Mě vynech, já jsem mladej dost,“ prohlásil znechuceně Bill, zvedl se a po schůdkách vylezl na palubu. Protáhl se, protože uvnitř to nešlo, praštil by se rukama o strop, ale v půli pohybu strnul. Na břehu zahlídl malou poskakující postavičku a zdálo se, že na něj mává. Zvedl ruku na pozdrav, aniž by věděl, kdo by to mohl být. Popošel k zábradlí a otřásl se při představě, že by do té chladné hluboké vody měl skočit. Ten Gordon měl ale blbý nápady…
„Billééééé,“ zaslechl ze břehu, a když se otočil po hlase, konečně v té malé poskakující postavičce poznal jejich malého bratrance Patricka, kterého s bráchou nikdy moc nemuseli. Byl to celkem slušně rozmazlený spratek a klukům dával při návštěvách vždycky zabrat. „Bože, co se to děje?“ zaklel pod fousy Bill a strnule zíral, jak se za prckem objevují další postavy, které důvěrně znal. Jejich milovaná famílie se zřejmě celá přijela narvat do toho mrňavého hausbótu, aby je potěšila svojí přítomností. Bill otočil oči v sloup a strčil hlavu do kajuty.
„Mami, když jsem v tom rozhovoru říkal, že se nám stejská po rodině, tak jsem myslel jenom vás a ne tu bandu příbuzenstva, co je na břehu. Patricka sis mohla klidně odpustit,“ pronesl vyčítavě.
„Cože? Ten malej spratek je tady?“ překvapeně vyjekl Tom. Ještě nedávno mu ten hajzlík svazoval k sobě dredy, kdykoliv nedával pozor. Tohle dítě opravdu neměl rád.
„Ale kluci, rodina by se měla přece scházet, ne?“ opáčila máma a vyběhla po schodech nahoru, aby přivítala hosty. Bill naopak zaujal obranou pozici a zapadl do kajuty… cítil se tam bezpečněji, pohroma jménem rodina ho děsila.
„No to chci vidět, jak tohle dopadne. Nejspíš se potopíme i s tímhle obstarožním korábem na dno Labe,“ pronesl Bill pesimisticky, když po chvilce statečně vykoukl a viděl ty davy, které se blížily po břehu.
„Nestraš, sem by se nevešli, oslavíme to na břehu,“ vysvětlil Gordon a taky vstal. „Tak chlapi, do práce, jdeme nosit stolky, židle, ať to lítá, ať to sviští,“ rozdával rozkazy a oba oslavenci byli nadšením bez sebe.
„Já to věděl, že to nebude jen tak,“ šeptl Tom Billovi do ucha, než se vydal za Gordonem nahoru.
„Počkej, a co pusa?“ stopnul ho Bill, ještě než oba vylezli nahoru. Až když dostal pořádný polibek, sladký od šlehačky, plácl Toma po zadku a vytlačil ho za obě půlky nahoru na palubu. Těsně předtím, než vystrčil hlavu, zvedl oči k nebi, pokřižoval se a odevzdaně se vrhl do víru rodinných oslav.
autor: Janule
betaread: Janik
S dvojčátky plně soucítím. Tyhle rodinný sešlosti jsou vážně dost o život. chudáčci :o)
Jo takovýhle rodiný sešlosti přímo nesnáším, dospělí by mi tak nevadili ti se opijou a je sranda:D ale ti malý parchanti 😀 No ale alespoň to vypadá na doooooost zábavnej dílek 🙂 Nejlepší bylo : "Cože? Ten malej spratek je tady?" překvapeně vyjekl Tom 😀 u toho sem se akt musela smát 😀
No tak to je fakt síla. Mě rodinný oslavy a sešlosti přímo děsej, takže pánové jsou docela hrdinové, že tam – ač s kyselejma ksichtama – zůstali. Já bych vzala nohy na ramena.
Každopádně ten hausebot byl fakt origoš nápad. To se mi líbilo, hlavně se mi potom zdála docela komická představa, kdyby se to fakt mělo odehrát. Vůbec by mě ani nepřekvapilo, kdyby Billda ani neuměl plavat a o půlnoci, v momentě, kdy by si přáli, by zvracel přes palubu díky zákeřné mořské nemoci. 😀
Hehehe, jen ať si to chlapci užijou, když jim ta rodina tak chybí xP
A Billík honem honem do zachraňování! klidně už v příštim díle! xD
Milá Ainikki, :o) tohle se skutečně odehrálo… sice asi ne tak, jak jsem to napsala, ale když se mrkneš do rozhovoru o sedmnáctých narozeninách, najdeš to tam černý na bílým 😀 Já si takový věci nevymejšlim… pouze si je přibarvuju a přizpůsobuju svým potřebám… 🙂
http://tokio-hotel-de.blog.cz/0609/bravo-nejvetsi-party-jejich-zivota
Čím jsem starší, tím víc velké rodinné akce nesnáším, naštěstí už jejich počet poklesl, takže žiju blaze :o)
Ať si dvojčata tak trošku užijou normálního života nás smrtelníků, co umíme pohybovat slánkou bez dotyku pouze slovy: 'podej mi to' a ani to nebývá moc spolehlivé
Jsem zvědavá, co bude Bill Patrikovi vyvádět, chtělo by to zneužít schopnosti a pomstít se frackovi za všechna příkoří :o)
Janule: Ach ty detailisto 😀 😀 ale prozatímní výklad se mi líbí víc, než jejich nadšení z rodinky v článku :o)
chudáci, trpím s nimi xD
Krucipísek, ty seš normálně tak pilný student, Jani… já myslela, že si jim to vymyslela… a co všichni máte proti rodinným oslavám? Teda občas, když se nesejde dostatečný počet bratránků a sestřenek, tak je to nuda, ale když jsme všichni, tak je to jííízda 😀 Příští rok z rodiny slavíme čtyři osmnáctiny, bude to náročné 😀
To je krásný zvyk, vždycky zůstat spolu vzhůru do půlnoci… vzlyk… já chci dvojče 😀 Oni jsou tak sladcí (má se to říkat o tak velkých klucích? 😀 nechci je urazit :-D)!
A Billovi přeju hodně štěstí 😉
Přidávám se k těm, kdo nesnáší rodinné oslavy. Nenávidím to! A kluky jsem tady vyloženě litovala. Představa Gordona jako otužilce mi přišla hodně legrační. Podle fotek na to prostě nevypadá :)))
Nepřestanu obdivovat tu pečlivost a trpělivost, s jakou Janulka vyzobává detailní info z jejich reálného života a proplétá je s vymyšleným příběhem. Klobouk dolů, na to bych neměla 🙂
Neměla jsem tušení o tom, že 17. narozeniny strávili na hausbótu… Tehdy jsem nastoupila do prváku na gympl, měla jsem jiné starosti a o celém Tokio Hotel jsem neměla ani páru:D To až na konci prváku… ale pak už se to nikde nezmiňovalo a já po tom nepátrala:D Jen je škoda, že neměli svou vlastní kajutu, takhle jim musel stačit jen narozeninový polibek:)) Ale kdoví, co se ještě stane, že? Den teprve začíná:D
Rodinné oslavy… nemůžu říct, že je nemám ráda, záleží na tom s kterou částí rodiny to je, s rodinou z tátovy strany jsou to nezapomenutelné akce, ale název ''rodinná oslava'' to moc nevystihuje:D
Měli by se do hledání Niky pustit co nejdřív, než si ji ten klient odveze za velkou louži (pokud to teda má v plánu) Zatímco oni slaví a užívají si (to je taky relativní pojem), ona je někde vyděšená a trpí… ne že bych jim to vyčítala, ale měli by si pospíšit…:) Nemůžu si pomoct, moc se mi líbila ta scéna, když Gordon přišel ráno do kajuty:D Bylo to prostě pěkné:D
oh toto mi nerob 😀 zase jedne z dielov kedy sa smejem až sa mi robia boule za ušima x-D sprdung 😀 😀 😀 bože kto toto slovo vymyslel 😀 😀 ? ja sa tááák chlamem xD xD ježiškoo xD xD xD uplne mi to zlepšilo náladu kedže som celý deň pomáhala tlačiť kapustu …celej ulici xD
Asi vás překvapím svojí originalitou, ale rodinné oslavy taktéž nemusím. No, spíš je přímo nesnáším. Díkybohu jsem v poslední době žádnou takovou absolvovat nemusela, ale bohatě mi stačí vzpomínky na dětství, kdy se vždycky sjeli tetky a strejcové až odněkud z tramtárie, narvali mi bombóny, který jsem upřímně nesnášela, tahali mě za tváře a vlasy, když se rozplývali, jak jsem pěkně vyrostla… a pak měli nad sklenkama takový ty dospělácký debaty, zatímco já se vztekala na ty cizí děcka, co mi neustále lezly do hraček, ošmatávaly je a braly. Brr, fuj, to jsou vzpomínky. Takže kluky vážně docela lituju. Jsem zvědavá, jak tohle dopadne, zvlášť s tím malým spratkem Patrickem 😀
A Niky je taky chudák. Kdybych si měla představit, že jsem v její kůži, nevím, jak bych to zvládla. Musí to bejt strašný. Doufám, že Bill se svojí milovanou posilou brzo najdou způsob, jak jí z tý šlamastiky dostat, už si toho vytrpěla dost…
Já se taky přidávám k těm, co zrovna nemilují rodinné oslavy. Neříkám, když je to jen omezený počet příbuzných, ještě to jde, ale můj otec má čtyři sourozence!!! To už je nějakých bratranců a sestřenic. To už je nějakých narozenin, svateb, křtin a pohřbů. Já mám své příbuzné vesměs ráda, ale že bych s nimi musela oslavovat, to zas ne 🙂
To bylo roztomilé, jak Bill s Tomem zůstali v den narozenin vzhůru do půlnoci. To je taky podle slutečnosti? :)))) Já totiž TH zas až tak detailně nesleduji, takže mi spousta informací uniká. Ovšem tady to všechno doženu 🙂
Ta ranní chvilka s otužilcem Gordonem, starostlivou maminkou, horkou kávou a vaflemi byla neodolatelná 🙂
Kattys: No… s tou půlnocí jsem si to tak nějak sama vymyslela, ale mám dojem, že jsem to odvodila od způsobu jejich oslav. Když slavili osmnáctiny, tak čekali na půlnoc z posledního srpna na prvního září a ťukali si šmapaňským v ledovým baru v Hamburku. Myslím, že to asi tahle dělaj pořád… teď jak to bylo v L.A., to netuším, ale asi tam byly jiný podmínky, neměli tam rodinu a známý. Snažim se používat všechno co vím, ovšem chlapci mi někdy v rozhovorech udělaj pěknou čáru přes rozpočet, když popřou něco, co se o nich v tý době psalo… třeba nedávno ten střílející děda… někde tuhle zase zopakovali, že se to nestalo, že toho chlapa vůbec neznali… ale věř jim… stejně kecaj 😀 ovšem to už je riziko povolání, s tím musím počítat 😀 Taky jsem tu dobu s nima nezažila, všechno je to jen hloubkový studium starých blogů 🙂
Janule: já tě prostě obdivuju, fakt že jo, ne že bych se o TH nezajímala, ale nějaké hloubkové studium… já jsem příšerně líná něco hledat a ty mi to vždycky krásně naservíruješ na stříbrném podnose a ještě s úžasnou omáčkou :))) No zrovna s tím střílejícím dědou… už jsem to měla napsané v komentáři jako příklad ověřené skutečnosti, ale pak jsem si říkala, abych nepřestřelila :)) Máš pravdu, čert těm hochům a jejich rozhovorům věř! Ale ať už v Daru použiješ skutečnost nebo fantazii, je to pořád neuvěřitelně krásné čtení 🙂
Som strašne zvedavá ako Bill začne to pátranie. Ale je krásne, že do toho idú spolu s Tomom.
Narodeninový, polnočný bozk bol krásny. Ako všetko keď sú tí dvaja spolu v Tvojom podaní 🙂 Dnes toho veľa nestihnem, ale aspoň trošku 🙂
Jéé 🙂 Tak jsem skutečně ráda, že se Bill nakonec rozhodl tuhle výzvu přijmout 🙂 Věřím, že se mu to skutečně povede. A taky se mi líbí, jak je Tom vždycky ze všeho nadšený a chce bráškovi pomáhat a hlavně jej povzbuzuje 🙂
Ten půlnoční narozeninový polibek byl skutečně nádherný! 🙂
A skutečně chápu Billa, že je otrávený z rodinné oslavy 😀 Já sama osobně taky moc rodinné oslavy nemusím, takže s ním soucítím! 😀 🙂