Den poté

autor: SlashPrincess

Tom se rozesmátě otočil na svého bratra, ve tváři měl stejný výraz jako on sám. Už, už zvedal mikrofon ke rtům, aby potěšil tisíce nadržených fanynek skandujících v publiku, Tom měl bříška prstů stále přitlačené ke strunám, ale úsměv mu ztuhnul.
Billovi se obličej zkřivil bolestí a oční zorničky se mu stáhly překvapením. Jeho mikrofon mu vypadl z ruky, dlaní se chytnul za hrudník a sesul na kolena.
Tom ze sebe v šoku stáhnul kytaru. V očích se mu zračila nepopsatelná hrůza. Když k Billovi běžel, zaznamenal nechápavý výraz Georga a vzápětí i Gustava. Celou arénu najednou zalilo zděšené šeptání. Kleknul si k Billovi a roztřeseně vzal do rukou jeho tvář.

„No tak někoho, sakra, zavolejte!“ zaječel na Géčka a sklonil se k bratrovi. „Bille, Bille! Bože můj, Bille!“ křičel jako smyslů zbavený. Černovlasý chlapec se na své dvojče v bezvědomí svalil. Ruce mu bezvládně visely daleko od těla. Tom naléhavě třásl s jeho tělem, cítil, jak se mu do očí tlačí slzy, ani se je nesnažil zastavit. Minutové čekání mu přišlo nekonečné, než k nim konečně přiběhli tři zdravotníci. Tom je v šoku sledoval, jak jeho jediného sourozence zvedají a následně pokládají na nosítka a k ústům jak mu přikládají dýchací přístroj. Bill měl nepřirozeně bledou pokožku, na chvilku se Tomovi dokonce zdálo, že se mu zatřepetaly řasy.
Neuvědomoval si, že rychle vstává a utíká za doktory, nevnímal hlasitý křik fanoušků, ani ruce Gustava, které se jej snažily zadržet. Nemohl přece svého malého brášku nechat samotného. Vždyť ani nevěděl, co se to stalo s jeho Billem.
Cesta k záchrance byla dlouhá, nikdy si nevšímal délky chodeb vedoucích k hlavní stage. Konečně vyběhl před vysokou koncertní budovu. Jako přimrazený dál sledoval, jak nosítka s Billem zasouvají do sanitky.

„Stůjte! Počkejte, ne! Je to můj bratr, musím být s ním!“ křičel na mladého doktora, který zabouchával dveře.
„Vážně jste jeho příbuzný?“ měřil si Toma od hlavy až k patě nedůvěřivým a zkoumavým pohledem.
„Ano!“ zaječel vyděšeně mladík. Nechtělo se mu věřit, že je dva ještě nikdy neviděl nebo o nich neslyšel.
Doktor mu dveře od auta zase otevřel, aby si mohl nasednout dozadu k Billovi a sám odběhnul na místo spolujezdce.
Tom cítil, jak nemůže dýchat, jak se mu žaludek svírá nečekanou bolestí. S nadějí pohlédnul na starší zdravotnici, která Billa stabilizovala. Chtěl se zeptat, ale hrdlo měl stažené. Chytil aspoň Billovu ruku a silně ji zmáčknul. Byla studená, téměř ledová, jako bez života. Po tváři mu znovu sklouzlo několik krůpějí slaných slz.
„Podržte to,“ natáhla k Tomovi ruku, v které držela sáček naplněný tekutinou, od něhož vedla tenká hadička až k zesláblému tělu. Tom kapačku popadl a až teď zjistil, jak moc se mu třesou ruce. Očima stále těkal mezi bratrem a starší doktorkou. Hledal ujištění, že bude Bill v pořádku, že tohle nic není, že se mu jen udělalo špatně a omdlel. Vždyť tohle přece nemohla být pravda, jeho Billovi si nic stát nemohlo, to prostě nešlo! „Nebojte se, bude v pořádku.“ otočila se k němu žena a kapačku si od chlapce zase vzala.
„Co se mu stalo?“ dostal ze sebe po chvíli váhání. Jeho hlas se ozýval nezvykle vysoko.
„Zástava srdce,“ řekla mu lékařka pevným hlasem a přitiskla dva prsty k Billovu zápěstí.
Sanitka se náhle zastavila. Doktorka se rychle postavila, dveře se v mžiku otevřely dokořán. Dva mladí lékaři povytáhli nosítka ven a tlačíc je před sebou, utíkali k budově nemocnice.

_____flashback_____

V místnosti zahalené tmou se rozléhaly daleké pokřiky mladých dívek.
„Bille, kde jsi, Bille?“
„Ššš, Tomi, buď tiše, slyšíš je?“
Tom cítil, jak se na něj jeho bratr obkročmo posadil a na svém krku zaznamenal něco jako otření motýlích křídel, po chvíli následované něčím horkým a vlhkým. Tiše vydechl pod náhlým návalem slasti.
„Lásko, prosím tě, teď ne, za pár minut začínáme,“ šeptal Tom touhou nasáklým hlasem. Bill ho jemně kousnul do klíční kosti, až Tom musel tišit další nečekaný vzdech.
„Tak proč nejsme s Georgem?“ pošeptalo potichu mladší z dvojčat. Tom jej od sebe nekompromisně odtlačil.
„Vzpomínáš si, jak to bylo minule? Málem nás chytili,“ pohrozil mu Tom a zvednul se ze židle. Chytil Billa za ruku a vytáhl ho z místnosti. Jenom čert by si byl nevšimnul zarudlého otisku zubů na jeho krku.

_____konec flashbacku_____

Před prosklenými dveřmi nervózně posedávalo pět lidí. Všichni toužebně vzhlíželi na dveře. Čekali… vteřiny, minuty, hodiny. Na podnět, na hlas, na záchranu, na cokoli.
Tom se najednou zvednul a pěstmi praštil do protější stěny.
„Já už to nevydržím! Kde jsou, do hajzlu?!“ zaklel tiše. Simone na něj upřela skelné oči a pomalu se zvedla, jemným krokem k němu doplula.
„Klid, Tomi. Určitě už nám brzo něco řeknou.“
Objala ho a hlavu si mu položila na rameno, aby neviděl zoufalé slzy, jež si protlačily cestu skrze víčka i řasy.
Tom stisk zesílil, div se jí nesesul do náruče.
„Bude to v pořádku, zlato,“ pošeptala mu do ucha.
Ze sterilizované chodby, vedoucí k operačnímu sálu, se ozvalo tlumené bouchnutí dveří. Tom se vymrštil z pevného sevření Simone a s neskrývaným strachem hypnotizoval doktora, který Billa operoval. Nad tou myšlenkou se mu znovu sevřel žaludek. Operoval Billa, operoval, operoval. Musel zatřást hlavou, aby mohl aspoň trochu uvažovat. Doktor po několika krocích došel k Tomovi a obdařil ho klidným úsměvem.

„Nemějte obavy, váš bratr je v pořádku, operace proběhla bez potíží,“ oznámil dredatému chlapci. Stále se usmívaje pokynul Simone, Géčkům i Davidovi. Tomovi se málem podlomila kolena. Po těle se mu rozlilo neuvěřitelné štěstí a teplo, cítil, jak nepříjemné sevření mizí, stejně jako depresivní atmosféra snášející se kolem jeho blízkých.
Doktor kývnul hlavou a pootevřel chlapci dveře. Tom se pln obav a očekávání rozběhnul k pokoji vedle sálu. Nevrle se mračil a neustále sebou cukal, když na něj sestřičky navlékaly nemocniční mundúr, který se každou chvíli zasekával o oblečení. Jedna z mladších a pohledných sestřiček utáhla poslední šňůrku. Tom přitiskl obličej na z části prosklené dveře sálu. Tiše je otevřel a oči se mu znovu zalily slanými slzami, když tam jeho Billa viděl tak bezbranně ležet ve změti všech těch dlouhých hadiček.
Přiběhnul k jeho posteli, kde si přitáhnul židli, na kterou se bleskurychle posadil. Vzal do rukou jeho dlaň a jemně ji tiskl, jako cestou do nemocnice.
„Cos mi to udělal, Bille?“ pošeptal tiše a jeho ruku si přitisknul ke rtům.

_____flashback_____

„Co si o sobě myslíš?!“ křičel jako nezjednaný černovlasý mladík. Divoce dýchal a rukama rozzlobeně rozhazoval kolem sebe.
„Co si mám o sobě myslet? To bych se měl ptát spíš já tebe. Co tě tak opravňuje, abys mi lezl do věcí?“ syčel jeho bratr skrz semknuté zuby.
„Kdo to byl? Ta roštěnka v tvém pokoji?“ zaječel Bill a židle, která vedle něj ještě před pár vteřinami stála, teď ležela s ulomenou nohou o pár metrů dál.
„To je snad moje věc, jsi paranoidní!“ zvýšil hlas Tom.
„Já jsem paranoidní?! Myslel jsem, že to bereš vážně.“
„Jak mám brát tohle vážně? Nemůžeme spolu spát, je to trestné, víš, bráško. Říká se tomu twincest. A ta holka jen chtěla podpis,“ ozval se Tom a hodil po Billovi naštvaným pohledem.
Bill se znovu hluboce nadechnul a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, nakonec si to ale rozmyslel a s hlasitým bouchnutím dveří odešel z jejich hotelového pokoje.

_____konec flashbacku_____

Ležím na té nejměkčí posteli na světě. Kolem mě poskakuje nějaká prsatá puberťačka a neustále se ptá, jestli ještě něco nechci. Najednou zmizí a místo ní tady stojí on. Má prázdný pohled.
„Bille,“ řeknu tiše. Nereaguje, hlavu má nepřirozeně skloněnou. Ještě jednou na něj zavolám, o něco hlasitěji, ještě víc nahlas, ale on pořád nic, spíš to vypadá, jako by chtěl jít pryč. Vzdaluje se ode mě, jeho tmavá silueta je pořád dál. Co se to děje? „Bille! Bille! Kam jdeš?!“

…

„Tome, Tome, vzbuď se, usnul jsi tady.“
Simone třásla s Tomovým tělem, ale ten nereagoval. Spal nejspíš tvrdě.
„Bille! Bille!“ zašeptal bezduše a otevřel ospalé oči. Párkrát zamrkal, než si uvědomil, co se děje. „Mami,“
„Pojď, Tomi, půjdeme domů. Bill teď spí,“ sklonila se k němu Simone a zvedla ho ze židle.
„Ne, ne! Já nikam nejdu, nenechám ho tady samotného,“ zvýšil Tom hlas. Ruku vytrhnul ze sevření a posadil se zpátky na nepohodlnou dřevěnou židli. Simone se na něj zkoumavě podívala. Nesnažila se jej přemlouvat, stejně věděla, že tohle řekne, jen to chtěla zkusit.
„Dobře,“ usmála se na něj. „Kluci se na něj chtěli jít podívat, ale nechtěli vás rušit, tak, no, řeknu jim, že už můžou, hm?“
„Jo, jo, řekni jim,“ sklonil Tom pohled k bílé tváři. Bill už na sobě neměl žádná líčidla, museli ho umýt, ale vlasy mu ještě pořád trčely do všech stran. Simone z pokoje odešla. Géčka nejspíš čekala hned za dveřmi, neboť hned, jak Simone vyšla, vběhli tam oni. Chlapec sedící u postele na ně stočil svůj stále zoufalý pohled. Georg Billa ustaraně sledoval a Gustav se zahleděl na Toma.
„Bude v pohodě,“ ozval se nakonec potichu.
Tom se pokusil o úsměv, ale vypadalo to spíš, jako by se Gustavovi vysmíval.
Georg najednou zatajil dech.

„Tome, Tome! On se budí,“ řekl vzrušeně a otočil se na Toma. Ten se na Billa vystrašeně podíval. Posunul se ke kraji židle a sklonil se k němu. Po tváři mu opět sklouzla nezbedná slza.
„Bille,“ pošeptal tiše a stiskl mu ruku. Billovi se obličej znovu potáhnul rouškou bolesti a potichu zasténal. Přístroj vedle něj počal najednou zběsile pípat. Do pokoje vběhly dvě sestřičky. Jedna je z místnosti všechny vyhnala a druhá zůstala u Billa. „Ne! Bille! Ne!“ křičel Tom vyděšeně. Sestřička ale byla neúprosná a vytlačila je až na chodbu, kde vůbec nevěděli, co se děje.
„Uklidni se, Tome!“ křiknul na něj Gustav a přirazil ho ke zdi. Sám se musel přemáhat, aby se nesložil strachem. Georg těkal očima z jednoho na druhého. Vyměnil si s Gustavem smutný pohled a pomohl mu Toma posadit na tutéž židličku, která byla v Billově pokoji.
Tom se neovladatelně třásl, chtělo se mu křičet, chtěl být u Billa, musel být u Billa. Přece ho nemohli jen tak vyhodit od jeho bratra. Znovu vyskočil na nohy a chtěl se dostat aspoň do pokoje sestřiček. Dveře ale byly zamčené. Přes líce mu znovu tekly proudy slz. Podél dveří se sesul na kolena a rozeštkal se nahlas. Gustav si k němu přičapnul a objal ho. Dělal, co mohl, aby se taky nerozplakal.
„To přece nemůže být pravda!“ zašeptal bezmocně Tom. Teď už téměř celý ležel na zemi, otřásal se hlasitými vzlyky jako smyslů zbavený.
„Pojď si sednout, Tome,“ popošel k té hromádce neštěstí Georg. Zvednul nejdřív Gustava a poté Toma.

…

Dveře se pomalu otevřely. Vyšel z nich druhý doktor, který sanitku řídil. Na tváři se mu rozprostíral výraz umučence. Tom se na něj vyděšeně podíval, následován Géčky. Doktor sklonil pohled k zemi.
„Je mi líto. Jeho srdce to nezvládlo,“ oznámil jim obezřetně. Neměl odvahu sledovat jejich reakci. Rychle se zase zavřel za sněhobílými dveřmi. Tom se vymrštil na nohy a znovu začal křičet. Tentokrát se jej pokusil chytit Georg, ale neudržel ho, a tak mohl jen sledovat Tomovy dlouhé kroky, které se každou vteřinou vzdalovaly.
Chlapec běžel, jak nejrychleji dovedl. Tohle nebyla pravda, byla to jen ta nejhorší noční můra na světě. Bill nemohl umřít, nemohl si jen tak umřít. Ne! Vyběhnul z nemocnice. Byli ve Francii, neznal to tady. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Jezdila kolem něj auta a náklaďáky. Ti lidi vypadali tak neuvěřitelně klidně. Znovu se rozeběhnul, přes parkoviště, ulicemi. Kolemjdoucí na něj fascinovaně zírali, jako by snad vypadal jako terorista. Zahlédnul tabuli s několika šipkami a popisem. Šipka vpravo ukazovala Park. Nečekal, na nic, na nikoho, neměl na koho, ani na co, nechtěl čekat, nemohl. Nebránil dalším proudům slz, stejně by to nedokázal.
Nevěřil tomu, vždyť tohle… všechno to proběhlo tak rychle, ještě v noci stáli na podiu. A teď ještě není ani poledne. V břichu mu ustavičně kručelo. Nebyl s to něco do sebe dostat.
Jak se ukázalo, parkem protékala řeka. A to ne ledajaká. Divoce hučela hlubokým korytem. Tom se do ní zadíval a posadil se na její okraj. Hlína se pod ním drolila, ale nevěnoval tomu sebemenší pozornost. Najednou mu začal zvonit telefon. Zavrávoral, málem do ní spadnul. Nechtěl se obtěžovat nějakým bezvýznamným mobilem. Nepodíval se, kdo mu volá, nechtěl to vědět. Popadnul ho do ruky a mrštil jím do vody. Z tváře si setřel slzy a posunul se dál ke kraji srázu. Řeka mu učarovala, vypadala impozantně. Voda byla teď v zimě ledová, ale tady nemrzla, vypadal spíš světleji a křišťálověji. Tom nepřemýšlel, ještě víc se naklonil. Noha mu sjela, jak se snažil zachytit. Věděl, co ho čeká, má křičet? Když, tak jedině na svého bratra.
…
„Miluju tě, bráško.“

(Já to prostě vždycky musím zakončit nějak romanticky, ah, ta moje dementní povaha xO)

autor: SlashPrincess

betaread: Janule