autor: Muckátko :o*
Poslední díl skládanky
Tři dlouhé dny plné srdceryvného pláče, vyčerpaného spánku a nekonečné apatie se na okamžik zlomily, když se Tom dozvěděl o telefonátu s komisařem Leßnerem. David si nebyl jistý, jestli ještě není brzy, ale když viděl, že informace o adrese agentova posledního odpočinku Toma zvedla z postele, přiměla ho ke sprše a něco málo sníst, aby se vůbec dokázal udržet na nohou déle než 5 minut, které strávil ve sprše, ho nakonec uklidnila, že možná udělal dobře. Bez námitek nechal zavolat řidiče, k hotelu přistavit auto a na Tomovo přání zavolal do jednoho většího květinářství, aby nechal uvázat kytici bílých kal. Když se ho David ptal, jestli bude ke kytici chtít přivázat i nějaký vzkaz na široké tlusté stuze se zlatým pohřebním lemováním, jen zavrtěl hlavou v náznaku odmítnutí. Žádná slova nemohla vystihnout, co cítil, nebo co by dal za to, aby se mu Bill vrátil a už vůbec ne to, co by mu řekl, kdyby stál vedle něj.
Proto o 40 minut později do hotelu dorazila zásilka z květinářství, kde ji poslíček nechal i s účtem na recepci na Davidovo jméno a kde si ji David posléze sám vyzvedl, aby se mohl vrátit k zadnímu východu z hotelu, který vedl na podzemní parkoviště. Brána venkovního parkoviště se otevřela a řidič vyjel na cestu. Několik Tomových fanynek se okamžitě rozeběhlo k autu a ťukaly na sklo, ale Tom to nevnímal. Sledoval své studené ruce složené v klíně.
Z mlhy ho probudil až Davidův hlas, když mu oznámil, že dorazili na hřbitov.
Tobi, David i Darcy se chystali vyskočit z auta a připojit se k Tomovi, když byli rázně zastaveni.
„Chci jít sám,“ zašeptal Tom chraptivým hlasem poznamenaným dlouhými dny plnými mlčení a štkavých vzlyků.
„Tome, my…“
„Ne. Chci jít sám. Tobi mě může doprovodit,“ podíval se na bodyguarda, který se samozřejmostí kývl a postavil se k Tomovu boku připraven ho v bezpečí eskortovat, kam bude chtít.
„Tak dobře, ale kdybys potřeboval, tak budeme hned tady,“ pověděl mu David starostlivě a stiskl jeho rameno. Darcy Toma soucitně pohladila po tváři a poté se na jemné drcnutí vrátila s manažerem zpět do vyhřátého vnitřku auta.
„Půjdeme?“ zeptal se Tobi, když se Tom dlouze zadíval na kovové brány hřbitova, ale neměl se k tomu udělat krok dopředu. Škubl sebou, ale pak beze slova vykročil, objímaje obrovskou kytici květin. Mráz a chlad ho štípal do holých dlaní, které kvůli kytici nemohl strčit do kapes teplého kabátu, jak býval zvyklý, a rukavice byly to poslední, nad čím by chtěl v tu chvíli přemýšlet.
Podle instrukcí prošli několik uliček, zanechávaje za sebou stopy v čerstvě napadeném sněhu. Kromě jich dvou byla na hřbitově jen jedna starší žena, která pracovala o několik uliček dál na odhrabávání a ometání sněhu z náhrobního kamene. Hlubokým sněhem došli až k jednomu z hrobů, který se spíše podobal skleněné vitríně. Byla to vlastně jen kamenná stěna s malou stříškou, ve které byla udělána skleněná okna čtvercového tvaru, tvořící pravidelnou mříž. Za několika skly byly vystaveny černé urny se stříbrným nebo zlatým písmem, ve kterých byl uložen popel zemřelých. Tom kmital pohledem po jménech vyrytých do mosazných štítků pod každou skleněnou výplní, dokud pohledem nespočinul na té, která nesla Billovo jméno a v závorce datum narození a datum úmrtí. Se zatajeným dechem přejel zkřehlými ledovými prsty po rytině, vnímaje pod bříšky jednotlivé záhyby, které jméno tvořilo. Položil kytici na podstavec pod všemi urnami vedle všech ostatních kytic a věnců a malinko poodstoupil. Tobi vycítil situaci a opatrně sáhl na Tomovo rameno.
„Budu támhle, kdybys mě potřeboval,“ ukázal na místo kousek od Toma, které bylo dostatečně daleko, aby Tomovi poskytl soukromí, ale zároveň dostatečně blízko, aby mohl zasáhnout, kdyby byly třeba, ale s téměř liduprázdným hřbitovem nebylo čeho se obávat, proto se Tobi odebral stranou, upravil si kabát a límec, který si přitáhl více ke krku a zůstal tiše stát. Tušil, že se do něj brzy pustí chlad, když bude bez pohybu stát na jednom místě, ale nedbal na to. Když bude Tom potřebovat na rozloučení hodinu, dvě nebo tři, bude tam poslušně stát a počká.
Tomovi se při pohledu na černou nádobu svíralo srdce. Cítil, že nemá daleko k pláči, ale měl strach nechat slzy stéct po svých tvářích. Dobře si pamatoval, jak ho děda strašil, že když bude v zimě plakat, slzy mu zamrznou rovnou v očích a bude mu je muset vysekat ven dlátkem. I když to byla hloupost, byla to vzpomínka, která stála za to, aby byla uchována pro zlé časy. I přesto se Tom ale nakonec neudržel a nechal slzy smutku padat z očí, svěsil ramena a sklonil hlavu k zemi. V duchu k Billovi promlouval, jako by stál vedle něj a mohl ho slyšet. Byl do svých myšlenek tak ponořený, že si nevšiml muže, který stejnou cestou, kterou přišli, kráčel v jejich stopách k němu. Tobi okamžitě zbystřil a udělal krok vpřed, ale služební odznak a letmo povědomá tvář ho zastavily. Kývl na muže jednak v náznaku, že bere na vědomí, kdo je, a jednak ve zdvořilém pozdravu prakticky od kolegy.
„Dobrý den, Tome,“ promluvil komisař tiše, když se dostal na úroveň Tomových ramen. Záměrně držel svůj hlas nad hranicí šepotu, a to kvůli tomu, aby zahloubaného Toma nevyděsil, a pak také kvůli úctě, kterou vyjadřoval zemřelým tím, že na takovém místě nepovykoval. Tom sebou přesto škubl a podíval se na muže, vedle kterého stál naposled v den, kdy vyhasl Billův život. Zmateně se na něj díval a snažil se odmrkat nové a nové slzy.
„Tušil jsem, že tu budete,“ řekl Leßner. Nezazlíval muži vedle, že mu neodpověděl na pozdrav. Dokázal si představit, jak je jeho hrdlo stažené potlačovanými vzlyky. Bez dalšího slova se sehnul a položil svoji kytici na volné místo. „Neměl jsem možnost tu být, když sem ráno ukládali jeho urnu,“ vysvětlil, když se narovnal. „Je politováníhodné, že vám nadřízení nedovolí truchlit tak dlouho, jak potřebujete, a zavalí vás prací se slovy, že tohle je zkrátka riziko naší práce a všichni jsme ho přijali, když jsme se nechali zaměstnat,“ ospravedlnil svoji nepřítomnost a v jeho hlase byly jasné stopy zlosti.
Tom mlčel. Nechtěl mluvit a ani nevěděl, co na to komisaři říct. V záchvatu smutku a žalu na něj chtěl zakřičet, co mu to tady vykládá za blbosti. Celou dobu agenta nesnášel, neustále na něj nasazoval, v očích mu bylo poznat, jak moc svého podřízeného chvílemi nemůže ani vystát, a teď mu tady bude říkat, jak mu pro něj není dovoleno truchlit? Jestli tu měl někdo právo být zničený, tak to byl jen a jen Tom. Bylo od komisaře nechutné předstírat, jak skvělí kolegové byli a jak přátelský vztah spolu měli, když to nebyla pravda, ale zdálo se, že komisař se bude držet pravidla ‚O mrtvých mluvit jen v tom dobrém‘ a hrát na Toma divadlo vesele dál. Komisař nemusel ani využít své vytříbené pozorovací schopnosti, aby vycítil Tomovy myšlenkové pochody.
„Je mi jasné, co si teď myslíte. Že jsem lhář a jen se tu přetvařuji navzdory tomu, jak vyhrocené to mezi mnou a Billem v posledních měsících bylo, ale bez ohledu na to, co bylo, platí všechno, co jsem řekl ve své řeči při obřadu. Má můj respekt i úctu a to proto, že i když lidem ubližoval, zraňoval je a choval se jako sobec, chránil tím nejen je, ale hlavně sebe a i když jsem nenáviděl jeho chování, hluboko v sobě jsem věděl, že to dělá s těmi nejlepšími úmysly. Já ho znal od prvního dne, kdy nastoupil k nám na oddělení a nikdy nezapomenu, jak veselý a přátelský člověk to byl. Jak se hrnul do každého případu, jak chtěl pomáhat a pak jsem byl u něj i v době, která z něj udělala toho člověka, kterého jste poznal vy.“ Odmlčel se komisař a zadíval se na Billovu urnu. „Chcete vědět, proč byl takový, jaký byl?“ zeptal se opatrně. Tom po muži střelil pohledem a nemohl uvěřit, že mu tu před Billem hodlá vyzradit všechna jeho tajemství, která si tak chránil.
„Bill by si nepřál, abyste jeho tajemství vykládal jen tak na potkání,“ procedil skrz zuby, nenávist vůči komisaři jasně postřehnutelná v tónu jeho hlasu.
„Věřte mi, že jeho tajemství střežím stejně tak usilovně, jako to dělal on. Chtěl jsem tím jen říct, že teď….“ Slova ‚Když už je Bill po smrti‘ jasně vyplynula z celého kontextu, aniž by se je komisař snažil zabalit do přijatelných frází. Tom měl sto chutí Leßnera uhodit. „Zkrátka jsem myslel, že byste to chtěl vědět, abyste ho lépe pochopil a nebylo tu nic, co by viselo ve vzduchu a vám nedopřávalo klid,“ dokončil komisař nakonec.
Tom na něj chtěl zakřičet, aby mlčel a nic neříkal, ale na druhou stranu si nemohl pomoct od pocitu zvědavosti, kvůli kterému se cítil ještě hůř, protože to bylo, jako by se Billa chystal podvést a ještě teď, když se nemohl bránit. Když ale komisař začal klidným pomalým hlasem mluvit, nezastavil ho.
„Byl to Billův několikátý případ v řadě. Rozhodně se už nedalo říct, že by byl ve svém oboru nováčkem. Naopak. Byl sebejistý, nedělal chyby a jeho výkon byl téměř stoprocentní, ale i když byl profesionál, byl v jádru hlavně člověk a jako člověk se zkrátka nemohl ubránit emocím. Zamiloval se do svého chráněnce. Byl to velmi úspěšný muž, pohledný, o několik let starší než Bill. Zprvu se Billovi dařilo veškeré pocity náklonnosti ignorovat, protože věděl, co je jeho práce a kde je jeho místo, ale nakonec tomu podlehl. Pár týdnů na to došlo k úniku informací a při převozu z místa ukrytí na policejní stanici byla policejní dodávka přepadená muži, kteří po našem svědkovi šli. Bill dělal, co mohl, ale jeho úsudek byl zcela zamlžený strachem o milovaného muže, tudíž se v tu chvíli, kdy se od něj očekával stoprocentní výkon, rozhodoval srdcem a ne rozumem. Tři výstřely do mužova trupu a bylo po všem. Padl mrtvý do Billovy náruče a zůstal mu ležet v klíně bez jediné známky života. Vyšetřování sice tisíckrát potvrdilo, že i kdyby měl Bill snad nadpřirozené schopnosti, nikdy by nebyl schopný toho muže zachránit. Kromě dvou policistů a řidiče, kteří s nimi byli v dodávce, stáli proti přesile a je jen zázrak, že Bill tu přestřelku přežil, protože ostatní až na jednoho policistu, v ten den zemřeli. Asi si dokážete představit, co to pro Billa bylo. Jednak mu zemřel v náruči milenec a jednak ho zaplavil pocit naprostého zklamání a selhání. Člověk by očekával smutek, slzy, beznaděj, ale Bill s hlavou hrdě vztyčenou překonal celý smuteční obřad i ukládání rakve do hrobu. Podrobil se několika sezení s psychology, ale bylo to k ničemu. Nevěděli si s ním rady. Na dlouho dobu byl stažen ze všech případů, které se nám na oddělení dostaly na stůl, a věnoval se jen svému výcviku a tréninku. Nejen že pracoval na své síle, schopnostech a kondičce, pracoval i na své osobnosti, až se dopracoval k tomu chladnému nepřístupnému agentovi, který vás měl na starost. Ve skutečnosti to byla ochranná maska proti jakýmkoli citům, které by v něm mohli jeho klienti vyvolat. Znal jen ty negativní emoce. Doteď si pamatuji, jak se tvářil, když se mi podíval do očí ledovým pohledem a řekl mi, že on svému osudu dostojí a jednou zaplatí za všechny své chyby. To, že jsme my dva dnes tady a on ne, jen potvrzuje, že se jeho přání splnilo. Kdyby mohl něco říct, jsem si jistý, že by byl šťastný, protože odvrátil něco, co v minulosti nestihl. Dokázal vás ochránit, i když ho to stálo život,“ dokončil svůj dlouhý monolog a cítil, jak z něj spadl kus tíhy.
Tom se ani nepohnul. V hlavě se mu začaly nořit všechny vzpomínky, ve kterých kdy narážel na Billovu minulost a kvůli své nevědomosti mu ještě víc ubližoval a vše mu připomínal. Byl tak hloupý, když si myslel, že ho někdo jen odkopl a Bill se z toho nemůže vzpamatovat. Pravda byla naprosto děsivá a Tom si nebyl jistý, jestli ji bude moct vůbec někdy zvládnout. Komisař se hlasitě nadechl a vytáhl z kapsy bílou obálku.
„Tohle jsme našli v domě, když jsme ho připravovali pro dalšího případného klienta. Leželo to na stole v řídící místnosti,“ řekl a natáhl dlaň k Tomovi, nabízeje mu, aby si obálku nadepsanou jeho jménem převzal. Tom po ní třesoucí se rukou sáhl a sevřel ji v prstech. Díval se na své jméno nadepsané modrým inkoustem uprostřed zalepené obálky. Uvědomil si, že ta obálka není to jedné, co po Billovi v domě zůstalo.
„Co se stalo s jeho věcmi?“ zeptal se Tom. Komisař jen pokrčil rameny.
„Jeho skříňka na stanici byla vyklizena a věci, které měl v domě a ve služebním bytě, se zabalily do krabic. Služební věci se zničí a zbytek jako osobní věci, oblečení nebo drobné bytové doplňky se darují charitě a podobně.“
„Není tu nikdo, kdo by si je převzal? Rodiče? Sourozenci?“ Leßner zavrtěl hlavou.
„Bill byl jedináček a s rodiči přestal komunikovat hned po tom, co se přidal k nám. Zpřetrhal s nimi veškeré kontakty natolik, že dokonce podepsal prohlášení, které nám zakazuje podávat o něm rodičům jakékoli zprávy, i v případě, že by došlo k nejhoršímu. Podle posledních zpráv se jeho rodiče ale odstěhovali z Evropy, a navíc se nikdy nepokoušeli se s ním spojit, nebo volat na stanici, aby se na něj zeptali. Co se mezi nimi tehdy stalo, to už se asi nedozvíme,“ vydechl komisař.
„Odstrčil je od sebe,“ vydal ze sebe Tom.
„Prosím?“
„Odstrčil je od sebe, aby jim nemohl nikdo ublížit. Aby je nikdo nemohl využít jako Billovu slabinu. Radši ztratil rodiče, než aby se jim něco stalo kvůli tomu, co si zvolil za povolání.“ Starší muž chápavě pokýval hlavou.
„Nemohu říct, že se to ještě nikdy nestalo,“ přiznal.
„Pane komisaři?“
„Ano?“
„Směl bych si ty Billovy věci nechat?“ zeptal se s nadějí v hlase. Komisař se na něj zadíval se zmateným výrazem ve tváři a nejspíš v hlavě listoval všechny policejní příručky a protokoly, které by něco takového zakazovaly, ale nenašel žádný takový předpis, protože si nemyslel, že by se na takovou situaci vůbec nějaký předpis vztahoval.
„Nejsem si jistý. Jak s těmi věcmi chcete naložit?“ Tom pokrčil rameny.
„Chtěl bych si něco nechat na památku,“ přiznal Tom zahanbeně, že ještě není připravený Billa nechat jít.
„No, všechny identifikační a osobní průkazy jsme již zajistili, takže by mezi těmi věcmi nemělo být nic, čeho by se dalo nějak zneužít, takže hádám, že byste si je mohl převzít, pokud na tom budete trvat,“ souhlasil komisař nakonec.
„Děkuji. Kdy si je budu moct vzít?“
„Spojím se s vaším manažerem a dohodneme se. Teď na to nemyslete,“ zvedl koutky v povzbudivém, i když unaveném úsměvu. „Budu muset jít. Dávejte na sebe pozor, abychom se nemuseli znovu setkat, a hodně sil,“ popřál mu komisař a s tichým rozloučením Toma opustil.
Tom naslouchal, jak sníh křupe pod komisařovýma nohama, až zvuky ustaly, když se muž příliš vzdálil. Tom sklouzl pohledem na obálku, která měla stejně čistou bílou barvu jako sněhová pokrývka pod jeho nohama. Nevěděl jistě, jestli je připravený na cokoli, co v dopise mohlo být, ale nevědomost ho užírala, takže ať už bylo uvnitř cokoli, chtěl to vědět už jen proto, že to Bill napsal pro něj.
Ztuhlým palcem zajel pod horní okraj obálky a začal ji trhat. Brzy mu v rukách zůstala s nedbale oškubaným horním okrajem, jak Tom neměl po ruce nůž, a opatrně z ní vyndal obsah. Obálku si přidržel mezi malíčkem a prsteníčkem levé ruky a zbylými prsty začal otevírat poskládaný kus papíru. Přelétl očima obsah a na chvíli zapřemýšlel, že by ještě chvíli počkal, než se do čtení pustí, ale nemohl. Narovnal list ve svých dlaních a začetl se.
Z následujících dní nemám dobrý pocit a moje instinkty mě ještě nikdy nezradily, takže jestli mi dávají znamení i teď, pak nás něco čeká. Pokud čteš tenhle dopis, pak je jasné, že jsem měl pravdu a věci se opravdu daly do pohybu s tím, že jejich výsledek nedopadl úplně nejlépe, ale zároveň ani nejhůř. Předpokládám, že jsem tam, kam za mnou nikdo nemůže, pokud by si nesáhl na život, a to znamená, že jsem konečně ve svém životě udělal něco správně a napravil jsem chyby, které jsem svojí vinou spáchal.
Pamatuj si ale, že teď už nebudu poblíž, abych tě chránil před průšvihy, takže mi prokaž laskavost a drž svůj zadek co nejdál od problémů. Dostal jsi druhou šanci, tak ji koukej nepromarnit a žij svůj život, jako by každý den měl být ten poslední, protože nikdy nevíš, kdy tvůj život skončí, takže přemýšlej nad tím, co má v životě opravdovou hodnotu a nezaplňuj ho něčím, co nikdy nebude stačit k tomu, abys byl šťastný. Je mi jasné, že to bude těžké, ale zkus na posledních pár měsíců zapomenout. Smaž je ze svých vzpomínek, vytěsni z hlavy a začni znovu žít.
Tom vypustil několik minut zadržovaný vzlyk a přitiskl si dopis k hrudi. Vysílený ze všech emocí a nekonečného smutku dovolil nohám, aby vypověděly službu a padl na kolena do mokrého studeného sněhu, sedaje si na paty a bezmocně vzlykaje uprostřed tichého hřbitova.
Upřímně jsem přemýšlela, kdy začít posílat poslední díly téhle povídky, jelikož nepatří zrovna k těm pozitivním. K Vánocům se tahle tematika rozhodně nehodí, tak jsem myslela, že povídku začnu posílat až po Vánocích, ale začít nový rok něčím takovým taky není zrovna to pravé ořechové, takže čtení nechám na vás a kdo chce, může si nechat poslední díly povídky až na později.
Také nevím, kde se vzala fáma, že tohle je poslední díl, tak jen abych uvedla věci na pravou míru – povídka bude končit až 60. dílem. M. :o*
Příště: „Něco pro tebe mám.“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Ach jo 🙁
Já jsem pořád doufala že ta smrt je jen fingovaná.
Ten dopis mu asi moc nepřidal…děkuji moc za kapitolu 😊
To bylo smutné. Je mi Toma tak strašně líto.
Díky za další kapitolku.
Další smutný díl! 🙁
Při čtení dopisu jsem se také málem neudržela a začala plakat s Tomem, ale udržela jsem se. I tak se ale necítím moc dobře. Je to taková škoda!!!! Bill jednoduše neměl umřít! Dnešním dílem mi ale přijde, že to je definitivní. Neumím si představit, že by komisař něco takového Tomovi říkal, kdyby Bill skutečně nebyl mrtvý. Navíc by mu určitě nedával ani dopis, takže díky tomuhle dílu mám pocit, že je to definitivní. Billa už nic zpátky nevezme a já se ohledně toho cítím rozhodně sklíčeně. Nemám tušení, jak těžké to pro Toma musí být, protože ztratit někoho takhle blízkého není nic jednoduchého.
Jak jsme se mohli přesvědčit, tak ani Billův život nebyl zrovna jednoduchý, a v minulosti se stalo skutečně to, co jsem předpokládala. Nedivím se, že se z něj stal chladný člověk, ačkoli si pořád stojím za tím, že bych někdy neuvěřitelně nesnesitelný. Teď ale nejsem schopna myslet na něco ošklivého, spíš se mi vybavují chvíle, kdy měl Bill světlé chvilky.
Je mi to tak líto! :-(((
Bohužel ani dnes nemám kloudného slova, snad se to zlepší, až se na myšlenku toho, že Bill je mrtvý, zvyknu.
Děkuji za díl a jsem zvědavá, co bude v dalších dílech!