Přepadení

autor: Editka

Překračoval jsem v jedné obzvlášť temné uličce hromádku odpadků válejících se po zemi a v tu chvíli mě něco uhodilo zezadu do hlavy, a tak silně, že jsem se svalil do odpadků. V pádu jsem vykřikl, pak jsem se schoulil do klubíčka a oběma rukama se chytil za zátylek. Když jsem se překuloval, něco stříbrného spadlo na zem v místě, kde jsem předtím měl hlavu. Nevšímal jsem si rány na hlavě, vyštrachal jsem se do kleku a rozhlížel se po něčem, čím bych se mohl bránit.
Kousek ode mě leželo plastové víko od popelnice. S tím moc štěstí nenadělám, ale lepší než nic. Honem jsem se sehnul, zdvihl jsem ho a držel před sebou jako štít. Obrátil jsem se proti útočníkovi, který se už blížil.
Něco se zablesklo, dopadlo to na můj improvizovaný štít a udělalo to v něm díru. V jeho hlase bylo cosi povědomého, ale nedokázal jsem si ho zařadit. Jak se kradl kolem mě, prohlížel jsem si jeho obrysy. Měl na sobě tmavou mikinu a tvář měl skrytou pod kapucou. Nožem v ruce mě uhodil do holeně a hrubě mi nohu odrazil do strany. Nohou mi projela taková bolest, že jsem vyjekl. Zběsile jsem vyskočil a hodil jsem po útočníkovi víko od popelnice. Uhnul a zasmál se. Pokusil jsem se utéct, ale kdepak. Krvácející noha mě neunesla, takže jsem se po pár krocích bezmocně svalil. Začal jsem si v hlavě šeptat modlitbičky, aby mi bůh pomohl. Nikdy jsem nebyl věřící, ale moje modlitby byly vyslyšeny a na konci uličky jsem zahlédl postavu.

„Bille…“ pošeptal jsem a útočník se ohlédl, ještě chvíli tam stál a pak utekl. Nevím kam, a bylo mi to úplně jedno, protože přišla moje záchrana… můj bratr. „Kdo to byl? Co ti udělal?“ zasypával mě velkým množstvím otázek a v jeho očích byl vidět strach. „To bude dobrý…“ řekl jsem tiše, ale něco uvnitř mi říkalo, že to dobrý nebude…
***
„Nevím o co mu šlo, ale nechtěl peníze…“ brečel jsem doma Billovi na rameno. „Šššš… už je to dobrý, bráško, už jsem s tebou…“ šeptal mi do ucha uklidňující slůvka a já byl tak rád, že přišel včas… teď už mohlo být po mně.
Zvedl jsem hlavu a podíval se bráškovi do jeho krásně čokoládových očí… „Bráško…“ řekl jsem a pak jsem nasucho polkl.
„Ano, Tomi?“ řekl svým líbezným hláskem a já myslel, že se složím. „Víš Bille… mně se tohle říká hrozně blbě a ty to víš… ale… už delší dobu k tobě cítím něco víc… je to silnější…“ pošeptal jsem a on se usmál tak sladce, jak to umí jen on. Jemně mě pohladil po dredech, zhluboka se nadechl a pak se na mě podíval.
„Taky tě miluju, Tomi…“ …… jen jak to dořekl, tak pro mě nebylo nic než jen on. Necítil jsem bolest nohy, která stále krvácela, ani zvonící telefon dole v obýváku. Vnímal jsem jen jeho, jeho doteky, jak kopíroval moji tvář, jeho vůni, linoucí se celým mým pokojem, jen jeho dokonalé tělo…
A nakonec i jeho rty na těch mých…

autor: Editka
betaread: Janule