autor: Tok!oNiki
„Udav se,“ popřeju mu polohlasně z celého mého psího srdce a chystám se odejít a jak se otočím na všech mých patách, málem vrazím do…
„Ahoj, Bille.“
***
„A-ahoj, Linn.“ Úplně ustrnu uprostřed pohybu a mám nějak podivně sevřený vnitřnosti. Ale to se mi stane vždycky, jakmile ji spatřím. A ten její zářivej úsměv si budu v duchu promítat ještě celej den. Užuž chci něco říct, když…
„Nazdárek, Linn.“
Ne, vážně. Nekopli byste ho? Já teda s největším potěšením. A ještě bych mu v tom letu zamával. Nebo bych mu při nejbližším startování meteorologický družice do vesmíru, zajistil palubní lístek. Pak by byl konečně ode mě dostatečně daleko. Taky bych mu neměl zapomenout říct, ať pošle pohled. Třeba s nějakou pěknou psí marťankou.
„Ahoj, Tome.“
Pro-Psího-Boha (kéž žiješ věčně)! Snad se s nim nehodlá vybavovat?!
„Tak co říkáš na ten novej Billův účes? Sem mu už říkal, že mu to sekne.“
A helemese. Ty jseš mi nějak upovídanej. Přesto s očekáváním nastražím všechny smysly, aby mi neuniklo ani jediné slůvko z její odpovědi.
„Ahoj, Bille.“
***
„A-ahoj, Linn.“ Úplně ustrnu uprostřed pohybu a mám nějak podivně sevřený vnitřnosti. Ale to se mi stane vždycky, jakmile ji spatřím. A ten její zářivej úsměv si budu v duchu promítat ještě celej den. Užuž chci něco říct, když…
„Nazdárek, Linn.“
Ne, vážně. Nekopli byste ho? Já teda s největším potěšením. A ještě bych mu v tom letu zamával. Nebo bych mu při nejbližším startování meteorologický družice do vesmíru, zajistil palubní lístek. Pak by byl konečně ode mě dostatečně daleko. Taky bych mu neměl zapomenout říct, ať pošle pohled. Třeba s nějakou pěknou psí marťankou.
„Ahoj, Tome.“
Pro-Psího-Boha (kéž žiješ věčně)! Snad se s nim nehodlá vybavovat?!
„Tak co říkáš na ten novej Billův účes? Sem mu už říkal, že mu to sekne.“
A helemese. Ty jseš mi nějak upovídanej. Přesto s očekáváním nastražím všechny smysly, aby mi neuniklo ani jediné slůvko z její odpovědi.
„Jo, je to vážně moc pěkný,“ pronese sladce a lehce se při tom pousměje. To byste ani nevěřili, co může s takovým pudlem udělat pouhých šest slov, 19 písmenek… A jeje, už zase ty motýli. Mi nedaj na chvíli pokoj. A žaludek mám ještě k tomu všemu jak na horský dráze. A pak chci otevřít tlamu a říct Linn, že si jejího uznání velice cením, ale zase mě někdo přeruší.
„Linn, kde zase vězíš?“
Zabít, sežrat, vykuchat! Nebo i v obráceným pořadím, to je mi fuk. Ty páníčci dokážou bejt někdy tak otravní. Zrovna teď si ten dědula musí vzpomenout na svou krásnou fenku. Ten snad ani nemá páru, jakej má doma poklad.
„Tak se mějte, kluci, musim už jít. Čeká mě další 100km túra. Děda se poslední dobou nějak cejtí. Tak ahoj.“
Než stihnu cokoli namítnout, je v prachu. A s tímhle mimozemšťanem tu nehodlám ztrácet svůj drahocennej volnej čas.
Takže než obrátí svůj pohled od dveří, za kterými před chviličkou zmizela Linn, zpátky ke mně, zařadim zpátečku, nahodim rychlost a beru zatáčky, jen se mi za patama práší.
(…)
Ufff… To byla makačka, ulevím si, když stanu před naším domem. Při mém sprinterském tempu jsem se už nikde nezastavoval a teď se cítím, jak vyplivnutá stonožka. Aspoň nemusim jít tenhle tejden do fitka.
Hmm, tady na mě ale nic nečeká, uvědomím si, když prolezu dovnitř otvorem ve dveřích. Leda tak Garfield nebo velký nic k jídlu. To je fakt radostná představa.
(…)
„Bilééé, už jsem doma a má pro tebe překvápkóóó,“ huláká panička na celej barák, div se z jejího krásného zpěvného altu nevysypou okenní tabulky.
„No jo, to jsem si mohla myslet,“ nahodí ten svůj vševědoucí výraz, když mě spatří nakrucovat se před posvátným to vynálezem, tedy zrcadlem.
„Představ si,“ pronese natěšeně a ladným obloukem pošle školní batoh kamsi do vzdálených končin svého pokoje, skočí šipku do postele, a pak mi sdělí něco, co mě naprosto neinteresuje. „Od zítra budeš mít společnost.“
Hm, to je mi ale novina. Proč to říká zrovna mně? Na mým názoru přece nezáleží. Já můžu jen doufat, že to zas nebude jedna z těch vzdálených tetiček. Ta, co tu totiž byla minule, se k nám nekvartýrovala na celý čtyři dny a za tak krátkou dobu nám stihla vyžrat celou ledničku i s psíma konzervama. To jí však ještě nestačilo a při vší své nenažranosti stihla vyrabovat i mý tajný skrýše, až jsem se bál, že si hodí na pánvičku i Garfielda. Naštěstí jsme to všichni přežili bez psychické újmy a bolístek na duši, a když jsme si s velmi špatně maskovaným smutným ´sbohem´ vyprovázeli ke dveřím, málem nás stála další prachy, páč nám málem zrušila dveře, jak se do nich nemohla vejít. Takže, všechno a všechny, jen tuhle ne! To její ´Ale to je loztomiloučkej pejsánek´ nebo ´Pojď, Billíííšku, budeme papinkat´ do smrti nezapomenu.
Z mých úvah mě vytrhne paniččin hlas, který postupně protrhává mlžný opar vzpomínek.
„Už je to tutovka a je to domluvený i s našima. Od zítřka budeš mít novýho parťáka. Páníček mu včera zemřel a mě dneska ráno volala jeho maželka, že si ho nemůže nechat. Jmenuje se Tom, je to taky pudl jako ty, takže myslim, že si budete skvěle rozumět. Vlastně o tom skoro nepochybuju, protože on je tvoje jednovaječný dvojče. No není to báječný?“
V ten moment málem prorazím hlavou sklo, jak se o mě pokusí mrákoty. Báječný? To má bejt nějakej vtip? Ale ne, uklidňuju sám sebe, to přece nemůže bejt on, to prostě nejde. Vyloučeno!
V tuhle chvíli ze sebe dokážu vydat jen zděšený ´coo-že´, kterýmu stejně panička nerozumí.
Potom se zadívám zpátky na svůj odraz v zrcadle. Vždyť si nejsme vůbec podobný, a to dvojčata, dokonce jednovaječný, bývaj, ne? Ale moment, co že to panička říkala o jeho majiteli… že včera zemřel… to je divný, Tom ani v nejmenším nevypadal zdrceně… možná o tom ještě neví.
Nedokážu si představit, že bych se měl o své rodinné zázemí s někým dělit, natož o Garfielda, misku se žrádlem, televizi… prostě o nic! Takže mu život u nás pěkně opepřím, ještě s trochou chilli, a pak už ho budu jen vařit, smažit a dusit, dokud nevezme roha.
A najednou je toho na mě nějak moc. Mám pocit, jako bych měl uvnitř těla časovanou bombu, které k explozi zbejvá už jen pár sekund. Deset… devět… osm… sedm… šest… pět… čtyři… tři… dva… jednaaa…
Zařvu z plných plic a to je to poslední, na co se pamatuju.
„Linn, kde zase vězíš?“
Zabít, sežrat, vykuchat! Nebo i v obráceným pořadím, to je mi fuk. Ty páníčci dokážou bejt někdy tak otravní. Zrovna teď si ten dědula musí vzpomenout na svou krásnou fenku. Ten snad ani nemá páru, jakej má doma poklad.
„Tak se mějte, kluci, musim už jít. Čeká mě další 100km túra. Děda se poslední dobou nějak cejtí. Tak ahoj.“
Než stihnu cokoli namítnout, je v prachu. A s tímhle mimozemšťanem tu nehodlám ztrácet svůj drahocennej volnej čas.
Takže než obrátí svůj pohled od dveří, za kterými před chviličkou zmizela Linn, zpátky ke mně, zařadim zpátečku, nahodim rychlost a beru zatáčky, jen se mi za patama práší.
(…)
Ufff… To byla makačka, ulevím si, když stanu před naším domem. Při mém sprinterském tempu jsem se už nikde nezastavoval a teď se cítím, jak vyplivnutá stonožka. Aspoň nemusim jít tenhle tejden do fitka.
Hmm, tady na mě ale nic nečeká, uvědomím si, když prolezu dovnitř otvorem ve dveřích. Leda tak Garfield nebo velký nic k jídlu. To je fakt radostná představa.
(…)
„Bilééé, už jsem doma a má pro tebe překvápkóóó,“ huláká panička na celej barák, div se z jejího krásného zpěvného altu nevysypou okenní tabulky.
„No jo, to jsem si mohla myslet,“ nahodí ten svůj vševědoucí výraz, když mě spatří nakrucovat se před posvátným to vynálezem, tedy zrcadlem.
„Představ si,“ pronese natěšeně a ladným obloukem pošle školní batoh kamsi do vzdálených končin svého pokoje, skočí šipku do postele, a pak mi sdělí něco, co mě naprosto neinteresuje. „Od zítra budeš mít společnost.“
Hm, to je mi ale novina. Proč to říká zrovna mně? Na mým názoru přece nezáleží. Já můžu jen doufat, že to zas nebude jedna z těch vzdálených tetiček. Ta, co tu totiž byla minule, se k nám nekvartýrovala na celý čtyři dny a za tak krátkou dobu nám stihla vyžrat celou ledničku i s psíma konzervama. To jí však ještě nestačilo a při vší své nenažranosti stihla vyrabovat i mý tajný skrýše, až jsem se bál, že si hodí na pánvičku i Garfielda. Naštěstí jsme to všichni přežili bez psychické újmy a bolístek na duši, a když jsme si s velmi špatně maskovaným smutným ´sbohem´ vyprovázeli ke dveřím, málem nás stála další prachy, páč nám málem zrušila dveře, jak se do nich nemohla vejít. Takže, všechno a všechny, jen tuhle ne! To její ´Ale to je loztomiloučkej pejsánek´ nebo ´Pojď, Billíííšku, budeme papinkat´ do smrti nezapomenu.
Z mých úvah mě vytrhne paniččin hlas, který postupně protrhává mlžný opar vzpomínek.
„Už je to tutovka a je to domluvený i s našima. Od zítřka budeš mít novýho parťáka. Páníček mu včera zemřel a mě dneska ráno volala jeho maželka, že si ho nemůže nechat. Jmenuje se Tom, je to taky pudl jako ty, takže myslim, že si budete skvěle rozumět. Vlastně o tom skoro nepochybuju, protože on je tvoje jednovaječný dvojče. No není to báječný?“
V ten moment málem prorazím hlavou sklo, jak se o mě pokusí mrákoty. Báječný? To má bejt nějakej vtip? Ale ne, uklidňuju sám sebe, to přece nemůže bejt on, to prostě nejde. Vyloučeno!
V tuhle chvíli ze sebe dokážu vydat jen zděšený ´coo-že´, kterýmu stejně panička nerozumí.
Potom se zadívám zpátky na svůj odraz v zrcadle. Vždyť si nejsme vůbec podobný, a to dvojčata, dokonce jednovaječný, bývaj, ne? Ale moment, co že to panička říkala o jeho majiteli… že včera zemřel… to je divný, Tom ani v nejmenším nevypadal zdrceně… možná o tom ještě neví.
Nedokážu si představit, že bych se měl o své rodinné zázemí s někým dělit, natož o Garfielda, misku se žrádlem, televizi… prostě o nic! Takže mu život u nás pěkně opepřím, ještě s trochou chilli, a pak už ho budu jen vařit, smažit a dusit, dokud nevezme roha.
A najednou je toho na mě nějak moc. Mám pocit, jako bych měl uvnitř těla časovanou bombu, které k explozi zbejvá už jen pár sekund. Deset… devět… osm… sedm… šest… pět… čtyři… tři… dva… jednaaa…
Zařvu z plných plic a to je to poslední, na co se pamatuju.
autor: Tok!oNiki
betaread: Janule
betaread: Janule
dokonalost;)
uááá to je úžasný 🙂 dokonlaoooooost, přesně jak psala Prinzesschen 🙂 :-*Choneeem dál :-*
Niki ale vážně by mě zajamlo, jak tam šoupneš ten twincest? xD xD… jinak se připojim k holkám: dokonalost… a co nejdřív 5 dílek for me xD xD… :-*
Ale už se nám to hezky rýsuje :D:D… a co bude s Linn, to jí necháš na holičkách bez Billa i Toma jo? xD
Tohle se tak skvěle čte a tak těžce komentuje… bezpochyby je to jedna z nejvtipnějších povídek, co jsem četla:D Skoro každá věta mě rozesměje, ale nejvíc u mě prostě vede Psí Bůh (kéž žije věčně) xDxD Vážně jsem zvědavá, jak se tam vpasíruje ten twincest:D
Psí infarkt? Asi by měl přestat držet dietu 😀
Oh bože! Vždycky když tohle čtu, koukám na svého pejska, co mi leží u noh a zahřívá mi je… Chudáček je vykastrovanej 🙁
Je to úžasně bombastické a na další díl se těším jako na další prázdniny 😀
tohle nebude twincest ale psincest…..a sem na něj zvědavá!
Já než se k něčemu dostanu!!!! Zato teď jsem zvládla všechny tři díly najednou a musím říci, že už dlouho jsem se tak nepobavila :)))
Bože (nemyslím toho psího :)), kam na to chodíš? Bill jako rozmazlený a namyšlený pudl a jeho jednovaječné dvojče:))) No já se tak těším na pokračování téhle psí ságy:))))