autor: SunlovestheMoon
Nová povídka má 16 kapitol, je z roku 2011, a zabrousíme s ní do trošku odlišného tématu, než bývá zvykem. Tak snad se vám bude líbit.
Čtěte, užijte si to a komentujte.
Zuzu 🙂
„Měli bychom to nechat být,“ řekl jeden hlas přezíravě.
„Gustave…“ Tiše pronesená odpověď, stejně jako zamračení, obsahovala žádost o strpení.
Stáli ve stínu úzké aleje, jen oni dva. Slunce bylo nízko, těsně nad budovami za nimi, a posílalo dlouhé stíny do uličky kolem nich. Celé okolí bylo tiché, jak se i od opuštěných budov očekávalo.
První hlas patřil statnějšímu muži s blond vlasy zastřiženými nakrátko. Druhý hlas přišel od jeho vyššího a velmi štíhlého společníka s tmavými vlasy. Oba byli oblečeni do černého, linie jejich oblečení byly až příliš dobře střižené, aby bylo neformální a ležérní, a přesto přesně tak bylo nošeno.
„Nepleteme se do jejich životů,“ dodal Gustav jako připomínku, dobře věděl, že Bill, ten vyšší muž, to nepotřeboval slyšet.
„Já nevím, Gustave.“ Billův hlas byl jemný. „Možná…“
Gustav pozvedl obočí. Dokonce i v tom šeru to Bill viděl a potlačil povzdech. Dále jen pozorovali mimo dohled. Naproti přes cestu, hned vedle chodníku, se odehrávalo typické přepadení. Alespoň pro ně to bylo nic, jen malý náznak kriminální aktivity – už viděli daleko horší, jen sotva to stálo za jejich pozornost.
A přesto Bill váhal.
Jen tak se procházeli, drželi se ve stínu budov, ne kvůli ochraně, ale kvůli soukromí. Většinu času je lidé neviděli, což také preferovali. Pak mladý muž mířící jejich směrem, v pletené čepici a tmavém oblečení, které bylo trochu moc velké pro jeho tělo, k nim otočil pohled, a během toho rozptýlení nepostřehl muže, který se k němu připlížil.
„Nedívej se na mě tak, Gustave,“ pokáral Bill svého kamaráda. „Podívej, je neozbrojený, a přesto se brání s kuráží.“
„Nebo s bláznovstvím,“ utrousil Gustav.
„Ne…“ rozhodl Bill, jak jeho pohled zachytil něco nového. „Rozhodně je to kuráž.“
Gustav se otočil, jen aby spatřil druhého muže přidávajícího se k potyčce, zjevně na straně prvního útočníka.
Mladší muž se bránil a dál stál nohama na zemi, navzdory tomu, že už obdržel několik ran. Pak jej tvrdá rána zezadu přinutila klopýtnout. První útočník mu dal pěstí do obličeje a ušklíbnul se, jakmile muž omráčeně dopadl na kolena.
Útočníci jej s výsměchem popadli, jeden mu silně zkroutil ruce za záda, zatímco druhý jej prohledával. O chvíli později se prohledávající muž se zakletím napřímil, když si prohlížel skromný obnos peněz. Jeho zamračení se proměnilo v rozpaky nad výsměchem od jeho společníka.
Bill mohl cítit ten nával horka pohlcující mužovy tváře a slyšel jej vztekle zavrčet: „drž, kurva, hubu„, než napřáhl nohy, aby svou oběť kopnul do žeber.
Mladý muž, stále držen, hlasitě zasténal bolestí, než následovala série dalších ran a jeho boj začínal slábnout, jak už se nebyl schopen bránit. Útočník byl v ráži, vykřikoval nadávky za jejich zbytečnou snahu, zatímco pokračoval v mlácení.
„Bille?“ Gustav byl překvapený, že tam stále stojí. Možná už viděli daleko horší, ale přesto nebyli imunní vůči násilí, žádný z nich si pohled na takové věci neužíval.
Bill tomu také nerozuměl, a ucítil záchvěv znepokojení. Neměli tam pořád být, přesto jej k tomu něco nutilo a drželo jej to na místě.
Pak, jako ve zpomaleném záběru, mladý muž zvedl tvář zkroucenou bolestí, zkrvavenou a s modřinami tvořícími se mu pod očima, a jako by věděl, že tam stále stojí, otočil hlavu a nějakým způsobem spojil svůj pohled s Billem.
Bylo to, jako by se kolem nich zastavil čas. Billem projel ten nejpodivnější záchvěv, něco, co se zdálo být známé, a přesto nebylo. Zaslechl Gustava zašeptat „nemožné“, ale nezastavil se, aby přemýšlel nad šokem v kamarádově hlase, a místo toho našel sám sebe, jak vychází ze stínu jakoby proti své vůli směrem k potyčce.
Pak se z Billa stala rozmazaná skvrna.
Útočník napřahoval nohu k násilnému kopnutí do hlavy mladšího muže, ke kterému nikdy nedošlo. Byl odhozen vzad proti zdi budovy vzdálené asi deset metrů a ozvalo se vlhké křupnutí. V místě, kde se jeho hlava setkala se zdí, se rozprskla krev a další hustější věci, než tělo sklouzlo dolů v nepoužitelnou hromadu.
Druhý muž od toho pohledu odvrátil hlavu, s rozšířenýma očima se podíval na vysokého, štíhlého a elegantně oblečeného muže, který se zjevil odnikud, a který právě odhodil jeho společníka a bez větší námahy jej zabil. Pustil svou oběť a pohnul se k útěku, sotva však udělal krok, byl s lehkostí chycen za krk. Otevřel ústa. „Hele, pane, já s váma nemám žádný problém,“ zaskřehotal. Oči mu divoce kmitaly jako rozptýlení od ruky, kterou se pomalu přibližoval ke své kapse kabátu.
„Hledáš tohle?“ zeptal se Bill. Ruka v kožené černé rukavici zvedla kapesní nůž muži před oči. Bill přejel palcem po rukojeti a s ostrým cvaknutím čepel vystřelila jen milimetr od mužova nosu. V záhybech na něm byla zaschlá krev zahnědlá stářím. Bill ohrnul rty. „Kolik nevinných už jsi zabil?“
V odpovědi se muž pohnul, aby Billovi plivnul do tváře, namísto toho se zadusil, jak byl stažen o dva kroky vzad Billovou napřaženou paží. „Co je ti do toho?“ Vyštěkl muž v ukázce vzteklé statečnosti.
„Nic,“ souhlasil Bill chladně, krátce pro důraz stiskl prsty na hubeném krku, a muž vykulil oči, jak bojoval o vzduch. „Stejně jako jsi pro mě nic i ty.“
Muž se rozkašlal a zbledl, blábolil „počkej, počkej,“ když si uvědomil, co tím bylo naznačeno. „Měj slitování,“ šklebil se. „Jsem jen chudý muž snažící se nakrmit svou rodinu.“
Bill se muži podíval do očí. Byly rozšířené, zoufalé, a za tím vším byla drogová otupělost. Bill přimhouřil oči. „Slitování?“ Naklonil hlavu a násilím muže přinutil shlédnout k zemi, kde ležela jeho oběť, krvácející a jen sotva při vědomí. „Jako to, které jsi projevil tomuto muži?“
„Snažil se nás okrást-„
S potlačením nevysvětlitelného návalu vzteku se Bill zasmál a krátce potřásl hlavou. „Věříš mu, Gustave?“
„Jen tomu, že je to zoufalá kreatura, která řekne cokoliv.“
Muž ostře zalapal po dechu, ten zvuk se protáhl ve vyděšený sten, během pokusu odtáhnout své tělo pryč, jak se před ním zničehonic objevil další muž.
„Hmm, myslím, že máš pravdu,“ odpověděl Bill, jako by se bavili o počasí. Pohlédl na Gustava, který na Billa jen namířil ostrý pohled. Bill téměř vzdychl a podíval se na muže ve svém sevření, jako by jej něco napadlo až nyní. „Je mi líto,“ řekl Bill a pustil do svého hlasu ten nejmenší náznak lítosti. „Ale viděl jsi nás, a to nemůžu dovolit.“
„Co, co jste zač?“ Zeptal se ten muž nakonec, jako by už byl za hranicí strachu.
Bill k sobě muže až příliš lehce přitáhnul. „Opravdu to chceš vědět?“ Muž těžce polkl, ale kývnul.
„Noční můra,“ odpověděl Bill. Objevil se ostrý záblesk čehosi…
„Panebože…“ vykviknul muž. Jen sotva cítil, jak se Billova druhá ruka blíží k zadní straně jeho krku.
Bill vypadal jako anděl smrti. „Tvůj Bůh tě nezachrání.“
Muž mu to věřil. „Prosím. Pak tedy rychle,“ požádal. „Prosím.“
Ozvalo se křupnutí a pak muž jen vydechl a sesunul se k zemi se zlomeným vazem.
„Samozřejmě,“ odpověděl Bill opožděně. Otočil se ke Gustavovi, který předstíral zakašlání. „Co?“
„Trochu dramatické… nemyslíš?“
Bill se zamračil, lehce obranně. „Mohl jsem to udělat horší. Alespoň jsem neukázal špičáky. Ne úplně,“ dodal tiše.
„Jaké špičáky?“ pronesl Gustav kamenně.
„Ha ha,“ řekl Bill napůl sarkasticky, pohled mu padl na mrtvého muže s lehkým znechucením. „Gustave, mohl bys-„
Ale Gustav už si sundal kabát a opatrně ho odložil na nějaké čisté krabice. Jednou rukou v rukavici zvedl mrtvého muže u Billových nohou a pustil jej za vysoké bedny u velké popelnice. Druhého muže nechají na místě, byl dost daleko v aleji, a kromě toho, toulaví psi jej brzy najdou, a ti jsou vždy hladoví. Gustav se otočil k Billovi, který se nepohnul z místa a jen shlížel na muže, jehož zachránili, se zmateným pohledem na tváři.
Muž na zemi ze sebe vydal tichý sten, jak se snažil pohnout, prsty přitom zarýval do betonu. Se zavrtěním se pokoušel prohlédnout přes nateklá víčka na Billa a zakašlal, než se svalil zpátky, příliš bolavý na to, aby se hýbal. Čepice mu spadla, odhalila tmavé vlasy zapletené do tlustých copánků, jejichž konce mu spadaly přes ramena a byly vlhké od krve.
„Zajdu pro auto, Bille,“ nabídl se Gustav. Otřepal si kabát od prachu, než si ho zpátky nasadil.
Bill trhnul hlavou, jak se otočil ke kamarádovi, šokovaný předpokladem, že vezmou toho raněného muže s sebou.
„Proč to říkáš, Gustave?“
„Je ve velmi špatném stavu,“ řekl Gustav jednoduše.
Bill shlédl zpátky dolů, v rozporu, chtěl to, ale nebylo to tak jednoduché, tohle se odchylovalo od čehokoliv, co za posledních 150 let udělali.
„My… my ne-“ začal Bill, ale jeho hlas byl tichý, nejistý. Gustav si povzdechl.
„Taky bychom tady neměli být, ale jsme,“ poukázal Gustav a získal tak zpátky Billovu pozornost. „Věci už se změnily.“
Po tomto zůstal Bill absolutně nehybný, způsobem, jakým to dokázali jen on a Gustav, šokovaný svými vlastními činy: v hlavě se mu znova ozvala lupičova slova Co je ti do toho? Bill nevěděl.
„Tak… bereme ho s sebou, nebo ne?“ Gustav pokrčil rameny a nedbale ukázal na muže ležícího na zemi. Bill se zachvěl a podíval se na Gustava, ani na vteřinu jej jeho nedbalost neošálila. Nenabídl by se, že zajde pro auto, kdyby mu na tom nezáleželo.
„Ano, bereme,“ odpověděl Bill, měl pocit, jako by každé jiné rozhodnutí bylo zbytečné: potřebovali zjistit, kolik toho ten muž viděl.
Gustav zabručel něco jako „dobře“, než odešel.
Bill se otočil zpátky k postavě na zemi a snažil se odhadnout nějaké zjevně zlomené kosti. To, že se ten muž dříve pokoušel zvednout, značilo, že na tom byl dost dobře na to, aby se hýbal, a Gustav řekl, že nejspíš nepůjde o otřes mozku, ale Bill věděl, že si nemůžou být jeho poraněními jisti, dokud jej nevezmou zpátky domů, kde ho bude moct Gustav důkladně prohlédnout.
Tichý zvuk motoru v dálce, který Bill poznal, znamenal, že je Gustav vzdálený jen několik minut. Sklonil se, aby se dotkl mužova ramene, matně si přitom povšiml jeho výrazné čelisti, pohmožděné, odřené kůže na vysokých lícních kostech, a úst. Jeho ruka se zarazila a uprostřed pohybu změnila směr. Mužova ústa byla jemná, ozdobená stříbrným kroužkem na levé straně; krev na piercingu přišla Billovi zvláštně erotická. Na jeho spodním rtu byla trhlina a kapky krve mu stékaly na bradu. Billovi se nad tím pohledem zatřepetala víčka a on našpulil rty, jak se mu sevřel žaludek.
Nevědomky se prstem v rukavici dotkl raněného rtu. Otočil prst a zíral na krev lesknoucí se na tmavém materiálu rukavic. Ta vůně byla bohatá, kovová a sladká, a jeho to udeřilo jako kladivo a napadlo jeho smysly. Bill padl kupředu s rukou zapřenou o zem a zavřel oči tou náhlou závratí a šokem. Co se to právě stalo? Opatrně se nadechoval ústy, napřímil se a nervózně zíral dolů na muže ležícího před ním.
Bylo to déle, než si Bill vůbec pamatoval, od doby, kdy takhle reagoval na něčí krev. Těžce pracoval na ovládání své žízně po krvi, po násilí. Měl daleko k tomu, aby byl vůči tomu imunní, ale s Gustavovou pomocí pach krve už dávno neměl kontrolu nad jeho reakcemi, a on byl na to pyšný.
Bill se narovnal a tentokrát se jemně dotkl mužova ramene. Celé tělo sebou škublo, muž roztřeseně vydechl a potlačoval sten, jako by na něj nadále někdo útočil. Bill mu přejel rukou po paži v uklidňujícím gestu, které zůstalo bez povšimnutí.
Pak se tam objevil Gustav s autem a podržel otevřené zadní dveře.
Bill zraněného muže zvedl a položil jej na zadní sedadla. Ale ať byl jakkoliv opatrný, muž zasténal, neschopný zabránit zvukům bolesti i přes sevřenou čelist.
„K-kam-“ zasténal muž, to anglické slovo Billa překvapilo. Muž si olíznul rty a zkusil to znovu, nyní se zřejmým německým přízvukem. „Wohin bringen Sie mich?“ Díky strachu v jeho hlase zněl velmi mladě.
Kam mě to berete?
„Jsi v bezpečí. Chceme ti pomoct,“ odpověděl mu Bill anglicky a doufal, že to bylo dostatečně uklidňující, jelikož se cítil být cokoliv, jen ne klidný.
Muž ztichl, jak to Bill očekával, při zaslechnutí známého jazyka. Nakrčil čelo. „V b-bezpečí,“ vydechl, jeho hlas z toho vytvořil otázku. „V bezpečí,“ zopakoval, pak vzdychl a zavřel oči.
Cesta zpátky byla povětšinou tichá. Bill seděl na místě spolujezdce a mysl mu vířila, zatímco se snažil mělce dýchat. Očima střelil po postavě ve zpětném zrcátku, vděčný, že excelentní odpružení jejich auta bránilo jakýmkoliv prudkým pohybům jejich pasažéra. Nic však Billa nechránilo před pachem krve, ale kdyby otevřel okno, Gustav by na to přišel, a dělal by si starosti; a Bill věděl, že už tak si dělal starostí až až.
Gustav řídil, jeho pozornost skákala mezi silnicí a Billem, který ve zpětném zrcátku sledoval jejich pasažéra. To, že je Bill neobvykle tichý, jej neobtěžovalo, byl zvyklý na jeho nálady. Vzhledem však k nastalé situaci…
„Bille?“
Bill zachytil jeho tázavý pohled a potřásl hlavou, než se odvrátil a přivřel oči. Gustav si všiml jeho pootevřených rtů a opatrných nádechů.
Něco nebylo správně. „Bille.“ Gustavův hlas byl nyní ostřejší.
Bill zaváhal a vzhlédl. Gustav vzal na vědomí jeho skelný pohled a odlesk potu nad jeho horním rtem. Ruce měl na klíně sevřené v pěst, a kdyby nebylo rukavic, nehty by se mu zarývaly do dlaní. „Jeho krev…“ V tom stísněném prostoru Bill roztřeseně ústy lapal po dechu.
Se zamračením Gustav rozšířil oči, když mu došlo, co tím Bill myslel. Obrátil svou pozornost zpátky na silnici, pootevřel okna, aby omezil pach krve, a zrychlil.
autor: SunlovestheMoon
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 37
Bill jako upír to se mi líbí těším se na další díl.
Teda vypadá to zajímavě 🙂 těším se na další díl.
vyzera to super a teším sa na pokračovanie.
Tak toto vyzerá zaujímavo. Pripomína mi to Twilight ságu – tou reakciou na vôňu Tomovej krvi – ale tak chápem, že niečoho sa treba držať. Uvidíme, ako to bude pokračovať. Ďakujem za preklad.
Skvělý začátek. Jsem zvědavá na pokračování.
Díky za překlad
Bože Zuzu, povídka s upírskou tématikou? Já Tě prostě miluju ♥️♥️♥️!!! Děkuju děkuju děkuju 🙌…