autor: Muckátko :o*
S bohem
Studená místnost krematoria se v tichém šumu plnila příslušníky policejního sboru, sboru agentů a v předních řadách nejvýše postavenými osobami – komisaři, kapitány, majory a v neposlední řadě také policejním prezidentem. Všichni ve služebních uniformách přicházeli do budovy hlavním vchodem a zastavovali se v přední části místnosti, kde na kamenném kvádru ležela černá rakev skrytá pod národní vlajkou s obrovským věncem opřeným o kamenný podstavec. Vedle rakve stál stojan, na kterém byla upevněna služební fotka zesnulého a přes pravý horní roh byla přetažena černá stuha. Všichni příchozí pokládali k rakvi květiny nebo věnce, mlčky se zahleděli do tváře muže, kvůli kterému se tu dnes sešli, a poté se usazovali do dřevěných nepohodlných lavic, aniž by mezi sebou utrousili více než tichý pozdrav, který i tak probíhal kývnutím hlavy nebo tichým salutováním.
Šoupání nohou, šustění, nebo neopatrné nakopnutí dřevěných lavic se místností neslo jako ozvěna až k osobě, která stála na balkóně schovaná za rohem jako stín. Bez ohledu na jeho psychický stav by si Tom neodpustil, kdyby nepřišel. Se zlomeným výrazem ve tváři, slzami v očích, které mu bránily vidět ostře, a to pohlcující, úctu prokazující ticho rvalo jeho uši. S každým dalším agentem patřícím do stejného týmu, do kterého patřil i jeho bodyguard, se jeho srdce bolestně sevřelo, protože věděl, že na lavici vedle ostatních jeden z nich už nikdy neusedne. Minuty, po které sledoval příchody všech přítomných, se zdály nekonečné. Prohlížel si tváře všech, kteří se k němu byť jen na chvíli otočili obličejem, a v tu chvíli nenáviděl každého z nich. Třetina ze všech tam dole seděla v lavicích z povinnosti, třetina aniž by věděla, o koho vlastně jde, a třetina jen z ubohé solidarity. Tom očima nenašel jednu jedinou osobu, která by tam byla pro něj a ne proto, že se to od ní očekává. Ani jeden z těch falešných policistů neměl právo tam být, protože jen co obřad skončí a oni vyjdou ven, tuhle služební povinnost si budou moci vyškrtnout z diáře jako splněnou a budou pokračovat ve svém životě dál, jako by se nic nestalo. A Tom to nenáviděl. Pro ostatní to byla jen malá nepříjemná část dne. Tomovi to zabilo kus duše a navždy poznamená jeho život.
Po nekonečných minutách šramot ustal a dveře krematoria se zavřely. Na nenápadný pokyn kapitána se všichni z lavic zvedli, sundali služební čepice a sklonili hlavy dolů. Místností zazněly první tóny národní hymny a slzy, které se Tomovi tvořily v očích, začaly tiše stékat dolů po jeho tvářích. Přitiskl si pravou dlaň ke svému hrudníku, ve kterém mu zběsile bilo bolavé srdce.
Po tom, co odezněly poslední tóny hymny, se všichni usadili zpět na svá místa. Všichni až na jednoho – komisaře Leßnera, který vystoupil z řady a pomalými kroky zamířil k dřevěnému řečnickému pultu v rohu místnosti jen pár kroků od rakve. Odložil listy papíru a na chvíli stočil pohled k fotce. S pocitem obrovské viny stočil pohled k veškerému osazenstvu a nesnadno si decentně odkašlal.
„Před několika dny nás navždy opustil svědomitý podřízený, kolega, člen týmu, vynikající agent, muž s obdivuhodně silnou vůlí a osoba, která svoji práci brala jako poslání a byla pro záchranu druhých ochotna obětovat celý život a na konci i ten svůj. Životy, které uchránil, budiž jeho vstupenkou do nebe, a životy, které byly přesto zmařeny, budiž mu ujištěním, že se za ně bil do posledního dechu. Dnes se loučíme s agentem Billem Trümperem, který dostál svému poslání a položil svůj život, aby někdo jiný mohl žít. Snad mu tato jeho oběť přinese klid a pokoj v duši,“ odmlčel se komisař krátce a ukončil tak oficiální řeč, kterou musel pronést jako agentův nadřízený. Tom polkl další vzlyk, který hrozil, že opustí jeho hrdlo, a objal se pažemi kolem svého třesoucího se těla. „Bille,“ ozval se komisařův hlas znovu, „na tomto místě bych ti chtěl poděkovat za vše, co jsi kdy udělal ať už pro mě, nebo pro celý tým, a mrzí mě, že jsem ti to nikdy neřekl do očí. Odpusť mi prosím všechna tvrdá slova, která kdy vyšla z mých úst, a věř, že jsi pro mě byl vždy špičkový agent a skvělý kolega. Patří ti má úcta i můj respekt. S bohem, Bille,“ polkl a odvrátil pohled. Na vratkých nohách sešel dva schody z vyvýšeného stupínku a drtě v dlani svůj proslov, se vrátil na své místo.
V malých reprobednách luplo a místností se znovu rozezněla hymna, během jejíž melodie všichni povstali, narovnali se do pozoru a zasalutovali. Během tohoto gesta projevujícího úctu a poslední rozloučení začala rakev pomalu zajíždět dolů a s každým dalším tónem mizela hostům z očí, dokud nezmizela úplně a nezavřela se za ní dvířka. V ten okamžik Tom bezvládně upadl na zeď a sjel podél ní dolů, kde se jeho tělo zhroutilo do tmavého koutu. Potlačovaný pláč a bolestné vzlyky naplnily celý prostor balkonu. Jeho tělo se mocně otřásalo zimou, smutkem a pocitem beznaděje. Křečovitě svíral svá kolena a v duchu prosil, aby tohle všechno byl jen zlý sen. Aby nic z toho nebyla pravda, protože jinak by si musel přiznat, že je to jeho vina. Bill umřel kvůli němu.
V záchvatu pláče si nevšiml osoby, která se po něm už nějakou dobu sháněla a úlevně vydechla, když ho našla schouleného do klubíčka na zemi. David opatrně přistoupil ke vzlykajícímu Tomovi a klesl na kolena. Opatrně položil dlaň na Tomovu chvějící se paži a jemně stiskl, aby mu dal najevo svoji přítomnost. Tom zvedl bradu a podíval se na svého manažera rudýma očima zalitýma slzami.
„Tome,“ zašeptal David soucitně, když viděl, v jakém stavu se Tom nachází. Bolelo ho vidět ho takto. Rozmlouval mu, aby sem chodil, protože věděl, že to nezvládne, jak předpokládal, ale přesto to udělal.
„Davide,“ špitl Tom. „Prosím,“ zaprosil. „Prosím, přiveď ho zpátky. Prosím, vrať ho zpátky. Slibuju, že už nikdy neudělám nic špatného a vždycky tě poslechnu, jen mi ho prosím vrať,“ žadonil Tom naléhavým hlasem a lapal po dechu. David starostlivě nakrčil obočí. Byl si jistý, že Tom by mu slíbil a udělal by cokoli, kdyby to znamenalo, že dostane svého bodyguarda zpět. Musel ho dostat někam, kde bude v pohodlí a kde na něj bude moct dohlédnout.
„Tome, musíme teď jít. Vrátíme se zpět a promluvíme se,“ zkusil David opatrně. Tom zakroutil hlavou.
„Ne. Já nikam nepůjdu. Bill je tam dole a já ho neopustím.“ David si povzdychl. Žádný Bill už nebyl a bylo vysoce pravděpodobné, že už nebylo ani žádné Billovo tělo. Jen troška popela uloženého v urně s Billovým jménem.
„Tome, prosím, tady zůstat nemůžeme. Pojďme alespoň dolů, ano? Sedneme si dole,“ nabídl mu David další variantu a vytáhl Toma na nohy. Cítil, že se jeho svěřenec pomalu dostával do letargie, ve které vnímal jen smutek a bolest, aniž by si byl vědom, co se děje kolem něj, tudíž léky na uklidnění, které měl David v kapse, nejspíš ani nebudou potřeba. Měl je jen jako záložní plán, kdyby Tom odmítl opustit prostory krematoria, ale vypadalo to, že se Tom nechá vyvést ven, naložit do auta a odvést zpět na hotel.
A taky se tak stalo. Tom ani nezaznamenal, že prošli kolem lavic a zamířili k bočnímu východu, kde stálo přistavené auto.
„Pomoz mi s ním, prosím,“ požádal David řidiče a společně s Tomem se usadil na zadní sedadlo. Nechal ho, aby se opřel o jeho tělo a hlavou vyčerpaně klesl na Davidovo rameno.
O půl hodiny později už Tom ležel v posteli svého hotelového pokoje a pod náporem léků na uklidnění, které neochotně přijal se sklenicí vody, upadl do nuceného spánku. David Toma přikryl, zatáhl závěsy, aby do ložnice vnikalo co nejméně světla, a přešel ke dveřím, ve kterých stála Darcy, dívajíc se na Tomovo bezvládné tělo s obrovskými starostmi v očích. David k ní přišel a chlácholivě položil dlaň na její rameno, aby jí dodal sílu. Sám potřeboval někoho, kdo by mu řekl, že bude všechno zase dobré, ale nikdo takový tu nebyl, a i kdyby byl, nikdy by mu nemohl zaručit, že to tak skutečně bude.
„Jak tohle zvládneme, Davide? Jak to Tom zvládne?“ zeptala se nakřáplým hlasem. David si hlasitě povzdychl a podíval se směrem k posteli.
„Tohle bude bolet dlouho a ještě déle bude trvat, než to přebolí, ale věřím tomu, že čas opravdu hojí všechny rány. Snad zahojí i tyhle.“
„Co bude teď?“ zeptala se bezradně.
„Bojím se, že teď Tom bude muset brát nějaké léky na uklidnění, dokud se nedostane z nejhoršího, a i když bude později proti, myslím si, že bude třeba, aby si s ním promluvil psycholog.“
„Psycholog? Myslíš, že to bude nutné? Že to nezvládne sám?“
„Nemyslím si. Právě za jeho záchranu položil život člověk, ke kterému navíc choval city. Je jasné, že až se přenese přes fakt, že se k němu Bill nikdy nevrátí, začne se obviňovat, že je to všechno jeho vina.“ Darcy chápavě přikývla.
„Je mi to tak líto. Tohle si nezasloužil. Může udělat tisíc vylomenin, ale tohle se mu nemělo stát. Nejdřív jeho rodiče a teď Bill,“ vydechla Darcy téměř na pokraji slz, jak tvrdě život s Tomem zatím zacházel.
„Proto tohle nebude jiné. Pamatuješ, jaký byl po smrti jeho rodičů? Vsadil bych se, že se za jejich smrt viní dodnes, a když se k tomu všemu přidá ještě tohle…“ nechal David větu nedokončenou a unaveně si protřel čelo. Na tohle byl opravdu i on krátký. Mohl Tomovi říct tisíce chlácholivých slov, mohl ho tisíckrát obejmout, ale nic z toho by z něj nesejmulo ten smutek.
„Pojďme. Necháme ho spát,“ šeptl David, a když Darcy pokývala hlavou a otočila se k odchodu, hned ji následoval. Tiše zavřel dveře a ťukl na dveře vedlejšího pokoje, který patřil Tomovu bodyguardovi.
„Davide? Děje se něco?“ nakrčil Tobi čelo.
„Ne všechno v pořádku. Nechali jsme Toma vedle. Určitě bude spát dlouho, ale nech si pro jistotu otevřené spojovací dveře, kdyby se náhodou probudil,“ požádal manažer bodyguarda.
„Spolehněte se,“ přislíbil Tobi, rozloučil se a dveře od pokoje zavřel.
„Alespoň že jsou kolem lidi, na které se můžeme spolehnout,“ prohodil David a otevřel dveře od svého pokoje, pouštěje dovnitř přednostně dámu.
„Já nemůžu uvěřit tomu, že se to nedostalo ven. Dokážeš si představit, co by se dělo, kdyby se v tomhle všem začala ještě šťourat média?“
„To radši neříkej ani nahlas. Nevím, kolik svatých při nás stálo, ale jsem rád, že tu jsou s námi. To poslední, co potřebujeme, je, aby média Tomovi přidělávala další bolest tím, že se ho budou na celou věc ptát.“ Darcy otevřela ústa, aby Davidovi něco řekla, ale v tu chvíli se na stole rozezněl Davidův soukromý mobil. Oba se na přístroj nedůvěřivě zadívali, ale David nakonec udělal pár kroků, aby po mobilu sáhl. Podíval se na displej a pak zvedl k Darcy nedůvěřivý pohled.
„Co se děje? Někdo z médií?“
„Nevím, je to skryté číslo,“ pověděl David a nijak se neměl k tomu, aby hovor přijal.
„Tak to přeci vezmi. Jestli je to někdo z médií a něco ví nebo tuší, a ty jim nezvedneš telefon, bude to vypadat, že něco tajíme.“ David rychle přikývl a přejel prstem po displeji.
„Prosím?“ ozval se David opatrně, připravuje se na nejhorší.
„Pan David Jost?“
„Ano u telefonu.“
„Vydržte prosím, předám hovor nadřízenému,“ řekl muž na druhém konci a na chvíli bylo ticho. Darcy začala házet hlavou, aby zjistila, kdo volá, ale David sám nevěděl, takže jen pokrčil rameny.
„Pane Joste?“
„Ano?“
„Dobrý den, tady komisař Leßner. Omlouvám se, jestli ruším.“
„Ne, nerušíte,“ vydechl David hlasitě. „Vůbec nerušíte,“ řekl a úleva na něm byla jasně znát.
„Stalo se něco?“
„Ne. Jen jsem se bál, že volá někdo z médií,“ přiznal manažer.
„Chápu.“
„Co jste potřeboval, pane komisaři?“ uvědomil si, že měl komisař asi nějaký důvod pro svůj hovor. Komisař hlasitě vydechl.
„Agent Trümper měl dnes pohřeb.“ David stiskl rty do úzké linky a mlčky přikývl.
„Já vím. Před hodinou jsme tam odsud přijeli.“
„Nepamatuji si, že bych vás tam viděl.“
„Já jsem přišel, až bylo po obřadu. Toma jsem našel zhrouceného v rohu na balkoně.“
„Oh,“ zarazil se komisař. „Nevěděl jsem, že tam byl. Jak je na tom?“
„Dobře ne. Po příjezdu se zhroutil a z vyčerpání usnul.“ Komisař si do sluchátka zničeně povzdychl.
„To je mi líto. Volám především proto, že za tři dny budeme moct vyzvednout urnu a chtěl jsem vám jen dát vědět, kde bude umístěná, kdyby chtěl pan Kaulitz později navštívit hřbitov, samozřejmě až na tom bude lépe. Původně jsem chtěl volat přímo jemu, ale došlo mi, že by to nebyl nejlepší nápad,“ vysvětloval.
„To nebyl. Děkuji vám za zavolání. Jestli vás mohu poprosit, pošlete mi adresu sms zprávou. Jsem si jistý, že až na tom bude Tom lépe, bude chtít hřbitov navštívit, jen teď na to není vhodná doba.“
„Samozřejmě. Adresu vám pošlu. Byl bych vám velice vděčný, kdyby tento hovor zůstal jen mezi námi. Není to zrovna standardní postup,“ svěřil mu komisař.
„Máte mé slovo a ještě jednou děkuji za zavolání.“
„Není zač. Pozdravujte ode mě pana Kaulitze a budu doufat, že se dá brzy do pořádku. Na shledanou.“
„Na shledanou,“ rozloučil se David a hovor ukončil.
Darcy na něj zůstala koukat s rozevřenýma rukama, očekávajíc vysvětlení.
„To byl Leßner. Volal, aby se zeptal, jestli budeme chtít adresu místa, kde bude uložena agentova urna pro případ, že by tam chtěl Tom jít.“
„To je od něj velkorysé,“ uznala Darcy.
„Jen si nejsem jistý, jak na to bude reagovat Tom. Když mu o tom řekneme teď, tak na tom bude ještě hůř, a když počkáme, až bude v mezích možností v pohodě, tak se zavře zpátky do sebe,“ padl David na postel a odložil mobil stranou.
„Tajit bychom mu to ale neměli. To by nebylo fér. Navíc – třeba mu to nějak pomůže tuhle kapitolu pomalu uzavřít,“ pokrčila Darcy rameny.
„Uvidíme, jak na tom bude v příštích dnech,“ zakončil David a podíval se na ženu stojící před ním. Měla svěšená ramena a v obličeji unavený výraz.
„Pojď. Chvíli si lehneme a odpočineme si. Myslím, že to potřebujeme všichni,“ pobídl ji David a skopl boty dolů. Darcy ho okamžitě následovala. Oba se položili na záda a jen tak leželi a dívali se do stropu.
Dát někomu definitivně sbohem je těžké.
Ale ještě těžší je dívat se na někoho, jak se loučí a nemoct mu nijak pomoct.
Příště: „Poslední díl skládanky“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Tohle byla strašně smutná kapitola. Úplně mi to trhalo srdce.
Tom je naprosto v troskách, takže se nedivím, že je David bezradný. Jak se dá komukoli pomoci v takovéhle situaci?
Předpokládám, že když už Tom není pod dohledem policie, má se případ za uzavřený. Jenže mám pocit, že ještě není všemu konec.
Děkuji za kapitolu a těším se na pokračování.
Chudák Tom. Som fakt zvedavá, ako toto skončí. Náznaky sú všelijaké. Ďakujem za časť a teším sa na ďalšiu.
Tom se z toho jen tak nevzpamatuje jsem zvědavá na poslední díl.
Vím že jsem tady za celou povídku nezanechala ani jeden komentář. Nechtěla jsem se opakovat, nebo něco podobného u každého dílu, ale tvoje povídky patří mezi mé favority a ráda se k nim vracím. Tuhle povídku mám ze všech nejradši arogantní a tvrdý Bill a k tomu paličatý Tom. Upřímně za mě nejlepší povídka, kterou jsi kdy napsala. Bohužel tenhle díl se mi četl strašně špatně. Vážně jsem celý týden doufala že to byla jen nějaká hloupá Tomova noční můra, ale bohužel nebyla….. Je mi strašně Toma líto, to jak se sesypal, obdivuji tě, že jsi tento díl sepsala, já osobně bych zaklapla počítač a v nejbližší době bych ho už asi neotevřela ….. Nechci ti tu zanechat nějak extra dlouhou slohovku, tahle povídka je užasná. Nechodím už tady tak často jako dřív ale pokaždé jsem si našla čas abych si přečetla tvoje práce, protože jsou užasné. A jsem u tebe zvyklá že tvoje povídky mají šťastné konce a tak trochu jsem v to doufala i u téhle. Takže vážně před tebou smekám, před tím jakou máš fantazii a chuť psát další povídky. Doufám jen že se z toho Tom dostane a neudělá nějakou kravinu. Těším se na poslední díl M 🙂
Ja tomu proste neverím 😀 Stále si myslím, že je to len našité na toho blba čo ušiel. Aby ho Bill chytil a keď to bude Tom najmenej čakať, tak sa Bill objaví
Nemůžu tomu uvěřit. Nějaký čas jsem se sem nedostala a ted tohle. Opravdu jsi ho nechala zemřít. Pani. To je.. Já opravdu doufam, ze k tomuhle byl hodně velký důvod. Tvé povídky miluju a určité doctu i tuhle. I když mám rada spise happyendy, přeci jen toho špatného máme kolem sebe az moc. A já moc rada utikam z reality k povídkám jako jsou právě ty tvé. Děkuji za ni. Moc smutny a emotivní díl, jiste ne poslední.
Ten poslední díl bude hodně zajímavý…..
Já nějak nevím, co napsat. Jsem z toho všeho děsně smutná, a prostě nevím, jak se ohledně toho cítit. Ano, vím, že jsi varovala předem, že se něco ne hezkého stane, ale asi jsem pořád měla v sobě tu víru, kdy jsem čekala, že všechno dobře dopadne. Oba kluci By si to po tom všem zasloužili. Navíc pořád spekuluju o tom, jak je to s tou Billovou smrtí. Hledám jednoduše nějaký únik od toho, že tohle celé není pravda. Nechci, aby tohle byla pravda. 🙁
Je mi Toma strašně líto a je mi jasné, že z tohohle se nedostane nikdy. Tak snad se to alespoň zlepší. 🙂