autor: Tok!oNiki
Ahoojky x)
Tak jsem tu s dalším dílem x) Po pravdě, musim říct, že jsem nečekala takovej ohlas, ale jsem mooc ráda, že se povídka líbí x)) A omlouvám se, že mi to psaní tak dlouho trvá, ale ve škole se snad všichni profesoři zbláznili a já jedu na plnej výkon x)) Mám sice hodně nápadů na pokračování, ale prostě je nestíhám převést do písemný formy xP tak doufám, že se bude druhej díl líbit x)
Vaše Tok!oNiki
Bomba! Senzace! Paráda! Takovej šmrncovní rozcuch nikdo nemá, kam se na mě hrabe ten vypelíchanec Tom.
„Bille, co to, proboha, provádíš s mým gelem?!“
A jéjé.
***
„Co to vyvádíš?“ řve na mě panička z plných plic. Už jsem skoro zapomněl, jak krásně zvučný je její hlas. A já se jen bezmocně krčím na podlaze.
Hodnou chvíli na mě sesílá hromy a blesky, div mě nezačaruje do krabičky od sirek (pozn.: autora: Bohužel mě nenapadlo nic velkolepějšího xD)
Ale proč?! Že by mi ty vlasy nestály pořádně? Protože jinak si vážně neumim vysvětlit její (podle mě dóóóst přehnanou) reakci.
„To nééé!! Tohle už vážně přestává všechno!“ Vykřikne najednou zničehonic, přeruší tak mé psychologické rozbory, odkopne peřinu a vyřítí se mým směrem.
Užuž přivírám oči a čekám, až budu na onom světě. Slyšel jsem, že je tam celkem fajn. Můžete si dokonce s sebou vzít vaší nejoblíbenější věc a potom jdete k posmrtný bráně, kde vás samotnej Psí Bůh (kéž žiješ věčně) „přejede“ od hlavy až k patě takovým přístrojem, jo, detektor se to myslim jmenuje, aby třeba ta oblíbená věcička nebyla nášlapná mina. Já jsem nad tím, co si tam vezmu, ještě neuvažoval. Mohl bych si vzít moje oblíbené lasagne… nebo mého věrného plyšového kámoše Garfielda. Právě ty lasagne propletly naše nevyzpytatelné cesty osudu (xD) (pozn.: autora: já vim, já vim… xD ). Takže jenom doufám, že budu mít nějakej čas na rozmyšlenou, protože prej ten, kdo zemře násilnou smrtí, má nějaký výhody nebo co.
Tohle však nevypadá ani na násilnou smrt, ale přinejmenším na teroristickej útok, soudě podle rychlosti s jakou se na mě řítí jako neřízená střela.
„To snad nééé! To je moje nový tričko. Bille, já tě asi zabiju! Copak tohle se dělá? Fuj je to. Takový prachy to stálo…“
Mezitím co dál vede svůj monolog a zkoumá škody, které jsem způsobil mou náhlou ranní kadeřnickou procedurou, nepozorovaně vyklidím bojiště. Však ono ji to přejde. Nechám ji pěkně vypovídat. Koneckonců to tričko, co jsem původně považoval za kus zmuchlanýho hadru, se nezblázní. Stejně jich má plnou skříň a ještě si furt stěžuje, že nemá co na sebe. A „fuj“ teda vážně je. Ještě teď mám plnou tlamu třpytek, co jimi bylo ozdobený.
Jak tak procházím chodbou, ucítím libý závan. No jo, vždyť já jsem si během toho zmatku ani neuvědomil, jakej mám hlad.
Okamžitě zamířím do kuchyně, kde mi vždycky dospěláci, než odejdou do práce, připraví nějakou delikatesku.
A copak to máme dneska? Ááá… mňam… moje oblíbené lasagne. To bude bašta. Na nic nečekám a s chutí se do nich pustím.
Nestačím sníst ani polovinu, když se do kuchyně přiřítí Slečna Urážlivka (naštěstí mi nejde udělovat další výchovnou přednášku), naopak, mine mě a žene se k tý věci na zdi. Při tom mlaskání jsem si ani neuvědomil, že už to (zase) zvoní. Takovej rámus… konečně zvedla to sluchátko??? (říkám to správně?)
„Prosím, Steinerová.“
Abych pravdu řek, vypadá to dost komicky. Dlouho jsem nemohl pochopit, jak tohle zařízení funguje. Vždycky když to zazvoní, dá si ten aparát k uchu a začne si povídat sama se sebou. Až teprve po tom, co jsem jim to rozkousal (nedivte se, viselo to za šňůru dolů, protože to špatně zavěsili a já prostě nemohl odolat), jsem zjistil, jak funguje sluchátko. Pochopil jsem to z řečí o jejich funkčnosti, které padaly mezi těmi o mé nevychovanosti… ´Tohle přece pes s papírama nedělá!´… atd. atd.
„Ano, vyřídím, nashle.“ Když ukončí hovor, jsem právě po snídani.
„Tak, Bille,“ obrátí se ke mně, „musim do školy, tak tu nevyváděj žádný hlouposti.“ Vrhne na mě výstražný pohled a odkráčí. Za chvíli slyším bouchnutí domovních dveří.
Paráda! Konečně klídek! Povyskočím si radostí a uvědomím si, že je čas jít na vzduch, protože můj močovej měchýř už mi nějakou dobu dává avízo, jinak bude zle.
Dojdu ke dveřím vedoucím na zahradu a prolezu otvorem vyrobeným speciálně jen pro mě, proběhnu zahradou a pak se řídím podle pachových značek, kterýma jsem si za ta léta vyznačil trasu. Očůrávám jeden keříček za druhým a náramně si užívám sebemenší závan větru, jež pročesává mou vyžehlenou hřívu. Jasně, jsem afektovanej pudl a každej můj pohyb je vypočítanej na efekt.
A v tom ji spatřím. Ano, je to ona! Poznal bych ji i poslepu. Ale ne podle specifického pachu, zosobňujícího každého psa, ale podle motýlků co mě, potvory jedny, zase lechtají v břiše. Srdce mi mlátí jako splašený, div mi nevyletí z těla.
Ano, je to moje láska, Linn. Miluju ji od té chvíle, co jsem ji poprvé spatřil. Pamatuju si na to dodneška. Byla tady nová a nikdo se s ní nechtěl bavit. Kromě mě. Stala se pro mě vším. S ní bych se klidně podělil o své lasagne a seznámil bych jí s Garfieldem, jakože tohle obvykle nedělám.
Jenže ona mě vždycky považovala jen za dobrýho kámoše, jakých má teď (mou zásluhou!) mraky. Takže si musim nechat zajít choutky. Ach joo…
Nyní mám zase možnost obdivovat její dokonalost. Její hebkou černou srst, její ladné pohyby, které jsou u trpasličích jezevčic neobvyklé a…
Ne! To je zas ten křupan. Tom! Proč za ní furt leze a nedá jí už konečně pokoj?! Linn je jen moje!
„Nazdar, kámo,“ zavolá na mě přes půl ulice, přestane se stopováním Linn a hrne se ke mně. Já nevim proč, ale pořád mám pocit, že ho odněkud znám. Vídám ho tu jen pár dní a on má neustále potřebu se se mnou kamarádíčkovat.
„No nazdar. Co chceš?!“ Vyštěknu na něj a marně se rozhlížím, kam zmizela Linn. Hm, je v trapu. A to díky tomuhle…
„Páni máš novej účes, že jo? Fakticky ti to sekne!“ udělá obdivný gesto a zcela ignoruje moji předešlou otázku.
„Jo, mám.“ Vzdám svou původní snahu. Je prostě pryč. A směrem k Tomovi ještě dodám: „Já totiž dbám o svůj vzhled, na rozdíl od někoho.“ Na má poslední slova kladu naprosto postřehnutelný důraz a opovržlivě si odfrknu. Efekt, jasně.
„To já si na vzhled moc nepotrpím, páč ta moje srst je strašně problematická…“
Hm, to jsem si všiml. Ty hnědý slepený chuchvalce s melírem v barvě slámy, se daj jen těžko nazývat srstí.
„…tak nechávám pracovat přírodu. Už jsem viděl pár týpků-dvounoháků, který to maj podivně spletený, říkaj tomu „dredy“, tak to chci taky zkusit.“
Pane-Psí-Bože (kéž žiješ věčně)!
„Poslyš, co jseš vlastně za rasu?“ Změním téma. Proč jsem s nim, já blbec, vůbec vybavuju?!
„Čistokrevnej pudl, jako ty,“ odpoví a spiklenecky na mě mrkne.
Coo-že??! Málem se o mě pokusí infarkt.
„Ale nepatříš k žádnýmu gangu, že ne?“ Zeptám se trochu… no dobře… bázlivě.
„Já a v gangu?“ Div mu v údivu nevypadnou oči z důlků. A najednou dostane hysterickej záchvat smíchu, až má co dělat s vyvažováním rovnováhy.
„Udav se,“ popřeju mu polohlasně z celého mého psího srdce a chystám se odejít a jak se otočím na všech mých patách málem vrazím do…
„Ahoj, Bille.“
autor: Tok!oNiki
betaread: Janule
betaread: Janule
Skvělý vážně,heh to je dobrý….!!§
🙂
Omg, gang xD xD… Niki ty mě zabijéééš xD xD… a díky za to, že mi to posíláš předem, páč já bych to takou dobu bez tý povídky vážně nevydržela :-*… Tom nechává pracovat přírodu xD xD xD xD xD…. dáléééé xD xD… a makej :D:D:D:D
já se teda udávím určitě … minimálně smíchem :o)
jej pejsci….ale zrovna pudlové….hm….nemám ráda pudly….
To je fakt skvělé… ani nevím, jak to popsat. Prostě se směju od začátku do konce:D
to je naprosto úžasný;)
OMG :-Djá nemůžu 😀
šupky dál,já z toho nemůžu prý "dredy":):)
suprácký,honem dál,klátim se tady pod stolem xDvždycky nemůžu z Pane-Psí-Bože (kéž žiješ věčně)xD to mě dycky dostává nejvíc xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
Heh, to se strašně blbě vyjadřuje, když už člověk ví, co bude dál, ale strašně se mi to líbí.. bavím se u týhle povídky královsky, Bill je úžasnej pudl, přesně mi ta rasa k němu sedne 😀 Takovej pyšnej pes, co rád sedí v salónu… přemejšlela jsem, který plemeno by se k němu hodilo víc, ale napad mě tak maximálně Dalmatin, ale pudl je stejně nejlepší.. :D:D J :o)
Dreadatý pudl, no potěž 😀
Je to totálně zvláštní příběh…takový sladký svým způsobem, napínavý a ještě ke všemu nekonečně vtipný 😉 Fakt se těším jak ten pes na další pokráčko… jj škola je mučení, ale zase je to prý pro dobrou věc, to nám říká paní třídní 😀