Symphonie 6.

autor: B-kay
betaread: Janule

Možná, že jsme si ji celou tu dobu jenom namlouvali… A možná to takhle skončit mělo! On se brzo uzdraví a odejde s kapelou někam do Ameriky a já?! Já se hezky posadím zpátky na tu svou prokletou barovou židličku a budu hrát kopě ožralů, kteří nemají ani páru o tom, co svým hraním chci vyslovit…

…Teprve když hraju, cítím se konečně volný… Jakoby ze mě opadla ta nezkrotná tíha problémů, když se mé prsty setkají s jemností strun… Dal bych všechno na světě, stát se opravdovým kytaristou… Mít tu šanci ukázat všem, že to umím! Že jsem v tom opravdu dobrej a tvrdě jsem na sobě pracoval!… Jenomže já prostě takovou šanci nikdy nedostanu, a zůstanu pořád tátovým pomocníkem v dílně, kde si můžu pobrukovat různé melodie, avšak ty nikdy nevyjdou na povrch…

Kdybych mohl mít aspoň malinké štěstí… Třeba Georg! Ten má štěstí na rozdávání – má skvělou kapelu, může ukázat, co v něm doopravdy je a ještě ke všemu hraje s mým bratrem!… I Gustav má obrovské štěstí… Možná, že si to ani neuvědomujou, ale mají daleko více než já. A dokonce mají i Billa…

Na to, že to byl první den, co se mnou Bill bydlel v jednom bytě, jsem jej potkával žalostně málo. Pořád se mi vyhýbal, raději se zdržoval v druhém pokoji, a když už se chtěl dívat na televizi, tak si sednul raději do toho nepohodlného křesla. K večeři si dal malej banán a pomeranč a pak se schoulil do klubíčka a po chvilce se obývákem neslo jeho jemné sípání…

Unaveně jsem televizi vypnul, protože to, co v ní běželo, byla už opravdu síla! Jedním slovem bych to nazval „nic“! Jenom pořád dokola nějaké kriminálky, reality show a nevím co ještě. A vlastně jsem na telku ani moc náladu neměl. Jenom bych prostě nesnesl to ticho mezi náma… bylo to jediné řešení…

Opatrně jsem pootočil hlavu a dlouze jsem se na něj zahleděl. Krátké černé triko odhalovalo kontrastní tetování, které se táhlo přes celé jeho levé předloktí. Když jsem se však podíval lépe, uviděl jsem na jeho bříšku černou špičku. Že by měl více než jedno tetování?!

Tiše jsem se zvedl z gauče a vzal jsem do rukou silnou deku, kterou jsem měl přehozenou přes okraj. Už jsem jej nechtěl přenášet, protože by to stejně dopadlo tak jako ráno, ne-li hůř! Proto jsem zvolil jinou alternativu.

Po čtyřech jsem se připlazil až ke křeslu, kde ležel, a opatrně jsem jej tou dekou přikryl. Bill se malinko zavrtěl a otočil se tváří ke mně. Byl tak krásnej…

Pohledem jsem bloudil po jeho tváři a beze slov jsem vnímal tu dokonalou hořkost a vůni, která z něj sálala… Víčka se mu lehce chvěla a působila dojmem, že se mají každou chvilku otevřít… Avšak já se dívat nepřestával… nemohl jsem. Je mi zakázáno se na něj dívat přes den…

Tohle je jediná možnost, jak jej můžu hladit a objímat alespoň pohledem… vím, že kdybych jej náhodou pohladil, už by mi nikdy nedovolil se jej nejenom dotýkat, ale dokonce se na něj i dívat. A to bych nezvládl! Ach bože… nevím čím to je, ale Bill mi připomíná křehoučkou porcelánovou panenku. Ty jeho nádherně dlouhý černý vlasy mu ještě více zjemňují obličej a hrubé oční stíny jenom podkreslují vášeň, která z jeho očí přímo čiší… On určitě nemá o holky nouzi. Vlastně bych ani nevěřil Gustavovým slovům, že se ještě skutečně nezamiloval… Je naprosto jedinečnej a pochybuji, že žádné nepatří… nebo nepatřil. Vždyť má všechno, co by měl mít! Dokonce ještě víc! Je slavnej, dokonale zpívá a ještě dokonaleji vypadá!

Sám jsem se zhrozil nad myšlenkama, které vířily mou hlavou, ale prostě jsem si nemohl pomoct. A stejně jsou to jenom moje myšlenky! Nikdo jiný na ně nemá právo! Nikdo, kromě mě!

Naklonil jsem se ještě malinko blíž, až naše tváře dělily pouhé dva centimetry. V duchu jsem na sebe křičel a nadával si, když se můj prst něžně dotknul jeho tváře, ale neměl jsem tolik sil, abych si v tom zabránil…

S Billem jsme vždycky vyhledávali vzájemnou blízkost. Skoro pořád jsme se dotýkali nebo aspoň pošťuchovali. A proto je pro mě hrozně těžké najednou pochopit, že nesmím!

Náhle se však jeho víčka zatřepala a z nich vykoukla dvě polekaná kukadla, která se jaksi nedokázala vzpamatovat z toho, co vidí. Billova ruka automaticky vystřelila k mé tváři, avšak já ji konečně dokázal zadržet. Naše pohledy se vyčerpaně protínaly, zatímco má ruka ještě pořád svírala tu jeho.

„Co jsem ti řekl?!“ vyštěkl bojovně, ale nemohl se hnout.
„Já už se, Bille, nenechám odbýt! Chci důvod!,“ vydechl jsem rychle a opatrně jsem mu tu ruku pustil, nechtěl jsem totiž riskovat, že mě kousne do ruky, jak se právě chystal.
„Jaký důvod?“ zeptal se plaše a zůstal až překvapivě klidně sedět, dokonce se mě nepokoušel ani kousat ani fackovat.
„Důvod, proč si na mě takovej?! Co jsem ti udělal, Bille?!… J-já udělám cokoliv, aby to bylo zase jako dřív,“ šeptl jsem a opatrně jsem přiložil svou dlaň k té jeho. Už jsem jej nechtěl děsit. Nechtěl jsem, aby se mě bál, a raději přede mnou utíkal. Ničilo mě už jenom pomyšlení na to, že zatímco v dětství se přišel do mé náruče ukrýt, teď se jí vyhýbal…

„Tome, prosím, nechtěj po mně odpověď! Už přeci nic nemůže být tak jako dřív… naše cesty se prostě rozdělily a my dva jsme vykročili každý jiným směrem. Nechci se zase navázat.“ Tak tohle mě opravdu dojalo. Jsem probůh jeho dvojče a on se na mě nechce vázat?! Já z něj jednou zešílím… a to myslím doopravdy vážně!

„Bille, já jsem tvůj bratr, proboha! Já vím, že mě asi viníš ze všeho, co se ti stalo, ale věř mi, že já za nic nemůžu! Bylo nám kolem šesti let, Bille! Nedokázal jsem si tehdy ani uvědomit, co se vlastně děje a už si byl pryč. A myslíš, že by mě táta k tobě přivezl?! To těžko… Ale také jsem ani neřídil to auto, které do vás najelo,“ řekl jsem tiše a svou dlaň jsem posunul k té jeho ještě blíž.

„Tome, mlč už raději!“ šeptl a v očích se mu zaleskly horké slzy, které mu pomalu a tichounce začaly stékat po tváři a nejednou přistály na těch krásných rtech.

Ach bože… nechápu sám sebe, proč si to dělám ještě horším!

BILL:

Už je to skoro pět dní, co bydlím u Toma, ale k nějakým podstatním změnám nedošlo.

Akorát že s ním více komunikuju a snažím se nebýt hnusnej… ale stejně se pořád jeho přítomnosti štítím… Dokonce jej nechci mít vůbec blízko sebe a o nějakých dotecích ani nemluvím!

Může vám to přijít hloupé, ale já si prostě zkusil dost!

K mému překvapení za mnou dokonce párkrát zašli i Géčka, což jsem se moc divil, protože ta poslední návštěva u mě v nemocnici nedopadla moc skvěle…

Ale jsem strašně rád, že je mám a že stačila pouhá omluva k tomu, aby bylo všechno v pořádku… jediné, co však není v pořádku, je mamka. Doktoři mě za ní nechtějí pouštět, prej by mi to moc nepomohlo při zotavování, a když za ní byl Tom, neptal jsem se. Nedokázal jsem to…

Přijdu dokonce sám sobě směšnej… Nevím, proč se s ním nedokážu normálně bavit. Vlastně ani nevím, proč se na něj zlobím… Ale přišlo to všechno tak strašně rychle… já už na něj pomalu zapomínal a on?! On se tady znovu zjeví a vletí mi do života jako blesk, který celej můj život hezky zamotal a já se z toho spletence nedokážu vymotat!

Snaží se být na mě milej, dokonce se o mě i krásně stará, a za to jsem mu moc vděčnej, ale nedokážu mu to říct. I když jeho krásné oči přímo prosí o jedno jediné slůvko, já to nezvládám! Celej můj život se mi jaksi vymknul a já se nějak neumím vrátit do normálu… nebo to půjde dost těžko!

Denně sice dostávám krásné dárky a hromadu dopisů od fanoušků, stejně se děsím toho návratu… Bude to zase stejné klišé… My tři a svět, který stojí nějak proti nám. Když tak nad tím přemýšlím, jsem i v kapele nějak sám. Géčka mají pokoj vždycky spolu a já zůstávám sám…

Ale tak… zvykl jsem si. Raději tam být sám než vůbec…

Už jenom dva poslední dny budu tady a pak se mé nicnedělání končí! Právě ležím na posteli a snažím se vymyslet nějakej smysluplný text…ale dneska jsem prostě jaksi k ničemu! Tom je ještě v dílně, takže jsem tu sám… ale řeknu vám, je mi malinko smutno.

I když spolu nemluvíme často, ale už jenom ten pocit, že je se mnou v jednom bytě a stará se o mě, mě dělá šťastným…

Opatrně jsem vstal a chtěl jsem se jít vykoupat, jenomže mé plány jaksi pozměnilo naléhavé bušení na dveře. Překvapeně jsem se podíval směrem ke dveřím a nemotorně jsem na sebe navlíkl svetr.

Pomalými kroky jsem k nim popošel, a když jsem je otevřel, můj pohled se zavrtal do nějaké starší blondýnky, která za dveřma nedočkavě dupala podpatkem. Když se však na mě zahleděla, malinko nechápavě poodstoupila.

Aha! To bude nejspíš ta holka, která si to s Tomem málem rozdala před mýma očima.
„Hmm, ahoj, jsem Alex, ale my se asi už stejně známe, co?“ zeptala se chuděrka celá červená a nervózně si upravila podlouhlé splihlé vlasy.
„Ahoj,“ řekl jsem nejistě a dál jsem se jí vyptával pohledem, proč vlastně přišla.
„Noo… v-víš, je tady Tom? Chtěla bych s ním na chvilku mluvit,“ řekla tiše a pokusila se o úsměv.

No jistě! Mluvit…

„On tady není, ještě je v práci. Ale když chcete, klidně mu řeknu,že jste tady byla, Alex,“ hodil jsem po ní jedním z mých „nevinných“ úsměvů a slibně jsem na ni mrkl.
„Ou, tak to by bylo fajn…“ nejistě na mě pohlédla.
„Bill,“ řekl jsem opatrně.
„Ou, jasně… tak tedy děkuji, Bille, já možná ještě někdy zajdu,“ vydechla tiše a pak se na mě ještě nuceně usmála a poté sklíčeně odešla.

Jak jsem po tý nehodě neměl vůbec náladu smát se nebo i usmívat, teď mi tedy do smíchu trošičku bylo. Zřejmě si přišla s Tomem malinko užít a já jí plány malinko zkazil. Hmm, co už… Mně taky moc věcí nevychází podle plánů, a nijak si nepomůžu…

TOM:

S menším nákupem v rukách a s kytarou přes rameno, jsem se konečně došoural až domů. Byt dýchal až podivnou tmou, tak mě jako první napadlo, že šel Bill zřejmě spát.

Proto jsem tašku s nákupem hodil do kuchyně na linku, kytaru jsem tiše odložil do stojanu a unaveně jsem se došoural až ke koupelně. Teď jsem nepotřeboval nic víc, než alespoň hodinovou koupel a konečně klid!

Proto jsem si vzal ze skříně ručník a tiše jsem prošel kolem postele, kde nejspíš Bill usnul. Nechtěl jsem jej vzbudit, chtěl jsem, aby si konečně pořádně odpočinul, když už zanedlouho zase odejde…

Malinko sklíčeně jsem otevřel dveře do koupelny, avšak tam jsem zůstal strnule stát a nevěděl jsem, zdali mám vejít, nebo odejít… nevěděl jsem nic…

autor: B-kay