Mám tě před očima a stejně tě nevidím 2.

autor: Meline
betaread:Janule

„Tome vstávej, už je ráno.“ Zatřásla s ním jemně Nataša.
„Chmpf.“
„Tome, prosím tě, vstávej. Za půl hodiny musíme jet a ty tady ještě vyleháváš.“
„Co???“ Vymrštil se rychle do sedu Tom. „Za půl hodiny?! Si děláš prdel, ne?! Tos mě nemohla vzbudit dřív?“
„No mohla, ale pochybuju, že by si vstával a ještě něco, těch sprostých poznámek mě ušetři.“ „No jo furt… tak já sem za chvíli dole.“ Nataša jenom kývla a odešla.

Tom:

Musel jsem usnout včera ve věcech. Ou… všechno mě bolí a ty hadry, co mám na sobě, vypadaj jak kdyby právě vypadly z tlamy krávě. A máti mě tady budí a oznámí mi, že odjíždíme za půl hodiny, no to je běs. S námahou vstanu z postele, když uslyším… Humidity’s rising, Barometer’s getting low, According to all sources, The street’s the place to go, …………….. It’s raining men, hallelujah, It’s raining men, amen ……. Zvoní mi mobil, ale kdo mi může teď volat? Chmátnu po něm, a aniž bych se podíval, kdo volá, to zvednu.
„No?!“
„Ahoj, méďo.“ Ježíši to mi zrovna teď musí volat Stacy?! No nic… kéž bych mohl vrátit čas a podíval se, kdo volá, než jsem to zvednul. Myslí si, že spolu chodíme, ale popravdě?! Já to beru spíš jen jako takovej menší úlet. Nevím, ale za tu dobu, co jsem už několik holek vystřídal, s žádnou jsem se necítil dobře. Se všema je to stejný. Cítím prázdnotu, kterou ještě žádná nedokázala zaplnit. Kdo ví, jestli taková vůbec existuje.
„Čau, Stacy, hm potřebuješ něco?!“
„No, ani ses se mnou nerozloučil, tak sem myslela, že k tobě ještě zajdu než odjedete.“ A doprdele je to tady.
„No víš, zlato, to už by nemělo cenu, zbytečně se nenamáhej, my za pár minut jedem, tak já ti kdyžtak ještě napíšu, jo?! Tak čau.“ Vychrlím ze sebe jak nejrychleji dovedu a típnu to. To by mi ještě scházelo, aby tady hodinu mlela ty svý hovadiny a nedejbože by se tu rozbrečela. Toho se chci ušetřit. Tak, ale měl bych se konečně připravit. Bleskově udělám hygienu, převlíknu se a popadnu kufr. Chci ho dostat ze schodů, ale jaksi to nejde. Naštvaně do toho kopnu a on se svalí dolů. No vida jak to de. Já si dokážu poradit v každé situaci. S úsměvem sejdu do kuchyně.
„Tak co, Tomi, už si hotovej?“ Voptá se mě máti.
„No jo… ale mám hlad, nebylo by tu něco k snědku?“
„No vstával si pozdě, takže nic nezbylo. To víš, tatínek měl taky hlad a teď šup do auta, už musíme vyrazit.“ Sdělí mi s klidem. Mě asi je**e!!! Tak člověk se tu tahá s kufrem a voni na mě takhle. Nasraně odpochoduju do auta.
„A ten kurf ti bude tahat jako kdo?!“ Zeptá se mě fotřík.
„No já ne, ale ty si se na to tak vydatně posilnil, takže to zbyde asi na tebe, taťko.“ Usmál jsem se na něj zákeřně a dál si ho nevšímal. Sice měl okolo toho ještě nějaké kydy, ale nakonec mi ten kufr do auta naložil a konečně jsme mohli vyjet. Cestu jsem skoro nevnímal, měl jsem v uších vražený sluchátka a přemýšlel o tom, co tam bude asi za lidi. Po dvouhodinové jízdě jsme na místě. Když vylezu z auta, rozhlídnu se. Barák není špatnej a dokonce je tu i bazén. To se budou pořádat pařbičky. ]:-> No aspoň něco. Když máti odemkne, rozhodnu se vejít dovnitř a zabrat si pokoj.
„Tome a ten kufr ti bude tahat z toho auta kdo?! Pochybuju, že vystrčí nožičky a odpochoduje za tebou.“ Volá na mě fotřík zvenku.
„No asi to zbude zase na tebe, taťko.“ Ušklíbnul jsem se, ale to on nemohl vidět. Když jsme se jakžtakž zabydleli, někdo zazvonil. Kdo to může bejt?! Nikoho tu neznáme… Leda sousedi, ale doufám, že to nebude nějaká stařenka s opelichaným pudlem.

( U Kaulitzových)

Bill:

„Bille!!! Lucasi!!!! Pojďte, naši nový sousedi už jsou tady, tak by se slušelo je přivítat, ne?! Tak ať už jste dole.“ Volá máma zezdola.
„No jo, už jdu.“ Jen doufám, že to nebude nějaká matka s malým uřvaným děckem, který bude chtít občas pohlídat. Rychle zaženu tyhle děsivé myšlenky a radši sejdu dolů.
„A kde je Lucas?“ Zeptá se tázavě máma.
„No víš, on není doma. Asi šel zase ven s tou svojí partičkou.“ Ou měl jsem si vzít radši špunty do uší, páč tuším co bude následovat.
„Cože?!!!! To snad není pravda, krucinál!! Moc dobře věděl, že mají přijet naši nový sousedi, ale on musel ven, nemohl těch pět minut navíc vydržet, to by ho zabilo!!! Až se vrátí, tak ho roztrhnu jak hada, vážně!!!!“ Křičela máma. No neříkal jsem to?! Ale jeho problém, já už ho krýt nebudu. „No nic, Bille, aspoň, že si tu ty.“ … Když Gordon zazvoní tak čekáme. Po chvíli nám otevřela nějaká paní. Nevypadala ani mladě, zato ani staře. Myslím, že bude přibližně stejně stará jako máma.
„Dobrý den, jsme vaši noví sousedi, tak jsme vás tady u nás přišli přivítat.“
„To je od vás moc milé, pojďte dál.“ Usmála se ta paní a pustila nás dovnitř. Když máma aktivně popředstavovala celou naši rodinku, Nataša, jak jsem se dozvěděl, že se jmenuje ta paní, spustila.
„No, my máme vlastně taky syna, zavolám ho, abyste se mohli seznámit. Tome!!!! Pojď sem dolů, přišli nás přivítat sousedi.“
„No jo, už letím.“ Křikne. No tak podle hlasu to na 5tiletého haranta nevypadá. Uvidíme, co z toho nakonec vyleze. Když se ozvaly na schodech kroky, všichni se otočili. Eh… došla mi slova. Tak tohle určitě není 5tiletej uřvanej fracek, i když to hlídání bych teď bral. Ježíš, Bille, nad čím to zase přemýšlíš, mě už fakt totálně hrabe.

Tom:

„Tome!!!! Pojď sem dolů přišli nás přivítat sousedi.“ Zařve na mě máti.
„No jo už letím.“ Odpovím jí a vydám se ke schodišti. Bohužel zakopnu o svou mikinu, co jsem „uložil“ na zem a hodím o ni držku. Natáhnu se jak širokej tak dlouhej. Bože, vypadám jak nějaká rozpláclá žába, kdyby mě teď někdo viděl, to by byl trapas. Když se konečně dobelhám k tomu schodišti a scházím dolů, všichni se na mě otočí. No ta paní rozhodně nevypadá na stařenku a místo opelichaného pudla má sebou zřejmě svého manžela. A kdo je to támhle vzadu? Že by kluk?! Nebo holka?! Tak tohle se dost těžko v takovým případě rozpoznává, každopádně nevypadá špatně. Když sejdu dolů, úplně všichni se mi začnou představovat.
„Simone.“ Podá mi ruku ta paní a postupně se seznámím i s jejím manželem.
„Já jsem Bill.“ Podá mi ruku a usměje se. Takže je to kluk. Ale ještě jsem teda tak hezkého kluka neviděl. Cože?!!! Tome, tobě fakt už hrabe, klidni se, copak seš teplej?! Ne, tak se vzpamatuj a přestaň přemýšlet nad takovejma věcma. Ale když on je tak zvláštní. V jeho přítomnosti se cítím tak, tak… ani to nedovedu popsat.

Bill:

Bože… když mi podával ruku, byl jsem úplně nervózní. Cože?! Bille tebe rozhodil kluk?! To není možný. Ale připadá mi, jako bych ho už někde potkal, ale nevím kde.

„No, když už se známe a tak, nechcete k nám dnes zajít na večeři?“ Optala se jich máma. Proč si tak moc přeju, aby souhlasili.
„No proč ne.“ Odpoví s úsměvem Nataša. V duchu zajásám. Doufám, že přijde i Tom, ale to je jasný. Máma přece pozvala CELOU rodinu, takže s nimi určitě přijde. Rozloučili jsme se tedy a jen co jsem za sebou zavřel dveře pokoje, okamžitě přistupuju ke svý skříni. Začnu ji prohrabovat. Kruci, co si jen vezmu na sebe? Chce to něco novýho. Do večera času dost, asi vyrazím na nákupy.

Tom:

Ježíš, oni nás pozvali na večeři, no to je teda super. Ale mám jít taky? Vím, že by bylo neslušné, kdybych nepřišel, ale nevím, jestli je to dobrý nápad vzhledem k tomu, co se mnou dělá přítomnost toho kluka. Zkusím přemluvit rodiče, abych mohl zůstat doma. Ale to bude těžká práce…

autor: Meline