Symphonie 4.

autor: B-kay
betaread: Janule

Zblázním se tady… Ještě ráno jsem tady byl sám a najednou jsem málem skončil v posteli s tátovou přítelkyní a bydlím se svým sexy bratrem… No není to až příliš komplikované?!

Na někoho jako jsem já až příliš komplikované…

Možná jsem udělal chybu, když jsem mu nabídl pomoc… ale jsem přeci jeho bratr a vím, čím si musel projít… Už jen způsob jeho života mě nutí zůstat s ním. Chci mu pomoct… Chci, aby se usmíval přesně tak, jak to o něm říkal Gustav. Nazval jej sluníčkem…

Jak krásně by to pojmenování sedlo právě k němu…

Avšak když se na něj podívám teď, v jeho očích nevidím nic jen bolest a strach a na jeho tváři se pořád odráží chladný výraz, který mě má odstrčit. Ale co jsem mu udělal?! Já přeci to auto neřídil! Dokonce jsem tam ani nebyl!

A možná právě proto se na mě zlobí a nenávidí mě. Jak s ním mám probůh zůstat, když se k němu nemůžu přiblížit na dva metry, aniž by se odtahoval. Chápu, že má strach, ale mě se přece bát nemusí… nikdy se mě nebál… Nechci mu ublížit. Chci jej jenom zpátky jako brášku. Nic víc.

„Kdybys chtěl, pomůžu ti s těma kuframa,“ řekl jsem tiše, když jsem se už nedokázal více dívat, jak se snaží protáhnout ty kufry skrz dveře, a každý jeho pohyb mu způsoboval bolest, která se mu rýsovala ve tváři.

Nesměle se na mě podívala a poté vzpurně zavrtěl hlavou.
„Ne! Já to nějak zvládnu,“ šeptl a dál se snažil vecpat ty kufry dovnitř.
„S dolámanýma žebrama, co?“ odfrkl jsem si, a i přes jeho zákazy a syknutí, ať jej nechám být, jsem mu ty kufry vzal a položil jsem je vedle gauče. Pak jsem ty dveře hezky zavřel a raději jsem vyklidil pole, aby se mohl v klidu vyvztekat.

Šel jsem raději do koupelny, kde jsem si dopřál dlouhou koupel s mega porcí pěny, která byla nasáklá vůní, jež patřila jemu! Vanilka se skořicí…

Ach bože… já vím, že jsem se nikdy nevzdával a vlastně jsem si ani nikdy nechtěl připustit prohru, avšak tady to bude asi jediné řešení. Nenávidí mě a dokonce se mě bojí!

Z každého pohledu cítím tu zlost, hněv, bolest, ale nejvíc mě bolí ta ledová odtažitost a strach, která se v jeho očích odráží…

Já mu přeci nikdy nezkřivil ani vlásek. Vlastně jsme se ani jako malí kluci nervali. Bral jsem jej jako někoho, do koho si prostě udeřit nemůžu, protože by mě to bolelo ještě více než jeho. Já ho vždy chránil a nikdy jsem nedokázal snést ten pocit, že by mu někdo mohl ublížit… Vždycky mi přišel strašně křehký a prostě ten slabší z nás dvou. A právě jeho musela potkat taková smůla… Ta nehoda jej poznačila více než dost a tolik let skrývaná křehkost se v něm ještě více vzedmula a konečně vyplavala na povrch…

Opatrně jsem z vany vystoupil a zachumlal se do velikého ručníku. Pak jsem si ještě vyčistil zuby a pořádně ledovou vodou opláchl obličej. Když jsem se však vrátil zpátky do obýváku, že si zajdu pro čisté spodní prádlo, nejdřív jsem si ani neuvědomil, že se celým bytem linulo až příliš podivné ticho…

Že by odešel?!

To bylo snad první, co mě napadlo, avšak když jsem popošel blíž, uviděl jsem jej schouleného v křesle, s lehce přivřenými víčky a konečně aspoň trošku klidnějším výrazem ve tváři.
„Bille?“ šeptl jsem tiše, a když neodpověděl, bylo pro mě jasným znamením, že usnul… Vypadal tak mile… Jako malé miminko. Asi se v té nemocnici moc neprospal.

Ale stejně mi ho přišlo líto. Ještě není ani úplně v pořádku a už se tlačil na malém křesílku. Vím, že jsem tím riskoval pohlavek nebo pořádnou dávku ne moc lichotivých slov, ale stejně jsem se k němu potichu přikradl a co nejopatrněji jsem jej vzal do náruče. Štěstěna mi asi moc nepřála, protože jen co jsem stihl udělal sotva dva kroky, jeho oči se náhle otevřely, a když ucítil, že není na zemi, ale v mých rukách, vybuchl.
„Co si myslíš, že děláš?! Okamžitě mě pusť!“ sykl skrz pevně semknuté rty a propaloval mě přímo zabijáckým pohledem.
„J-já… usnul si a tak jsem myslel, že by ti bylo líp, kdybys,“ nedokázal jsem mluvit, a tak jsem jenom usouženě ukázal hlavou k… no… dá se říci ložnici.
„Kdybych chtěl jí spát, tak bych tam snad došel i po svejch! Více jak dvanáct let si na mě kašlal, tak se teď nestarej!!“ sykl a násilím mě od sebe odsunul.

Nemohl jsem nic říct… dokázal jsem respektovat i to, že má strach, dokonce i to, že mě nemá rád, ale takovouhle zlost jsem tedy nečekal. Chtěl jsem být znovu jeho nejlepším přítelem, ale tohle opravdu nemá smysl.

Jenom jsem tam nehybně stál a tiše jsem pozoroval, jak mi najednou zmizel z dohledu a odešel si zřejmě lehnout. No skvělý!

Opravdu fakt dokonalý! Já jsem hezkej idiot, že jsem se vlastně nabídl, abych mu pomohl. Tohle prostě nezvládnu… Bill je těžký oříšek, který já nerozlousknu. A proč vlastně nebydlí u své holky?! Že by žádnou neměl?! Ani bych se jí nedivil, protože s ním by to nevydržela ani ta nejodhodlanější…

Nasupeně jsem se oblíkl a raději jsem šel něco nakoupit. Když chce být sám, tak ať! Já mu tady stejně jenom překážím, a když chce, tak těch sedm dní na sebe vůbec nemusíme mluvit… I když mě to moc bolí, nic s tím asi nedokážu udělat… nevím, co mám vlastně udělat… Kdyby se mnou alespoň normálně mluvil. Já jsem nečekal, že mi hned vlítne do náruče, ale ani to, že mě bude ohrožovat pěstmi, když mu budu chtít pomoct…

BILL:

To jsem tomu zase dal…

Ten pohled, kterým se na mě díval, mi doslova vehnal slzy do očí…

Já nevím proč, ale nedokážu být milej. Nedokážu se usmívat a dělat, že se nic nestalo, když se toho stalo více než dost!

Skupinu jsem málem připravil o frontmana a maminku o život. A co když nebude chodit?! Je to všechno moje vina… ale možná také i jeho. Teď se snaží dostat ke mně blíž a pomáhat mi, ale třináct let na mě zvysoka kašlal a vůbec jsem jej nezajímal…

On měl zcela jiné potíže. Jak jsem viděl, určitě měl každou noc jinou… a možná je na starší, protože tahle nevypadala nějak mladě. Tedy alespoň určitě nevykazovala náš věk. Ale to je vlastně jedno. Každý máme svůj život a můžeme si dělat, co chceme…

Kdyby se naši nerozešli, možná bychom bydleli spolu…

Tiše jsem vešel do jeho pokoje a pohledem jsem bloumal po veselém nábytku, zatímco jsem dokázal zřetelně vycítit útulnost tohohle místa. Měl to tady hezký. Přesně, jak říkal Gustav. Sedm dní tady snad nějak vydržím… Budu to muset zvládnout. A když mi bude líp, znovu začnu zpívat, pojedeme na turné a na celého Toma zase zapomenu. Skvělej plán, který však byl zatím v nedohlednu. Teď si mám dát ještě aspoň dva týdny klid a pak můžu znovu začít žít svým životem… Jenom zpěv, koncerty, fanoušci, fotografové, tisk a můj mikrofon, který miluju nadevše… Jedině u zpěvu jsem se dokázal pokaždé uvolnit a jedině do textů skladeb jsem dokázal vložit kousek mě…

Akorát mi v kapele možná chybí ještě někdo. Jsme tři – to je sice skvělé… a Géčka naprosto zbožňuju, ale pořád mám takovej divnej pocit… I při koncertech, můžu běhat většinou jenom kolem Georga, protože Gustav je až za náma… V poslední době mi tam někdo chyběl… klidně bych si při studiovkách vedle sebe dokázal představit ještě jednu židličku… Ještě alespoň jednoho člena… co já vím, třeba nějakýho kytaristu nebo tak něco. Pak by to bylo o něčem jiném… I koncerty by byli veselejší… a možná, že bych i já zapomněl na tu mou věčnou smůlu…

Pohledem jsem brouzdal po různých fotkách, plakátech, až jsem natrefil na menší škatuli, kterou měl vedle postele na nočním stolku. A jelikož jsem od narození zvědavec, opatrnými kroky jsem přistoupil až k ní a nejistě jsem ji vzal do rukou. Opatrně jsem ji otevřel a k mému překvapení jsem tam uviděl naše fotky, plakáty a dokonce i Cdčka. Tom zřejmě padnul Gustavovi do oka… Mírně jsem se pousmál a škatuli jsem zase odložil zpátky. Na nočním stolku ležela fotografie, kterou až moc dobře znám. Bylo to z Vánoc tak před patnácti lety…

V očích mě zase zaštípaly jemné slzy, které si probojovaly cestu ven a pomalu tvořily vlhké cestičky po mé tváři… Byli jsme tak šťastní… Nic nám nechybělo. Měli jsme tehdy jeden druhého a nic víc nám nebylo třeba. A naše úsměvy a vřelé objetí na fotce toho bylo důkazem… Pamatuji si, že jsem od něj tehdy dostal malého pejsánka v drobné kabelce a s velikou mašlí kolem krku… Nikdy jsem jej nevyhodil. Dokonce i teď má svoje místo v mém kufru. I když jsem na Toma odpornej, nikdy nedokážu hodit za hlavu to, co mezi náma bylo. I když si hraju na tvrdého a nedostupného, pořád jej ještě miluju víc než svůj život… A když jsem se náhle ocitl v jeho náručí, nevím proč mě to úplně polekalo. A byl jsem na něj odpornej…

Až tady se dostavily menší výčitky svědomí… už jsem jej nechtěl nikdy potkat, ale on se tady přesto zjevil! Ale já k němu nedokážu být jako kdysi… už nic nebude tak jako kdysi… ta nehoda mě pořád děsí a já nedokážu přestat myslet na to, co všechno se mohlo stát… a ani to nebyla má vina. Opilý řidič… nic víc říkat nemusím – všichni víte, co následovalo… ale pořád se za to viním já… Nevím proč.

Fotku jsem opět opatrně položil a náhle jsem bolestně usyknul, když jsem malinko natáhnul hrudí… Tohle bude bolet ještě hezky dlouho!

Chtěl jsem si na chvilku zdřímnout, když mě něco naprosto šokovalo!

Úplně vykolajeně jsem vstal a nevěřícným pohledem jsem se díval na krásný hudební nástroj v koženým pouzdru. Byl krásně vyleštěný a pečlivě položený hned vedle další – tentokrát elektrické kytary… Až teď mi to začalo docházet… Tom tady zřejmě nemá dvě kytary jenom pro parádu… On na ně umí hrát! Můj bratr je kytaristou… Kytaristou, po kterém jsem tak dlouho toužil a snil, že se k naší kapele někdy přidá… Ale Toma v kapele nechci! Nevydržel bych to!

Je sice na mě milej a snaží se, a ještě k tomu je taky strašně hezkej… holky by jistě po jeho nádherně hlubokých očích a plných rtech šílely… ale já bych moc nešílel… Nefungovalo by to…

Ještě jednou jsem se podíval na kytary a prstem jsem se něžně dotkl strun, které vzápětí vydaly krásný zvuk…
autor: B-kay