autor: B-kay
betaread: Janule
Ranní sluníčko se opatrně dralo skrz mezírky v závěsech a příjemně Toma hřálo na tváři. Chudáček, on a ani Gustav se tuhle noc moc neprospali, ale zase výsledek stál za to! Tom se utahaně zvednul z měkkého křesla a rozhlédl se svým bytem…
Poprvé mohl použít to krásné zájmeno „svým“…
I když, bylo tady něco, co tenhle byt nedělalo domovem. Byl až příliš veliký pro jedinou osobu…
Jeho zklamaný pohled se najednou zastavil na malé škatuli, kterou tam donesl zřejmě Gustav. Byla to menší krabice modré barvy, uvnitř které se skrývala dvě CD-čka a také texty a ještě pár fotografií.
Tom vzal nejdřív do rukou nejnovější CD, zapnul si přehrávač a do uší strčil sluchátka. Unaveně se opřel o rám postele a uvolněně zavřel oči. Zaposlouchal se do nádherně sladěných tónů písně… vnímal všechny pochody kytar, bicích a dokonce i menšího orchestru, který tomu všemu dodával nádhernou kulisu…
Ale skutečný šok nadešel až tehdy, když se rozezněla v té nádherné spleti hudby a citů první slova. Tom šokovaně otevřel oči a zmateně hleděl před sebe… To, co slyšel, byla prostě nádhera…
Billův hlas byl tak originální… tak nějak jiný. Jeho zpěv měl něco, co u většiny kapel chybělo. V jeho hlasu znělo i jeho srdce… On zpíval srdcem…
Naprosto dokonalá slova se mu nořila do uší a jedno po druhém jej ještě více překvapovalo… připadal si jako nějaká přitroublá fanynka, ale nemohl si pomoct. Na to, že je tomu klukovi asi 18, zpíval dokonale!
Ale ještě krásněji vypadal…
Tom začal pomalounku překlikávat další a další písničky a vnímal naléhavost spojení slov a nástrojů… jako by to byla nějaká reakce… jako by bez jeho zpěvu nedokázali hrát a on by bez nich nemohl zpívat…
Po chvilce si k sobě přisunul tu škatuli a začal se v ní přehrabávat. A najednou našel nějaký článek ze staršího časopisu, kde byly informace o všech členech. Tom bleskurychle převrátil dvě stránky, aby se dostal k Billovi a po úvodním předčlánku redaktorky se zahleděl na jeho fotografii, která se vyjímala v malém rámečku vedle informací o něm. Byl tak… tak milý… Nesměle se usmíval, ale přesto tam byl strašně milý.
Tom se mile pousmál nad dalšími dvěma fotkami, které se vyjímaly podél článku, na kterých se Bill xichtil jako dítě. Na jedné byl s vyplázlým jazykem a na druhé dělal xichtík jako nějaká kachna.
Očima se začetl do prvních řádků:
Post v kapele: Zpěvák
Celé jméno: Bill Kaulitz
Narozen:1.září 1989, Magdeburg…
Tomovi se náhle zamlžilo před očima a další slova už nedokázal číst…
Bill Kaulitz…1.září 1989… Magdeburg…
„Panebože,“ vydechl Tom a vystřelil do stoje jako raketa. V očích jej náhle začaly pálit slzy a srdce se mu náhle splašeně roztlouklo.
„T-to nemůže být pravda,“ šeptl bezmocně a prudce zvedl ze stolku plakát…
Až teď si začal všímat drobností, kterých si předtím nevšiml… Měli stejné oči… stejný nos… i tvar obličeje…
To přeci není možné…
Ten krásný zpěvák přeci nemůže být jeho dvojčetem… To by bylo až moc krásné, aby to byla pravda… Bill přeci bydlel s mamkou v Hamburku, jak to, že je zase zpátky?!
Už jenom pomyšlení na to, že právě našel svého bratra, mu způsobilo vlnu nadšení, které se pomalounku rozlévalo do všech částí jeho těla. Musí jít za ním! Musí jej vidět! Musí vědět pravdu…
Čekal přeci už dost dlouho… vlastně se zcela vzdal pomyšlení na to, že by své dvojče ještě někdy spatřil…
Ach bože, neviděl jej skoro třináct let, ale to co z něj vyrostlo, se už ani v nejmenším nepodobalo tomu malému klukovi, se kterým vyrůstal…
Ještě naposled nahlédnul do článku, avšak tady na něj čekalo menší překvapení, ne však moc veselé – protože v kolonce sourozenci, se nacházelo slovo- „jedináček.“ Tomovo nadšení rázem pokleslo a on nechápavě hleděl do obličeje svého bratra… Že by na něj zapomněl? Nebo jej také už možná nikdy vidět nechtěl, a proto za sebe raději udělal jedináčka…
Tak či tak se však rozhodl, že půjde do nemocnice. Táta mu to menší meškání snad omluví a tohle je přeci daleko důležitější, než nějaká práce! Tohle je vlastně daleko důležitější, než všechno ostatní…
Rychle na sebe navlíkl hnědou mikinu a na hlavu narazil krémovou kšiltovku. Byl utahaný a nevyspalý, ale přesto jej něco táhlo za ním… Nemohl na něj přeci zapomenout! Ne po tom všem! Byli přeci dvojčata… měli mít k sobě nejblíž… asi se však něco změnilo… kdo ví.
Tom naléhavě zabušil na Gustavovy dveře a vzápětí z nich vykoukla ospalá rozcuchaná hlava.
„Stalo se něco?“ zeptal se přes dlouhé zívnutí a rozespale na něj hleděl. Tom však byl červený jako rajče a celý se třásl.
„Prosím tě, musíš jít se mnou za Billem… prosím, je to naléhavé,“ zašeptal a Gustav mohl v jeho očích číst strašlivou bolest, smíšenou s nadějí, že osoba, která leží v nemocnici, je opravdu jeho bratrem.
„A proč??“ nechápal, proč Toma zajímá cizí kluk.
„Gustave, prosim tě, já ti to všechno řeknu cestou. Prosím, já mám i auto, jenom mě tam prosim tě vezmi, já nevím, kde leží,“ vydechl zkroušeně a nervózně si pohrával s klíčkama od auta.
„Tak počkej,“ Gustav si ještě jednou dlouze zívnul a šel se oblíknout…
Netrvalo ani deset minut a oni už parkovali před nemocnicí Tomovo malé auto, které dostal od táty k devatenáctým narozkám. Mohlo být sice větší, ale Tom si nestěžoval. Po tom všem, co se stalo s Alex, byl rád,že jej táta vlastně ještě bere jako syna.
„Tome, já nevím, Bill mi nikdy nic neříkal… nechci, aby ses pak trápil. Ale bylo by prima, kdybyste byli bráchové, to by se pak mohl doléčit u tebe,“ navrhl Gustav nadšeně, avšak s tímhle Tom nepočítal.
„Asi nebude chtít… pochybuju, ale zkusit to můžu. Ale podívej, sedí příjmení, datum a místo narození,“ řekl nadšeně.
„Akorát mě ze svého života vytěsnil,“ nadšení, které ještě před chvilkou drásalo jeho hlasem, najednou pominulo a on malinko posmutněl. Tiše sledoval, jak se Gustav dohaduje s Billovou lékařkou, a pak jej následoval až k jeho pokoji.
„Tak… já ti držím palce, Tome, ale pochybuji, že na tebe vůbec promluví. Musíš být na něj opatrnej a hlavně jej tím moc nevyděs… On je teď strašně podrážděnej a možná tě vyhodí, to musíš chápat, když mu umírá mamka,“ až když se na něj Tom vyděšeně podíval poznal, že tohle přestřelil.
„Už je to i moje mamka, Gustave,“ stále ještě nevěděl, co si počít… Bylo to na něj tak rychlé, až jej to děsilo.
„To zvládneš, Tome,“ řekl Gustav mile a pak už se posadil na bílou lavici, která se nacházela hned vedle dveří. Tom se tedy naposled zhluboka nadechl a opatrně vešel.
Nechtěl jej vzbudit, a proto za sebou tichounce zavřel, avšak osoba, která seděla na posteli v bílém nemocničním oblečení a vyděšeným pohledem jej pozorovala, se nezdála být moc unavená.
Tom se na něj opatrně otočil a v ten moment jej bodlo u srdce…
Byl to on! … takhle nevinnej pohled dokázal vykouzlit už když byl dítě… Tom si doteď pamatoval ten pohled a ještě jednu věc – jeho vůni…
Když byli malí a jejich rodiče se často hádali, nejednou našli útěchu v objetí toho druhého. Bill spával v Tomově postýlce skoro pořád. Obklopeni různými plyšáky, si dlouho do noci povídali, anebo se jenom tak mazlili. Milovali ten pocit, když cítili blízkost toho druhého… jedině tehdy se cítili v bezpečí… Tom tehdy vnímal Billovu vůni každou noc.
Vždycky voněl jako vanilkovo-skořicový rohlíček… Možná se to zdá směšné, ale Tom prostě tuhle směs vůní cítil a také ji miloval nadevše. Připomínala mu ty chvilky, kdy se všichni čtyři usadili za stolem a spokojeně snídali… jako rodina…
Ale jaká je teď jejich rodina? Táta jej má sice rád, ale je až přehnaně starostlivý, jeho přítelkyně jej chtěla svést a mamka se mu málem zabila při autonehodě. A bratr?! Ten se na něj dívá jako na zrůdu…
Ale přitom všem, čím si prošel, jej také uměl i pochopit.
Byl nádherný… Bez tuny make upu a s nádherně spuštěnými vlasy, byl ještě křehčí než na fotkách. I když jeho tvář zdobilo nespočet škrábanců a odřenin a to samé i jeho ruce, stejně Tomovi přišel strašně krásnej. Dokonce neměl ani zlomeniny… jenom ten pohled vykazoval bolest neskonalých popálenin… Tom cítil, jak moc si toho musel vytrpět…
Opatrně se vpíjel do jeho krásných očí a jemnými krůčky se pohyboval blíž.
„Už ani krok!,“ řekl najednou Bill rázně a skrčil se do klubíčka. Tohle Tom nečekal. Nevěděl, co dál…
Bál se k němu přiblížit… nechtěl být vyhozen vlastním bratrem, ale také nechtěl odejít…
„Já ti nechci ublížit… chápu, co cítíš,“ vydechl tiše a postoupil o krok dopředu.
„Řekl jsem, ani krok!“ zopakoval Bill ještě důrazněji a proměřil si toho chlapce pohledem… byl mu tak povědomý… ale přitom, tak strašně cizí…
„Co můžeš chápat?!“ vyštěkl po něm Bill sklesle a otočil se tváří k oknu.“Chceš podpis nebo co? Když ses přišel podívat jenom na to jak trpím, tak se klidně dívej a pak vypadni,“ vydechl tiše a smutně sklonil tvář.
Tomovi jej najednou přišlo neskutečně líto. Chtěl mu pomoct… chtěl jej sevřít v náručí a říct mu, že všechno bude dobré tak jako kdysi, ale právě teď mu došla slova a on cítil, že jej Bill nenávidí.
„Nepotřebuju podpis, já se ani nepřišel dívat na tvou bolest, Bille… chtěl jsem tě jenom konečně vidět a nabídnout ti třeba pomoc,“ šeptl tiše a zatímco byl Bill otočený, využil tu chvilku a přišel až úplně k posteli.
„Já pomoc nepotřebuju, takže naschle,“ ozvala se stručná odpověď a Bill se ještě více natočil tváří o oknu.
Tom se však vzdát nechtěl. Rozhodl se bojovat s Billovou zlobou a záští a snad i překonat jeho hněv.
„Bille, proč taková slavná hvězda jako ty, lže všem fanouškům do tváře?!“ tak tohle Billa vytočilo ještě více! Nic nemiloval víc než své fanoušky a věděl, že kromě jedné věci v ničem nelhal. Prudce se otočil tváří k Tomovi a když zjistil, jak moc je blízko, chtěl na něj znovu zakřičet, ale v půli pohybu se zasekl.
Šokovaně hleděl do očí dredatému klukovi, který se i po všech těch nevrlých odpovědích nevzdával a pořád tady byl.
„J-já jim nelhal,“ pípl tiše a rychle sklonil pohled. Tomovy krásné oči jej malinko překvapily a jeho plné rty s malou ozdůbkou na něj působily neskonale sladce.
Tom se opatrně posadil na kraj postele a něžně k němu vztáhl dlaně, avšak Bill ucukl.
„Bille… já vím, že víš přesně kdo jsem… proč jsi řekl, že jsi jedináček… co jsem ti udělal, abys mě ze svého života jednoduše smazal?!“ neřekl to nijak rozzlobeně, spíše smutně.
Billovo srdíčko udělalo snad tři obraty a z jeho očí stekla malá slzička, kterou však Tom neviděl.
„Já nikoho nesmazal… nemám sourozence… a ani jsem nikdy neměl!“ řekl a rozhodně se zahleděl do Tomovy tváře, která nemohla uvěřit tomu, co právě řekl.
„Bille, za to, že seš moc namyšlenej na to, aby sis přiznal pravdu, nemusíš lhát. Oba moc dobře víme, kdo jsme a jaký vztah je mezi náma. A za tu nehodu já nemůžu,“ řekl a rychle vstal.
„Kdybys tady byl, nic by se nestalo… měl si jít se mnou… ale tys zůstal, Tome! Vypadni! Slyšíš?! Já tě nenávidím! Tak už vypadni!“ křičel na něj v záchvatu pláče, a když Tom otevřel dveře a beze slova nebo pohledu zase zmizel, rozbrečel se ještě více… Nejenom, že díky němu leží jeho maminka na rizikovém, teď dokonce odehnal svého bratra… Kvůli své zatrpklosti ublížil nejenom sobě, ale také i jemu…
Ale nedokázal se přesto přenést. Nebylo to pro něj snadné. Probrečel tolik nocí… tak moc trpěl a on se tady najednou zjevil… raději se neměl vracet…
autor:
B-kay
krása
ah jo :'(
ježišmarjaaa 🙁 to je smutnéé x( fakt bulím jak želvaaa 🙁
Sakra…..zrovna dneska mám fakt náladu uplně na nic a teď ještě tohle….to mě totálně dorazilo:'( Ale je to krásný, fakt moc…..bude to nádherná povídka, ostatně jako všechny od tebe 🙂
krááásný X) chudák Billí :'( a Tomí taky :'( je mi jich líto ale to bude určitě dobrýýý X)