PUZZLE aneb Kdo si hraje, zlobí dvakrát tolik 24.

autor: ZoE
betaread: Janule

(Jsi-li TWINCESTNÍ fans z ČR, potom se tahle povídka týká i TEBE, jsi její součástí :DD

Takhle jsem si první společné probuzení s mou láskou nepředstavoval.
„Bille, myslíš, že máme šanci dožít se společně prvního výročí?“ zeptám se ho s nešťastným výrazem v obličeji, když se vrátím z koupelny, kterou jsem snad kromě wc mísy dal opět do pořádku.
„Tomi, s tebou přežiju všechno!“ nadšeně píská Bill a vrhne se mi kolem krku. No, ty asi jo, když nemusíš uklízet tu hovnozkázu, tiše si pomyslim a věnuji mu dlouhý polibek na čelo.

* ° * ° *

Naše první společná noc je za námi. A vlastně i první společný den. Páni, tolik vzrušení a neuvěřitelných zážitků během dvacetičtyř hodin!! Snad jsme tím vyčerpali už všechny nehody a náhody.

Co si tak pamatuju, se mi zatím stal jen jeden trapas, když jsem chodil s Juditou. Na oslavě narozenin mě nachytala, jak si to rozdávám nejen s její ségrou, ale i její nejlepší kamarádkou. Ani jsem nevěděl co říci… jen jsem se na ni podíval, párkrát ještě přirazil do její skoro nepohyblivé sestry, přece těsně před vyvrcholením nepřestanu, že… která si zřejmě myslela, že dělat ze sebe nepohyblivý kus nábytku je pro mě ten největší rajc, hm, mi to přišlo, jako bych šukal pařez, hlavu v probíhajícím orgasmu zvrátil do zadu, nutně hlasitě vydechl, natáhl si kalhoty, cynicky ještě dodal: „vše nejlepší“, a s hromadou nadávek za mými zády odešel. To bylo naposled, co jsem Juditu viděl. A samozřejmě i hodně zřetelně slyšel.

A teď Bill. Nikdy jsem se žádné holky neptal, jestli se mnou bude chodit. Přijde mi to uhozené. Buď to plynule vyplyne ze situace a baba se mnou být chce nebo chce. Jsem prostě kus. Zatím žádná neodolala. A unavovat se otázkou: „Chceš se mnou chodit?“ to snad nepoužívá nikdo, komu mozek funguje alespoň ze čtyřiceti procent.
Ovšem v Billově případě je to něco zcela jiného. Bill je Bill.
Můj bráška, pro kterého běžná pravidla neplatí.
Od okamžiku, kdy jsme přišli o rodiče, jsem se na něj sakra upnul. Až dnes mi vlastně došlo, že si neumím vůbec představit, že by si našel holku, snažil se ji nemotorně osahávat, určitě by se mu podařilo při jeho zručnosti jí vypíchnout nejméně jedno oko, neúspěšně na ni praktikovat své zvrhlé trenérské pokusy s čímkoliv, co mu přišlo pod ruku a… a dál tuhle teorii už nerozvíjím, protože začínám šíleně žárlit. Já jsem si vlastně vychoval bratra sám pro sebe. Uvědomil jsem si to zhruba něco málo před dvacetičtyřma hodinama, kdy jsem udělal krok zpět a zahleděl se na Billův výraz na podlaze, na několika dílech puzzle skládačky. Na ten okamžik nezapomenu. Vyděsilo mě to! Nemohl jsem popadnout dech, když jsem v mozku uslyšel, jak nepatrná kolečka mého „Orloje“ začala konečně zapadat na svá místa a mně se po těle rozhostil pocit neskutečné radosti a štěstí.
Bill patří ke mně. Proto jsem mu nedokázal nikdy za nic pořádně nadat, proto jsem mu povolil snad sebevětší kravinu, o kterou si řekl. Já jsem ho miloval… miloval… mi – lo – val!! Jak najednou ta slova zní krásně, přirozeně, jasně a výstižně. Miloval jsem ho už dlouho předtím, než jste nám poslali tu krabici s nápisem, podle Billa: „wéé… céé“. Ale díky vám tenhle cit vyplul na povrch a já jsem jej až teď dokázal pojmenovat. Ano, díky vám.
Miluji… svého… bratra! Miluji Billa! Miluji jeho křehkou duši, jeho dětinskost, laskavost, zapálení pro cokoliv… miluji, když mi odfrkává, miluji, když si neví rady, miluji, když plácá nožičkama o sebe, miluji jeho černo-růžovou suký, kterou budu muset nejméně dvakrát vyprat, páč zůstala ležet v koupelně na zemi, když ji pak Pes celou to… no… nechutně zadělal. Miluji Billa, protože Bill miluje mne. Všechny ty nesmysly dělá hlavně kvůli mně, abych byl šťastný. A já jsem šťastný, když vidím Billa, jak „dělá ty nesmysly“, protože on je štěstím bez sebe, když něco takového vymyslí a pak to má povolené realizovat. Ano… zapadáme do sebe jako dva dokonalé díly puzzle. I když tam jsme do sebe zapadli i jinak. A mám pocit, že nepotrvá dlouho a zapadneme tak do sebe i v reálu. Jen na něj musím opatrně. Vím, že má různé závislosti a nenasytně vystrkuje drápky, ale až přijde na věc, nechci jej vyděsit nebo o něj přijít. To byste mě pak museli rovnou pohřbít, nejlépe do puzzle hrobu.
Ale teď, než se Bill vyšlechtí v koupelně, rychle skočím do města a koupím mu malý dáreček. Ale než stačím vypadnou, ozve se z koupelny…
„Tomííí… cu pusů!“ Billův roztomilý hlásek. Usměji se na puzzle a vyběhnu do patra a rovnou vtrhnu do koupelny. Ne, on je prostě dokonale nenormální. Myslím, že si to vůbec neuvědomuje. On se prostě neobleče. Lítá tady nahý už od toho incidentu s jeho záletným zvonem a vůbec mu nevadí, že pohled na jeho tělíčko, do kterého bych si tak rád chroupnul, jako do křehkého listu salátu, mě přivádí k šílenství. Stojí u umyvadla, s kartáčkem v ruce, sem tam mkrne do špíglu sem tam na mě… Zezadu k němu přiskočím, pevně jej obejmu kolem pasu, náruživě se mu přisaji na krk a na chvíli vypnu. Jen si vychutnávám chuť jeho heboučké kůže, kterou opatrně drtím svými zoubky. A Bill se tiše chichotá. Nechci mu ublížit… nechci mu ublížit… nechci mu ublížit… prudce se od něj odtrhnu a zakřičím na celé kolo, abych uvolnil to napětí ve slabinách. Ani nesleduji Billovu vyděšenou reakci a vyběhnu z koupelny… dolů po schodech a rychle do města. Čím dřív budu zpět, tím dřív ho budu mít v náručí. Celého. Se vším… všudy.

autor: ZoE

Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0

19 thoughts on “PUZZLE aneb Kdo si hraje, zlobí dvakrát tolik 24.”

vážně už se vším všudy?

19 thoughts on “PUZZLE aneb Kdo si hraje, zlobí dvakrát tolik 24.”

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář