Forgot-me-not

autor: Eleanot
betaread: Janule

Chladný vítr si pohrával s větvemi stromů, ohýbal je, čechral jejich listí, užíval si poslední chvilky, kdy mu bylo dovoleno vát. Tak brzo už měl přijít mrazivý chlad, aby se snášel nad celým městem a vše ukryl pod bílou načechranou peřinku.
Bill se rozhlédl po pokoji, měl zabaleno. Jen ještě zkontrolovat, jestli má všechno. Otevřel svou koženou kabelu, kterou měl ledabyle pohozenou na posteli a prohrábl obsah. Mobil, peněženka, klíče, iPod. Zahlédl tam tužku na oči, korektor a balzám na rty, balíček kapesníčků a diář. Jo, vypadalo to, že má všechno. Povzdychl si a podíval se na druhou stranu postele, pousmál se. ‚Měl bych ho vzbudit,‘ napadlo ho. Co nejopatrněji se vyhoupl na postel a přelezl k druhému okraji. Sklonil se nad blonďatou hlavou a jemně ji políbil na nos.
„Vstávej, ospalče,“ zašeptal něžně. Bylo mu krásně, nechtěl mluvit hlasitě.
„Mmmm,“ bylo jediné, co zaznělo napůl zpod polštáře. Bill se tiše zasmál a lehl si na bok, dlaní chlapce pohladil po nahé hrudi. Všiml si, že tam tkví slabé červenofialové fleky, sám pro sebe se usmál. Vždycky byl majetnický.
„Víš stejně dobře jako já, že z té postele vylézt musíš. Vážně, už je nejvyšší čas. Andy, notak, David zase bude vyšilovat…,“ zakňoural Bill. Tohle byla jeho nejlepší přemlouvací taktika.
Andreas se ztěžka nadzvedl na loktech a párkrát zamrkal. Ranní vstávání nebylo jeho nejsilnější stránkou. „David to pochopí, Bille. Dej mi ještě chvilku, prosím… Víš, jak mě všechno bolí?“
Bill se usmál, malinko zavrtěl hlavou. „Když jsi se mi konečně vzbudil, nenechám tě zase jen tak spát. Máme zhruba 20 minut, než budeme muset jít na snídani a já mám docela chuť někoho masírovat. Neměl bys zájem?“ Bill povytáhl obočí, na tváři mu hrál pobavený úsměv. Se svým přítelem to uměl výborně, to věděl moc dobře.

***

Bill se pomalu pohupoval do rytmu písničky, téměř usínal. Cítil jen, jak jej Andreas pevně drží za boky a jak nádherně voní. Billovi připomínal nějakou květinu, jen si nemohl vzpomenout jakou.

Doleva, doprava, doleva… Bill zavřel oči. Doleva, doprava… Cítil, jak ho Andreas jemně zvedl a v náručí ho někam nese. Poslední, co Bill zaznamenal těsně předtím, než upadl do hlubokého spánku, byla ta měkká teplá postel, tichá pomalá písnička a ta krásná vůně, která ho jemně šimrala v nosíku. A pak už jen spal.

***

Tom si pobrukoval nějakou melodii a jen v ručníku kolem pasu ležel na posteli a četl svou oblíbenou knihu. Odmala, kdy se k ní dostal poprvé, ji přečetl snad tisíckrát a nikdy ho neomrzela. Byla součástí jeho dětství, jeho samotného. Patřila k němu stejně jako kytara, trsátko a jeho dvojče.
Tom zaslechl tiché klepání na dveře a vzhlédl. Bylo docela brzo, Saki pro něj určitě ještě nešel a byl si jistý, že i ostatní ze skupiny si ještě užívají tvrdého spánku. S láskou knihu položil na noční stolek a sklouzl z postele. Přešel po pokoji a vesele se usmál, když otevřel dveře a zahlédl blonďatou čupřinu. Ustoupil, Andreas vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Tom kamaráda objal a zašklebil se. Další člověk, který byl vyšší než on.
„Billa jsi ještě nepřerostl?“ zeptal se se smíchem, Andy zavrtěl hlavou.
„Tu žirafu? Ani náhodou. A rozhodně o to ani nestojím. Zato ty nám nějak rosteš do země,“ jemně kamaráda dloubl do žeber. Tom ho pleskl přes ruku a usmál se.
„A co se děje, že jsi za mnou taky jednou zašel? Od té doby, co jste vy dvě hrdličky spolu, tak zapomínáš, že jsi i můj nejlepší kamarád.“
Andy se malinko začervenal, moc dobře to věděl. „Promiň, Tomi, ale když…“
Tom ho rukou odbyl, znovu se usmál. Dneska ráno jen zářil. „Já vím, chápu tě. A jsem za vás za oba strašně rád, moc vám to přeju. Teda, pokud ti můj mladší bráška nezpůsobí mrtvici, někdy je totiž vážně na zabití.“
Andreas se pousmál, tohle už sám poznal. Tom mu naznačil, že je hned zpátky a šel se do koupelny převléknout. Andy se posadil na postel a čekal. Vlastně si nebyl jistý, o čem chtěl s Tomem mluvit, prostě se znovu ráno vzbudil s tou vlezlou myšlenkou, která ho už týdny užírala, a první člověk, který ho napadl, byl Tom, jen on mu může pomoci. Ale s čím? Andreas ani ten „problém“ nemohl přesně definovat. Cítil jen dlouhodobý strach.
„Tak co se děje?“ Tom se vrátil v triku a tmavých jeanách a posadil se vedle Andrease. „Udělal nebo řekl něco, co neměl?“ Andy si připadal jako idiot. Sklonil hlavu a špičkou tenisky si hrál s kobercem. Přemýšlel, jak utvořit tu otázku, aby nevyzněla špatně. Po chvíli konečně zvedl pohled a smutně na kamaráda koukal. „Tome, ty ho znáš líp, než já – viď, že nemá nikoho dalšího?“

***

Horké kapky stékaly Billovi po hladké kůži, chladily jeho rozpálené tělo, hladily všechna zákoutí jeho pokožky. Bill potřeboval horkou sprchu, i když celou dobu přemýšlel, kam Andy zmizel. Trochu ho vylekalo, když se probudil v prázdné posteli, ale neměl čas, aby se vydal svého přítele hledat. Rychle se musel umýt a obléct, aby vůbec stihl snídani. Musel tam, nesnášel Davidovy „nenápadné“ přednášky na téma anorexie a bulimie. Vypnul sprchu a vylezl ven. Během pár minut už suchý a oblečený zamykal dveře hotelového pokoje.
„Ahoj, zlato,“ zaslechl za sebou. Otočil se a povytáhl obočí. „Zlato? Oslovuješ kus kovu nebo mě?“ Andreas se usmál a objal svého přítele kolem pasu. „Hádej, zlato.“

***

Bill stál u okna ve svém hotelovém pokoji, pozoroval dění venku, atmosféru přicházející zimy.
Padal sníh.
Andreas k němu tiše zezadu přistoupil, obtočil kolem něj své ruce. Hlavu si opřel na Billovo rameno, přivřel oči. „Co děláš?“ zašeptal. Bill se zády opřel o blonďákovo tělo, zhluboka se nadechl, víčka stiskl k sobě.
„Je tak nádherný, tak nevinně bílý. Tak znenadání přišel a brzo pod ním nebude nic vidět, všechno se ztratí! Jen pod jeho krásou. A až bude chtít, vypaří se stejně rychle, jako se objevil.“
Andreas kývl, věděl, že tohle Billovi imponuje. Jediné dvě ženy, kterých si kdy tento černovlasý chlapec kdy cenil, byly jeho matka a Matka Země. Ostatními opovrhoval.
„Pojď do postele, Bille. Ráno na městě sněhová pokrývka buď stále bude ležet nebo po ní zůstane jen chlad, ráno je prozatím tajemství. Ale kvůli tobě se sníh vždy vrátí, aby v tvých očích vzbuzoval dojmy zázraku. Tak ho nech malovat bělobou a pojď spát.“ Bill tiše přitakal.

***

„Takže to je pro dnešek vše. Všichni víte, jaký chaos to zas zítra bude, tak radši brzo na kutě, ano? Nechci, aby se nikdo dneska večer někde toulal, všichni budete u sebe. Saki pro vás ráno přijde v 8, chci, abyste všichni už byli připravení. Tak, to je už fakt všechno. Dobrou, kluci, hezky se vyspěte,“ s těmito slovy David opustil hotelovou konferenční místnost. Georg se taky zvedl k odchodu, rozloučil se a zmizel, následován Gustavem. Bill bratra jemně zarazil, když se zvedal.
„Počkej, prosím, ještě chvilku. Chci si promluvit.“
Tom znovu dosedl na židli, usmál se. „Ano? Tak povídej, poslouchám tě.“
Bill se nadechl, v rukou si hrál s lemem Tomova trika. Rád mu byl tak blízko… „Jde o Andyho,“ povzdychl si, Tom se překvapeně podíval.
„Je něco špatně? Pohádali jste se?“ Mladší z dvojčat kvapně zavrtěl hlavou, o tohle nešlo.
„Ne, to ne, rozumíme si spolu výborně. Jen… Nepřijde ti poslední dny trochu smutný? Někdy kouká do prázdna a já mám pocit, že je nešťastný. Nechci, aby se trápil! A prostě se bojím, že je to kvůli mně, že ho nedokážu udělat šťastného, že… Že dělám něco špatně.“
Tom mlčky chytil Billovy ruce do svých, jemně se na něj usmál. „Hlupáčku můj. Andreas tě miluje, cenní si na tebe každé potrhlé šílenosti, jsi celý jeho svět. Vždycky to tak bylo. Někdy jsem trochu žárlil, že jste k sobě měli tak blízko, víc, než se mnou. Ale už chápu, že je to kvůli tomu, že prostě patříte k sobě. Jste jako jin-jang, tolik odlišní a podobní zároveň. Jako my dva,“ znovu se usmál, Bill zamrkal. Na řasách mu tkvěla velká křišťálová slza.
„Takže ti neříkal nic o tom, že-?“
„Jsi vážně tak natvrdlý nebo nechápeš jen význam ‚miluje tě‘? A měl bys za ním jít na pokoj, je tam sám a zítra odjíždí. Neuvidíš ho pěkně dlouho, měl bys teď být s ním.“
Bill kývl hlavou a pomalu vstal. Vyšel ke dveřím a otočil se. „Dobrou, Tomi. A děkuju. Vím, že někdy jsem na zabití.“ Otočil se a odešel. Rychle se vydal k výtahům, Tom měl pravdu. Teď měl být s Andym.

Andreas stál u okna, čelo si chladil o studené sklo. Řasami se pokoušel zadržet slzy, které mu drze stékaly po porcelánové pleti a mizely v konturách jeho rtů nebo se vpíjely do jeho trika. Nechtěl plakat, nevěděl proč brečí! Doléhala na něj deprese a nostalgie, samota a tma vše jen umocňovala. Cítil se tolik opuštěný, ve svém srdci měl jen pár pavučin a prach a… Billa. Ten, který na něj tak často zapomínal a ani nevěděl, jestli je s ním jen z přátelství nebo lásky.
Prsty přejel po chladném skle, z druhé strany se na něm usazovaly nadýchané vločky, zase sněžilo. Bill bude šťastný, miluje sníh. Andreas chtěl být sníh.

Dveře se potichu otevřely, Bill vycítil zvláštní atmosféru. Zavřel, nerozsvěcel a pomalu šel k tomu hubenému tělu, které chtělo proklouznout mezi oknem a zdí a navěky zmizet do nočního ticha. „Miláčku, co to vyvádíš?“ opatrně mu položil ruku na rameno, starostlivě na něj koukal. Jeho slzy mu trhaly srdce.
„J-já? Jen tu tak stojím a přemýšlím a… Sněží.“
Bill zakýval hlavou. „Ano, sněží,“ zašeptal. Andy se mu stulil do náručí a chvěl se. Nechal se hladit a pusinkovat do vlasů. Bill čekal, pokud Andreas sám nezačne.
„Vlastně, já… Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Totiž,“ blonďák nevěděl kde začít, „zítra, až odjedu a vy znovu vyrazíte po koncertech a akcích a všem možným, tak… Nezapomeneš na mě?“ Uvědomil si jak dětsky a uboze to vyznělo. Ale on se prostě jen bál!
Bill se láskyplně usmál, dával si záležet, aby jednou působil on jako silnější, opora pro toho druhého. „O čem to mluvíš, hlupáčku? Zapomenout na tebe? Proč, prosím tě?“
Andreas se znovu naplno rozplakal, popotahoval a škytal. Bill si pomyslel, že nikdy nebyl roztomilejší.
„Protože… Potkáš tolik l-lidí, kluků i h-holek a já budu d-doma, daleko od tebe a… Všichni budou k-krásní, protože ty žiješ v k-krásném světě a já jsem jen p-prostě…“ „Andreas,“ doplnil Bill. Tohle celé ho docela mátlo.
Andy kývl hlavou, cítil se tak ztracený. „Všichni budou j-jako ty, krásní, slavní, b-bohatí a já se bojím, ž-že tě tak okouzlí a já pro tebe nebudu už n-nic znamenat.“ Bill si ho přitáhl blíž k sobě, hladil ho ve vlasech. Teď on musel slibovat a chránit. „Nikdy, lásko, nikdy bych na tebe nezapomněl. Ať si jsou úžasní jak chtějí, jen ty jsi pro mě dokonalý! Oni mi můžou dát jen peníze a povrchní úsměvy, ty mi dáváš své srdce. A to je pro mě mnohem důležitější! Andreasi, musíš mi důvěřovat, znáš mě už dost dlouho na to, abys věděl, jak si lásky cením. A tebe miluju, z celého svého srdce.“ Blonďák překvapeně zamrkal, jemný mráz mu běhal po zádech. Znělo to moc působivě.
Místo odpovědi rozechvěle ukázal na křišťálovou mističku na stole, ve které byly drobné kvítky nebeské barvy. „Forget-me-not,“ zašeptal. Bill se zeširoka usmál, daroval svému příteli sladký polibek. „Never.“
A místností se mísily vůně pomněnky a čerstvé lásky…

Autor: Eleanot