Polib mě, prosím 2.

autor: Rachel
betaread: Janule

„Dobrý den,“ vysoukal ze sebe chlapec, který vypadal, že vyšel spíš z nějakého hip hopového klubu, než z agentury, která dělala koupelny. Vlasy měl spletené do dredů, které stahovala tlustá hnědá gumička. Na hlavě měl černou čelenku a na ní bílou kšiltovku, ladící s tričkem, které mu sahalo až po kolena XXL džínů. Ruce měl ležérně zasunuty v kapsách a na rameni velkou tašku, jako kdyby se měl někam stěhovat na rok. Jeho oči měly barvu lískooříškové náplně a rty byly krásně vykrojené. Piercing v pravém koutku jim přidával ještě více na plnosti.
„Dobrý den, vy budete nejspíš z agentury na koupelny, nemám pravdu?“ zeptala se Simone a mile se na neznámého usmála. V první moment si oddychla, že tu Bill nebude muset trávit tři týdny ve společnosti nějakého starého bručouna, ale mladého a příjemného kluka. Ano, ten pracovník Simone přišel na první pohled milý.
„Ano, to jsem já, jmenuju se Tom, těší mě,“ usmál se Tom a podával Simone ruku.
„Mě také těší, jsem Simone Trümperová a tohle je můj syn Bill,“ Simone mrkla na Billa, aby si s Tomem alespoň potřásl rukou. Ten však stál neschopen slova. Stejně tak jako jeho matka si myslel, že jim pošlou oslizlého chlápka, ale ani v nejmenším neočekával někoho takového, jako byl Tom.
‚Určitě nebude starší než já‘, blesklo Billovi hlavou. Proto natáhl svou hubenou ručku k Tomovi a zadíval se mu do očí. Tom si jej také se zájmem prohlížel. Ještě nikdy neviděl tak zvláštního kluka.
„Tom,“ vyletělo z něj, když se jejich pravačky setkaly. Ti dva by na sebe civěli celou věčnost, kdyby je nepřerušil Simonin hlas: „Tak pojďte dál, Tome, smím vám tykat?“

„Ano, jistě,“ Tom ji obdařil úsměvem a spolu s Billem ji následoval do kuchyně.
„Dáš si kávu,Tome?“ zeptala se Simone poté, co se Bill s Tomem posadili u kuchyňského stolu pro čtyři.
„Hmmm, to nezní špatně,“ odvětil Tom, zatímco jeho očka rejdila po kuchyni, která byla spojena s obývákem.
Po pěti minutách už s nimi seděla i Simone a u šálku kávy konzultovala s Tomem opravu koupelny.
„Paní Trümperová, chtěl bych se vás na něco zeptat. Spíš bych vás chtěl poprosit, jestli bych ten měsíc nemohl bydlet u vás. Nemám vlastní auto, musel bych denně jezdit 15 kilometrů a ještě nemám tolik peněz, abych mohl denně dojíždět autobusem. Samozřejmě mi šéf strhne z platu, co jsem u vás snědl, vypil a celkově spotřeboval,“ zadíval se na ni Tom prosebným pohledem. Simone se na tváři rozlil úsměv. Lépe by to už snad ani nešlo. Ten Tom vypadá rozumně, je v Billově věku, a když tu bude bydlet s Billem, alespoň se nemusí strachovat, že jí vybouchne dům.
„Ale to není žádný problém, jestli chceš, můžeš u nás bydlet. Zítra ráno odjíždím pracovně na tři týdny do Rakouska. Bill tu bude po celou dobu sám, když tu budeš ty, věřím, že se mu nemůže nic stát.“
„Mami, nejsem přeci malej,“ ozval se Bill, který byl až do té doby zticha.
„Opravdu bych mohl?“ Tom nevěřícně vykulil oči.
„V tom přeci není žádný problém, navíc Bill bude rád, nebude tu sám a určitě si budete rozumět. Kolik je ti let?“ vychrlila ze sebe Simone.
„Osmnáct a půl, v agentuře teprve začínám.“
„Billovi je také osmnáct,“ šťastně se usmála Simone. Čím více s Tomem mluvila, tím víc v něj vkládala důvěru, že tu Billa ohlídá.
Bill celou dobu mlčky seděl a Toma si prohlížel. Tom se na něj párkrát usmál, ale Bill mu úsměv nedokázal opětovat. Vždycky se bál cizích lidí, a i když byl Tom milý, nedokázal s ním navázat řeč. Tom si zakřiknutého Billa všimnul, a zatímco jeho matka vykládala jednu historku za druhou, podíval se do Billova obličeje. Bill mu přišel tak zvláštní. Nebyl jako obyčejní kluci, co potkával na ulici. Byl prostě jiný. Ale velmi hezký.
Bill zachytil Tomův pohled a sklopil oči.
„Tak, Bill ti teď ukáže dům a taky kde budeš spát. Bille, doufám, že v tom pokoji pro hosty není čurbes,“ matka se na Billa otočila s nadějí v očích.
„Ne, je tam pořádek. Tak pojď,“ vyzval Toma a společně tiše stoupali do dřevěných schodů nahoru.
„Takže tady budeš spát, je tu postel, do skříně si dej oblečení a celkově se tu zabydli. Teď jdu dolů, až budeš mít vybaleno, ukážeme ti s mámou koupelnu.“ Bill se už už chystal odejít, ale něčí ruka ho zadržela. Tom se mu díval do očí.
„Bille, já tě nebudu hlídat, ani kontrolovat, až tu budeme sami. Chci, aby se z nás stali přátelé. Nemusíš se mě bát.“ Tom jako kdyby prosil o důvěru. Bill přikývnul, vytrhl se mu a běžel dolů za matkou.
„Myslím, že je dobrý, určitě si budete rozumět. Bille, prosím,“ matka se na něj zadívala a pohladila ho po tváři.
„To zvládneme, neboj. Nevadilo by ti, kdybych už šel spát? Jsem nějak unavený,“ škemral Bill. Simone ho tedy propustila a sama šla za Tomem, který se v pokoji vybaloval. Zaťukala na dveře a na výzvu, že smí vstoupit, je otevřela. Tom ještě seděl na posteli a dával si mobil na noční stolek u postele.
„Tome, víš, Bill je takový… jak bych to… prostě má strach z cizích lidí, víš. Musíš jít na něj pomalu. Já věřím, že to tady překonáte,“ vydechla Simone a sklíčeně si sedla na postel vedle Toma. Tom ji objal kolem ramen.
„Já ho ohlídám, nemusíte se vůbec bát. Určitě je to prima kluk. A vůbec, pojďte mi ukázat tu koupelnu, hned zítra se dám do práce.“
Oba tedy vstali, Simone Tomovi ukázala koupelnu a celý dům a potom šli oba spát. Tom ale usnout nemohl. Neustále musel myslet na Billa. Co však nevěděl bylo, že za pouhou stěnou je někdo, kdo na Tomovu osobu také myslí.

autor: Rachel