autor: Helushka
Flashback
„Děkuju ti, Maxi, za všechno. Jsi ten nejlaskavější člověk, jakého znám,“ říkal právě černovlasý chlapec, když on a jeho milenec vcházeli na příjezdovou cestu. „Nikdo druhý by tohle pro mě neudělal. Mám tě hrozně rád.“
„Přál bych si, aby ti to vyšlo, Billy,“ povzdechl si Max. Se smutným úsměvem pohladil Billa po tváři. Zastavili se.
„Myslíš, že je to nemožné?“
Chlapec sklonil hlavu, neodpověděl.
„Je to tak, myslíš si to, že ano?“
„Nejde o to, co si myslím…jen…chceš mu to říct?“
Bill si povzdechl. „Já nevím…ne, asi ne… nemůžu mu to povědět, nejde to.“
„Chápu,“ přikývl Max, „je ale důležité, abys byl opatrný. Nechci, aby tě to ranilo, ale jeho chování nemusí nic znamenat…“
„Dívá se?“
Maxwell nenápadně pohnul hlavou a zahleděl se do okna prvního patra. Za závěsem se rýsoval temný stín.
„Ano.“
„Já vím, že jsem asi hloupý, ale když já tak strašně moc chci, aby to byla pravda.“ Bill sklopil pohled a svěsil ramena. Vypadal tak zkroušeně. „Napadlo mě, že bych se ho na to všechno opatrně zeptal… On je… Je poslední dobou tak divný… a… a pokaždé nás pozoruje…Maxi, řekni, proč by jinak…já nevím…já už nic nevím…“ chrlil ze sebe Bill a najednou zrychleně dýchal. Tolik ho to rozrušilo.
„Klid, já ti rozumím. Jen chci, abys pochopil, že to není důkaz. Vím, že ho miluješ a přeješ si, aby i on tebe, ale může mít třeba jen výčitky, jak se k tobě zachoval. Má tě rád a chce vědět, co děláš, s kým se stýkáš… pochop.“
Max měl pravdu. Všechno si to vysnil, jenom si to představoval. A návrat do reality byl o to bolestnější. Nemohl na ničem zakládat, nic to neznamenalo.
„Stejně jsem ti vděčný, že jsi to pro mě udělal. Nikdo jiný na tvém místě by nešel a nepomáhal mi v tak bláhovém… Prostě… děkuju. Děkuju, že jsi se mnou byl, že jsi sem se mnou chodil… děkuju za všechno.“
Maxwell vzal jeho hlavu do dlaní. Dvěma prsty jej chytil za bradu a natočil si ji tak, aby mu viděl do očí. „Nikdo jiný tě nemiluje tak jako já.“
„Polib mě.“
Max nedokázal odporovat. Musí to udělat, chce to udělat. Naposledy.
Přitáhl si jej blíž a jemně se dotkl rty těch jeho. Okamžitě ucítil vstřícný pohyb a dychtivě vplul jazykem do tepla Billových sladkých úst. Rukou putoval po jeho zádech, až dolů, k sexy zadečku v obtažených džínsech. Stiskl jej. Silně a pevně… tak, aby to hnědé oči skryté za záclonou dobře zaznamenaly.
Líbal ho jako o život, bylo to naposledy, co se ho směl takto dotýkat, a on si tento okamžik chtěl pamatovat do konce života.
Vsunul druhou ruku do záplavy hedvábně jemných vlasů a snad všemi smysly vnímal jejich vůni. Trochu za ně zatáhl, aby se Billova hlava dostala do záklonu, a on tak mohl svým jazykem proniknout ještě hlouběji do jeho široce rozevřených rtů. Chtěl si tu chuť vtisknout do vzpomínek navždy.
Cítil, jak Bill zavzdychal do jejich polibku, a oddálil se od něho.
„Děje se něco?“
„Mám tě tak rád, prosím neodcházej!“
Maxwell provinile zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Nedokázal bych se na tebe jen dívat a nesmět se tě dotknout, bude to tak lepší pro nás oba.“
Bill obtočil své ruce kolem jeho krku ještě silněji. „Jak mám bez tebe žít? Nechceš si to ještě rozmyslet? Udělám cokoli,“ zašeptal mu naléhavě do ucha. Najednou si nedokázal představit, že se ho vzdá. Že mu odjede někam daleko do ciziny a on už ho nikdy neuvidí.
„Máš Toma, buď šťastný. To je všechno, co chci, abys udělal. Sbohem, Bille.“
Bill dojatě zamrkal. Opřel se čelem proti tomu Maxovu a věnoval mu něžný polibek na nos. „Nikdy na tebe nezapomenu, Maxwelle, nikdy!“
Konec flashbacku
„Děkuju, Tome. Jsem rád, že jsi mi to řekl,“ našel Bill konečně ztracená slova.
„Neděkuj, to já bych měl děkovat tobě,“ opáčil Tom, „neměl jsem právo říkat takové věci, nechtěl jsem… prostě… potřeboval jsem čas, abych si to srovnal v hlavě.“
„Jasně, chápu to.“
Chvíli bylo ticho. Seděli vedle sebe, každý zabrán do svých vlastních myšlenek, snažíc se uspořádat si v hlavě, co si právě řekli. Nakonec se slova ujal Tom.
„Byl to on, viď?“
Bill jen nechápavě zvedl obočí, nedocházela mu souvislost.
„Myslím… to on byl ten kluk, do kterého ses zamiloval, že jo? Díky němu jsi přišel na to, že jsi… no, vždyť víš…“
Bill překvapeně zamrkal, nevěděl, co by na to řekl. Vždycky měl rád upřímnost, nechtělo se mu lhát. Na druhou stranu nemohl vychrlit něco ve smyslu: ´Kdepak, Tome, to do tebe jsem se zbláznil, tebe miluju, víš?´ Znělo to tak hloupě.
„Jak jsi to poznal?“ zeptal se opatrně. Nevyvrátil to, ani nepotvrdil. Prostě ho v tom nechal a doufal, že nebude muset přímo odpovědět.
„Tvoje oči. Vždycky se tak rozzáří, když ho vidíš…“ ´a naopak pohasnou, když spatříš mě…´ dodal si smutně v duchu.
Bill mírně zčervenal. Snažil se nedat najevo, jak moc ho to rozhodilo.
Plamínky jeho očí se rozhořely, když měl strávit čas s Maxwellem. Mohl všechno hodit za hlavu. Odhodit masku a pod zavřenými víčky si představovat, že ruce mapující jeho tělo, patří Tomovi. Naopak, když byl vytržen ze světa snů a postaven zpět do reality, kde Tom zůstával jen pouhým bratrem, životodárný oheň v jeho pohledu zhasl a on si bolestně uvědomoval, že ty pošetilé představy se nikdy nemůžou stát skutečností.
„Jak jsi to poznal?“ špitl Tom najednou do ticha stejnou otázku, jakou před chvílí Bill.
„Co jak jsem poznal?“
„Že jsi… no… gay. Jak jsi věděl, že on je něco jiného než jen kamarád?“
„Prostě… jsem ho začal vidět jinak než ostatní,“ přiznal Bill. Nemluvil však o Maxovi. „Stačil jediný pohled, dotek… když byl se mnou, zapomínal jsem na svět kolem.“
Tom napjatě poslouchal. Tak moc ho bolela bratrova slova, tak nepředstavitelně toužil, aby takhle mluvil o něm samém, ne o jiném… Ale přesto se musel z nějakého zvráceně sebetrýznitelského důvodu ptát dál.
„Proč jsi si byl tak jistý, že on není jen… prostě omyl, výjimka? Jak jsi věděl, že jsi určitě… „
„Na kluky? Nevěděl…“
„Ale řekl jsi mi… tenkrát v noci jsi mi tohle pověděl…“
„Je hodně věcí, co jsem řekl…“ přikývl Bill, „…a hodně, co ne… Měli bychom toho raději nechat, Tome.“
„Vadí ti, že se na to ptám?“
„Ne… jen nechápu, proč se o to najednou tak zajímáš…“
„Protože…“ Tom se zadíval Billovi hluboko do temně hnědých očí a zhluboka se nadechl. Teď nebo nikdy! „Myslím… domnívám se, že jsem asi taky gay.“
***
Bill ležel na pohovce v obývacím pokoji a nepřítomně zíral na stíny, míhající se po stropě. Snažil se zaměstnat studováním jejich tvarů, hledal v nich skryté podoby zvířat tak, jak to dělal, když byl ještě malý chlapec. Ale nešlo to. Jen tupě zíral nahoru a celou jeho mysl vyplňoval Tom… A to, co mu řekl… A to, jak se on zachoval…
Nejraději by zabořil hlavu do polštáře a už nikdy se na něj nepodíval. Jak jen mu mohl tak strašně ublížit? Jak k němu dokázal být tolik krutý, když on sám byl úplně stejný? Nebo možná ještě horší, protože kluk, ke kterému cítil lásku, byl jeho vlastní bratr. Bylo to snad právě proto? Byl to osten žárlivosti, který se bolestivě zabodl, když se Tom plaše přiznal, že má možná také někoho rád… a není to právě Bill?
Důrazně setřel osamělou slzu. Měl vztek sám na sebe. Teď naprosto jasně chápal zděšení a zmatek, všechny pohnutky, které Tom musel cítit ten večer, když se mu Bill svěřil. Jistě mu nechtěl ublížit… Prostě se s tím jen nedokázal okamžitě vyrovnat, a proto reagoval takovým způsobem. Ale on na to měl právo, on ano!
Neustále si dokola přehrával obraz Tomových zklamaných očí, když se mlčky zvedl a prásknul za sebou dveřmi. Nechal ho tam samotného a v nejistotě. Zachoval se nejhůř, jak mohl.
***
Když o několik minut později bral nahoře za kliku u svého pokoje, byl si neotřesitelně jistý, že Tom tam stále je. Samozřejmě byl… Ležel na posteli, zády ke dveřím a nehýbal se. Bill se dokonce na chvíli vyděsil, jestli vůbec dýchá, ale potom zaznamenal skoro neznatelné pohyby hrudníku a uklidnil se.
„Jdi pryč, Bille, chci teď být sám.“
Bill se zarazil. Našlapoval, jak nejtišeji dovedl, ale bratr ho stejně vycítil.
„Tohle je ale můj pokoj,“ ohradil se.
„Fajn.“ Tom se posadil a stále zády k Billovi zamumlal: „Tak půjdu já.“
„Počkej!“ Bill mrštně přelezl postel a chytil Toma za rameno. „Omlouvám se, ano? Ne – nechtěl jsem… jen… prostě mě to zaskočilo. Promiň mi to.“
Tom se na chvíli zastavil. Otočil se a hluboce se zadíval Billovi do očí. „Prominuto,“ řekl jen. „A teď už mě nech být.“
„Ale Tome!“ Bill nevěděl, co si ze zoufalství počít. Proklínal své zbrklé jednání, svou horkou hlavu. Nenáviděl se za jedovatá slova pronesená jen z čiré bezmocnosti. Chtěl, aby mu doopravdy odpustil. Toužil, aby uvěřil.
„Co ještě chceš? Dát mi požehnání nebo rady zkušenějšího? Ale prosím tě…“
Ten tón Billa zraňoval. Ale mohl si za to sám, měl se ovládat. „Odpusť mi to, Tomi. Mám tě rád,“ zašeptal sotva slyšitelně. Zašilhal na pestrobarevný kobereček na podlaze, aby se nemusel dívat, jak jeho dvojče, jeho láska, jeho všechno zhrzeně odchází. Černá ofina mu neposedně spadala do očí.
Vzápětí ucítil něžný dotek na tváři. Bázlivě zvedl oči a zadíval se do laskavě hnědých duhovek. Opřel se do jeho dlaně a oddaně přivřel víčka. Chvíle, kdy se ho dotýkal, bývaly poslední dobou tak vzácné.
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ špital naléhavě, „prostě mě jen překvapilo, že… zrovna ty… Víš, nikdy bych to do tebe neřekl.“
„Proč ne?“ usmál se jemně Tom. Zloba a zklamání se pomalu rozpouštěla v Billových sladkých očích.
„Vždycky jsi… byl na dívky. Co jste se kvůli nim nadohadovali s Georgem, kolik průšvihů jsi měl…“
„Byli jsme mladí a chtěli jsme být zajímaví. Pověst dobyvatele lichotí každýmu klukovi… a ty zatraceně dobře víš, jak mě bavilo být v očích fanynek lepší než Georg. Všichni jsme ho pošťuchovali a on nad tím jen dobrácky mávnul svou basáckou tlapou. Jako nejstarší nás měl za nevybouřené puberťáky.“
Bill zvedl hlavu a nesouhlasně jí zavrtěl. „Co tím chceš říct? Že to byla jen hra? Vždyť jsi měl smluvené rande skoro každý večer. A ty tvoje historky, co jsi mi pak vyprávěl! Neříkej mi, že sis to všechno…“
Tom se potutelně zašklebil a Bill najednou pochopil. „Tome! Ty! Ty!“ kničel ublíženě. Tom jej pohotově chytl za zápěstí, aby mu zabránil tlouct pěstmi do jeho těla.
„Zkrátka jsem si to jen trochu přibarvoval, to je celý. Občas jsem se šel prostě jenom projít a tobě jsem nakukal, že jdu za nějakou žhavou kočkou. Nic jsem si nevymyslel, jenom jsem neměl tolik holek, kolik jsem tvrdil.“
Bill se vymanil z jeho sevření. „Takže to vlastně byla hra?“ Tom neodpověděl a Bill do ticha pronesl další otázku, která nevyhnutelně musela přijít: „A on? S ním je to jiné?“
Dredatý chlapec se svému bratrovi pevně zahleděl do očí, poté lehce přikývl. „Ano, Bille, je.“
Pro Billa to bylo jako rána palicí. Takže přece. Jeho Tom se mu někde zamiloval a on to nestačil uhlídat.
Snažil se nedat najevo krev bouřící se mu pod kůží. Rozjitřené emoce, které mu pomalu zatemňovaly rozum, když uviděl zasněný výraz v bratrových očích. Když uslyšel něžný tón, jakým to řekl.
„Řekneš mi, kdo to je?“ Zkoušel mluvit nenuceně přívětivým tónem, ale v duchu už plánoval, jak dotyčnému dojde osobně zakroutit krkem.
Tom se na něj smutně podíval. „To nemůžu.“
„Proč?“ reagoval okamžitě Bill. Uvědomil si, že jeho hlas zněl příliš úsečně a už mírněji dodal: „Mně to přece můžeš říct.“
Tom sklopil oči a nevydal ani hlásku.
„Nebo mi nevěříš?“
„Ne, v tom to není… jen…“
„Jen co, Tome?“
„Nechci ti ublížit.“
Bill ohromeně zamrkal a Tom si provinile přitiskl dlaň k ústům. Řekl víc, než měl.
„Proč by mi to mělo ublížit? Je to…“ Na chvíli se odmlčel a pak se slepou nadějí v hlase dodal: „Je to někdo, koho znám?“ Najednou si byl tak neotřesitelně jistý, že ještě není všechno ztraceno. Že možná…
Tom zavřel oči a v duchu se pohlavkoval za svou prostořekost. Co mu má teď proboha říct? Že ten, koho miluje, před ním sedí a v očekávání ho pozoruje? To přeci nejde. Horečnatě přemýšlel… A pak dostal spásný nápad. Jeho následky však netušil ani náznakem.
Zakýval hlavou na znamení souhlasu.
Billovi se zhoupl žaludek vzrušením. Rozechvěle vzal do ruky bratrovu dlaň a zadíval se mu do očí. Tolik doufal. „Už se nemusíš bát, prostě mi to pověz.“
Tom rozhodně vydechl a pořád dokola se ujišťoval, že to, co se chytá vyslovit, je správné. Bill ho bude nenávidět. Zároveň věděl, že pokud nechce udělat životní chybu, nemůže jinak. Stiskl jeho ruku a nevědomky zpečetil svůj osud.
„Je to… Maxwell.“
Ohromené ticho. Tlukot srdce. Zoufalství. Beznaděj. Zlomená láska. Nenávist.
„To není pravda!“ vykřikl Bill a rozhořčením se postavil. Jeho bratr přece nemůže… ne! Byl si tak jistý, doufal v to. A on řekne, že miluje jeho. Jeho! Bože, jak moc v tu chvíli Maxe nenáviděl.
„Lžeš mi, já to vím!“ namítl rozčileně, ale jeho hlas zněl tak bezmocně tiše. Zhroutil se mu svět. Bylo snad lepší nevědět a tajně doufat… než znát krutou pravdu.
„Omlouvám se, já jsem to nechtěl, prostě se to stalo. Nebudu se o nic snažit… Ale ty sám jsi to chtěl vědět.“
Bill se na něj podíval prázdným pohledem a najednou pochopil. To ne na něj, ale na Maxe se chodil Tom ty dlouhé hodiny dívat. Stál skrytý za záclonou a vychutnával si vzácné okamžiky, kdy jej může nerušeně pozorovat a snít si svůj malý sen. Bill ten pocit znal.
„Slibuju ti, že vám nebudu do vašeho vztahu zkoušet zasahovat. Slyšíš? Slibuju ti to.“
Bill vnímal Tomův naléhavý hlas a pocit prohry v něm hrozivě narůstal. Teď už je přeci všechno jedno…
„Rozešli jsme se,“ zašeptal mdle a snažil se zadržet přicházející slzy. Nesmí brečet, tuhle pravdu chtěl sám znát.
„Cože jste?“ Tom šokovaně zamrkal. Čekal, že na něj bude Bill křičet, že mu bude nadávat, že ho možná i uhodí… ale tohle?
„Rozešli se,“ zopakoval Bill a konečně se odhodlal zvednout své zhrzené oči. Toma ten pohled zabolel u srdce.
„Tak na co ještě čekáš? Běž, máš volnou cestu!“
„Bille!“ napomenul ho Tom zděšeně.
„Jaký „Bille!“? Není to snad to, co jsi chtěl? Teď ho můžeš mít, je jenom tvůj.“
Tom už chtěl něco důrazně namítnout, ale Bill plameně pokračoval. Tom ho takhle neznal. V jeho očích žhnuly zlé plamínky. Jako by se chtěl pomstít…
„Ale pamatuj si jedno, Tome! Nikdy ho nebudeš moct uspokojit tak jako já. Možná si s tebou na chvíli pohraje, protože jsi mi podobný… Ale ty nevíš, jak to má rád. Nevíš, co ho dokáže vzrušit. Nevíš nic! To není jako s holkou, kterou nabalíš na sladký řečičky. S klukama je to jiný, bráško… Ale to ty nemůžeš vědět, co?“
Tom s otevřenou pusou sledoval bratra, který se k němu naklonil a zastavil se tváří jen několik centimetrů od jeho. „Nejsi totiž doopravdy gay, přiznej si to!“
„Prokrista pána, Bille! Posloucháš se vůbec?!“ Tom od sebe Billa silou odstrčil a taky se postavil. „Nevím, jak tomu říkáš ty, když se klukovi líbí kluk, ale to… je teď vedlejší. Řekl jsem, že se mezi vás nehodlám plést!“
„Ne? Jenom tak lehce se vzdáš svojí naděje? To ty mě vůbec neposloucháš, my už spolu nejsme!“
„Dnes odpoledne jsem vás viděl. Docela jste se k sobě měli…“
„Sleduješ mě?!“ obořil se na něj Bill, ačkoli tohle už dávno věděl. Chtěl Toma nějakým způsobem dostat do úzkých a alespoň trochu ulevit své rozbolavělé duši, ale zatím to bylo spíš naopak.
„Zahlédl jsem vás náhodou,“ zamumlal Tom sotva slyšitelně a maličko zčervenal. „Ale to nic nemění na tom, že jsem viděl, jak se mu věšíš kolem krku. Proč mi ho takhle předhazuješ, když nechceš, abych to doopravdy udělal?“
„Nepředhazuju ti ho!“ bránil se Bill.
„Ale ano, přesně to děláš. Nechápu tě…“
„Já ti chci… jenom dát šanci… Vím, jaké to je po někom zoufale toužit a vědět, že ho nikdy nebudeš moct mít…“
Tom zbystřil. Proč znovu v jeho hlase slyšel tu zahořklou melodii? Vždyť on s Maxem byl tak dlouho! Přece ho měl. Jeho slova nedávala smysl. Popošel až k rozechvělému bratrovi a dvěma prsty mu nadzvedl bradu. Překvapeně vydechl, když spatřil slzy, jež se mu třpytily v očích. „Billy,“ oslovil ho zdrobnělinou.
„Ale asi máš pravdu, Tome. Nebudu ti nabízet něco, na co nemáš. Už jsem ti to řekl. Nejsi pro něj dost dobrý.“
Trefa do černého. Tohle byla Tomova slabina, Bill tnul do živého. Až moc dobře si uvědomoval, jak skvělý musí být jeho bratr milenec, ale když mu už po druhé zopakoval opak, Tom nevydržel. Bill se zadostiučiněním sledoval, jak nepříčetně rudne.
Tom stáhl ruku, jíž setrvával na jeho tváři, a ušklíbl se. „Že to říkáš zrovna ty. Jestli jste se rozešli, musel to být on, kdo to ukončil. Nebo ti mám opakovat, jak zoufale jsi vypadal, když ses na něj vrhal? Zřejmě jsi mu taky tak úplně nestačil.“
Ježiškote, to je zamotaný! Teda ne tak, že bych to nechápala já, to ne, je to skvěle napsaný, ale pro ty dva…no uf 🙂 DU an další, ale tak nějak bych si přála, aby to mělo spíš smutnej konec. Nebo spíš NE šťastnej, ne pro Billa s Tomem…nevím proč, prostě by se mi to tak líbilo 🙂
mno do kelu…toto je mooooooooc zaujímavé
bude bitka? xD honem jdu dál