autor: Janule
betaread: Janik
betaread: Janik
Prvního září je v životě dvojčat významný datum, tudíž jsem si řekla, že když už jsem napsala něco, co má v názvu slovíčko Dar, tak to sem šoupnu v tohle slavnostní datum. 🙂 Druhá řada povídky Dar začíná tam, kde první skončila, o prázdninách 2006… přeji hezké čtení, vaše Janule :o)
1.srpna 2006
„Tak, Hvězdičko, já myslím, že pro dnešek by to mohlo stačit, jsi unavený,“ usmála se Meg na svého žáka přes kuchyňský stůl a zaklapla knihu. Právě probírali teorii a při té se Billovi občas klížily oči, zrovna jako dneska. Venku se dávno setmělo, místnost osvětlovalo jen pár svíček a dodávaly staré kuchyni mystickou atmosféru.
„No… asi jo, už mám dost, ještě jsem si pořádně neodpočinul, co jsme přijeli domů. Víš jak dlouho už jsem nespal patnáct hodin v kuse?“ uculil se, protože věděl, že tohle Meg určitě omráčí. Její zásady znal a takhle dlouhé spaní považovala za plýtvání drahocenným časem.
„Já ještě nikdy,“ rozesmála se Meg jeho šibalskému výrazu.
„No a já donedávna skoro pořád,“ postěžoval si Bill. „Jsem zvyklej na dlouhej spánek. Když se pořádně nevyspím, tak jsem pak protivnej na Toma a hádáme se,“ přiznal jednu ze svých špatných vlastností. Meg se usmála jeho bezelstnosti, s jakou se jí k takovým věcem klidně přiznával. Nedělal ze sebe nikoho výjimečného, byl rád sám sebou. Dokázal být tak krásně upřímný… někdy jí připadal pořád jako dítě. Naproti ní seděl skoro dospělý sedmnáctiletý mladík, který ji dávno přerostl o hlavu, ale když se usmál, vykulil oči nebo radostně tleskal, viděla před sebou zase toho malého kluka, kterého znala kdysi. Toho malého osmiletého prcka, kterého potkala na procházce s bráškou a mamkou a jehož fascinoval pytel plný odpadků, které nasbírala; toho ďáblíka s dlouhou černou ofinou přes oko, s kterým se vybavovala v lese, když spěchal domů se sýrem na špagety, a toho, který se druhý den tak bál, když k ní poprvé přišel a zjistil, jaké má schopnosti. Pořád to byl ten malý Bill… její dychtivý žák, úžasný telepat a především milý a přímý kluk. Ovšem někdy byl trošku líný se učit…
„Nepotřebuješ tolik spát, vždyť můžeš dobíjet energii jinak. Proč to nevyužíváš? Nabízela jsem ti alespoň pět způsobů, ale to bys nesměl být líný, viď?“ pohlédla na něj vyčítavě.
„No joooo, copak já můžu jít jen tak do lesa a objímat tam stromy? V tu ránu bych měl kolem sebe hordu fanynek a nestačil bych zdrhat, vždyť to víš,“ smutně se na Meg usmál.
„Vím, ale až tě naučím, jak se částečně skrýt, nebo změnit podobu, bude to snazší. Jenže k tomu potřebuješ právě tu energii, která ti chybí. Ale ono není divu, podívej se na sebe, jsi hubený jako párátko, kde se ta energie má držet?“ povzdechla si. V poslední době na něm viděla únavu čím dál častěji a jeho rychlé zhubnutí se jí vůbec nelíbilo. Pokaždé když přišel, hned mu podstrčila nějakou buchtu, aby viděla, že jí. Připadalo jí neuvěřitelné, že může s tímhle tělem zvládat svůj hektický život. Ačkoli uměl ovládat všechny druhy energií, jedno neuměl… zvládat tu svojí vlastní. Udržet ji tam, kde měla být, nevydávat ji, když nemá… přesně podle hesla: „Kovářova kobyla chodí bosa“. Kdyby o tom spolu nemluvili, ale s Billem to bylo těžké. Tak tvrdohlavého mezka aby pohledal. Meg měla někdy pocit, že ho skoro nic nenaučila, když se mu snažila vysvětlit, že k životu jaký vede, musí dodržovat nějakou životosprávu. Měla ho ráda, ale občas by mu s chutí jednu plácla…
„Tak zkus jiný způsob dobíjení. Co třeba voda? Neteče vám doma voda? Vždyť víš, jak obrovskou má sílu, kolik energie v ní je… učili jsme se to, tak to využívej.“
„Já vím, ale jsme doma teprve třetí den, ještě jsme nestačili ani vybalit kufry…“ rozhodil zoufale ruce.
„Výmluva,“ odsekla mu Meg, jak měla ve zvyku, když věděla, že si vymýšlí. „Na příští hodinu přijdeš nabitej na plný pecky, jinak nemá cenu, abys vůbec chodil. Máš teď volno, jsi doma, tak se nabíjej. Kdybys byl obyčejnej kluk, ale ty… neštvi mě, Hvězdičko, nevymlouvej se a koukej začít makat. Jestli chceš něčeho dosáhnout, budeš muset zabrat. Náhledy do budoucnosti jsou jen pro ty, kdo projdou zasvěcením a k tomu se tímhle tempem dohrabeš tak za deset let,“ rozhodla se mu trošku pohrozit, aby viděl, že se umí i rozčílit, když je třeba.
„No dobře, tak já to zkusim, no… jak to přesně bylo?“ udělal na svou učitelku provinilý kukuč, z kterého jí bylo okamžitě jasné, že zrovna tenhle způsob čerpání energie si vůbec nepamatuje… někdy to s ním bylo opravdu těžké.
„Bože, Bille, ty jsi trdlo… budeš si muset nosit nějakej sešit, kam si budeš psát poznámky, jinak to asi nepůjde. Čím složitější věci budou, tím víc si toho budeš muset pamatovat…“
„Nemusím si nic psát,“ vyhrkl Bill a vytáhl z kapsy mobil. Chvilku něco soustředěně připravoval a za chvilku ho položil na kuchyňský stůl. „Tak… můžeš… nahraju si tě,“ usmál se vítězně.
„Další ďáblova krabička?“ rozesmála se Meg.
„Nedělej, že nemáš mobil, to ti nespolknu, asi stokrát jsem ti na něj volal,“ zašklebil se Bill.
„Mám, ale pořádnej, žádnej mrňavej zapalovač, na kterej by se dalo nahrávat,“ kývla bradou ke skříňce, kde leželo její starobylé pádlo, kterému se kdysi říkalo hrdě mobilní telefon. Dnes už to byl muzejní kus, dokonce ještě ani neuměl psát esemesky, ale Meg jak si na něco zvykla, nerada to měnila.
„Tak povídej, Megí, má to omezenou kapacitu, ať se nevybije baterka,“ strachoval se její žák.
Odpoledne měl už jen dvě čárky a hned jak přijde domů, musí mobil strčit do nabíječky. Meg se na něj zpoza stolu spiklenecky usmála a vzala ten jeho „zapalovač“ do ruky. Chvilku zavřela oči, bylo vidět, že se na něco soustředí, pak je zase otevřela a mobil podala Billovi.
„Taky bys to uměl, jen si na to vzpomenout, viď?“ Bill zíral na plný počet čárek, který informoval o tom, že baterie je plně nabitá. Vůbec ho nenapadlo, že může svoje schopnosti použít pro takhle jednoduchou a praktickou věc. Připadal si jako pako…
„Nabíječka přestala fungovat po dvou letech, tak co jsem měla dělat?“ pokrčila Meg rameny.
„Co takhle jít si koupit novou?“ chechtal se Bill a živě si představil Meg, jak se snaží v obchodě s mobilními telefony vysvětlit, co potřebuje… nepatřila tam. Prostě se mezi ty moderní přístroje nehodila.
„A na co budu vyhazovat peníze? Vystačím si sama,“ logicky mu zdůvodnila, proč to nedělá tak jako ostatní smrtelníci. Pro ni to bylo naprosto jednoduché. „Takže teď k té vodě. Říkali jsme si, že je to úplně jednoduchá a primitivní metoda, jak vytáhnout z vody to, co potřebuješ,“ začala vysvětlovat, a tak trošku se nakláněla k mobilu, ležícímu mezi nimi na stole. Byla legrační, když se setkala s moderní technikou, Billa to vždycky pobavilo, byla ve svých neznalostech úžasně roztomilá. Pokračovala a snažila se výrazně deklamovat směrem k mobilu, aby bylo všechno správě nahráno.
„Pusť naplno vlažnou sprchu. Ne horkou, ta má úplně jiné vlastnosti. Čím studenější sneseš, tím líp. Koupání rovnou vynech, stojatá voda je ti k ničemu, ta je líná a už v ní není nic,“ usmála se, protože věděla, jak se rád a dlouho ráchá ve vaně. Viděla na něm, jak se při zmínce o studené vodě zachvěl, zřejmě byla jeho představa příliš živá. „Stoupni si pod ní tak, aby tě celého zahalovala, vypni myšlení a soustřeď se na vodu. Snaž se ji ve své mysli přeměnit na energii, která na tebe padá jako světlo. Musíš to zřetelně vidět před sebou, takže se na to pořádně soustřeď, jinak to nebude fungovat. Každý má svojí představu, nebudu ti říkat, co přesně máš vidět, to ucítíš, už to přece znáš.“ Bill přikývl, tohle už měl dávno v malíčku. „Poznáš, až se ti to začne dařit, je to takové jemné bzučení v hlavě. V tu chvíli si představ, jak do tebe vstupuje a snaž se jí pomáhat a natáhnout co nejvíc. Většinou ucítíš, kdy máš dost, kdybys to přehnal, začne tě brnět celé tělo. Toho se za chvíli lehce zbavíš. Je na tom něco nepochopitelného?“ zvedla obočí, a když její žák zavrtěl hlavou, spokojeně kývla. „No vidíš… příště přijď nabitý, začneme se učit fyzickou ochranu,“ uzavřela dnešní sezení, zaměřila se na mobil a ukončila jeho nahrávání, aniž by na něj sáhla. Bill se usmál. Bylo neuvěřitelné, jakým způsobem tahle skvělá žena využívala svých schopností. Nepovažovala je za nic výjimečného, byl to její všední život…
„Nemusíš se mnou chodit, já to zvládnu zadem,“ snažil se ji přesvědčit ve dveřích domku, ale dopadl jako vždycky.
„Nenechám tě někde zmrzačit. Víš, jak sis minule natrhl málem zadek, když jsi skákal přes plot u sousedů. Tohle je pohodlnější, já se ráda projdu,“ zarazila ho hned na začátku. Zamkla dům a vydali se směrem k domku Billových rodičů.
„Co Tom? Jak se má?“ zeptala se Meg se zájmem. Při hodinách neměli čas na jiná témata, než bylo učení a tyhle společné cesty byly skvělá příležitost si popovídat.
„Docela dobře, je to lepší, nebudí se už tak často,“ spokojeně konstatoval zlepšení Tomových nočních můr, které ho pronásledovaly od chvíle, kdy mu Ava mířila pistolí na hlavu. Nikdy se z toho úplně nevzpamatoval a občas se mu o tom zdávalo. Dřív to bývalo častěji, ale poslední měsíc se ustálil počet jeho nočních záchvatů na jeden týdně. Bill se snažil mu pomoct, budil ho, dodával mu hojivou energii, ale zastavit to úplně, se mu pořád ještě nepodařilo.
„To chce čas. Je to silnej kluk, určitě se s tím postupně vyrovná,“ snažila se Billovi dodat trochu naděje. „Jak budete dlouho doma?“
„Deset dní. Jedenáctýho máme tiskovku v Loreley, den na to už hrajem v Rakousku. Bude to zase fofr,“ tak trochu si postěžoval, ale věděl, že uběhne pár dní doma a už se zase bude těšit na kluky a na pracovní kolotoč.
„V Loreley je krásně,“ usmála se Meg. „Byly jsme tam s maminkou, když mi bylo deset. Učila mě tam tenkrát čerpat energii z kamenů. Je to historický místo. Schválně si to tam zkus, uvidíš, že to půjde snadno.“
„Viděl jsem zatím jenom fotky, budeme tam mít koncert, tak to tam jedem obhlídnout, aby…“ nedořekl, protože ho přerušila Meg.
„Pojď sem, někdo je támhle vzadu,“ chytla ho za ruku a ukázala směrem k jejich domu.
Pomalu se blížili k cíli a fanynky, které běžně sedávaly před jejich domem, už je mohly odtud zahlídnout. Náhodný pozorovatel by v tuhle chvíli nejspíš překvapením zakopl a upadl, protože z kráčející dvojice se v mžiku stala jen jedna osoba. Černovlasý mladík mávnutím kouzelného proutku zmizel, jako by se do země propadl. Ještě zvláštnější na tom bylo, že si ta žena s někým neustále povídala a bůhvíodkud jí kdosi odpovídal, ale v celé vesnici ji znali jako bláznivou čarodějnici, tak by to místním určitě nepřišlo divné.
„Až mě tohle naučíš, to bude bezvadný,“ rozplýval se Bill, momentálně zahalený v ochranném energetickém obalu, kterým ho Meg přikryla před zraky dychtivých slečen. „Budu chodit jen tak po městě a prohlížet si výklady… to bude nádhera…“ zasnil se, ale už se blížili k brance a musel se s Meg rozloučit. Bez doteku ruky udržela jeho ochranu jen do vzdálenosti deseti metrů a dalo jí to dvojnásobnou práci, takže musel dodržet nacvičenou cestu domů a prokličkovat mezi stromy, aby ho dívky nespatřily.
„Dobrý večer,“ pozdravily slušně čtyři dívky, sedící na trávě před jejich brankou.
„Dobrý večer, slečny,“ usmála se na ně Meg a soustředila se, aby ani na chvilinku nespustila svojí pozornost z Billa, který právě šplhal přes branku. Trošku se pod ním zakymácela, ale zvládl to. Nesměl už mluvit, aby se neprozradil, její ochrana fungovala jen pro oči. Zvedl ruku na pozdrav a utíkal k zadnímu vchodu domu.
„Copak tu děláte takhle pozdě, slečny?“ zeptala se Meg s šibalským úsměvem. Bavilo ji, si občas z těch dívek utahovat.
„Čekáme na Billa a Toma,“ odpověděla ta nejodvážnější z nich.
„Na koho? Nikoho takovýho ve vsi neznám, to jste si spletly dům, ne? Tady odjakživa bydlel jenom starej Kaulitz, ale žádnýho Billa ani Toma jsem tu nikdy neviděla,“ hrála na vykulené holky divadlo. Holky se jen pochichtávaly a myslely si o ní svoje. Nějaká stará bláznivá babka je přece nebude učit, kde bydlej jejich zbožňovaná dvojčata.
„Tak dobrou noc, slečinky,“ rozloučila se a vydala se zpátky k domovu.
Tom pozorovat za záclonou svého pokoje Megyin příchod a bylo mu jasné, že jejich branka se nezakymácela větrem, ale že se domů vrací jeho momentálně neviditelný bratr. Už se na něj těšil. Byl u Meg celé odpoledne a on se doma sám nudil. Těšil se, jak si spolu užijí volno, ale vypadalo to, že Bill ho celé stráví u své učitelky. Měli teď poslední dobou s kapelou moc práce, tak musel využít každý den, kdy se může naučit něco nového. Tom mu to nevyčítal, ale občas by ho nejradši chytil za tričko a nikam nepustil. Za ty tři dny, co byli doma, už se dokonce i do zásoby vyspal a teď měl energie na rozdávání.
„Tome, večeře!“ ozvalo se mámino volání z kuchyně. Gordon měl dneska koncert, přijede až bůhví kdy, tak čekali s večeří už jen na Billa.
„Budu asi muset zavolat Davidovi a vynadat mu, že vám nedává pořádně jíst,“ povzdechla si Simone, když sledovala svoje dva kluky, jak do nich padá jídlo. Za ty tři dny, co byli doma, už jí vyjedli skoro celou lednici, zítra bude muset zajet na pořádný nákup. Pochutnávali si na domácí polívce s nudličkama a vypadali přitom, jako by týden nejedli. Oba k ní zvedli oči od talířů ve stejném okamžiku.
„Jasně, mami, sprdni ho, kolikrát večer na pokoji umírám hlady,“ potvrdil jí Tom škodolibě… usmíval se ovšem pod fousy, když si vzpomněl na Davidovy neustálé starostlivé otázky, jestli ještě něco nechtějí, jestli mají všeho dost. Většinou si v takových případech u Davida objednávali pivo, ale to mámě vykládat nebudou… Jídla měli vždycky dost, v tom byl jejich manažer spolehlivý. Mohl se v péči o své svěřence přetrhnout, nehodlal čelit přesně takovým telefonátům, jakým teď vyhrožovala matka dvojčat. Tom byl v tomhle ovšem škodolibá potvora… jen ať si David maminku vyslechne… proč to musí poslouchat jen oni… ať si taky užije…
„Jasně, mami, sprdni ho, kolikrát večer na pokoji umírám hlady,“ potvrdil jí Tom škodolibě… usmíval se ovšem pod fousy, když si vzpomněl na Davidovy neustálé starostlivé otázky, jestli ještě něco nechtějí, jestli mají všeho dost. Většinou si v takových případech u Davida objednávali pivo, ale to mámě vykládat nebudou… Jídla měli vždycky dost, v tom byl jejich manažer spolehlivý. Mohl se v péči o své svěřence přetrhnout, nehodlal čelit přesně takovým telefonátům, jakým teď vyhrožovala matka dvojčat. Tom byl v tomhle ovšem škodolibá potvora… jen ať si David maminku vyslechne… proč to musí poslouchat jen oni… ať si taky užije…
„Ty jsi na tom docela dobře, Tome, ale tvůj bratr je hubenej jak z kozyduch,“ přikývla zcela vážně a měřila si Billa pohledem.
„Mami, já jím… nemůžu za to, že to ve mně nezůstává, všechno vyběhám na koncertech,“ bránil se chabě. Vždyť toho do sebe vždycky nacpal spoustu, ale je pravda, že to byla většinou polovina Tomovy porce. Nebyl tak žravej jako on.
„Jsi strašně vychrtlej, podívej se na sebe, vždyť nemáš skoro žádný svaly… jak to všechno můžeš zvládat? Jednou se zhroutíš a bude po kariéře,“ bručela máma.
„Máma má pravdu,“ kývnul Tom souhlasně a šeptem dodal: „Už nemáš skoro žádnej zadek a já ho míval tak rád…“ zasnil se a vzpomínal, jak ještě nedávno plácal Billa po zadku, kdykoliv byli sami a procházel kolem něj. V poslední době se skoro bál, aby se mu bráška náhodou nerozpadl pod rukama. Bill zhubnul, viděl to na něm a rozhodl se, že až budou doma, pohlídá si ho, aby zase trochu přibral. Pomalu se o něj začaly bát i fanynky a několik fotek na internetu jasně ukazovalo, jak je na tom Bill s postavou bídně. Anorexie byla v souvislosti s jeho bratrem často zmiňované téma, a i když oba věděli, že je to nesmysl, špatně se jim vysvětlovalo, z čeho je Bill tak hubený. Nejspíš na tom měly svůj podíl ty věčné energetické pokusy, kterými se Bill vyčerpával. Bavilo ho zkoušet nové blbůstky, které mohl svými schopnostmi dělat a mělo to nejspíš dopad na jeho tělo. Když mohli, objednali si fast food a kvalitní jídlo, které by měl Bill pravidelně při svém výdeji energie dostávat, se v jejich jídelníčku vyskytovalo zřídka. Pivo má sice taky kalorie, ale Billovi moc nechutnalo. Taky nechtěl mít jednou pivní pupek, na to se měl moc rád.
„Však já si na tebe dám pozor a pěkně si tě vykrmím,“ ujistila Billa máma a ostřížím zrakem sledovala, jak do něj jako do studny padá všechno, co má před sebou. Spokojeně se usmála, až když přinesl prázdný talíř a jako dík za dobrou večeři ji líbnul na tvář. Byl už vyšší než ona, takže se k ní musel trošku sklonit.
„Bylo to moc dobrý, mami,“ pochválil jí večeři a v duchu se zavázal, že se bude celý týden cpát, aby tyhle řeči nemusel poslouchat pokaždé, když se vrátí domů… doma chce mít klid a pohodu… a lásku… svého Toma… už kvůli němu musí přibrat… aby se mu zase líbil…
autor: Janule
ahhh,už to jdu číst,neskutečně se těšíím:)
Je to good clanek,jinak libi se mi tento blog.fakt moc..ted jedna otazka spratelujete?
zajimavej zacatek:-) uz se tesim na dalsi diilek
jéééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé
Druhá řada Daru !!!!
Konečně !
🙂
Ach Janulko, jak moc si mě v tenhle první školní den potěšila, děkuju 🙂
:-*
miluju tuhle povídku a hodně mě překvapilo,když se tu objevil první díl druhé řady…děkujíííí moc a prosím rychle další díleček…:o):o*
weeeeeiiiiiiiiiiii ! to je super ! dalsi diel ! 🙂
Waa,.. Tohle je neuvěřitelně dokonalé. Jsem moc ráda, že už tu je znovu Dar. Moc se mi líbil nápad zasvětit Billa do světa magie, který je hodně lidem cizí…Nebo když vytáhnu jenom Billa z této povídky, tak padám úžasem na zadek! 😀 Tahle potvůrka která vypadá jako mála, roztomilá hvezdička je ve skutečnosti pořádnej ďáblík 🙂 Moc se těším na další díly, ale nejvíc na scénu s děštěm (snad si vzpomeneš :D) z který mám záchvat smíchu ještě teď, jak na to vzpomínám x)) Přeju hodně ujeté inspirace, šílené fantazie a ať to s chuťí dopíšeš 😉 mell.
och joo…když sem si přečetla nazev dar..tak se mi zamlžili oci jako jestli nemám vidiny a když sem viděl dar II tak sem začala skákat po pokoji pže tenhle příběh sem neskonale žrala..och a tenhle dík ůžasnej jako v prvním řadě..och nehorázně mě to potěšilooo…skvělý…
Tak je to konečně tu, nová řada Daru.. Jsem ráda, už mi Janičky psaní chybělo.. x) jen se mi to chvílemi trochu motá, mám hlavu plnou Časoprostoru a když čtu David, myslím při tom na Davídka.. těším se, co se bude dít 🙂
Janiii!!! Příííísahááám!!!! Že budu číst každej každičkej díííl, ae nejdříwe musím dolouskat prwou řadu… Už jsem ji mohla mít akorát dočtenou, kdybychom nejeli na tu Morawu ((= Moc se mi tahle FFka líbí, ae teď už se wrhnu na 14tou kapitolu ((= Snad to do zítra stihnu.. Když už je tu zase ten wopruz… ((=
Awwwwwwwwwww konečně DAR DVOJKAAAA!!!
ty hele mám návrh.. xD co kdybys psala prostě jenom o tom, jak se maj Tom s Billínem rádi, jak koncertujou, jak Bill přibírá, jak se učí nový věci u Meg.. a … to je všechno! xD
navrhuju vynechat všechny problémy který si jim určitě nachystala a psát aspoň 100 dílů o tomhle.. xD
asi neuspěju viď?
mno nevadí, hlavně že je tu tenhle úžasnej dílek a další budou (doufááám) následovat!
<3
jééé Dar;) už jsem se na to těšila:)
Aaaach. No tak jsem si neodpustila na úvod nějaký to citoslovce, ale ono to ani opomenout nešlo. Úplně jsem se zaradovala jak malý dítě, když se tu objevila tvoje povídka, která není o nic míň horší ani lepší než Časoprostor. Jednoduše to nemá chybu.
A co dál dodat… Zatím si moc nenaznačila kam celá tahle řada bude směřovat, takže radši opomenu nějaké svoje hypotézy se kterými bych byla stejně naprosto vedle a počkám si na další dílek. :o)
♥♥♥♥ =D aw !!! druhá rada ! ja som tááááák happy !úúžasný diel x) teraz mi to padne v hod , prídem po náročnom dni domov a s chuti sa zasmejem ..x) božinku , slová typu : sprdni ho , kozyduch a pod. sú neuveritelné 😀 moc moc Ďakujem !!!!!
Já ti věřila, že nezklameš a dodržíš plán, budeš náležitě odměněna :o) Pracovník měsíce září 😀
Už jsem se těšila, těšila, těšila a těšila, znova jsem si to vychutnala a užívala si té pohodičky, která dozajista nebude mít předlouhého trvání, ač je Hvězdička docela schopná, tak uvidím…
První díly se blbě kometujou, snad už jsem dala najevo svou radost dostatečně 😀 😀 😀 Ale ty to víš, viď? :o)
to je super, že tu máme druhou řadu. konečně zase nějaká povídka na kterou se budu moct těšit………předpokládám, že se děj zapeklitě zamotá ;O)
Jen co jsem si přečetla tvé milé pozvání, které mě mimochodem moc potěšilo, pustila jsem se do čtení první řady, abych si všechno připomněla… přece jen jsem ji četla dost dávno, ještě na původním twincest blogu. Ale zjistila jsem, že si skoro všechno pamatuju:-) Bohužel jsem to nestihla přečíst do včerejška, poslední díly jsem dočítala dneska ráno (a pak mi málem ujel vlak… ještě že měl zpoždění). Jen proto jsem tenhle díl nečetla už včera, ačkoli mě to neuvěřitelně lákalo:D
Jen těžko můžu vyjádřit slovy, jak moc mám ráda tuhle povídku. Do dneška jsem si myslela, že mám nejradši Časoprostor, ale myslím, že na první místo se protlačil i Dar a máme dvě zlaté medaile… je to nerozhodně:-)
Ta neuvěřitelně silná láska, co mezi nimi v Daru je, je neotřesitelná a nezpochybnitelná… v kombinaci s magií a ''nadpřirozenem'' je to prostě neodolatelné. Opravdu nedokážu popsat, jak obrovský význam pro mě Dar má, vlastně obě tvoje povídky. Při jejich čtení se dostávám do jiného světa, lepšího než je ten skutečný a zapomínám na každodenní starosti…
To jsem se zase rozkecala, jak tak koukám:) Mám obrovskou radost, že Dar II je na světě a vychutnám si každé slovo, které budu číst, stejně jako v první řadě. A určitě ne jednou:)
wow konečně to jsem se těšíllllla
yooo, dar dárek dárečééék!! jak já se na to těšila…jupíííííííííííííííí
Miluju chytrou Meg, která si hájí svůj antivymoženostní život, zbožňuju líné dvojčata a úplně ze všeho mám nejraději, když to zabalíš do tvojeho dárkového balení, namíchaš do toho to svoje tajné koření! Vždycky do toho přidáš nějakou poznámku nebo jen slůvko a vznikne z toho šíleně krásná hláška, která je buď vtipná nebo sladká 🙂 Ah, jsem zvědavá, co sis pro nás tentokrát připravila 😉 Určitě to nebude jan tak… :-O
100x velký hurá, můj Dar zbožňovanej se vrací! Sice lituji, že jsem si ho nemohla přečíst už prvního září, abych taky měla dárek k narozeninám… protože narozeniny dvojčat jsou svátkem pro všechny fanoušky 🙂 Tyjo, první díl a už se zase můžu rozplývat nad tou úšasnou atmosférou. Takovou, kterou snad umíš vytvořit jen ty, Jani. Doufám, že budeme maximálně zásobováni naši zbožňovanou a pravidelnou dávkou emocí. Už jsem začínala mít absťák po Časoprostoru, vlastně ani nevím, kterou povídku žeru víc. Vždycky, když jedna běží, zasunu vzpomínku na tu druhou někam dozaději do hlavy… a žiju jenom tou současnou. Prožívám osudy s našimi hrdiny a nesmírně se těším na každý díl. Konec řady vždycky skoro obrečím a mám pocit, že momentálně nastal konec světa, protože když si uvědomím, že už nebude v diáři žádný další "pozejtří v 6 hodin", je mi úzko. Po menší odmlce ale vždycky přijde spása. A mě to zase po pár prvních písmenech naprosto vtáhne, otevřou se starý "rány" a všechno mnou proudí nanovo. Už teď vidím, jak zase budu ronit krokodýlí slzy nad posledním dílem druhý řady Daru (vím, že předbíhám, ale prostě si nepomůžu, musím to říct x)) A pak přijde znovu Časoprostor… a pak zase Dar… a zsae Časoprostor… a zase Dar (teda doufám xD) – a takhle se bude ten blaženej koloběh opakovat do nekonečna a já budu věčně šťastná Helushka xD
Prozatím se omluvám za sloh a oddaně čekám na další, tvá momentálně věčně šťastná Helushka x)))))
Jééééééééééééééééééééééééééééééé
Druhááá řada Daru…..Mááám nejvetší radost
Ahoj Jani, omlouvám se, že ti píšu komentář až teď. Rozhodla jsem se Dar II přečíst ještě jednou a ke každému dílu ti poctivě napsat svůj komentář. Takže tady je ten první 🙂
Souhlasím s Helushkou, že ve svých povídkách umíš navodit nezapomenutelnou atmosféru. Bill žasnoucí nad Meginými schopnostmi, Tom a neexistující Billův zadek, starostlivá maminka nebo faninky kempující u domu.
Prostě perfektní. Ale ty víš, co si o tvých povíkách myslím, viď? 😀
Nemohla som odolať a pustila som sa do dvojky 🙂 Páči sa mi, že začína presne tam, kde minule skončila. O nič som neprišla 🙂
Jsem rada že je tady druha řada.
Tíík už se těším, co všechno se bude dít v této řadě 🙂 A taky na to, co všechno se ještě Bill naučí!
Moc se mi líbilo, jak byl neviditelný a tak se díky tomu mohl dostat bezpečně domů 🙂 Těším se stejně jako Bill, jestli se bude moci jednou takhle procházet po ulicích, aniž by ho kdokoli viděl 🙂