autor: Michelle M.
„Ne, Tome… prosím, ne,“ Bill seděl na posteli, objímal rukama sám sebe. Zarudlýma, ubrečenýma očima sledoval svého bratra, který přecházel po pokoji jako šelma v kleci, vzteky přímo bublal a občas do něčeho kopnul nebo bouchnul pěstí. „To nemůžeš.“
Tom se k němu zprudka otočil a přiblížil se obličejem tak, až se nosy skoro dotýkali. „Nemůžu? Právě naopak… musím, Bille. Přece nechceš, aby to tomu hajzlovi prošlo? Pořád ho chceš bránit? I po tom co ti udělal?“ řekl naštvaně.
Bill rychle uchopil jeho tvář do dlaní a upřeně se mu zadíval do očí. „Mám o tebe strach. Copak to nechápeš? Vím, jaký je. Už to vím… a proto mám strach, že ublíží i tobě.“
Tom se mu prudce vymanil ze sevření a odvrátil se.
„Tome, slib mi to, prosím. Slib mi, že za ním nepůjdeš. Nech to na policii, nemůžeme dělat nic jiného.“
Tom se znovu zuřivě otočil. „Nechápeš, že já nemůžu jen tak sedět a čekat, jestli ho najdou? Chci tě chránit… a nesnesu představu, že se tě dotýkal, že ti chtěl ublížit.“ Najednou jeho výraz zjemněl. „Miluju tě, tolik tě miluju… až mám někdy pocit, že se z toho zblázním,“ dodal a rukou si zatahal za silný culík špinavě blonďatých dredů.
„To není všechno,“ zamumlal Bill a provinile sklopil hlavu. „Neřekl jsem ti všechno, co se stalo.“
Tom se zarazil. Přisedl si znovu k bratrovi. „Tak mluv,“ vybídl ho a zkoumavě studoval jeho tvář.
Bill seděl na posteli jak hromádka neštěstí. „Sešel jsem se s ním už v pátek… včera… než jsi přišel ze školy. Volal mi, že je kousek od nás nebo tak nějak… a že se může na chvíli zastavit. Tak jsem řekl že jo.“
Opatrně zdvihl pohled k Tomovi. Ten si skoro neuvědomoval, že sedí téměř s pusou dokořán.
„Proč jsi mi o tom neřekl?“ řekl se špatně skrývaným rozrušením.
„Nevím… asi jsem se bál, že bys byl naštvanej,“ řekl tiše.
„Co přesně se mezi vámi stalo?“ zeptal se Tom ledově.
„Nic,“ zamumlal Bill a znovu sklopil oči.
„Lžeš.“
To bylo tvrdé obvinění.
„Dal mi pusu.“
„Vyspal ses s ním?“
„Ne,“ téměř vykřikl Bill a překvapeně se na bratra podíval. „Neblázni, to ne,“ dodal rychle.
Tom se zamračil, ruce křečovitě sevřené v pěst. „Jak ti mám věřit, že mi zase nelžeš?“
„Říkám ti pravdu,“ fňuknul Bill nešťastně.
„To jsem si myslel taky, když jsme se včera večer milovali… potom, co ses s ním líbal,“ vyštěkl vztekle Tom.
Žárlil, téměř šílel při představě, že se Dorian dotýkal Billových rtů a jemu se to možná i líbilo. Bylo to skoro horší než představa Dorianových drsných doteků na mnohem intimnějších místech jeho těla, když se Bill bránil.
„Líbilo se ti to? Líbilo se ti, když tě líbal?“
„Tome! Jak se můžeš takhle ptát?“
„Líbilo nebo nelíbilo?“
„Já nevím…“ Bill si nešťastně povzdechl.
„Ty nevíš?“ útočil dál Tom. „A ta tvoje nečekaná slabost, kvůli které jsi nemohl jet za babičkou byla náhoda? A kde se u nás vlastně vzal? Pozval sis ho a pak jsi mu cuknul, je to tak?“ řekl posměšně. Stiskl křečovitě zuby. Tolik si přál, aby to Bill popřel. Aby řekl, že to tak vůbec nebylo. Uvěřil by mu, chtěl mu věřit.
„Je to tak,“ zašeptal Bill a po tváři se mu spustily nové slzy. „Když jsem s ním v pátek mluvil, cítil jsem… byl jsem zvědavý. A když mě políbil, něco to ve mně spustilo, líbilo se mi to. Bylo to jako kdybych byl najednou někdo jiný… chtěl jsem ho, Tome.“ Mluvil velmi tiše, rozhodnutý říct celou pravdu. Už nemohl dál před Tomem nic skrývat. „Zavolal jsem mu a domluvili jsme se, že za mnou přijde v sobotu, proto jsem mámě zalhal. Jenomže pak… pak jsem si uvědomil, že to nemůžu udělat. A vlastně ani ve skutečnosti nechci. Uvědomil jsem si, že je to celé jen nesmyslné poblouznění a jediný, koho ve skutečnosti miluju a s kým chci být, jsi ty. Uvědomil jsem si, že nechci riskovat to, že bych tě ztratil, a proto když zazvonil, neotevřel jsem mu…“ Na okamžik se odmlčel a chvějícími se prsty setřel slzy stékající pomalu po jeho bledých tvářích. „On se ale nějak dostal dovnitř. Obvinil mě, že jsem si s ním jen hrál a zbytek už víš.“
Zdvihl k Tomovi pohled plný strachu.
„Můžeš mi odpustit, Tome?“
*
Uplynulo už několik dní od chvíle, kdy se Draco probral. Stačil se zotavit natolik, že s Harrym mohli podniknout i krátké vycházky do zahrady. Jen jeho duše se nechtěla zahojit.
Harry skrytý v neviditelném plášti doprovázel Draca na každém jeho kroku. V noci usínal s chvějícím se Dracem v náruči, aby ráno čelil dalším a dalším slzám a slovům, plným beznaděje a odevzdání se do rukou osudu.
Otcova smrt Draca hluboce zasáhla, Harry to věděl, jen doufal, že se mu podaří překonat Luciusův stín a vrátit Draca zpátky do života.
*
„Nikam s tebou nejdu,“ řekl Draco rozhodně, ten den už asi po sté.
Harry seděl na jeho posteli s rukama bojovně zkříženýma na hrudi. „Proč ne?“
„Nevrátím se do školy.“
„Musíš se vrátit. Jsme v posledním ročníku, musíš dodělat školu.“ Harryho hlas zněl naléhavě. Nějak podvědomě cítil, že jestli se mu nepodaří vytrhnout Draca z chapadel jeho rodiny, která se kolem něj omotávala, bude zle… nechtěl myslet na nejhorší.
„Já nemůžu… copak to nechápeš? Zabil jsem svého otce.“
„Nikdo o tom vůbec vědět nemusí… Víme to jen my dva a tvoje matka. A možná Snape.“
„Dozví se to. Všichni se to dozví a víš, jak se na mě budou dívat? Nemůžu se tam vrátit.“
„Právě naopak… nemůžeš před tím utíkat. Musíš se tomu postavit čelem. Musíš bojovat, Draco. Nesmíš to vzdát. Co je ti do lidí? Od kdy ti záleží na tom, co si o tobě kdo myslí? Já vím, jak to bylo. Vím, žes to udělat nechtěl. Byla to nehoda… neopustím tě kvůli tomu.“
Na okamžik bylo ticho.
„A co když to udělám já sám?“
Harry zalapal po dechu. Podobnou debatou už si prošli víckrát, ale tentokrát to bylo poprvé, kdy Draco zmínil možnost, že by mezi nimi mohl být konec.
„To nemůžeš myslet vážně! Já a ty…“ pronesl Harry zaraženě. „Patříme k sobě. Lucius nás nemůže rozdělit.“ Jeho oči se nechápavě zabořily do Dracovy tváře.
Draco potřásl hlavou a stočil pohled ke svým rukám, spojeným v klíně.
„Je pozdě, Harry. Udělal jsem chybu a musím to napravit. Udělám, co si otec přál. S ohledem na následné události to bylo evidentně jeho poslední přání a já jsem povinen mu ho splnit.“
Zelené oči se vyděšeně zadívaly do bledé tváře. „Děláš si legraci, že jo? Řekni, že to je všechno jen nepovedenej vtip.“
Draco pomalu zakroutil hlavou a uhnul pohledem. Nedokázal se dívat Harrymu do tváře.
„Moc jsem nad tím uvažoval. Udělám, co si otec přál. Ožením se a dám rodu Malfoyů dalšího dědice. Je to moje povinnost, Harry, pochop mě. Nenáviděl bych se až do konce života, kdybych to neudělal.“
„A… co já? Co my dva? Už ke mně nic necítíš?“
Draco se smutně pousmál. „Harry,“ zašeptal a štíhlé prsty jemně přešly po hraně Harryho tváře. „Jak se můžeš takhle ptát? Neumíš si představit, jak moc jsi mi dal… znamenáš pro mě všechno.“
Harry sevřel jeho ruku ve své.
„Tak proč to chceš zničit?“
Draco jemně vyprostil svoji ruku. Povzdechl si. „Musím to udělat, Harry.“ Zdvihl k němu šedé oči. „Už jsem se rozhodl.“
„A co já?“ Hlas ho zradil.
Draco ho sledoval se smutkem v očích.
„Nikdy na tebe nezapomenu, Harry. Moje srdce bude vždycky patřit tobě, to si pamatuj.“ Naklonil se a chladné rty na okamžik spočinuly na Harryho ústech. „Miluju tě,“ zašeptal naposledy.
*
„Tak řekni něco,“ zašeptal Bill.
Krk měl bolestivě stažený, v očích ho štípaly slzy. Byl by tisíckrát radši, kdyby Tom začal křičet, kdyby mu vynadal, kdyby se s ním hádal… ale Tom jen seděl na posteli, mlčel, v očích ten zvláštní výraz, jako kdyby nemohl pochopit, že by Bill byl schopný mu říkat, že ho miluje a zároveň přiznat, že toužil po někom jiném.
Cítil se najednou tak zranitelný. Nemohl uvěřit tomu, že by ho člověk, kterému tolik věřil, tolik ho miloval a toužil chránit… že by ho mohl klamat, přetvařovat se. Jeho mozek to odmítal zpracovat. Možná kdyby se Bill s Dorianem vyspal a řekl, že to byl zkrat… asi by byl schopný se přes to přenést lépe, než když mu Bill otevřeně řekl, že toho prokletého chlapa chtěl, že po něm toužil. V Tomových očích byla nenaplněná touha mnohem horší než ta naplněná, protože tu vždycky byla ta možnost, že se to zas může vrátit. Co když mu Bill zase lže? Co když teď třeba lituje toho, že Doriana odmítl? Co když přijde zas někdo jiný, po kom bude Bill toužit? Tom mu nikdy stačit nebude.
Tom se užíral svou žárlivostí a uraženou ješitností. Jeho zraněná duše mu způsobovala hotová muka. Odmítal se na Billa jen podívat. Chtěl zapomenout. Zapomenout na všechno, co je kdy spojovalo. Proklínal chvíli, kdy poprvé postřehl, že Billovy oči září v šeru jejich pokoje nějak jinak… kdy poprvé pohlédl na jeho tělo a v jeho břiše se probudila motýlí křídla… kdy ho poprvé políbil, hluboce, se vší láskou a vášní. Zakázal si vzpomínat na jejich první milování, na opatrné, nezkušené doteky a Billovy tiché výkřiky. Zakázal si myslet na cokoli, co souviselo s jeho bratrem.
Jediná myšlenka, kterou si povolil a která svítila ve tmě, do níž se pomalu propadal, na něj křičela: ´Kdyby tě miloval, nikdy by nemohl toužit po někom jiném. Byl to omyl!´
´Ano,´ přiznal si nakonec trpce. ´Spletl jsem se… tohle nemohla být láska.´
*
Když se Harry otočil mezi dveřmi Dracova pokoje, aby se na něj ještě jednou podíval, Draco věděl, že to je naposledy, kdy cítí.
Zavřel oči.
Nechtěl vidět Harryho strhanou tvář, nechtěl vidět tu němou výčitku v jeho očích… chtěl si ho pamatovat takového, jaký býval dřív. Za jejich nočních setkání v Astronomické věži bradavického hradu. Dychtivého, roztouženého, plného lásky a touhy. ´Touhy, která nikdy nedošla svého naplnění,´ pomyslel si smutně. ´Měli jsme pro sebe tak málo času…´ Přehrával si za zavřenýma očima všechny momenty jejich krátkého vztahu. První schůzka, letmé pohledy během vyučování… hodiny, kdy si jen povídali a byli jeden druhému nablízku. Něžná slova šeptaná při měsíčním světle, horké dlaně, sny plné milovaní. Čas, kdy měl Draco poprvé v životě pocit, že je šťastný.
Smutně se nad svými vzpomínkami pousmál. ´Ano, takhle budeš navždy zamčený v mém srdci,´ pomyslel si. ´Takhle budeme navždy spolu.´
Dveře se zavřely.
*
Za celé tři dny, které uplynuly od oné události, se na Tomově mlčení nic nezměnilo.
Marně se matka pokoušela rozběhnout během večeře konverzaci, bylo to marné. Billovi stačilo se jen na bratra podívat, na jeho netečnou tvář bez výrazu, a měl oči plné slz. Na její dotazy, co se mezi nimi stalo, Tom odpovídal ledovým tichem a Bill tiše vzlykal. Každý večer to bylo stejné a Simone začínala mít pocit, že se nutně musí zbláznit.
Ani tenhle večer to nebylo jiné.
Simone v sobě dusila touhu uhodit do stolu a zakřičet na oba dva, aby se konečně vzpamatovali a řekli, co se vlastně děje. Nebo je zamknout do jejich pokoje a nechat je tam, dokud spolu nezačnou komunikovat. Všechny tyhle nápady se jí honily v hlavě, když najednou zazvonil telefon.
Unaveně vstala, šla do chodby a zdvihla sluchátko.
„Prosím.“
„Tady policie, poručík Neumann. Paní Kaulitzová?“
„Ano? To jsem já,“ řekla Simone znepokojeně do telefonu.
„Dobrý večer. Potřeboval bych mluvit s vámi a s vaším synem, Billem Kaulitzem.“
„Stalo se něco?“
„Ehm,“ muž si krátce odkašlal. „Našli jsme tělo muže, který vašeho syna napadl.“
Simone zbledla jako stěna. „Je… mrtvý?“
„Ano, paní Kaulitzová. Čekáme na výsledky pitvy, ale zřejmě podlehl zranění, které mu váš syn způsobil. Můžete se zítra, řekněme v deset, zastavit na našem oddělení v Magdeburgu?“
Aniž by si uvědomila, že ji muž nemůže vidět, Simone přikývla. „Samozřejmě,“ vydechla po chvíli, když jí to došlo.
„Dobře, tedy zítra,“ potvrdil muž. „Na shledanou.“
Simone položila sluchátko a pár vteřin na něj ještě zírala. Pak se otočila a vrátila se zpátky do kuchyně. Tři páry očí ji bez dechu sledovaly.
„Bille,“ oslovila mladšího syna. Viděla, jak je nervózní. Ruka, kterou držel příbor, se nebezpečně rozklepala.
„Volala policie… našli toho muže, který tě napadl,“ řekla opatrně. Nůž zazvonil o hranu talíře. Bill téměř nedýchal.
„Žije?“ zeptal se téměř neslyšně.
Zavrtěla pomalu hlavou. „Ne.“
Zhluboka se nadechl. „Jak… zabil jsem ho?“
Chvíli váhala, jestli mu říct pravdu, ale nikdy svým dětem nelhala. Ani teď to nemělo cenu. Pokrčila rameny. „Zřejmě zemřel na následky toho zranění.“
Bill se roztřásl jako osika. Upustil příbor, který hlučně zazvonil o porcelánový talíř, a ukryl obličej v dlaních. „Bože,“ vydechl. „Já ho zabil… zabil jsem ho.“
Simone k němu vykročila a pohladila ho po vlasech. „Jen ses bránil, broučku… nikdo tě z ničeho nemůže vinit.“
Bill ale před jejím dotekem uhnul. „Zabil jsem ho…“ zamumlal. Prudce vstal od stolu a vyběhl z kuchyně pryč. Simone i Gordon se za ním dívali, dokud neslyšeli bouchnout dveře od pokoje v patře.
Simone se otočila k Tomovi, který seděl nehnutě jak socha a díval se na svoji nedojedenou večeři. Pohár její trpělivosti právě přetekl. Dvěma prsty ho uchopila za bradu a zdvihla jeho netečný obličej. „A dost,“ řekla tvrdě. „Nechci vědět, co se mezi vámi stalo, ale už se nehodlám dívat na to, jak ho ignoruješ. Jestli sis toho náhodou nevšiml, tak tvůj bratr prožil jen před pár dny něco děsivého a ty, místo abys mu byl oporou, ho prostě ignoruješ. Copak nevidíš, jak se trápí? Mluv s ním, Tome. Vyříkejte si to, co mezi sebou máte, protože takhle to dál prostě nejde.“ Její hlas ztratil něco ze své tvrdosti a najednou zněl spíš naléhavě. „Ať už se mezi vámi stalo cokoli, chci, abys na to zapomněl. Teď není čas na malicherné hádky. Bill je tvůj bratr, Tome, tvoje dvojče, tvoje druhá polovina. A teď tě potřebuje víc, než kdy jindy. Slyšíš mě?“ Svým upřeným pohledem ho nutila, aby se na ni podíval. „Tak slyšíš mě, Tome?“ zopakovala trpělivě. Konečně se na ni podíval. „Bill tě má rád, Tome, a jestli udělal něco, čím se tě dotknul, určitě toho teď lituje. Copak nevidíš, jak se na tebe dívá? Nevidíš, jak ho tvoje lhostejnost zraňuje?“ Její stisk najednou zjemněl. Pohladila Tomovu vzpurnou bradu, jako kdyby byl malý kluk. „Dej mu ještě šanci, Tome, on tě potřebuje. Neznič ten krásný vztah, který mezi vámi vždycky byl. Bill za to stojí a ty jsi byl vždycky ten nejdůležitější člověk v jeho životě. Chtěla bych, aby cítil, že za ním stojíš… je teď tak zranitelný a bezradný. Potřebuje tě. Jen ty mu můžeš pomoct tohle překonat. Běž za ním,“ řekla měkce, téměř prosebně.
Tom se mlčky odtáhl a uhnul před jejími dalšími doteky.
Posadila se zpátky ke stolu a zadívala se na svého manžela. Víc dělat nemohla, bylo to na Tomovi.
autor: Michelle M.
jojo už se těším na další =)
¨Tome, neblázni!!..Sakra!… tohle mi zase hnulo žlučí..Vůbec se mi to nelíbí!…Myslím, že Bill za svůj zkrat bude pikat ještě dost, ale snad si to Tom brzo srovná v hlavě a odpustí mu…kdyby ho Bill nemilovat, tak moh krásně spát s Dorianem ne ?xD… Už radši končím, to s nima zase prožívámxD
Ugh, konečně jsem se dostala k přečtení dalších dílů téhle fenomenální povídky. V posledních dnesch toho bylo moc, ale to je te´d vedlejší. Vedle tohohle příběhu všechno ztrácí smysl. Tolik mě dojímá příběh těch dvou… vlastně čtyři, ano, ano 🙂 Jsem strašně ráda, že to Bill Tomovi řekl. Je jasné, že by se to neměl jak dozvědět, když je Dorian po smrti, ale já si hrozně potrpím na čestnost mezi těma dvěma… asi jsem blázen, ale je to tak. Doufám, že matčina slova na Toma zapůsobila. I když ona nemůže vědět, co se mezi nimi stalo, její mateřský instinkt zafungoval na jedničku. Svou řečí to vystihla tak dokonale, že by člověk řekl, že mezi jejími neutrálními slovy se dá číst mezi řádky…
No, Dorianova smrt je trochu šok. Čekala jsem, že bude žít, že ještě dvojčatům připraví peklo… ale zdá se, že jsem se mýlila. Ty jsi prostě neuvěřitelná. Udivuje mě, že vždycky dokážeš něčím překvapit.
Co se týče Harryho a Draca, je to obdobné. To, že ho Draco opustí, je poslední, co bych čekala. Samozřejmě se v tom dá najít jistá logika, ale stejně… prostě mě to zaskočilo.
Tyjo, doufám, že bude brzy další díl, chci být zase bezvládně vtažena do děje a zapomenout na věci kolem. Je to úžasné, Michelle 😉
Woooooow….Simonemtak to byla nádherná řeč!!Smekám….Druhá polovina,nejdůležitější člověk,nádherný vztah…..Oh….Bože….asi se rozplynu…Taková nádhera….
Úpe tu oslavuju…konečně je ten zmetek mrtvej….Jo…Hned jsem napsala SMSKU DANIELLE 😀 taky z toho bude mít radost 😀
Prostě úžasný…Billíkovi se určitě nic nestane.Byla to prostě sebeobranna..!!!JAsné?
Jen se bojím,aby se takhle povídka už nechýlila ke konci…To jako ne.,..ještě chci minimálně dalších 30 dílků a když to bude muset skončit,tak jedině HAPPY ENDEM…!!!!!!!!
Nevím,co to mají za zvyk ostatní autoři,že každou vícedílkou povídku zakončují smrtí nebo rozchodem…..to se mi ani trochu teda nelíbí.Takže ty to Michelle nezkaž,jasnéééé???
Závisí na tobě naše klidné spaní…
*utiera slzy* aw , prečo ? Draco opustil Harryho a Tom opustil Billa ….. Jeden rozchod sa zniesť dá , ale dva za 5 minut ? Tak to nie slečna M. !!!! pekne krásne sem zajtra prídem ,a bude 39 diel , prosííííííííííííííííííííííím . …Začínam tušiť o čo tu ide , tie najlepšie autorky ste sa dohodli , že nás budete trápiť , to sa týka aj Danie !!! jej momenty by som láskou zožrala a to isté Eleanot , Anisa chcem vidieť s Billom v postielke , no a tu …Chcem vidieť a čítať o Tomovi v postielke s Billom ! ♥ ♥♥♥♥ ♥
Ty nám dáváš silné kapky teda 😉 Jedna vyhrocenější situace než ta předchozí, ale úplně mě to fascinuje!!! Včera jsem neměla kdy to přečíst, a protože šli naši dneska na Lysou Horu, tak jsem si k počítači natahala jídlo, že si Příběh na druhou přečtu u snídaně a mám snězenou sotva půlku vánočky, vůbec se u toho nedalo myslet na nějaké postranní další věci. Jedním dechem jsem zhltala všechny zvraty a přinejmenším Dracův pohled na věc mě rozesmutnil 🙁 Všecno to skončilo tak napínavě, doufám, že další díl bude brzy, nemůžu se ho dočkat =-O Je to krásný příběh 🙂
Já být Tomem, tak by na mě v téhle situaci nezapůsobila ani matčina plamenná slova. Jsem ráda, že se Bill rozhodl všechno přiznat, ale Toma jeho přiznání muselo opravdu moc bolet. To o té nenaplněné touze, to jsi napsala úžasně. Snad ale Tom překoná uraženou ješitnost a žárlivost a podpoří Billa alespoň jako bratr. I když, to by Billovi zaručeně nestačilo 🙂 Ano, teď je to všechno na Tomovi.
Draca jeho rozhodnutí muselo stát hodně sil, ale asi se nedalo předpokládat, že by tato dvojice měla naději na šťastný společný život. Ani v tak kouzelném kouzelnickém světě 🙂 Třeba se Dracův otec svého času musel také rozhodovat mezi láskou a povinností.
Dneska jsem nějak smířlivá, ale v jednom tedy neustoupím. Neuvěřím, že je Dorian mrtvý, dokud neuvidím jeho tělo v márnici!!!!!
K 😉
no … sem dojatá…
Michelle … já tě miluju …xD
:-*
a souhlasím s Camílkem … ať to skončí dobře ….
Chuďátko Billí,je miho líto.Ikdyž ani nevím proč,jediné čeho jsem si jistá je ,že toho moc lituje.Tomi mu určitě odpustí.Věřím v to!!Ta Simon se nezdá,ale je to skvělá mamka!!Po tom jejím proslovu jsem se musela usmívat 🙂 Ono se říká "všechno zlé,je na něco dobré" a v tomhle případě to je určitě ten Dorian,který je už po smrti.Pevně věřím..hlavě doufám,že potom Simoně památném proslově si dvojčátka (hlavě Tom) uvědomí ,jak jsou pro sebe důležití.Doufám,že to jejich lásku jen posílí!!Bojím se,aby Billí nebyl nějak trestně stíhán,ale vždyť jednal v sebe obraně tak by to nemělo být velké riziko,že ne?!:)
Jsem smutná z Draca "navždy zamčený v mém srdci" to snad nemyslí vážně chudáček Harry.U nich vážně nemám zdání,jak to dopadne. Draco je hlava dubová a když si něco usmyslí tak to udělá..:)
Jinak Michelle musím tě zase pochválit,octatně tak ,jako vždy.Je to fantastické..dokonalé.Nemám slov.Jedině to,že se zase nemůžu dočkat na pokračování 😉
Tome, je to na tobě… a já doufám, že i když to musí strašně bolet, dokážeš to v sobě aspoň na chvíli zadusit a pomoct, když ne své lásce, tak aspoň báškovi. Bylo by to fajn… a ono by se to už pak zase nějak spravilo… hlavní je začít spolu mluvit. Nesnáším dusno, nesnáším, když spolu dva lidi nemluví a nejsou schopni ani jeden začít… je to bezvýchodná situace, která čím dýl trvá, tím je horší. Máma se mi strašně líbila. I když netuší, do čeho ho vlastně tlačí, talčí ho tam skvěle… doufám, že jí podlehne a bude k Billovi milosrdnej… každej udělá v životě nějakou chybu a ten, kdo mu tu chybu nikdy neodpustí, je on sám… ostatní většinou odpustí daleko dřív. Sám na sebe je člověk zdaleka nejpřísnější a hodnotí se až moc kriticky.
Draco je úplně to samý v bleděmodrým. Obviňuje sám sebe z něčeho, za co v podstatě ani nemohl a já mám obavy, že to co zamýšlí, nakonec udělá, ale doutná ve mně jiskřička naděje, že by ho nakonec mohla dotyčná nevěsta odmítnout, když už nemá za sebou mocného otce a on by tak nemusel plnit žádný slib. Snape by mu měl asi říct, jak to bylo mezi ním a Luciusem, když Harrymu říkal, že ví o co mezi nimi jde. Mohl by mu vysvětlit, že dělá chybu, že brát si holku jen z povinnosti je pro něj i pro ni trest, kterej si nikdo nezaslouží… jsem optimista… zatím ještě pořád jo, dokud to ve mně neudusíš definitivním slovem KONEC. Budu doufat, že se to všechno spraví a že budu mít radost z happyendu… i když o něm opravdu hodně pochybuju. Život ho má málokdy… Pa J. :o)
ah jo to je smutny :'(
ja nemám slov :'(
Draco se smutně pousmál. "Harry," zašeptal a štíhlé prsty jemně přešly po hraně Billovy tváře. "Jak se můžeš takhle ptát? Neumíš si představit, jak moc jsi mi dal… znamenáš pro mě všechno."
Bylo tam "Billovy" schválně? NEvím, jsem strašně ..nevím, ale vždycky se tak cítím, když dočtu nějaký díl. Nevím co mám psát, co mám dělat, prostě jen tak sedím a vnímám ten díl. "Co se to vlastně stalo?" říkám si vždycky. Tolik zvratů, jednou nahoře a pak zas dole, vždycky z toho vůbec nemůžu…
Megí: jsi asi jediná, kdo si toho všiml x)), ale už jsem to opravila… 🙂 určitě to nebylo schválně. 🙂 J :o)