autor: emraud
Mám tady pro vás novou povídku, kterou jsem plánovala překládat už roky, stále jsem to z různých důvodů odkládala, ale přesto se mi do podvědomí neustále vracela, až jsem se konečně rozhodla, že se na ni vrhnu. Pro mě to je jedna z nejemotivnějších povídek, jakou jsem kdy četla. Už teď vám můžu slíbit, že se u ní budete usmívat, ale také nadávat, rozčilovat se, vztekat se a nejspíš i plakat. Ale věřte mi, všechno to bude stát za to 🙂
Povídka byla napsaná v letech 2009-10 a má 20 kapitol, které jsou docela dlouhé. Pro lepší představu vám už předem napíšu, že Billovi je 24 a Tomovi 33. Povídka byla psaná v době, kdy měl Tom stále ještě dredy, takže je má i v povídce, ale osobně mi do této role sedí daleko více s jeho aktuálním vzhledem, takže jsem si jej tam vždy představovala spíše takhle. Ale to už je na vaší představivosti, samozřejmě.
Dejte se do čtení a užijte si to.
Zuzu 🙂
„Mám srovnávat tě s krásným letním dnem?
Tvá krása září víc, víc laskavá je.“
(W. Shakespeare)
***
„Ty se co?“ Zeptal se Georg, nezachytil, co mu tmavovlasý dredatý muž právě řekl díky hlasité hudbě v klubu.
„Řekl jsem, že se stěhuju zpátky do našeho domu.“ Řekl Tom hlasitěji do Georgova ucha. Brunet povytáhl obočí a věnoval mu tázavý pohled, takže druhý muž vzdychl a hodil do sebe dalšího panáka vodky. „Nechal jsem jí ten byt. Stejně je pro mě moc velký.“
Georg mu věnoval soucitný pohled. „Vy se vážně rozcházíte, co?“
„Jen si vzájemně dáváme prostor. A čas,“ odpověděl Tom sarkasticky a snažil se nad tím prohlášením neprotočit oči, než se znovu napil.
Brunet položil ruku na rameno svého dobrého přítele a stiskl. Tom si odfrkl a ušklíbl se. „Stěhuju se pozítří,“ oznámil.
Pět let manželství. Láska, o kterési si kdysi myslel, že bude trvat věčně, dospěla ke svému konci. Nyní, po pětiměsíční pauze, se definitivně stěhoval. Snažil se dát věci se Selene do pořádku, ale selhal. Věděl, že toto dočasné odloučení skončí rozvodem. Vzájemně se jeden druhému odcizili, jak byli neustále v jednom kole a neměli na sebe čas.
Tom byl zaneprázdněný kreativní ředitel reklamní designové firmy, zatímco jeho žena byla vycházející módní návrhářka. Oba byli až příliš zaujati svou kariérou, že natolik zapomněli na svůj vztah, až se začali hádat kvůli maličkostem. Selene se přestala snažit jako první, z čehož byl Tom smutný, protože on se snažil jejich manželství zachránit.
„Chceš, abych ti pomohl zabalit?“ Zeptal se Georg.
„Není třeba. Mám skoro hotovo,“ odpověděl Tom.
A tak skončila jeho první láska. Jako playboy na střední i vysoké škole nikdy nebyl ve vážném vztahu, dokud jednoho večera před sedmi lety nepotkal Selene a jeho vnímání lásky se neotočilo o 180 stupňů.
„Po všech těch letech,“ řekl Tom, „já těm ženám pořád nerozumím.“
***
„Dobré ráno všem!“ Pozdravila Kathleen, když vstoupila do místnosti se stohem složek v náruči. Vypadala toho časného letního rána docela svěže, zatímco většina lidí by si na venkovní teplo nejspíš stěžovala.
„Dobré ráno,“ zareagoval černovlasý muž, který energicky vešel do místnosti za drobnou, mladou ženou.
„Kaulitzi! Dokončil jsi ty úpravy?“ Zeptal se Matias černovlasého muže, který se právě posadil na svou židli. Stál tam před jeho stolem a sledoval, jak se Bill kontroluje v zrcadle. Jeho oči hleděly na jeho krásnou tvář a v břiše ucítil brnění. Ano, Bill Kaulitz byl na muže opravdu atraktivní.
Odkašlal si a zeptal se znovu. „Bille, ty úpra-„
Bill mu podal CD, aniž by se na něj podíval. Matias převzal CD z jeho ruky, pobaveně přitom zvedl obočí, když si všiml jeho černě nalakovaných nehtů, a tiše se vrátil ke svému stolu.
„Uf!“ Uslyšel Bill Kathleen, když se i ona posadila na židli a zastrčila si za ucho pramen vlasů. Zrovna dokončila rozdávání všech složek ostatním a byla pro ni úleva, že má hotovo. Poté se otočila k Billovi a jeho černo-červenému psacímu stolu, který kontrastoval s jejím zcela holčičím. Byla ve společnosti nová, ale s černovlasým mužem už se stali blízkými přáteli.
„Všechno jsi to dokončila,“ řekl Bill s úsměvem, aniž by pohnul hlavou od monitoru.
Kathleen se na něj drze zazubila. „Ahoj, krasavče,“ pozdravila ho. Bill se k ní rychle obrátil s úšklebkem na tváři. Jeho alabastrová pleť kontrastovala se vždy přítomnými tmavými linkami kolem očí, dlouhé černé vlasy měl svázané do nízkého culíku a jen několik pramenů mu viselo podél obličeje. Na rtech měl patrný nádech lesku. Rusovláska dvakrát zamrkala, než se jí rty roztáhly do úsměvu. Uchechtla se a poslala mu vzdušnou pusu. Muž s havraními vlasy se na ni usmál a otočil se zpátky k počítači.
„Díky za pomoc, mimochodem,“ řekla Kathleen a lehce zrůžověla. Nemohla si pomoct, prostě musela obdivovat jemné rysy svého kolegy.
„Žádný problém. Stejně jsem se pěkně nudil,“ odpověděl Bill opět bez pohnutí hlavou. Jeho ruka zaneprázdněně klikala na myš, zatímco druhá mu podpírala bradu.
Kathleen na něj na chvíli zůstala zírat. Včera večer spolu dokončovali papíry, které jí dala Natálie na dnešní jednání. S tou náhlou pracovní náloží se zasekla a mozek jí ze všeho toho stresu málem explodoval. Byl to Bill, kdo tam s ní zůstal pozdě do noci a pomohl jí všechno dokončit, a při tom poslouchal její věčné stěžování na to, že musí zůstat v kanceláři tak dlouho, když byl krásný letní večer a ona by si měla doma užívat litry zmrzliny. Bill se po jejím prohlášení rozesmál a ona si jen odfrkla a dodala, že je prostě jen kvůli té mrše fakt naštvaná.
„Chová se jako mrcha, protože jsi nová,“ vysvětlil jí Bill a rovnal hotové papíry do správných složek.
„Nejradši bych ji nakopala do zadku,“ zavrčela Kathleen. Černovlasý muž se k ní otočil a ušklíbl se.
Rusovláska si povzdechla a zamyšleně se obrátila ke svému počítači. Seděla vedle krásného muže, až příliš krásného, ale on jí řekl, že se s nikým nevídá. Muži i ženy by propadli jeho laskavosti, humoru a vytrvalosti při práci.
„Je pátek, Bille. Půjdeš dnes večer s námi?“ Zeptala se Kathleen.
„Ne. Nemám zájem,“ odpověděl Bill.
Stále stejná odpověď, pomyslela si Kathleen. Bill si s nimi v pátek nikdy nešel povyrazit. Oni – ti ´nezadaní´ z jejich oddělení – se spolu každý pátek obvykle vydali do baru nebo nějaké restaurace, aby se uvolnili. Bill byl nezadaný, ale zdálo se, že v nejbližší době nebude nijak dostupný.
„Ach, šéf je tady,“ zamumlal Bill, když zaslechl, jak Natálie svým příšerně sladkým hlasem pozdravila. Kathleen okamžitě vstala, aby šéfa přivítala.
„Dobré ráno, pane Trümpere,“ řekla zrzka, když prošel kolem jejich stolu.
Pan Tom Trümper, jejich kreativní ředitel, kývl a šel dál, následovaný Natálií, která na ni zazírala. Kathleen pod nosem něco nesrozumitelně zamumlala, když se k ní vysoká brunetka otočila zády.
„Ta mrcha,“ zavrčela Kathleen.
„Je to čarodějnice, která už roky neměla sex,“ odvětil Bill a dál hleděl do svého počítače. „Možná, že dokonce nikdy,“ rozesmál se.
Kathleen ho zlehka praštila do ramene, než se k němu se smíchem přidala.
„Náš šéf je sexy, nemyslíš?“ Zeptala se ho najednou.
Černovlasý muž si odfrkl. „Je starý. Je ženatý. Má dredy.“
„Říká muž, co nosí makeup a tohle oblečení!“ Odsekla červenovláska.
„Tohle je mnohem slušivější a módnější než dredy,“ ušklíbl se Bill domýšlivě.
„Díky těm dredům vypadá ještě žhavěji,“ odpověděla Kathleen a zamířila pohled na dveře šéfovy kanceláře. „Kdyby jen nebyl ženatý.“
„Tak počkej, až se rozvede,“ řekl Bill se zahihňáním. Kathleen nakrčila obličej a ze všech sil se snažila nesmát, ale selhala. Černovlasý muž se rozesmál a šťouchl ji do ramene.
O několik okamžiků později se pan Trümper vynořil ze své kanceláře a zamířil doprostřed místnosti s Natálií po svém boku.
„Omluvte mě, dámy a pánové,“ řekl Tom. Všechny hlavy se otočily jeho směrem. Kathleen na něj zasněně zírala a Bill protočil oči a praštil ji, aby se vzpamatovala. „S radostí a se ctí vám můžu oznámit, že Strenesse si vybrali naši společnost pro propagaci jejich podzimní kolekce. Moc se jim líbil koncept a já bych chtěl poblahopřát Karlovu týmu za dobře odvedenou práci. Naše společnost je možná v tomto průmyslu nová, ale tímto se ukázalo, že dokážeme držet krok s ostatními a povýšit se na jejich úroveň.“
„Bille! V tom týmu jsi ty!“ Vypískla Kathleen v šepotu do Billova ucha. „To byl tvůj návrh!“
Bill jí přitiskl ukazováček na rty, aby ji utišil, a věnoval jí přísný pohled. Lehce našpulila rty a zamračila se na něj s tázavým pohledem.
„Gratulace Karlovi a jeho týmu. Pro vás ostatní, pokračujte v dobré práci.“ Pan Trümper ukončil svou řeč s mrknutím a všechny ženy v místnosti vyjekly a nestydatě se zachichotaly.
„Máme co slavit,“ řekla Kathleen Billovi se širokým úsměvem.
„Pro mě to znamená pouze víc práce,“ řekl Bil a nakrčil nos.
„S tebou není žádná legrace!“ Protestovala červenovláska.
Bill se uchechtl a zavrtěl hlavou. „Ne. Vůbec ne.“
***
„Na zdraví!“
Téměř každý byl na malé oslavě přítomen. Byli v baru, šampaňské a pivo před nimi. Kathleen seděla mezi Rachel a drobnou Sheenou a vedle nich Matias s knihou v ruce. Kaoru a Judith seděli s Erwinem a Ronniem na druhé straně, a Elise a Karl na opačných koncích stolu. Bylo už předem dáno, že Nathalie se s nimi nestýkala.
„Kde je Bill?“ Zeptala se brunetka Elise a pohodila svými nakrátko ostříhanými vlasy.
„Tady ne, očividně,“ řekla Kathleen suše, „už šel domů.“
„To je škoda,“ zamumlala Sheena, „je v týmu. Proč by šel domů tak brzy?“
„V tom musí být ženská,“ přemítala Judith s hravým úsměvem na tváři, než se napila piva.
„Nebo muž,“ řekl Ronnie a všichni zařvali smíchy.
„On s nikým nechodí,“ přerušila je Kathleen, „což je zvláštní. Chci říct, no tak! Je to krásný chlap. A je léto. Měli bychom v tomhle období hledat lásku.“
„Líbí se ti?“ Zeptal se Erwin, jeho výraz byl jako vždy prázdný za těmi tlustými brýlemi. Všichni začali s „ooohhh“ a „aaaahhh,“ a Kathleen zčervenala.
„Ale no tak, lidi!“ Zakňučela. „Ty mi věříš, nebo ne?“
„Jo, ale já nerandím s kluky, kteří nosí více tužky na oči než já,“ uvažovala nahlas Kaoru.
„Mimochodem, všimli jste si toho mrknutí od pana Trümpera?“ Zeptala se Elise a všechny ženy potěšeně vypískly.
„Ach, ty ženy,“ zamumlal Ronnie a zakoulel očima, než se napil piva.
***
„Jsem doma!!“ Oznámil Bill, když vstoupil do temného domu. Sám pro sebe se usmál a vzdychl úlevou. Byl konečně doma.
Sundal si boty a hodil je na podlahu spolu ke svým ostatním botám roztroušeným po podlaze. Neobtěžoval se s rozsvěcením světel, a když zamířil do kuchyně, zakopnul o nějaké pohozené oblečení na podlaze. Po dosažení kuchyně otevřel lednici a vytáhl si plechovku piva, kterou otevřel. Pak se usmál a zůstal na tu plechovku zírat. „Gratuluju nám!“ Zvolal. Studený nápoj odehnal sucho v jeho krku, a on si otřel ústa hřbetem ruky. Pak si přiložil studenou plechovku na čelo a přejížděl si s ní po kůži. Nebyl to až tak horký letní večer, ale on byl tak nadšený z toho, že už bude doma, že celou cestu od autobusové zastávky běžel. Zrovna dosáhl dalšího naplnění, a nemohl si pomoct, ale byl sám na sebe hrdý.
Po dopití piva několika dalšími doušky odhodil plechovku na stůl a zamířil do koupelny, kde se svlékl. Cítil, jak se mu ulevilo, když byl konečně nahý. Jeho kůže mohla nyní volně dýchat, na rozdíl od okamžiků, kdy byla uvězněná v tom tuhém, šíleném, formálním oblečení. Rozsvítil světla v koupelně a zavřel za sebou dveře.
Poté, co si dal dlouhou koupel, natáhl na sebe odrbané tepláky a zhroutil se na pohovku, vydechl úlevou. Sám pro sebe se vzrušeně usmíval. Odvedl dobrou práci, a tak se rozhodl dopřát si malou odměnu.
Okamžitě upadl do spánku s úsměvem stále přilepeným na tváři.
***
Byla sobota brzy odpoledne, když Tom dorazil do svého starého domu. Chvíli se na něj díval z okna svého auta. Patnáct let. Patnáct let od doby, kdy naposledy nazval tento dům svým domovem, a patnáct let od doby, kdy odešel a myslel, že ho opouští navždy.
Věci mezi ním a jeho otcem nebyly nikdy řádně vyřešeny. Za ta léta toho spolu moc nenamluvili, s výjimkou doby jeho svatby, kdy svému otci zavolal pozdě v noci a řekl mu, že se za dva týdny žení. Gordon se nikdy neodvážil načít jakékoliv téma z minulosti, a on byl za to rád. A tím to skončilo. A teď byl opět před svým starým domem a opět ho nazýval domovem.
Mohl by si najít byt, ale pro tuto chvíli žádný nehledal. Jeho mysl se stále nacházela spíš v oparu, a hluboko ve svém srdci nejspíš pořád doufal, že on a Selene se k sobě vrátí. Možná, že vše, co potřebovali, bylo mluvit víc o věcech mezi nimi a kolem sebe.
Vystoupil z auta a rozešel se k domu. Stále měl od domu i po všech těch letech svůj starý klíč a uvažoval, jestli jeho otec někdy vyměnil zámek. Vlastně o tom Gordonovi neřekl, ale věděl, že tam starouškovi nebude vadit.
Vsunul klíč do klíčové dírky a otočil. Zvedl obočí, když uslyšel cvaknutí.
Už sám sebe připravil na setkání se svým otcem a na to, až mu bude říkat, co se stalo, ale nebyl připravený na to, co ho přivítalo. Když vstoupil do domu, jeho oči se s šokem rozšířily a čelist mu poklesla při pohledu na nepořádek roztroušený po podlaze. Nejprve to byly boty v předsíni. Když se přesunul dál do domu, všude byly nedbale pohozeny kusy oděvů, vytržené stránky z časopisů… prázdné plechovky od piva… A viděl právě teď spodní prádlo?
V obývacím pokoji byl naprostý chaos. Byly tam fleky na pohovce, noviny plné čmáranic na konferenčním stolku, krabičky z čínské restaurace, které se zdály být staré už několik týdnů. Z místa, kde stál, nahlédl do kuchyně a jídelního koutu. Ve dřezu byla hora nádobí.
Od kdy byl jeho otec takový bordelář? Gordon nikdy nebyl na nepořádek. Zděsil se, když zaslechl spláchnutí záchoda a ze dveří se vynořila žena s havraními vlasy a v širokých, bílých teplákách.
Dobře, pojďme to opravit.
Nebyla to žena, ale muž, když se tak díval na jeho nahý, plochý hrudník. Jeho štíhlé tělo bylo vyzdobeno černým inkoustem. Tom si nemohl pomoct, ale zíral na tetování hvězdy na mužově boku, které bylo takřka úplně odhalené díky volným kalhotám. Další větší tetování se táhlo po levé straně jeho těla. Nedokázal však přečíst jeho slova.
Zamrzl na místě, když se díval do páru jantarových očí, které na něj hleděly se stejným šokem.
„Šéfe?!“ Zvolal černovlasý muž.
Tom se na chvíli zamyslel, hluboce svraštil obočí. Ten muž mu připadal povědomý. Kdo to jen byl…?
„Bill Kaulitz,“ pokračoval černovlasý muž, když pochopil, nad čím přemýšlí. „Kreativní oddělení. Umělecká tvorba. Asistent Matiase a Karla.“
A konečně to Tomovi docvaklo. „Ty!! Ten s těma očníma linkama!“ vykřikl.
„Správně. Myslel jsem, že jste si nevšiml,“ odpověděl Bill a naklonil hlavu na stranu s dětským úsměvem na tváři.
Tom pootevřel rty, aby něco řekl, ale vlastně zapomněl, co to bylo. Zíral na usmívající se tvář svého podřízeného, a nemohl si pomoci, aby neobdivoval jeho rysy.
S uvědoměním, že už zírá, si odkašlal a zamračil se na něj. „Co tady děláš?“
„Já tady bydlím. Co tady děláte vy?“ Zeptal se Bill. Tázavý výraz v jeho tváři byl velmi nevinně vypadající a téměř jako dětský.
„J-já tady bydlím!“ Zvolal dredatý muž. No, bydlel.
„Jste si jistý?“ Zeptal se muž s havraními vlasy, jeho tvář se přemýšlivě nakrčila. „Ale tady bydlím já.“
Tom tomu nemohl uvěřit. Proč tenhle… cizí člověk bydlel v jeho domě? A kde sakra byl jeho otec?!
„Tohle je dům MÉHO otce,“ řekl Tom a snažil se, aby to neznělo tak naštvaně.
„Opravdu? Nevěděl jsem, že pan Gibsonka má syna.“ Konstatoval mladší muž stroze.
„Pan Gibsonka?“
„Váš otec,“ odpověděl Bill, když zamířil do kuchyně. Tom šel za ním s grimasou ve tváři, když se díval na hrozný nepořádek v kuchyni.
„Je na cestách, cestuje se svými starými přáteli. Neví, kdy se vrátí.“
Tom nevěřícně vydechl. Jeho otec si odjel a ani mu o tom neřekl. No, dlouho spolu nemluvili, takže to bylo asi tím. Nesrozumitelně pronesl několik naštvaných slov.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ zamumlal.
„Já taky ne,“ řekl Bill, popadl z lednice cereální tyčinku a nohou ji zavřel. „Proč si na chvilku nesednete?“
Tom se neochotně posadil na židli v jídelně. Na stole byla hromada odpadků: krabička od koblih, polystyrenový box od italských těstovin… krabice od pizzy… plechovky od piva… koutky úst mu znechuceně zacukaly, když uviděl, jak se po té hromadě prochází hmyz.
„Uklízíš vůbec někdy?“ Vyhrkl Tom s odporem. „V celém domě je bordel!“
Bill si celý prostor pomalu prohlížel. „Mně to tu připadá docela normální,“ pokrčil rameny a kousnul si do tyčinky.
„Normální?!“ Zvolal dredatý muž. „Tomuhle říkáš normální?!?“ Ukázal na nepořádek před sebou. Nemohl tomu uvěřit. Tento mladý muž byl v práci velice efektivní a dobře vychovaný. Nikdy by si nepomyslel, že je ve skutečnosti takovýhle.
Bill se na něj okamžik zamyšleně díval. Lehce přikývl, což staršího muže ještě více rozzuřilo. „Vypadá to tu trochu nepořádněji než obvykle,“ zamumlal a znovu se rozhlédl.
„Kde je ten Kaulitz, který je v práci tak výkonný?!“ vykřikl Tom.
„Jsem tady, šéfe,“ řekl Bill a protočil oči. „Jsem jen… Teď jsem doma.“
Tom si promnul kořen nosu a zhluboka se nadechl, vydechl nosem.
„Pojď sem,“ přikázal, „sedni si,“ ukázal na prázdnou židli naproti němu. Černovlasý muž následoval jeho rozkaz a tiše se posadil.
„Okay,“ Tom začal, „chci tě pryč z tohoto domu.“
„Cože?!“ vykřikl Bill. „To nemůžete udělat! Já tady bydlím!“
„Ale já tenhle dům vlastním.“
„Nevidím tady nikde vaše jméno,“ ušklíbl se Bill.
„Prakticky jsem ho do části toho domu vyryl,“ odpověděl Tom. Ale to bylo v době, kdy mu bylo deset. Vyryl tenkrát své jméno na stěnu svého pokoje.
„To je zasraná lež. Totální kecy.“ Bill si zkřížil ruce na hrudi a zvedl obočí.
Tom na něj nevěřícně zíral. Mladší muž tu před ním právě zaklel. Nemyslel si, že by byl tak sprostý. Oficiálně nebyli v práci, ale stále byl v šoku z toho, že s ním takhle mluvil jeho podřízený.
„Pan Gibsonka mi tady dovolil zůstat,“ dodal Bill.
„Máš důkaz?“ Posmíval se Tom.
„Samozřejmě!“ Bill vstal a odpochodoval ke stolu v obývacím pokoji, kde byl jeho stolní počítač. Otevřel jednu ze zásuvek a vytáhl hnědou obálku. Podal ji do rukou dredatého muže a zůstal stát vedle něj s rukama stále překříženýma.
Tom otevřel obálku a vytáhl papír. Byla to smlouva. Bylo to vskutku písmo jeho otce. Na konci byl Billův i otcův podpis a otisky palců.
Nemohl tomu uvěřit. Četl to znovu a znovu, dokud tím nebyl zcela pohlcen.
„Říkal jsem vám, že jsem nelhal,“ řekl Bill s úšklebkem.
Tom otočil hlavu a zamračil se na něj. Bill se na něj díval s úsměvem na tváři, špičku jazyka měl mezi zuby. Byl to roztomilý výraz, pomyslel si, ale zcela ho vymazal, když si vzpomněl, že měl být na toho šílence naštvaný.
„Pořád jsem jeho syn a mám do toho co mluvit,“ řekl, když vstal, nyní se nad mladším mužem tyčil, jak se naklonil blíž k němu a zazíral na něj.
„No, je tady spousta pokojů,“ pronesl černovlasý muž a zcela ignoroval jeho vztek. „Nahoře je dostatek prostoru,“ řekl a ukázal nahoru. „Moc často to tam nepoužíváme. Spíme v pokoji pro hosty, protože já nerad chodím pořád nahoru.“
„Počkej…“ řekl Tom. „Řekl jsi právě teď my?“
Zazvonil zvonek a Bill najednou vyskočil a zapištěl jako dítě, tleskl rukama, zatímco zamířil ke dveřím. Tom ho následoval.
Bill otevřel dveře a byl přivítán malou holčičkou s krátkým, zlatými blond vlasy. Její hnědé oči se rozšířily a úsměv se jí rozlil po celém obličeji. Žena s vlnitými, špinavě blond vlasy stála za ní se stejným úsměvem na tváři.
„Tati!“ Vykřikla dívenka, když skočila na černovlasého muže.
Bill blondýnku zvedl a zatočil s ní kolem dokola. „Moje miminko je zpátky!“ vykřikl. Holčička vyjekla a rozesmála se, a nakonec se zastavil a pusinkoval ji po tváři.
„Tati, tvůj dech smrdí,“ poznamenal holčička s chichotáním.
„Jsme tu trochu brzy,“ řekla žena, když vstoupila do domu. „Gillian byla opravdu natěšená domů, a Sussie už byla unavená, tak-“ Zarazila se, když uviděla Toma, který na ně zíral s vykulenýma očima. Upustila Gillianinu tašku, již nesla, a postavila se za Billa.
„Bille, ty máš…“ Žena nakrčila obočí, zatímco zírala na Toma a zkoumala jeho dredy.
„Tati, kdo to je?“ Zeptala se ta malá dívka jménem Gillian a naklonila hlavu na stranu stejným způsobem, jako to dělal její otec.
Bill se obrátil ke dredatému muži a usmál se. „To je pan Trümper, zlatíčko. Je to tátův šéf.“ Postavil svou dceru zpátky na zem.
Tom zíral na Billa, na ženu za ním, a pak zase zpátky na Billa v šoku a zmatku. Žena se na něj nakonec usmála a zdvořile kývla. Tom pak sklonil hlavu dolů k holčičce stojící před ním s velkým úsměvem na tváři.
„Dobrý den, pane Trümpere,“ pozdravila jej dívenka s rukama za zády. Zamáchala dlouhými, zvlněnými řasami, až Tom zamrkal. Má krásné oči, pomyslel si. „Ráda tě poznávám! Jmenuju se Gillian Kaulitzová.“ Natáhla k němu ruku. Tom ji neochotně uchopil a lehce s ní zatřepal. Holčička se zachichotala, což znělo příliš roztomile i pro něj. Měl pro děti slabost, žádné však neměl, protože Selene se ještě nechtěla vzdát své kariéry. No, teď už ani nebude mít šanci, pomyslel si.
„Tvoje vlasy jsou legrační,“ poznamenala Gillian, zírala na jeho dredy a ze rtů jí unikl roztomilý smích.
Bill pak přišel blíž a zvedl holčičku zpět do náruče. „Miláčku, to bylo neslušné. A to jsou dredy.“
Tom na Billa zíral a zašklebil se, když si vzpomněl na Billova sprostá slova jen před malou chvílí. Nemohl uvěřit tomu, že tento muž má dítě – krásné dítě.
Bill se k němu pak otočil a usmál se. „Moje dcera Gillian,“ řekl. Pak ukázal na ženu za ním. „To je May, naše sousedka.“
Žena jménem May natáhla ruku. Tom ji vzal a potřásl s ní. „Těší mě,“ řekla.
„Taky vás moc rád, uh, poznávám,“ zamumlal Tom. Neznal tu ženu. Nejspíš byla v okolí nová, nebo byla novou tváří jen pro něj, protože tam nebyl už dlouhou dobu. Pak se obrátil k Billovi a zamračil se. Cítil, jak se mu jeho ach-tak sladký úsměv vysmívá.
Bill se poté obrátil k May. „Moc děkuju za to, že jste mi ji nějakou dobu pohlídala.“ Krátce ji objal a May ho poplácala po zádech, než se odtáhla.
„Vždy s potěšením,“ řekla s upřímným úsměvem. „Gillian je skvělá holčička, a Sussie ji miluje.“ Pak se otočila k holčičce a s široce roztaženými pažemi ji vřele objala.
Gillian se v tom objetí zachichotala. „Byla to legrace, paní Weiszová. Moc děkuju!“
„Jsi vždy vítaná, drahoušku.“ May se odtáhla a políbila ji na čelo, než vstala. Vzala Billa za ruku a lehce ji stiskla. „Radši už půjdu.“
„Ještě jednou díky, May,“ řekl Bill. Vyprovodil ženu ven ze dveří a sledoval, jak odchází po chodníku. Když byla z dohledu, zavřel dveře a opřel se o ně s obrovským úsměvem na tváři, když se podíval na svou dceru.
„Okay! Kdo si dá oběd?!“ Vykřikl Bill a zvedl pěst do vzduchu.
„Chci pizzu!“ Vykřikla Gillian a začala poskakovat kolem.
„Máš ji mít!“ Prohlásil Bill. Zasmál se, zvedl svou dceru do náruče a rozběhl se do obývacího pokoje. Gillian pištěla a potěšeně se smála.
Tom tam stál a sledoval je. Všechno to pro něj byl prostě šok. Dopadlo to na něj jako bomba, a on to všechno nedokázal pochopit. Tohle byl jeho dům. Ale jeho otec je tu nechal bydlet. Promnul si kořen nosu, když pocítil mírnou bolest hlavy. Jak má žít s těmito dvěma lidmi?
„Chcete taky pizzu?“
Otočil hlavu a spatřil, jak Bill drží v jedné ruce bezdrátový telefon, zatímco druhou ruku měl v bok. Na tváři měl přilepený úsměv, ze kterého mu zářily lesklé, bílé zuby. Tom nemohl uvěřit, že ten úsměv patří osobě, jako je on. Ale právě ten úsměv jej donutil pomalu přikývnout, aniž by si to úplně uvědomoval.
„Dobře! Budeme mít extra salámovou a masovou!“ Vykřikl černovlasý muž, když odskákal zpátky do obývacího pokoje jako pětileté dítě.
Tom zavrtěl hlavou a povzdechl si. Tohle byl jeho dům a on se rozhodně nechystal odejít. Pak se pomalu vydal na cestu do obývacího pokoje, který byl naplněný chichotáním a smíchem, zatímco přemýšlel nad nadcházejícími dny.
Je přece dospělý člověk, řekl si v duchu. Přežije to.
autor: emraud
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Ježíš, to zas budou infarktový stavy 🙂
Co spojuje Billa a Tomova otce ? Jaký vztah mezi nimi je ? A copak by asi "pan Gibsonka" řekl, kdyby viděl ten neskutečný bordel, který má teď ve svém domě ?
Bill je teda existence. V práci ze sebe dělá hogo fogo, ale doma žije v odpadcích. Zjevně mu není blbý chovat se jako dobytek v domě, který mu nepatří, ani v tomhle chvílku vychovávat dítě. Budiž. Být na Tomově místě, tak mu dám na vybranou, jestli vypadne z baráku, nebo z firmy. A vidělo by se, jak dlouho by se mu vydržel takhle smát do ksichtu…
Divím se, že se Tom neotočil na patě a radši neodešel, ale když už tam je, tak snad to tam Billovi aspoň pořádně osladí. Jenže ono to spíš bude naopak a Tomovi se to ve finále bude líbit, že ? 🙂
Díky za překlad
To bolo čo?! Ako prvá kapitola a toľko prekvapení, že mi to stačí na minimálne pol roka dopredu 😀 Už vidím, že toto bude poriadna jazda na horskej dráhe 😀
Tom a mi je v tejto chvíli celkom ľúto, lebo Bill je teda prípad na pohľadanie. Už keď si dával tú zaslúženú odmenu, tak mi prišiel divný a keď bol potom opísaný ten bordel, v ktorom žije a dokonca vychováva dcéru… proste koniec. ten ma fakt odpísal. Som vážne zvedavá, čo sa z tohto vyvinie, lebo teraz na to nemám ďalších slov 😀
Ďakujem za preklad.
To jsou mi tedy věci! Nejvíc ze všeho mě ale dostal Bill a jeho bordel v domě! Já si to neumím představit a ani nechci! Fuuuj! 😀 Docela dost mě to překvapilo a na jednu stranu i pobavilo. Nějak netuším, co bych na Tomově místě dělala já. Protože vidět takhle zaneřáděný dům, ve kterém bydlí můj rodič?! No, nic hezkého.
Tomův vztah s otcem je taky zajímavý. 😀 Vůbec nic o sobě neví, to je mi tedy něco. Alespoň tak velké věci jako svatba a cestování pryč by si mohli říkat, ne?! 😀 Docelě mě zajímá, jestli se nakonec Tom odhodlá v tom svinčíku zůstat a jak to spolu budou kluci mít, protože jestli tam Tom zůstane, věřím, že zažijeme dost peprných chvil!
Dokonce mě i těší to, že má Bill dítě! Určitě to bude všechno krásně zpestřovat. 🙂 Moc se těším, co nám tahle povídka přinese!!
Moc děkuji Zuzu! ♥♥♥
Povídka začne Shakespearovým veršem… a pak zjistíme, že ten krásný Bill je vlastně pěkné čuně? Co to…? A ještě v tom vychovává dítě! 😱 😁
Tak to jsem zvědavá, jak Tom zareaguje. Chápu, že v soukromí může člověk působit trochu jinak (sama žiju v podstatě dvojí život😏), ale tohle je trochu moc.
Díky za překlad, jsem zvědavá, jak se ta šílenost vyvine.
Taková pecka na začátku a už to jede. Už teď jsem zvědavá, kam se tohle vyvine!
Uz to vidim – Tom bude zrejme chvilu sluzit ako upratovacka. A mozno nakoniec zistime, ze Bill zastava nazor, ze ked je konecne doma z prace, bude sa radsej venovat dcere ako upratovaniu. A Tomovi tak prinesie pocit rodiny a domova, lebo sa zda ze Bill sa dcere skutocne venuje a miluje ju. No, bude to este zaujimave. Dakujem za preklad.
Prvý diel som si prečítala a aj keď sa nezvyknem vyjadrovať k príbehom, ktoré sa mi nepáčia, napíšem môj názor…akonáhle sa do príbehu zapletie dieťa, ktoré nemá Bill s Tomom (prosím prepáčte túto absurdnú vetu :D), tak sa mi moc nechce do čítania…celkovo nemám rada v posledných asi troch rokoch príbehy, kde vystupujú deti… poviedka vyzerá byť super bláznivá, páči sa mi nápad reklamnej agentúry, "starého" Toma pred rozvodom :)))
[7]: To nic, každému se nemůže líbit všechno 🙂
Tak to bude ještě zajímavé.
Mne sa od začiatku príbeh strašne páči, aj malá Billova dcérka, aj keď deti v poviedkach moc tiež nemusím, ale keď im nikto neubližuje tak je to v pohode. Ten Billov prístup a bordel ma pobavil, chudák Tom čumel tam ako pero z gauča. Teším sa na ich zžívanie. Tomi môže upratovať.
[8]: ja viem zuzu 🙂 chcela som ti napísať komentár k prekladu, nechcela som, aby vyznel ako kritika ale len ako moje stanovisko :))