autor: Dania
betaread: Janule
betaread: Janule
pairing: Bill/Bushido
O 9 měsíců dříve….
Jeho chtíč dosahoval nebeských výšin. Nedokázal už myslet na nic jiného než na štíhlé boky, růžová plná ústa, nevinný pohled. Toho kluka mu byl čert dlužnej. Každou noc se jeho frustrace stupňovala, každé ráno se proklínal za svoji slabou vůli. Chtěl ho jako nikdy nikoho jiného ve svém životě. Přemýšlel, jak to udělat. Jak se k němu dostat.
Na druhou stranu, nebyl hlupák. Byl realista, naturalista, věděl, jak to chodí. Věděl, že představy, které naplňují jeho sny, jsou jen fantazií. Ale zatraceně skvělou fantazií. Kolikrát přemýšlel nad tím, jestli Bill je skutečně tak vášnivý, jak jej vidí ve své hlavě. Nebo je takové neviňátko, na které si hraje? Bože, toužil to vědět!
Chtěl ho ve své posteli, chtěl ho líbat, hladit, lízat, masírovat, chtěl ho slyšet kňučet vzrušením, připraveného, žádoucího, prosícího, nadrženého a na kolenou. Toužil pocákat jeho obličej svým semenem, chtěl vidět, jak nenasytně polyká. Chtěl ho tak moc, až to bolelo.
Bylo 5. prosince, na Berlín se snášel první letošní sníh. Nenáviděl sníh. Vždy, když ve městě sněžilo, vytvořila se odporná břečka. Neměl rád zimu. Nedostatek světla, všechno šedé, zachmuřené. Ani jeho náladě to nepřidalo. Zíral z okna a jeho myšlenky se opět stočily k Billovi. Znechuceně si odfrkl, vytáhl telefon z kapsy a zavolal Lindě. Potřeboval se uvolnit, a na tohle byla ona stále ještě přebornice. Po deseti minutách otravného klábosení si domluvil rande. Připadal si jako zabouchnutej puberťák. Vstal z pohovky a šel se osprchovat, za chvíli tu bude.
****
O 8 měsíců a 10 dní dříve….
Štědrý večer u Kaulitzů vypadal každý rok stejně. Slavnostní večeře s přípitkem, rozdávání dárků a potom prostě rodinná pohoda.
Simone připravovala s láskou večeři o třech chodech, když se místností rozdrnčel zvonek, ohlašující návštěvu. Zamyšleně odložila utěrku, kterou si právě osušovala ruce a šla ke vstupním dveřím.
„Dobrý den, mám pro pana Billa Kaulitze zásilku.“ Ohlásil se muž v modré uniformě poštovního poslíčka.
„Ah, dobře. Je to do vlastních rukou?“
„No, myslím, že se nic nestane, když to předám vám.“ Ušklíbl se, velmi potěšen, že musí pracovat právě na Štědrý den.
„Ještě podpis.“ Přistrčil Simone desky s dodacím listem. Předal balíček a odporoučel se po sněhem zapadané příjezdové cestě.
„Děkuji!“ zavolala za poslíčkem a zavřela vchodové dveře. Otáčela balíček v rukách a zkoumala adresu odesilatele.
„Bille!“ Položila balíček na jídelní stůl a jala se připravovat uzeninu. Během chvilky se přišoural mladší z jejích synů, dožadující se důvodu svého vyrušení.
„Přišel ti balíček,“ opověděla a ukázala na box o velikosti krbových zápalek.
„Pro mě? A od koho to je?“ Billovi v očích zajiskřilo vzrušením, miloval dárky a překvapení. Simone jen pokrčila rameny a zvědavě pokukovala po Billovi, který se nedočkavě dobýval do balíčku.
Rozbalil první vrstvu a zatetelil se nedočkavostí. Do dlaně mu vypadla obálka a malá krabička. Tmavě zelené sametové pouzdro slibovalo nějaký šperk. Nedočkavě roztrhl obálku a vytáhl kartičku s pár slovy:
‚Ber to jako symbol, nasadíš ho – souhlasíš. B.‘
Koukal na to, nechápal. Najednou se bál otevřít tu krabičku. Vzal ji do roztřesených prstů, odklopil víčko. Na černém podkladu se blýskal masivní platinový prsten s pěti bílými kameny. Zalapal po dechu. Byl nádherný, přesně podle jeho gusta.
„Je krásný.“ Zvedl oči a setkal se s matčiným zkoumavým pohledem. Kývnul. Znovu se zadíval na slova, přiložená jako jediné vodítko určující odesilatele.
„Od koho je?“
„Nevím,“ zašeptal a v duchu si promítal všechny osoby, které znal a jejich jména začínala na B. Oh, první kdo jej napadl byl Bushido, ale toho zavrhnul okamžitě. Nedovedl si představit, že by mu poslal prsten. Nebo, že by to…
Ne, to přece není možné! Není možné, aby to byl on! Vyloučeno! Srdce mu bilo až v krku. Hlasitě polknul a ještě jednou si přečetl vzkaz.
Nasadíš ho a souhlasíš. Ale s čím? Nechápal. Najednou mu hlavou bleskla situace, při které běžně figuruje prsten a slovo ‚souhlasíš‘. Při té představě se rozesmál. A nebyl k zastavení. Představa, jak před ním klečí Bushido na kolenou a žádá jej o ruku, jej doháněla k nepříčetnosti. Nemohl popadnout dech, matka na něj hleděla, jako by se právě zbláznil.
„Prosím tě, co je na tom tak směšného.“ Nechápala synovo chování.
„Jen… jen jsem si představil…“ Ani to nedořekl a opět vybuchl v záchvat smíchu, což přivolalo i jeho bratra.
„Co se tu děje?“
„Ale, Bill dostal dárek a může se z toho smíchy počůrat.“ Simone jen zavrtěla hlavou doufajíc, že jí to Bill časem vysvětlí.
Bill podal bratrovi kartičku se vzkazem a mezitím si utíral slzy z očí.
„Heh,“ bylo jediné, co z Toma vypadlo.
„To je od něj?“ dotázal se. Bill zalapal po dechu.
„Ty si myslíš, že to je fakt od něj? Od něj?!“ zíral na bratra a smích jej okamžitě přešel.
„No, vypadá to tak. Je jedinej, kdo začíná na B. a jede po tobě.“ Tom se ušklíbl a prohlížel si prsten. Zvedl pravý koutek ve škodolibém úsměvu a ještě si přisadil.
„Teď by mě jen zajímalo, s čím eventuálně souhlasíš, pokud si ten prsten vezmeš.“ Bill vyvalil oči, zrudnul jak rajče, zaklapl víčko a odkráčel do svého pokoje. Musel si to pořádně promyslet. Vypadalo to, že dárek poslal skutečně Bushido. Svět se zbláznil. Drsnej rapper mu posílá prstýnky, Tom z toho má srandu a on? Absolutně netuší, co to všechno znamená.
Zavřel za sebou dveře svého pokoje, posadil se ke stolu a znovu odklopil víčko. Díval se na tu třpytivou nádheru. Věděl, že kameny jsou pravé. Věděl také, že prsten byl nesmírně drahý. A ve skrytu duše věděl, že byl skutečně od Bushida. Cítil to.
Přitiskl dlaně k hořícím tvářím a očima se nedokázal odpoutat od barevných odlesků vybroušených diamantů. Vzal šperk do roztřesených prstů a přiblížil jej k obličeji. Miloval všechno třpytivé a tenhle kousek kovu jej naprosto okouzlil. Ostýchavě navlékl prsten na prostředníček a natáčel ruku před sebou, díval se, jak se nádherně vyjímá na jeho opálené ruce. Pravou dlaň přitiskl k ústům a zavřel oči. Padnul jako ulitý. Zamiloval se do něj na první pohled. Nemohl si jej nechat, ale chtěl. Moc chtěl. A taky chtěl vědět, s čím by souhlasil. Znovu se uchechtl při představě svatebních zvonů a Bushida v černém obleku s růží v klopě. Byl nemožně romantický, ale tohle bylo moc i na něj. Jediná další možnost, která jej napadala, byla hříšně smyslná. A aby pravdu řekl, zvědavost mu zrychlovala krevní oběh, naplňovala jeho tělo neklidem. Myslí se mu mihl další obraz. Druhá varianta. Jejich nahá těla, tisknoucí se k sobě. Rty spojené ve vášnivém polibku. Ach ano, tohle chtěl. Po tom toužil už téměř tři měsíce. Cítil se dokonale zmatený, nerozhodný a maximálně vzrušený. Ďábelská kombinace.
V hlavě se mu míhala jedna nestydatá představa za druhou, když se ozvalo zaklepání na dveře. Věděl, kdo to je. Jeho odhad potvrdila dredatá hlava, nakukující do místnosti.
„Vidím, že jsi se rozhodl souhlasit.“ Řekl a kývnul hlavou směrem k bratrově levé ruce.
„Hmm, je to stejně všechno blbost, že? Že, Tome?“ díval se na bratra s otázkou v očích. Stále nevěděl, co si o tom všem má myslet. Byl čím dál zmatenější.
„Víš, já si myslím, že bys na něj měl zapomenout. Myslím, že si s tebou jen hraje.“ Tom položil svoji dlaň na bratrovu paži.
„Mám tě rád a nechci, aby ti někdo ublížil. A on ti ublíží, věř mi, prosím.“ Snažil se bratra přesvědčit.
„Já vím, Tomi. Ale já ho přece nemiluju. Já… já jen… já nevím.“ Věděl, že to nemá smysl. Momentálně se o tom nechtěl s bratrem bavit. Potřeboval si nejdříve ujasnit svoje pocity, svoje přání a potom o nich mohl přesvědčovat bratra. Protože si byl jistý, že tohoto muže mu Tom nikdy neschválí. Nikdy.
autor: Dania
úžasná povídka!!! Je prostě nádherná!!!!! Miluju tenhle pairing!!!
strašně se mi líbi ty Billovy myšlenkové pochody, jeho pocity, radost a následná reakce z dárku :DDD asi ty časové údaje budou dobře, ale mně to prostě pořád nějak nesedí… si nemůžu pomoct… asi si budu tuhle povídku značit v číslech na papír, abych ji pochopila i z časového horizontu, páč jinak jsem se do ní hned zamilovala :))) a vím, že je hlavně o B+B, ale klidně bych tam více zapojila Toma, starostlivé dvojčátko, které nemá Bubu moc rádo!!!
Menší vysvětlení k časovým údajům: Děj, odehrávající se v prologu je pokládán za přítomnost (bod nula) a všechny následující časové údaje jsou počítány právě od tohoto bodu nula. Doufám, že už je to trošku jasnější.:-)
Nenávidím se za to, že se vždy do děje moc vžiju a pak nejsem schopna napsat kloudný komentář.. mám v hlavě prázdno – úplné vakuum (to tedy i normálně, ale to je vedlejší :D) .. ale také mi z Billovy první představy, respektive jeho reakce na ni, tekly slzy smíchu xD k té druhé představě se raději nevyjadřuji.. ^^ doufám, že bude brzy pokračování! opravdu skvělé! 🙂
Tyjo, nejdřív mě zaujal pairing Bill/Bushido a pak sem se ještě podívala, kdo to píše a bylo rozhodnuto…a vzápětí vše přečteno 🙂
Je krásná, moc ^^ Rychle dál, moc se těším…
ZoUííí: Vždyť je to jasné. Jde to od největší minulosti k bodu 0, k nějaké přítomnosti.
Dania, Vanity x))) já chápu, že prolog je počátek i že se ten děj oděhrává jakože pozpátku… x)))) jen v reálu jsem si ten rok jak plyne za sebou nepřehodila… počátek byl leden, např. a šla jsem dál… únor, březen… atd.. až tomu 11. mesíci, ale měla jsem jít opačně… proto mi ty počty neseděly :DDD srrýýýýý… Dani, jsem jelito!!! Čísilkům se vyhýbám, proto raději píši písmenka :)))
Díky holky x))
Snad už chápete, proč píši např. Puzzle a ne nějaké vědecké pojednání opírající se o různé číselné statistiky x)) bych ze země klidně udělala kostku :DD
suppky dal hej to je uzasny!
No nejdříve jsem si říkala: Bill a Bushido, to nemusím, ale po přečtení tohoto dílečku jsem změnila názor a určitě budu číst dál. To, jak popisuješ Buschidův chtíč a jeho myšlenky a vzápětí Billa jak svádí svůj vnitřní boj, se mi moc líbilo. Těším se na další dílek.
proč je Tom v těch povídkách vždycky proti Bushidovi???
Ta povídka je upe skvěla….
Dokonaloooooooooooooooooooooooooooooooooooooost…prstýnek od Bushida….acch