autor: Muckátko :o*
Nejhorší doba
Bill se spokojeně uchechtl do polibku, který právě sdílel se svým klientem uprostřed chodby. Byl na cestě zpět do řídící místnosti, když se s Tomem potkali. Celý systém byl obnoven a aktualizován, tudíž už agent nemohl strávit celý den nicneděláním jako posledně. Rychlý vášnivý polibek tu a tam bylo vše, na co měl čas a už tak měl špatné svědomí, že se vůbec zdržuje.
„Nemohly by se ty vaše systémy aktualizovat častěji? Však víš. Čím častější obnovy, tím novější verze a tím větší bezpečí,“ broukl Tom spokojeně a sklouzl dlaněmi na agentova bedra.
„No vždycky si o tom můžeš nechat zdát,“ procedil Bill ledabyle. Tom si odfrkl a ještě jednou se natáhl po Billových rtech, které mu vyšly vstříc. Opřený o zeď s agentem na sobě hluboce pronikal do druhých úst a snažil se alespoň o malou nadvládu nad druhým jazykem, když mu víc iniciativy nebylo dovoleno. Jemu to ale přestávalo vadit. I když Bill v jeho očích stále nevypadal na někoho, kdo by mohl být tak dominantní, něco to do sebe přece jen mělo. Vždycky to byl on, kdo byl ve vztahu ten hlavní, takže bylo občas pekelně vzrušující nechat se ovládat, i když by to nahlas nikdy nepřiznal, ale s Billovými málem nadpřirozenými schopnostmi mu muselo být jasné, že si to Tom tu a tam docela užívá, i když se snaží cukat, abys neztratil na své mužnosti.
„Stačí,“ zadržel Bill Toma v dalších nájezdech, když muž poznal, že se agent hodlá brzy odtáhnout. Tom si poraženě oddychl.
„Někdy je to s tebou vážně frustrující,“ dovolil si poznamenat.
„No jestli máš něco proti, tak….“ Další námitky byly zastaveny Tomovými rty.
„Nemám nic proti. Jen vážně nesnáším, když se do toho dostanu a ty to utneš,“ pokrčil Tom rameny.
„Jestli sis od toho sliboval sex ve stoje, tak to jsi nemusel ani nic začínat, protože to se nestane,“ zamítl Bill rázně.
„Ačkoli to zní opravdu lákavě, počkám si raději na pohodlnou postel,“ zamrkal Tom provokativně. Bill zakoulel očima a odstoupil. Tom si ho naposled přitáhl k sobě pro rychlý drzý rozverný polibek a pak ho rychle pustil, než agent zase spustí tu svoji o provokaci. Místo toho si ho Bill jen přeměřil přivřenýma očima a poté se vydal tam, kam původně mířil.
„Hey, Bille?“ ozvalo se za jeho zády ještě. Nechtěl, ale nakonec se donutil zastavit a otočit se přes své rameno, aby zjistil, co jeho klient ještě může chtít. Na další laškování neměl náladu, ale když viděl podivný úsměv na mužově tváři a uvolněné rysy v jeho obličeji, se zájmem zůstal stát a mlčel. „Mám tě rád,“ vyřkl Tom a mírně se usmál.
Něco, co Bill nebyl schopen identifikovat, rychle, ostře a skoro bolestivě projelo jeho hrudníkem až do žaludku, kde ten pocit ustal. Jeho tvář byla snad ještě kamenější než obvykle, a to především proto, že v tu chvíli agent nevěděl, jak má na něco takového reagovat, tudíž neprojevil žádné emoce. Ani ty negativní.
Z jeho utrpení ho vysvobodilo až zazvonění jako upozornění, že má někdo v plánu dostat se do domu. Ačkoli se chtěl agent hned otočit a jít si po svých, nemohl. Přišlo mu nevhodné jen tak odejít, aniž by řekl něco nazpět. Problém byl v tom, že nevěděl, co říct. S vnitřním konfliktem stál v chodbě napůl přimrzlý k podlaze a na půl na útěku do řídící místnosti, aby dotyčný nemusel zvonit dvakrát, což by mohlo signalizovat, že si agent neplní své povinnosti a není dostatečně ostražitý, co se jejich bezpečí týče.
„Jen jdi,“ mávl Tom rukou, čímž agenta prakticky propustil. Nezlobil se. Nečekal, že by se mu dostalo nějaké odpovědi a věděl, že práce je pro Billa důležitější než vymýšlení prázdných slov, kterými by Toma na oko potěšil. Bill vydechl a se zasmušilou tváří se vrátil na své působiště.
Jméno a identifikační číslo komisaře, který se hlásil do mluvítka, aby mohl vstoupit, vnímal jen napůl. Po potvrzení kódu se vrátil zpět do chodby, aby odjistil hlavní dveře a otevřel je pro nečekanou návštěvu. Toma periferním viděním zahlédl na pohovce, jak se usadil k nějakému časopisu. Za jednu věc byl Bill docela rád, a sice že už v domě neměli toho kocoura, kvůli kterému by teď lítali jako hadr na holi, aby ho někam před komisařem schovali, když přišel tak neohlášeně. Štěstí, že si ho Amelie odnesla a nakonec se rozhodla, že si ho nechá, aby měla jistotu, že o něj bude skutečně dobře postaráno.
„Dobrý den,“ pozdravil Bill a ustoupil ode dveří, aby mohl jeho nadřízený projít.
„Dobrý den,“ odvětil mu komisař a rozhlédl se kolem. „Přišel jsem za panem Kaulitzem,“ vysvětlil důvod své návštěvy.
„V obýváku,“ nasměroval ho Bill stroze. Komisař přikývl a vydal se do haly.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ pozdravil muže sedícího na pohovce. Tom překvapeně zvedl obličej.
„Dobrý den. Stalo se něco?“ zamračil se Tom okamžitě. Pro nic za nic by za ním komisař asi nejezdil.
„Ne tak úplně, ale je tu jedna věc, kterou s vámi potřebuji probrat,“ začal komisař. Bill vypadal, že se hodlá vzdálit, aby jim dopřál trochu soukromí, ale komisař ho zastavil, že by možná měl zůstat, protože se to z části týká i jeho, načež Tom mírně zbledl, jak dostal strach, že se komisař dověděl o jejich ne tak úplně profesionálních aktivitách.
„O co jde?“ zeptal se Tom přiškrceně a Bill měl sto chutí ho nakopnout. Za prvé bylo jasné, na co myslí, a za druhé, i když bylo nemožné, aby o nich komisař věděl, po mužově nervózní otázce a chování bylo jasné, že něco skrývají. Komisař se ale zdál být daleko více zaměstnán svými myšlenkami a něčím bílým, co držel v ruce.
„Přišel vám další dopis od vašeho manažera,“ pronesl muž a pozvedl bílou obálku, která byla stejně jako ta předešlá otevřená a zkontrolovaná.
„Oh!“ vydal ze sebe Tom úlevně a poté se šťastně usmál, že si na něj David zase vzpomněl.
„Váš manažer mi volal ještě před tím, než ten dopis vůbec přišel, takže jsme ho prakticky ani nemuseli otevírat kvůli kontrole, protože už jsem předem věděl, co v něm bude. Než vám ho ale předám, rád bych vám celou věc podal z trochu jiného hlediska, než jaké nabízí pan Jost ve svém dopise a plně si uvědomuji, že to zavání nějakým naváděním nebo ovlivňováním, ale až vám ty informace předám, pochopíte, že to myslím dobře,“ hájil se komisař předem.
„O co se jedná?“ zajímal se Tom zvědavě. Komisař zhluboka vydechl.
„Pan Jost mi před několika dny volal, aby se opět zeptal, jak pokračuje pátrání. Přiznávám, že jsme ho v poslední době měli na lince já nebo kapitán Brandt v jednom kuse a teď už to dává smysl, proč tak často volal. Když se dověděl, že zatím nemáme žádnou pádnou stopu, do telefonu mi oznámil, že vás hodlá převést do Ameriky, když vás teď nijak nepotřebujeme. Řekl, že začne zajišťovat bezpečné místo, ochranku a vše potřebné k vašemu převozu. Důrazně jsem mu to nedoporučil, ale on vypadal, že si stojí za tím, co řekl.“ Tom překvapeně zamrkal.
„David mě chce převést k sobě?“ zeptal se a v jeho hlase bylo slyšet jak překvapení, tak především malé nadšení. Bill moc dobře zaregistroval tu naději, která se rozlila v Tomově hrudi a jak se té myšlenky chytil, tudíž se prudce narovnal a opustil místnost ráznými kroky. Komisař se za agentem jen nechápavě podíval, ale poté se vrátil pohledem k Tomovi, který Billův odchod téměř nezaznamenal, protože měl úplně jiné starosti.
„Uhm ano a já musím trvat na tom, že to není vůbec dobrý nápad a opravdu vás prosím, abyste si to dobře rozmyslel. Je mi jasné, že teď vidíte jen tu možnost odsud odejít a být zase mezi svými, ale to riziko je opravdu vysoké a nestojí to za to. Zkuste se na to dívat z bezpečnostního hlediska. Vím, že slova manažera zní lákavě, když je schopný zajistit vám ochranu a bezpečné místo, o to strach nemám. Problém by nastal při převozu sem a na letiště. O to se bojím nejvíce, takže si to prosím nechte velmi dobře projít hlavou. Tady je ten dopis,“ podal Tomovi bílý složený papír a vstal. „Pro teď je to všechno, co jsem vám chtěl říct. Až se rozhodnete a budete si svým rozhodnutím jistý, ať mi agent Trümper předá zprávu s vaším stanoviskem.“
Nic, co padlo poté, už Tom nevnímal. Přeslechl komisařovo loučení, nevšiml si, že ho agent pustil z domu, ani necítil Billův ostrý pohled v zadní části hlavy, když se od východu vracel zpět do řídící místnosti.
S dopisem v ruce, který přečetl nejméně pětkrát tam i zpět, se Tom šoural za Billem, který od komisařova odchodu nevylezl ze svého doupěte. Když Tom dopis přečetl poprvé, říkal si, že si není co rozmýšlet. Byl rozhodnutý to riziko podstoupit, ale když se nad tím opravdu zamyslel, jak ho komisař usilovně prosil, už si tak jistý nebyl. David sice v dopise zněl, že má všechno pod kontrolou a nezapomněl opravdu na nic, nedůvěřivé Tomovo já mu okamžitě připomnělo, jak to v poslední době vypadalo při Davidově výběru Tomových bodyguardů a jak naposled dopadl s vytrženými vlasy a roztrhaným oblečením. Jak bude schopný mu zařídit kvalitní ochranku, když tentokrát nejde jen o šílené fanynky, a roztržené oblečení nebo vlasy by bylo to nejmenší, co by se mohlo stát a co by ho později trápilo. Rád ztratí pár pramenů vlasů, když mu život zůstane. To beze všeho.
Nerozhodný opatrně klepl na dveře a nakoukl dovnitř.
„Bille, máš…“
„Jdi pryč. Mám práci,“ ozvalo se od stolu hrubě.
„Jen jsem se chtěl…“
„Neslyšel jsi? Mám práci!“ zvýšil Bill hlas a Tomovi bylo jasné, že je z nějakého důvodu dost nabroušený a tohle byla většinou ta chvíle, kdy Tom bral nohy na ramena a šel agentovi z cesty, ale tentokrát nemohl, protože vážně potřeboval znát Billův názor na celou věc, i když předem tušil, co mu agent řekne.
„Nechci po tobě, abys někam chodil. Jen bych se tě chtěl na něco zeptat,“ naléhal Tom. Agent mlčel a jen viditelně tiskl čelisti k sobě. Vypadal jako by měl jen pár sekund před pořádným výbuchem vzteku. Tom si povzdychl a nakonec zformoval myšlenky do otázky. „Myslíš, že je to špatný nápad?“ pípl nejistě. Bill vztekle našpulil rty a podíval se na Toma zlým pohledem.
„Jestli si myslím, že je to špatný nápad?“ sykl Bill a cítil, jak mu vztek bublá v hrudníku. „Jestli si myslím, že je to špatný nápad?!“ křikl. „Tohle je ta nejhorší možná doba na takové stupidní nápady, a jestli ty to nevidíš, tak mě nech tě zasvětit do situace. Tvůj manažer si zřejmě přeje, abys hodně brzy umřel, protože něco tak zasraně neuvěřitelného nemohl vymyslet s žádným jiným úmyslem!“ rozčiloval se Bill.
Tom jen stál uprostřed místnosti a sledoval, jak se barva v Billově tváři pomalu mění na rudě červenou.
„Já jsem jen…“
„Co jsi jen? Myslel, že by to prošlo? Že bys byl schopný se nepozorovaně dostat odsud až na letiště a odsud odletět bůh ví kam?“ třískl Bill pěstí o stůl a vstal tak prudce, že měl Tom strach, že přeskočí stůl a vrhne se na Toma, aby si někde vybil svoji zlost. „Po tom fiasku posledně je naprosto jasné, že tě budou hledat ještě intenzivněji a ty máš v plánu se tu promenádovat po letišti, jako by se nic nestalo? Jako by nestačilo, že bys měl v první vteřině v zádech média, která by jim veškeré informace naservírovala na stříbrném podnose! Ani by se nemuseli snažit tě hledat. Stačilo by si koupit první noviny, nebo otevřít první webovou stránku! A to bylo keců ještě nedávno!“ odfrkl si Bill jedovatě. „Jak sis tady zvykl a jaké by to bylo, kdybych tě nemusel hlídat! A prosím! Naskytne se první možnost a ty bereš roha. Tak prosím! Jdi si sbalit a před domem si třeba rovnou stopni taxíka. Mně je to ze srdce jedno a teď zmiz, než ti vážně jednu vrazím, aby ses konečně vzpamatoval!“ vyhodil Bill Toma s napřaženou dlaní a vztyčeným prstem ukazoval ven z místnosti.
Tom jen zakroutil hlavou a odebral se k východu. Mezi futry se ještě otočil.
„Když jsem si uvědomil, jak nebezpečné by
to bylo, rozhodl jsem se tady zůstat a chtěl jsem jen znát tvůj názor. Nebylo potřeba tu na mě řvát,“ upozornil ho Tom.
„Ty ses nepřišel zeptat na můj názor! Chtěl jsi vědět, JAK by bylo možné odsud nepozorovaně zmizet. Ne jestli, ale jak. Nepřišel sis pro radu, ale pro popis způsobu, jak odejít. Nevěřím ti, že bys nekývl, kdybych ti řekl, že by to bylo možné. Hraješ tu divadlo a pak jsi ve zlomku sekundy,“ luskl prsty na efekt, „ten samý nespokojený ukňouranec, který se sem před těmi měsíci nastěhoval a neustále vymýšlel, jak odsud při první příležitosti zmizet.“
„Nemůžeš mi vyčítat, že mi chybí přátelé!“ obořil se Tom na agenta. „To, že ty žádné nemáš, neznamená, že někomu, kdo je má, neschází,“ prskl Tom a po odchodu za sebou naštvaně třískl dveřmi. To Billa rozpálilo do běla, takže za Tomem okamžitě vyběhl. On si nebude dovolovat takové chování. Ne dokud byl Bill poblíž.
„Co si o sobě zatraceně myslíš?“ vrazil do Tomova těla, které sebou okamžitě praštilo o zeď. „Kdo si myslíš, že jsi, abys tady třískal dveřma, jako by ti to tady patřilo?!“ zaječel Bill.
„Víš, co mi můžeš?“ zeptal se Tom ledabyle.
„Hodně věcí! Mohl bych začít třeba tím, že ti ubalím takovou, na kterou v životě nezapomeneš!“ vyhrožoval Bill.
„Nemysli si, že bych ti to nevrátil a po mé ráně bys taky možná velice brzy potřeboval náhradní zuby, aby ses měl vůbec čím najíst!“ vrátil mu Tom.
„Jsi ubožák! Nic víc! Lhář a ubožák!“ vmetl mu Bill do tváře.
„Tak proč jsi se mnou spal, když jsem tak hrozný?“ pozvedl Tom obočí a bylo vidět, že tou otázku na chvíli vzal agentovi vítr z plachet, proto toho hodlal využít. „Ano. Nebudu tvrdit, že jsem chtěl s převozem okamžitě souhlasit, protože ta vidina, že budu mezi svými, mě okamžitě přemohla, ale když jsem se nad tím opravdu zamyslel, uvědomil jsem si, že ty bys tady musel zůstat. Nemohl bys odjet se mnou a já bych nemohl zůstat tady, aniž bych se sám neohrozil, takže jsem se rozhodl raději zůstat z obou důvodů. Jednak protože je to nebezpečné a jednak protože bych nechtěl odjet bez tebe. Jediný důvod, proč jsem za tebou teď přišel, bylo, že jsem chtěl slyšet to samé od tebe,“ řekl Tom zklamaně.
Bill se narovnal a s neuvěřením zavrtěl hlavou.
„Vůbec jsi neposlouchal. Vůbec nic jsi nepochopil,“ hlesl Bill a z chodby během mžiku zmizel.
Ano. Kdyby byl Tom schopný přeslechnout Billův řev a soustředit se na slova, která před tím vycházela z jeho úst, pochopil by, že Bill nechtěl, aby odjel kvůli těm samým důvodům, proč se Tom rozhodl zůstat. Mezi tím vztekem a zvýšeným hlasem byla jasná obava o Tomův život a především strach, že Tom odjede právě ve chvíli, kdy se mezi nimi konečně začalo něco formovat. V obou případech to byla nejhorší možná doba, kdy by Tom mohl nechat věci za sebou a prostě zmizet, ale vzhledem k agentově volbě, jak dá druhému muži tyhle věci najevo, bylo pro Toma těžké vidět podstatu jeho sdělení, a jak moc Billovi ve skutečnosti záleželo na tom, aby Tom zůstal a neodjížděl.
Pozdě večer, když Bill vycházel ze sprchy a blížil se ke své ložnici, už věděl, že to předtím dost přehnal, a to se ani nemusel namáhat, aby v sobě našel tu část sebe, která by připustila, že něco pokazil. Tentokrát to bylo nad slunce jasné, a ještě jasnější to bylo, když vešel do svého pokoje a přivítala ho prázdná postel. Něco, na co v posledních dnech nebyl vůbec zvyklý vzhledem k tomu, jakým směrem se ubíral jeho vztah s Tomem. Nechal z dlaně vyklouznout kliku, kterou dveře před tím otevřel a otočil se zpět, aby ho nohy mohly zanést do ložnice jeho klienta. Neměl radost z toho, že se bude muset omluvit, ale tentokrát věděl, že to udělat musí, i kdyby nechtěl. Svoji omluvu špitl do ztichlého pokoje ještě dřív, než se odvážil opatrně vklouznout pod Tomovu přikrývku. Věděl, že muž nespí. Dobře slyšel jeho nepravidelné nádechy a hádal, že právě jeho výstup byl důvodem, proč muž nemohl usnout. Tušil, že ani on sám by tu noc neusnul, kdyby věci nechal tak, jak byly. Zašeptal svoji omluvu ještě jednou blízko Tomova ucha hned na to, co se hrudníkem natiskl na záda svého klienta.
Tom nepromluvil. Neměl Billovi co říct a i kdyby měl, neměl náladu na další výměnu názorů nebo rovnou hádku, ale zároveň nechtěl, aby si Bill myslel, že jeho omluvu nevzal v potaz, proto se nepatrně zapřel o Billovo tělo a položil svoji dlaň na hřbet ruky, která byla přitisklá k jeho hrudníku, jak se omotala kolem jeho těla.
Na další rozhovory bude času dost, když se Tom rozhodl zůstat.
Příště: „První krok špatným směrem“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Docela dost se mi ullevilo, když jsem zjistila, že se Tom rozhodl zůstat tady a neuvádět sebe samotného do nebezpečí. Navíc mě hnedka napadla i myšlenka na Billa, co by s nimi potom bylo? Díky bohu tohle řešit nemusím, protože Tom to rozsekl. 🙂
Ovšem reakce Billa..no. Asi nebyla až tak překvapující, ale jen jsem kroutila hlavou nad tím, jak neuvěřitelně výbušný je. Je škoda, že si to nenechal vysvětlit a nezkusil věřit Tomovým slovům, ale sám si vytvořil verzi v hlavě, které věřil. Nedá se nic dělat, i já sama to občas dělávám. 😀 Každopádně Bill má obrovitánské štěstí, že se pak přikradl k Tomovi do ložnice a omluvil se. On to vážně udělal! ♥ Prostě…všechno nakonec dobře dopadlo. 🙂 Navíc je možné, že až o tom bude Tom více přemýšlet, tak mu docvakne, že to Bill nemyslel nijak špatně, jen se bál myšlenky toho, že jej Tom opustí. No, Bill jej začíná mít rád a to hodně. Jen kdyby to až tak neskrýval. 😛
Moc děkuji za parádní díl! 🙂
Bylo krásný,že se Bill omluvil 🙂 děkuji moc za kapitolu 😊
Teď mi v hlavě vrtá daleko víc název další kapitoly než ta dnešní 😀 Jsem ráda, že to takhle dopadlo a Tom se nedal hned na útěk do "vlastního"
Naprosto chápu, proč se Tomovi napoprvé rozsvítily oči nadšením. Jen ta představa, že by se něco v jeho životě mohlo vrátit do normálu! Naštěstí zapojil mozek… A srdce.
Ovšem Bill, na to jak své city popírá, zareagoval dost výbušně (a trochu jako hysterka). ☺ Je fajn, že se omluvil. Uvidíme, co bude následovat. A jak to zapadne do Seanových plánů. …nepamatuji si, jak se ten zmetek přesně jmenuje. 😒
Díky, těším se na pokračování.❤
V tom Billovom vystupe teda bolo sklamania! Nieco ako najskor ma presviedcas ako ti na mne zalezi a ze by si chcel ostat so mnou aj v normalnom zivote, ale hned ako sa ti naskytne prva prilezitost tak ma chces opustit. No, je dobre ze aspon Tom sa hned neurazil a svoju cast uviedol na pravu mieru. A ze sa Bill nestiahol a neuzavrel opat do tej svojej bubliny, ale siel za Tomom a sa mu ospravedlnil. Dakujem za cast.
Od Billa to bylo krásný gesto, díky za super pokračování!
Je fajn že Tom Billovi není lhostejný.