autor: Mary
betaread: Janule
betaread: Janule
Tom se prudce otočil a bez dechu zíral na svého bratra. Byl přesvědčen, že je to jen iluze, která má za úkol na chvíli oddálit jeho trápení, aby na něj pak mohlo dopadnout znovu, se stokrát větší silou. Bill tady přece nemohl být. Byl mrtvý. Ale vypadal tak opravdově… Snil snad?
„Pro lásku?“ zaštkal a podvědomě si hřbetem ruky otřel vlhké líce. Pomalu vstal a na vratkých nohou se k Billovi blížil. „Pro jakou lásku?“
Bill si povzdychl a odvrátil pohled od bratrových slz, nedokázal se na ně dívat. To kvůli němu Tom tolik trpí? „Pro velkou, osudovou lásku, která boří mýty a hýbe světem. Pro lásku, která překoná všechno. Pro nešťastnou lásku, neopětovanou lásku, za kterou jsem skončil v hlubinách pekel… pro lásku tak hříšnou, že si to ani nedovedeš představit.“
Tom si ho prohlížel široce rozevřenýma očima. „Bille? Ty tady ve skutečnosti nejsi, viď? Jenom se mi to zdá.“ Pronesl plačtivě. Ale to přece není možné, napadlo ho vzápětí. Nespal jsem, stál jsem u okna a přál si, aby přišel a… „Řekni mi, že sis přišel pro mě, prosím.“ Natáhl k bratrovi ruce, obě zápěstí měl pokrytá zpola zhojenými jizvami. „Chci být s tebou, Bille…“
„Ne, nepřišel jsem pro tebe.“ Bill zavrtěl hlavou. „Nemůžu tě vzít s sebou.“
„Ale,“ Tom překvapeně zamrkal, „já chci!“
„Promiň…“
„Tak proč jsi tady?“ Blonďák, jediný živý z dvojice chlapců, stojících naproti sobě, si ho zmateně prohlížel. „Proč jsi tady, když jsi mě nepřišel zachránit?“
„Přišel jsem tě zachránit, jenže jinak, než si myslíš. Nechci tě odvést pryč, musím tě zachránit před tebou. Nesmíš dokončit to, co jsi začal. Nedovolím, abys skončil tam, kde já…“
„Kde?“
„V pekle.“ Tomovi přeběhl mráz po zádech. Jak mohli Billa uvěznit v pekle? Billa, jeho úžasného malého brášku, který měl pro každého dobrého slova, vždycky ochotně nabídl pomoc, pokud to bylo potřeba, a neprovinil se ničím jiným než tím, že miloval? Jak jen mohli?!
„Jaké to tam je?“
„Je tam zima.“ Bill pokrčil rameny. „Žádné ohně a kotle, ve kterých se vaří hříšníci. Je to království ledu. Jako když zamrzne čas. Neexistuje tam svobodná vůle, nemůžeš se pohnout, nemůžeš nic dělat, nemůžeš utéct…“
„Ty jsi utekl,“ Tom nespouštěl z bratra pohled a krok za krokem se k němu blížil. Zastavil se těsně před ním, tváří proti té jeho, pohled pevně zaklesnutý do naprosto totožných duhovek.
„Protože jsem musel. Tak jako jsem předtím musel opustit tento svět. Mělo to tak být, je to předurčeno.“ Billovi stoupaly slzy do očí, pálily a ze všech sil se snažily dostat ven, opustit to mrtvé a kouzlem úplňkové noci oživené tělo. Tom zvedl ruku a konečky prstů se jemně dotkl bratrovy tváře. Zarazil se a spustil ruku zpátky dolů, pod prsty nic necítil… Jako by tam s ním Bill ani nebyl.
„Kdo, bráško? Kdo ti stál za všechno to utrpení? Za všechnu tu bolest?“ Soucitně se na něj díval a z koutku oka mu vyklouzla jediná třpytivá slza, stekla po pobledlé líci a ukápla na podlahu.
„Jediný člověk, Tome, jen jediný. Pro něj jediného jsem byl ochotný obětovat život a ztratit duši v temných a ledových hlubinách pekla. Ty, bráško, vždycky jenom ty… Tebe jsem miloval a proto jsem zemřel, ta láska neměla právo žít…“
Tom ztratil řeč a před očima se mu míhaly vzpomínky z toho života předtím, vzpomínky na Billa. Na toho skutečného, živého Billa, kterého se mohl kdykoli dotknout a cítit pod prsty horkost jeho kůže. Přehrával si pozpátku všechno to, čeho si tenkrát nevšímal, protože se mu to zdálo příliš nepodstatné na to, aby se tím zabýval… Všechny ty kradmé pohledy, letmé úsměvy a doteky, příliš něžné, aby byly náhodné… Jak to, že mu to nikdy nedošlo? Proč nikdy nepochopil, že bratrovo srdce hoří tajnou láskou? Teď už bylo pozdě…
„Ale jakto? Jak se něco takového mohlo vůbec stát, proč já?“
„Nevím, Tome. Prostě se to stalo a já si najednou uvědomil, že je něco jinak, že je něco špatně… Myslel jsem, že když… když zemřu… že ta láska zemře se mnou.“ Bill se roztřeseně nadechl. „Ale jak jsem zjistil, není nic silnějšího než láska. Smrtí všechno zaniká, jenom láska má tu moc přetrvat… pokud je pravá. A to ta moje je.“
Tom nyní zcela nepokrytě plakal. Ta tam byl Tom, kterého nemohlo nikdy nic rozhodit, tahle část jeho už dávno neexistovala.
„Odpusť mi to, Bille,“ vzlyknul. „Mrzí mě to, tak strašně moc mě to mrzí… Je to moje vina, měl jsem si všimnout…“
„Ne, není. Nemůžeš za to, to já. Platím za všechny své chyby, špatná rozhodnutí… za své touhy, přání a sny…“ Odmlčel se. „Díky tobě můžu teď být tady. Nemohl jsem zemřít úplně, ani smrt nedokázala zpřetrhat to všechno mezi námi. Část mě přežívá v tobě samém a dokud budeš žít, ani já nezemřu. Nezabíjej nás, Tome, prosím.“
„Nemůžeš tady zůstat? Se mnou?“
„Nejde to. Už brzy si pro mě přijde, nejspíš už za pár minut. Ale pamatuj si, že i když mě nevidíš, jsem pořád s tebou.“ Přitiskl si dlaň k hrudi. „V tvém srdci. Nezapomeň, Tome…“
Bill se otočil k odchodu, ale zarazil se a nejistě zašoupal nohama. Pak se vrátil.
„Tome, já… myslíš, že… bych mohl…?“
Tom se usmál a vstřícně vykročil o krok blíže k bratrovi. „Ne, ty to musíš udělat,“ prohlásil nekompromisně.
Bill se naklonil a lehce spojil své rty s bratrovými. Přestože byl jeho nynějším domovem ten nejhlubší okruh pekla, pro tuto krátkou chvíli, jen pro tento okamžik, se ocitl v ráji. Srdce se mu rozbušilo, na pár vteřin dokázal vnímat bratrovu kůži pod svými rty, dokonce snad i cítil na tváři jeho horký dech…
„Sbohem,“ zašeptal Bill s pohledem zastřeným oparem štěstí a obloha na východě zrůžověla.
„Nikdy na tebe nezapomenu, Bille…“
autor: Mary
to mi nedělej……já si stejně myslim to co už sem k tý povídce jednou psala…..a vyvrátí mi to jedině tahle povídka! xDDD….no nic moc se těšim na další díl!!!
Ááááááááááááááá!!! Pamebooožééé!!! Raychle dáál!! Muší to dobže skončit, bo zabiju mojí Víluuu!!!!!!! ))´=
Máš skvělej styl psaní, Mary a to téma se mi moc líbí… jsem zvědavá, kam to půjde dál a co se bude dít… nějak si to nedovedu představit. Těším se na to. :o) J.
ale to je normálně šmutny :'(