Forever Yours 3.

autor: Lostmickey
betaread: Janule

(Tom)

Vypadal nadšeně. Bude se mu tu snad líbit. Celý odpoledne jsme strávili vybalováním. Bill zabral všechny skříně a všechny možné zásuvky, co tu byly, takže já jsem svoje věci nechal raději v té tašce a tu jsem zakopal pod postel. Bill prolezl od shora dolů celý tohle naše malý království. Bylo to tu fakt super. S Andreasem jsme si sem zajeli minulý rok na týden, prostě jen tak na všechno zapomenout. Bylo to tady fajn, tak jsem si myslel, že když se tu líbilo jemu, bude se tu líbit i Billovi a zjevně jsem se nespletl. Ještě jsme museli zajet do vesnice pro nějaký jídlo, protože tuhle nepostradatelnou drobnost jsme jakýmsi nedopatřením zapomněli. V okruhu dobrých deseti kilometrů nestál jediný domeček. Byli jsme tu prostě sami. Schovaní v lese. Nikdo na nás nemohl. Málokdo by nás tu našel. Do nejbližšího obchodu to bylo asi kolem deseti minut klidný jízdy autem, takže se to dalo zvládnout. Minule s Andym to ale bylo horší. Dovezla nás sem jeho máma, protože v tý době jsem ještě neměl řidičák, a když nám došlo jídlo, museli jsme si pro něj pěšky. Ale stejně to byl fajn týden. A těchto čtrnáct dní bude ještě hezčích. Právě jsem čekal dole u schodů na Billa. Chtěl se ještě převlíknout a alespoň trochu se sebou něco udělat, než vyrazíme, takže jsem se tu už dobrých dvacet minut nudil, protože mě vyhodil z pokoje, jakmile jsem se mu už potřetí snažil vnutit skutečnost, že nějaké to líčení není při jeho kráse vůbec nutný. Už mi pomalu docházela trpělivost. Byli sice jenom čtyři odpoledne, ale v té vesničce těžko budou čekat na Billův rozcuch, než si milostivě přijede pro colu a popcorn.
,,Billéééé….“ Zakřičel jsem.

,,Už jdu.“ Ozvalo se ze shora. Už jsem chtěl něco namítnout, ale než jsem stačil něco udělat, Bill se objevil na schodech. Čekal jsem to jeho natupírovaný háro, ale nic takového se nakonalo. Bill měl vlasy ve stejném stavu, jako před tím, akorát měly trochu větší objem. A linky? Žádný jsem nezaznamenal. Dokonce ani ten pudr neměl.

,,Ty nejsi…“
,,Nalíčenej?“ Pousmál se.

,,Jo.“ Překvapil mě.

,,Vždyť si sám říkal, že to nepotřebuji.“
,,A ty jsi mě poslouchal?“
,,Přirozeně.“ Pokrčil rameny a seskákal zbytek schodů.

,,Překvapivě.“ Jo. Jsem děsnej. Já vím.

Bill na to raději nic neřekl a už si to hnal k autu. Zamknul jsem chatu a zabral jsem svoje místo. Na moment jsem se zarazil, když jsem v kapse nenahmatal klíče, ale když jsem se snažil vystoupit, Bill mi jimi zamával před očima.
,,Díky.“ Rezignovaně jsem se zaculil a konečně jsem nastartoval.

,,Tomi?“
,,No?“
,,Hele, ta vesnička. To je něco jako Loitche… Že jo?“ Začal vyzvídat Bill. Vůbec jsem netušil, kam tím míří.

,,No jasně. Tady nás nikdo znát nebude. Věř tomu.“ Ujistil jsem ho.

,,No právě. Tak to bychom mohli…“ Nekončil větu a dlaní se letmo dotkl té mé. Zachvěl jsem se. Už mi trochu svitlo, ale překvapilo mě to. Ta jeho odvaha.

,,Myslíš jako pár?“ Vyvalil jsem na oči. Koutky mu trochu klesly.

,,No tak ne. Promiň. Já myslel…“
,,Ne počkej.“ Zarazil jsem ho. ,,Jenom mě to překvapilo. Já neříkám, že nesouhlasím.“ Snažil jsem se všechno rychle uvést na pravou míru. Billovi se rozsvítila očíčka.
,,Ale já bych chtěl, aby to bylo jako doopravdy.“
,,Bude to doopravdy.“ Ujistil jsem ho a odbočil jsem na přijatelnou silnici.

Bill nebezpečně přivřel víčka. Zase něco vymýšlel, ale abych řekl pravdu, byl jsem nadšenej z představy, že spolu půjdeme úplně normálně, jako každý jiný pár na nákupu.

,,A půjdeme za ruce?“ Vypadlo z něj najednou.

,,Samozřejmě.“ Přisvědčil jsem.

,,Ani nevíš, jak tě miluju.“ Zakroutil skoro nevěřícně hlavou a málem pustil i slzu.

,,To víš že si to umím představit, protože já tě miluju ještě víc.“
,,Ne. Já tebe víc.“
,,Ne! Já tebe.“
,,Já tebe nejvíc a už máš smůlu, protože víc to prostě nejde. To je ověřený fakt.“ Poučil mě a poškrábal se na koleni.

,,Tak oba stejně.“ Zkusil jsem to. Rychle jsem ho tím připravil o ten jeho vítězoslavný úšklebek. Nasadil dojemnou grimasu a hraně popotáhl.

,,Jsi příšerný. Už ti to někdy někdo řekl?“ Zamračil jsem se.

Nic neřekl. Jen se spokojeně zavrtal do sedačky a významně vydechl. Stejně jsem ho miloval víc. To mi prostě nemohl nikdo vzít.

Nechal jsem auto na parkovišti deset metrů od odchodu a vyrazil jsem s Billem vstříc nakupování. Bill po cestě narychlo zkontroloval obsah svojí peněženky a potom mě docela ostýchavě chytil za ruku. Stiskl jsem jeho dlaň o něco pevněji, abych se přesvědčil, že se mi to jenom nezdá. V břiše jsem cítil motýlky. Nestávalo se mi to často. Vlastně jenom tehdy, když jsem byl s Billem. Šel pomalu. Stejně jako já nechtěl, aby to skončilo. Kolem byli samí postarší lidé. Nedívali se na nás nijak neobvykle. Ani je nenapadlo, že bychom mohli být sourozenci. Nebo ještě líp: Slavná Kaulitzovic dvojčata. Billovi muselo být jasné, že ho mají za moji holku. Zjevně mu to vůbec nevadilo. Skoro jako by na to byl pyšný. V odchodě jsme vynechali ty strašný pojízdný košíky a raději jsme každý z nás vzali jeden ten obyčejný plastový. Vypadalo to estetičtěji. Teda alespoň podle nás. Nakoupili jsme všechno potřebné. Od housek přes džusy, až po žvýkačky. Bylo to úplně o něčem jiném. Mohl jsem ho bez výčitek chytit kolem ramen a jen tak mu říct: ,,Ještě Colu, miláčku.“ A nikomu to nepřišlo divné. Nikdo se na nás nedíval skrz prsty a všichni se na nás usmívali. Bill taky jen zářil. U pokladny jsme si rozdělili role. Billa jsem nechal všechny ty věci naskládat do tašek a já jsem se ujal méně náročného placení. Měli jsme jenom dvě tašky. Vlastně jsme to tak nějak i plánovali. Oba jsme chtěli mít jednu ruku volnou. Nepřekvapovalo mě to.

,,Mají tu kino?“ Ozval se po cestě k autu Bill. ,,Jo. Ale nevím, jak jsou tady na tom s filmy.“ Kývnul jsem a pomohl mu hodit tašku na zadní sedadlo.

,,Můžeme se podívat.“ Pokrčil rameny a rozhlédnul se. Nechali jsme nákup v autě a šli teda zkontrolovat výběr filmů. Po cestě jsme ani jeden nemluvili. Nějak to nebylo třeba. Užívali jsme si toho pocitu, že můžeme být spolu i na veřejnosti a slova nebyla nutná.

,,Tak co?“
Bill odlepil oči od plakátu a povzdechl si. ,,Harry Potter, Harry Potter a nebo ještě taky Harry Potter.“ Oznámil mi a sednul si na kraj chodníku. ,,To není možný. Oni tady žijou jenom Harry Pottrem.“ Vyvalil nevěřícně oči a zatahal mě za džíny, abych si sedl taky. Opřel si hlavu o moje rameno a znovu vyhledal mou dlaň. Propletl prsty s těmi mými a chvilku se na ně jen zálibně díval. Naklonil jsem hlavu tak, abych mu viděl do očí a políbil jsem ho na nos. ,,Nezůstaneme tady už napořád?“ Zakňoural a namáčkl se na mě o trochu víc. Druhou rukou jsem ho hladil po zádech a on jen slastně přivíral oči.
,,Chtěl bys?“ Odpověděl jsem otázkou. Jen horlivě přikývl.
,,Můžeme si tu koupit nějaký barák nebo byt a bude to. Nevidím problém.“ Zamyslel se a zasmál se té představě. Jen jsem mu jeho nápad odsouhlasil a už jsem ho táhl zpátky k autu. Hupsnuli jsme každý na svoje místo a vyrazili jsme zpátky. Poslední kousek cesty byla rovina. Nebyla to už ani ta silnice. Jeli jsme spíš přes louku. Už jsme oba viděli chatu, když mě Bill chytil za ruku. Zastavil jsem a zkoumavě jsem se na něj zamračil.
,,Děje se něco?“
,,Nemohl bych já?“
,,Co…?“ Bill mrknul směrem k volantu. Měl jsem chuť říct kategorické: ,,Ne!“, ale už to byl jen kousek a navíc, žádná silnice, takže srážka s jiným vozidlem byla předem vyloučená.
,,Ale opatrně.“ Poučil jsem ho, než jsme si vyměnili místa. Cítil jsem se divně na místě spolujezdce. Už jsem si zvykl, že auto prostě řídím já. Zato bráška byl šťastnej jako blecha, když si sedal místo řidiče. Úplně mu svítily oči.

autor: Lostmickey