autor: Strawberry
betaread: Janule
betaread: Janule
Najednou osaměli. Stál naproti lovci. Byl tam sám.
„Tome…“ prolomil ticho Bill. Nemohl tomu uvěřit. Jeho jediný přítel je lovec. Chtěl se otočit a utéct, jenže ucítil krev. Zmocnil se ho chtíč. Podíval se na Tomovu ruku.
„Tome…“ prolomil ticho Bill. Nemohl tomu uvěřit. Jeho jediný přítel je lovec. Chtěl se otočit a utéct, jenže ucítil krev. Zmocnil se ho chtíč. Podíval se na Tomovu ruku.
Tekla po ní jeho krev. Krev lovce. Nejvzácnější krev, protože nebyla rudá jako ta upíří a vlkodlačí. Tahle byla jako měsíční svit. Pozoroval, jak mu stéká po paži. Byl by upíry uznáván, kdyby kousl lovce a napil se jeho krve.
Vrhnul se na Toma a chtěl ho kousnout do krku, ale on mu v tom zabránil. Vzal svojí zbraň a chlapce omráčil.
Nemohl ho tu ale takto nechat. Bál se, že ho černovlasý kříženec napadne, ale měl ho rád. Vzal ho do náručí a nesl ho k sobě domů.
Šel tmavými ulicemi. Koukal se upřeně před sebe a tak si nevšiml, že se Bill začíná probouzet. Chlapec toho využil a vrhl se lovci po krku. Zabořil tesáky hluboko do kůže a začal pít jeho krev. Když se od něho odtrhl, měl znovu hnědé oči. Podíval se na chlapce. Položil hlavu na jeho hruď, aby zjistil, jestli ještě žije. Tomovo srdce stále bušilo.
Černovlasému chlapci začaly téct slzy. Měl Toma rád. Tohle dělat neměl. Ale jeho se zmocnil chtíč a on s tím nemohl nic dělat. Opatrně chlapce zvedl ze země a odnesl domů. Když došel až k jeho domu, opřel ho o dveře. Sáhl mu do kapsy u bundy a nahmatal klíče. Vyndal je a odemkl. Poté vzal Toma a odnesl ho na postel. Rána na jeho krku se pomalu začala hojit.
Chtěl tu zůstat s ním. Pomalu si lehl vedle něho a poslouchal, jak mu tluče srdce.
Ráno vyšlo slunce a škvírou mezi záclonami pozorovalo dva chlapce. Jednoho z nich začalo šimrat paprsky v obličeji.
Ten je otevřel oči. Podíval se na chlapce vedle sebe a usmál se. Pak si prsty našel ránu na krku. Už tam měl pouze dva strupy. Pohladil černovlasého kluka. Probudil ho. Bill otevřel oči a zadíval se do těch Tomových.
„Promiň. Já měl hlad,“ řekl a pohladil Tomův krk.
„To je v pohodě.“ Bill se koukal do očí člověku, kterému důvěřoval. Už mu nechtěl lhát.
„Promiň. Já měl hlad,“ řekl a pohladil Tomův krk.
„To je v pohodě.“ Bill se koukal do očí člověku, kterému důvěřoval. Už mu nechtěl lhát.
Už mu nebude lhát, teď mu řekne pravdu. Už z toho důvodu, že on je jediný, u koho může být. Nikoho jiného totiž nezná.
Tomovi najednou zakručelo v břiše. Oba se rozesmáli. Tom se pomalu zvedl a odešel do koupelny se převléct.
Bill se posadil. Byl zvědavý a tak vstal a šel prozkoumat zbytek domu. Prošel prostornou halou a zamířil do kuchyně.
Na zdi byly fotky. Šel blíž a prohlížel si je. Netušil, že ho Tom pozoruje.
„Kdybys tak věděl… bráško,“ zašeptal chlapec a přejel prstem po fotce, kde byli s Tomem a smáli se. Tom nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Takže on je jeho bráška?
„Kdybys tak věděl… bráško,“ zašeptal chlapec a přejel prstem po fotce, kde byli s Tomem a smáli se. Tom nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Takže on je jeho bráška?
Ale vždyť on je Jonahtan a jeho brácha je Bill. Chlapec se koukl z okna a přemýšlel. Bill si ho všiml. Musí mu říct pravdu.
„Tome?“ promluvil a tím chlapce vytrhl z přemýšlení.
„Ano?“ řekl a podíval se na něj. „Já… musím ti něco říct,“ začal a šel blíž k Tomovi. „Já… nejmenuju se Jonathan.“ Když to Bill řekl, tak v chlapci vzplál plamínek naděje.
„Jmenuji se… jmenuji se…“ sklopil hlavu. „Promiň,“ zašeptal. Nemohl, chtěl… ale nedokázal to. Připadal si tak slabý a bezmocný.
„Ano?“ řekl a podíval se na něj. „Já… musím ti něco říct,“ začal a šel blíž k Tomovi. „Já… nejmenuju se Jonathan.“ Když to Bill řekl, tak v chlapci vzplál plamínek naděje.
„Jmenuji se… jmenuji se…“ sklopil hlavu. „Promiň,“ zašeptal. Nemohl, chtěl… ale nedokázal to. Připadal si tak slabý a bezmocný.
Stačilo říct jedno slovo. Jen jedno slůvko. Slůvko pravdy. Proč mu nemohl říct, že on je ten, koho hledá? Proč už si nevěřil?
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho chlapec, i když odpověď už dávno znal. Chtěl však, aby to řekl. Aby mu to potvrdil. On mlčel.
Zahleděl se Tomovi do očí. Chlapec se lekl. Znovu se proměnil. Znovu z něj byl kříženec. Díval se na něj pohledem plným nenávisti, bolesti a utrpení. To vše se mísilo se smutkem. Najednou se otočil a rozběhl se k otevřenému oknu. Tam se na chvilku zastavil, otočil se, aby pohlédl na chlapce. Poté vyskočil z okna na ulici.
Tom ještě chvíli stál na místě. Nemohl tomu uvěřit. Proč mu neřekl, že to ví? Kdyby mu to řekl, mohl mít bratra. Teď nemá nic.
Přešel k oknu. Pršelo. Znovu. Po kolikáté už? Proč prší? Je to kvůli tomu, že je smutný? Nebo kvůli Billovi? Nevěděl. Znal však někoho, kdo by mu odpovědět mohl.
autor: Strawberry
úžasná povídka….skvělá!
Honem dááál!Vypadá to dobřeeee!
rychle dáál xD
honem honem!… jeee jak dlouho jsem na to čekala?.hmm.. moc dlouho!… se mi ta povídka líbí tak pisej rychle plosiiiim:-*
ježiš proč mu to ten degen neřekl xD
moc se omlouvám za to zpoždění…během několika dní vám sem dám další díl….