Silver Lake 11.

Bylo by spravedlivé říct, že Tom byl tak trochu na hraně. On a Bill byli oba v jeho domě nazí. Samozřejmě, on byl v koupelně své matky a Bill byl v té jeho, ale každopádně tam byla společná nahota. Tom si nanesl dostatečné množství květinového mýdla na mycí houbu své matky a drhnul se od zbytků barvy, která se držela na jeho pažích jako o život. Zasraně to bolelo a on sebou trhl, ale stále na tom pracoval, dokud jeho kůže nebyla zčervenalá a bez barvy.

Jakmile byl dostatečně čistý a pohodlně oblečený v teplákách a tričku, došel dolů právě včas, aby uslyšel zvonek ohlašující příjezd požehnané pizzy. V době, kdy se k němu připojil Bill, vypadající zatraceně rozkošně v Tomových pyžamových kalhotách a volném tričku, Tom měl na konferenčním stolku připravenou pizzu i dvě plechovky s colou.

Bill s přirozenou tváří byl jeho nejoblíbenější. Byla to připomínka doby, když byli mladší, kdy se jejich největší starosti týkaly toho, jestli budou vybráni do fotbalového družstva a jaké jídlo bude toho dne ve školní jídelně vypadat nejvíce jedle. Tom se otřásl při pomyšlení na tajemnou sekanou, kterou museli přetrpět.

Tom si nemohl pomoct a zazubil se, když se Bill usadil na pohovku vedle něj a ze zvyku si k hrudi přitiskl polštář, než si spokojeně povzdechl a jemně si protřel oko. „Díky, žes mě nechal použít sprchu. Dokonce i když tvoje mýdlo voní na můj vkus trochu příliš mužně.“

„Měl jsem tě nechat použít máminu sprchu. Já voním jako čerstvé jarní kytky.“ Tom vycenil zuby v širokém úsměvu.

„Hm, ukaž.“ Bill se naklonil a zabořil nos do Tomova krku, přehnaným způsobem začichal, než se se smíchem stáhl. „Úplně jako sedmikrásky.“

Tom se taky smál, i když mu z Billovy blízkosti vířilo v žaludku. „Už je to dlouho, co jsme se tady naposledy takhle poflakovali, co?“

„Jo.“ Bill pomalu zamrkal a koutky rtů se mu zvedly. „Naposledy tu noc, kdy jsem ti řekl, že mi ztvrdne pták, když myslím na tebe.“ Bill se rozesmál a položil si ruku přes obličej. „Byl jsem takový malý hajzlík. Pořád jsem, když na to tak pomyslím.“

Tomovi se rozšířily oči a dostal ze sebe krátké uchechtnutí, protože Bill byl vážně zatraceně troufalý. „Já si to spíš pamatuju jako noc, kdy jsme se poprvé políbili.“

„Vždycky jsi byl sentimentální.“ Bill Toma rukou šťouchl do stehna. „Upřímně, byl jsem vyděšený, že mě odmítneš.“

„Dokonce i kdybych na to nebyl, neodmítnul bych tě. Nejspíš bych tě stejně nechal, abys mě nějakou dobu líbal,“ přiznal Tom.

„A proč?“ Bill tázavě naklonil hlavu a v tom okamžiku si Tom všiml půl centimetru Billovy přirozené barvy u kořínků jeho vlhkých vlasů. Ta drobná nedokonalost Toma pozvolna zahřívala, jako když mu do postele každé ráno zasvítilo slunce.

„Protože.“ Tom předstíral nonšalanci a zaměstnal se otevíráním plechovky s colou, zdůrazněným zašuměním, než si zvedl nápoj ke rtům pro dlouhý doušek.

„Protože bys nechtěl zranit mé city,“ dodal Bill s jednoduchým mávnutím ruky.

„No, jo, to částečně taky. Ale tvoje rty byly jemné a než jsem opravdu mohl zpracovat, co se to děje, tak už jsem zaregistroval, že to byl hezký polibek.“

„Pak jsem to měl teda vyzkoušet už dřív.“ Bill si zabořil zuby do spodního rtu a podíval se směrem k pizze, zatahal za jeden kousek, který byl připojený ke svým sousedům rozteklým sýrem.

Vše, co Billova poznámka udělala, bylo, že přinesla bolestivou skutečnost věcí, které už nikdy nemohly nastat, takže Tom změnil téma. „V kolik hodin máš zítra tu schůzku?“

Bill si zastrčil sousto pizzy do tváře, až se vyboulila, než odpověděl. „V devět ráno. Zasraně brzo.“

„Jdeš tam sám?“ Tom Billa zvědavě sledoval a natáhl se pro svou vlastní pizzu.

„Jo. Dřív jsem nebyl schopný sám sobě věřit, abych šel sám, protože tam byly dobré šance, že bych šel prostě jinam. Naštěstí, nebo spíše bohužel, to záleží, jak se na to díváš, teď už vím, že to potřebuju.“

„Jak dlouho už toho terapeuta vídáš?“ Zeptal se Tom a zakousl se do jídla.

„Asi šest měsíců. Ten chlap toho ze mě vytáhl opravdu hodně, i věci, o kterých jsem ani nevěděl, že byly ukryty v hloubi mé zčernalé duše. Nejdřív jsem ho za to nenáviděl.“ Bill svraštil nos a otřel si mastnotu ze rtů hřbetem ruky, zatímco si zastrčil nohy pod sebe.

Tom pocítil iracionální vztek, jako by jeho neustálé pochopení a trpělivost mělo být odměněno nahlédnutím, které Bill místo toho dopřával svému psychiatrovi. Pevně sevřel čelist a poklepal prsty o svůj nápoj, stíral z něj tak malé kapky kondenzované vody.

Jako by snad četl Tomovy myšlenky, Bill pokračoval. „Docela smutné, že jediný člověk, ke kterému jsem schopný být zcela upřímný, je někdo, komu platím, co.“

„A proč to tak je?“ Tom na něj pohlédl s pochybnovačně přimhouřenýma očima.

„Možná cítím povinnost se mu svěřovat, abych neplýtval penězi a časem. Anebo možná opravdu vnitřně cítím, že je to dobrý chlap. Někdo, komu můžu věřit.“

„A co jsem já?“ Tom měl najednou pocit suchých rtů a navlhčit si je opravdu nepomáhalo.

Bill si ho prohlížel opatrným pohledem, dlouhé řasy mu přejely po tvářích, když sklopil hlavu a zamumlal: „Dobrý chlap, kterému můžu věřit.“

Tom jen přikývl. Bill to řekl a nepotřebovalo to být dále vysvětlováno. „Pizza začíná chladnout,“ zamumlal Tom, ačkoliv si měl vzít další sousto a nyní už neměl pocit, že by chtěl.

„Už ani nemám hlad.“ Bill odhodil kůrku do prázdného prostoru v krabici a stočil se zpátky na gauč s hloubavě našpulenými rty.

„Hele, neměl jsem v úmyslu tě naštvat, nebo na tebe tlačit. Já opravdu nevím, co si kurva myslím, nebo co vlastně dělám, když už na to přijde.“ Tom ztěžka polkl po své chaotické omluvě a odhodil svou nedojedenou pizzu vedle Billovy.

„Nenaštval jsi mě. Já…“ Bill si olízl rty. „Chci s tebou mluvit. Hádám, že jsem prostě pořád zaseknutý na myšlence, že strachy utečeš. Dr. Gutzie to udělat nemůže, protože mu platím účty, víš.“ Bill pokrčil rameny s přihlouplým úsměvem na tváři.

Tom mu věnoval pohled. „No tak, já myslím, že už jsem dal docela jasně najevo, že neodejdu. Dokonce až nepříjemně jasně.“

„Hmm.“ Zdálo se, že nad tím Bill přemýšlí, zatímco se napil své coly. „Dobře, slíbil jsem ti tajemství. Jdi na to.“ Otočil se, aby se přitiskl zády k područní opěrce, uvelebil se a přitáhl si kolena až k hrudi, propíchnuté obočí tázavě pozvedl.

Tomovy rty se pootevřely ve váhavém úsměvu a zapřel se loktem o opěradlo pohovky s tváří opřenou o klouby. „Dobře. Takže. Říkal jsi, že tam byli ve škole kluci jako ty. Kteří byli. Ehm.“

„Gay kluci, jo.“ Bill přikývl s pobaveným smíchem.

Tom sám nad sebou obrátil oči v sloup. „Jak jsi zjistil, že jsou gayové?“

„Ach, to je příběh.“ Billovi se rozsvítily oči a zazubil se. „Takže, bydlel jsem na intru v pokoji se třemi dalšími kluky. Měli jsme palandy a já byl dole. Docela předpovídající, dalo by se říct.“ Bill se kousl do rtu a záchvěv růžové pokryl jeho tváře, i když se svému vlastnímu vtipu zasmál. Tom se také uchechtl, ale v jeho žaludku se nenápadně objevil záchvěv něčeho neidentifikovatelného.

„Měl jsem příšerné problémy se spaním, částečně proto, že jeden spolubydlící strašně chrápal. Já nechrápu, to ty víš.“ Bill si pěstí podepřel bradu a s nechutí přimhouřil oči. „Takže se tam tak převaluju a vrtím a slyším dalšího spolubydlícího Nicka, jak dělá na druhé straně místnosti to samé. Po hodině nesnesitelného neklidu jsme se oba tak nějak zklidnili a jen se na sebe vzájemně dívali.“

„Navzájem jste se na sebe dívali,“ opakoval Tom.

„Stal se z toho takový náš noční zvyk. Uložili jsme se do postele a jen se na sebe dívali, dokud jsme neusnuli. Já nevím, bylo to uklidňující nebýt jediný, kdo tam nezapadal. Kdo se necítil až tak v pohodě.“

„Takže ti dal svůj postelový pohled, nebo co. Jak jsi z toho mohl říct, že je gay?“ Tom ze sebe vydal tichý smích a vyhnul se polštáři, který mířil na jeho hlavu.

„Tenhle vyprávěcí čas není interaktivní. Poslouchej,“ varoval ho Bill se vztyčeným prstem. „Jedna věc, kterou potřebuješ vědět, je, že důvod, proč jsem byl tak neklidný a často nemohl spát, byl ten, že jsem se neustále snažil vytvořit plán, jak se s tebou spojit. Když jsem nedělal tohle, tak jsem vzpomínal na svůj čas s tebou, a upřímně mi z toho bylo zatraceně smutno.“

Tom sebou vnitřně škubl a poškrábal se na zátylku, připadal si jako blbec. „Omlouvám se, Bille.“

Bill jen odmítavě zavrtěl hlavou. „Nick měl svou vlastní hordu problémů a já jsem to z jeho pohledu vycítil. Začalo to jako takový nějaký druh společného soucítění a přeměnilo se to do něčeho víc, jakmile jsme si sami dovolili si to uvědomit.“ Bill pevně pokýval hlavou a napil se coly. „On byl první, a pak tam byli další. Převážně zběsilé ochmatávání na záchodcích a polibky, které obsahovaly až příliš mnoho zubů. Ale byli tam někteří, kteří vyčnívali.“

Tom to zvažoval s nakloněním hlavy, snažil se nenechat Billova slova plně vstřebat a nedat jim šanci se nepříjemně usadit. „To byla doba, kdys začal mít potíže?“

„Vždycky jsem měl s něčím potíže, ale pokud máš na mysli tu část se sexem, ano… Tak trochu se z toho stala ta jediná dobrá věc, která pro mě fungovala. Jediná věc, nad kterou jsem měl kontrolu a, no, mohl jsem mít prakticky kohokoliv. Gaye nebo hetero. Bylo to poprvé, kdy jsem měl takovou moc. Kdybych se tak choval například tady, když jsem byl mladší, dostal bych svůj zadek naservírovaný zpátky až pod nos.“

„Já bych nikomu nedovolil se tě dotknout.“ Tom doplnil svůj komentář zavrtěním hlavy.

„No, kdybych tady zůstal, tak by se u mě neobjevily ty problémy. Což není hypotetická situace, ke které bychom se měli vracet, protože, upřímně řečeno, mě to deprimuje,“ připustil Bill. „Takže, můžeš se mě na víc zeptat později, ale teď věřím, že je řada na tobě, abys něco vyklopil.“

„To je spravedlivé, jo,“ souhlasil Tom, roztřesený dech se mu zasekl v hrdle.

„Co se stalo s tvou matkou poté, co jsem odešel?“ Zeptal se Bill jemně, jako by se snad okamžitě nepotápěl do nedávno znovu otevřené rány.

„Jen víc toho, co se dělo, když jsi byl tady. Vlastně se dala dohromady a přestala se tak na pár let chovat. Začala mi dělat svačiny do školy, a dokonce bývala večer doma, aby mi pomohla s domácími úkoly. Bylo to skvělé a myslím, že jsem se málem dostal do bodu, kdy to byl náš nový normál. Dokonce jsem začal být tak hloupý, že jsem to začal brát jako samozřejmost. A teď jsme zase tady,“ řekl Tom monotónním hlasem, ta slova byla až příliš opotřebovaná a známá. „Například vůbec nemám tušení, kde dneska v noci je.“

„Jsi si jistý, že do toho tentokrát zase vletí naplno? Ví, že brzo odjíždíš na vysokou, a já si prostě nemyslím, že by to udělala,“ argumentoval Bill s malou vráskou mezi obočím. „Nebo spíš chci věřit, že by to neudělala.“

„Už nepodceňuju to, čeho je schopná.“ Tom těžce polkl a opřel se do pohovky, zvedl obě ruce, aby si je položil za hlavu.

„Hej,“ zamumlal Bill a Tom pootočil hlavu na svých dlaních, aby se na něj podíval. Byl překvapen bolestí, kterou spatřil v Billových očích, nepotlačovanou a otevřenou, poprvé po kdoví jak dlouhé době. „Je mi líto, že jsem tě tady takhle opustil.“

Tom se zamračil a rychle natáhl ruku, aby ji položil na Billovu nohu, což bylo vše, kam mohl dosáhnout. „Nebyla to tvoje chyba. Neměl jsi na vybranou.“

„Možná ne, ale mohl jsem se držet pohromadě o něco líp. Vrátil jsem se k tobě jako jeden velký odporný chaos. Já se většinu dní opravdu, kurva, nenávidím, Tome. Upřímně ano.“ Bill se ostře nadechl a zavřel oči, než mu po tváři pomalu sklouzla slza.

„Bože, Bille. Ne.“ Tom se okamžitě přisunul blíž a omotal kolem Billa své paže, držel ho dostatečně pevně v naději, že jej to udrží pohromadě.

„Nedělej to. Nepotřebuju, abys mě takhle viděl,“ Billova slova se mísila se spontánními, tichými vzlyky a jeho tělo bylo v Tomově náruči napjaté. „Já ani nemám právo se hroutit.“

„Samozřejmě, že, kurva, máš, Bille. Máš na to plné právo,“ dohadoval se Tom a Billa tak umlčel, zatímco se snažil si jej u sebe držet až nemožně blízko.

„Jsem dobrý už jen pro jednu jedinou věc, Tome. Sex. To je vše, co ode mě každý chce, a taky to je vše, co můžu opravdu dát,“ Billova slova byla tichá proti Tomovu krku.

„Tohle si vážně myslíš?“ Tom se snažil, aby se mu netřásl hlas, ale šlo to velmi ztěžka.

„Tome… Dokonce i ty to ode mě chceš. Nemůžeš to popřít, a já se cítím jako totálně neschopný, že ti to ani nemůžu dát. Po tom všem ti to prostě dát nemůžu.“

A to byl okamžik, kdy Tom ztratil nervy, odtáhnul se jen natolik, aby viděl Billovi do obličeje. „Vážně, přestaň s tím sebepohrdáním a přestaň se snažit se přede mnou skrýt. Dost. Už žádná tajemství. Žádné další myšlenky na to, že zatraceně nedokážu zvládnout to, co ti bylo naservírováno, protože já to dokážu. Ty jsi tak odhodlaný nechat si všechno jen pro sebe, nepustit nikoho přes tu svou bariéru, kterou jsi stavěl zasraně bůhvíjak dlouho, že přicházíš o možnost získat pomoc a útěchu od někoho, komu na tobě záleží. Od někoho, kdo…“ Tom se odmlčel, aby se nadechl a stiskl rty, jako by snad mohl fyzicky zabránit slovům, aby vyšla ven. Bylo hloupé si myslet, že by snad mohl. Když je něco tak pravdivého, neexistuje tam žádná šance, jak to zadržet. „Někoho, kdo je do tebe zamilovaný,“ nevyhnutelné proniklo ven tak přirozeně, jako když jezero ustupovalo a proudilo podél břehu a líbalo bosé nohy zabořené do písku.

Kolem jejich osob se usadily okamžiky ticha, které trvaly až příliš dlouho pro pohodlí, ale ne dostatečně dlouho ke znovu nasbírání odvahy. Tom ucítil na tváři Billovy prsty a neuvědomil si až do té chvíle, že zavřel oči, jako by čekal na dopad svých slov. Když je pomalu otevřel, Bill se na něj díval s pečlivě střeženými rysy; jeho rty byly sevřené a čelist napnutá, na čele měl tu nejmenší vrásku. Ale jeho oči byly naprosto průhledné. Úžas, strach, potřeba, chtíč. Vše zabalené do medově čokoládových zorniček.

„Bille,“ vydechl Tom jméno, které pronesl už tolikrát, jméno svého nejlepšího přítele, a to i po všech těch letech.

Billův spodní ret se zachvěl a po tváři se mu rozkutálely čerstvé slzy. Hlasitě popotáhl a zkroutil prsty kolem Tomovy čelisti, zoufalý a nejistý. Tom zareagoval rychle, přitiskl rty na Billova vlhká ústa, aby zabránil jakékoliv Billově šanci zpochybnit to, co bylo řečeno. Ozval se tlumený sten a Tom si nebyl jistý, od koho přišel. Jemně sál Billův spodní ret a ochutnal sůl a něco sladkého a tak Billovského.

S tichým zvukem nechal Bill svůj jazyk vklouznout vedle Tomova s jemným máchnutím, byla to šimrající žádost o vstup. Tom více pootevřel rty a Bill plynule pokračoval, olizoval Tomova ústa a nešetřil tu citlivou pokožku, což Toma přivádělo na pokraj příčetnosti. Uchopil přední stranu Billova trička a táhl jej kupředu, zatímco sám klesal vzad. Ignoroval přitom skutečnost, že už jsou pro délku pohovky příliš vysocí, a zaměřil se čistě na hřejivé tělo ležící na něm.

Tom omotal obě ruce kolem Billova pasu, potřeboval ten přidaný pocit ochrany, i když na sobě cítil hmotnost Billova těla. Jejich rty se setkaly s větší naléhavostí, ale pro jednou zbytek jejich těl toho nebyl součástí. Líbali se se vší vášní zakořeněnou v kostech, ale nebylo to o sexu, a Tom si uvědomil, že i když byly Billovy boky přitisknuté k těm jeho, necítil tam žádné to známé horko a tvrdost.

Políbil Billa s ještě větším nadšením, propadl tomu dokonalému rytmu rtů, jazyka a lehkému, fascinujícímu oždibování. A když se od sebe odtrhli, bylo to jen z nutnosti dýchat a oni si vzájemně těžce oddechovali do horkých úst. Bill na něj shlížel dolů s očima dokořán a v úžasu, ohromený úsměv se mu rozlil na zčervenalých rtech. Vypustil ze sebe bezstarostný smích, což byl zvuk, který Tom upřímně od jeho návratu neslyšel.

„Tome… Já jsem ne… kurva, chci říct, že nejsem…“ Bill se znovu rozesmál a Tom zvedl hlavu, aby jej pevně políbil na smějící se rty.

„Já vím, já vím,“ zamumlal Tom a zamyšleně zavrtěl hlavou, téměř se bál, že by se něco mohlo změnit, pokud by nebyli opatrní.

„Ty mě miluješ.“ Bill stiskl rty a roztřeseně vydechl nosem, jeho oči ani na vteřinu neopustily ty Tomovy, jako by si snad taky myslel, že by se ten mohl přerušit a přišla by realita, kdyby tomu křehkému momentu nevěnovali dostatečnou péči.

„Miluju tě,“ potvrdil okamžitě Tom, pomalu zamrkal a přejel prsty přes hladkou kůži na Billových lícních kostech.

Bill zvedl ruku a přitiskl ji na Tomovy teplé prsty, propletl je s nimi dohromady a upevnil tím tento okamžik, dodával závažnost vyjevené a zároveň zranitelné pravdě. „Já jsem tě vždycky miloval, Tome.“

Něco hmotného se v tu chvíli rozbilo. Oba to cítili a Tom přísahal, že to mohl dokonce slyšet, jako by se konečně rozpadla zeď a odhalila tak drahokamy skryté uvnitř jejího robustního exteriéru.

Bill se zabořil do Tomova hrudníku, tvář pevně přitiskl proti tlukotu jeho srdce, nově nalezené kotvy. Prospali takhle celou noc, zabaleni jeden do druhého s vědomím, že tentokrát nemuseli mít obavy z toho, že se noc změní v ráno, protože bez ohledu na to, co je čekalo, oni jeden druhého milovali.

***

Vždycky to bylo tak trochu napjaté, ta chvíle čekání. Bezpočet sezení naplněných nepříjemnými odhaleními způsobilo, že Bill cítil úzkost, přestože věděl, že tentokrát měl ke sdílení dobré věci. Ta předchozí noc neznamenala, že byly jeho problémy vyřešeny, ale byl to zatím ten největší a nejdůležitější krok kupředu a on se cítil silnější než předchozí den. Bill se zabořil do příliš měkkého koženého křesla a poté si rozpačitě přehodil nohu přes nohu, každých třicet vteřin zíral na dveře, až se konečně otevřely a odhalily jeho terapeuta Dr. Shiro Gutzieho. Byl malého vzrůstu, ale nesl se, jako by byl vysoký šest stop.

„Bille, rád tě vidím.“ Přišel blíž a natáhl se, aby si s Billem potřásl rukou, než se posadil naproti němu do druhého totožného křesla v místnosti. Kupodivu jej nepohltilo tak, jako se zdálo, že pohltilo Billa.

„Nápodobně, doktore,“ odpověděl Bill a třel prstem přes skvrnu od barvy na svých džínách. Tom hodil předchozí noc jeho oblečení do pračky a Bill byl za to rád, protože ráno neměl čas se vrátit do hotelu, aby se převléknul. Při té vzpomínce se mu na rtech objevil bezděčný úsměv.

Gutzie si toho všiml. Všímal si zatraceně všeho. „Hm. Ale vypadáš v pořádku, měl jsem od tvého telefonátu obavy,“ Gutzie přikývl a otevřel si na klíně Billovu složku. „Řekni mi, jak jdou věci u Stříbrného jezera?“

Bill našpulil rty a poté s bezmocným smíchem vydechl. „Dobře? Hádám? Já nevím. Nechci to zakřiknout tím, že budu pozitivní, protože sakra vím, že už se to jednou nebo dvakrát stalo.“

„To je neurčité, Bille. Dokonce i na tebe,“ Dr. Gutzie zvedl obočí.

„Jo, já vím,“ odpověděl Bill, jeho hlas byl unavený, ale ne úzkostlivý. „Prostě si myslím, že konečně čelím všem těm démonům, od kterých jsem utíkal.“

Shirovi na pouhou vteřinu poklesla čelist, než se vzpamatoval. „Něco tě inspirovalo, abys jim čelil?“

„Vlastně někdo.“ Bill se nervózně kousl do spodního rtu, nebyl zvyklý být na těchto sezeních až tak upřímný. Pravdou bylo, že se zde nacházelo stále tolik výhrad a nezodpovězených otázek, ale jedna jeho část měla pocit, jako by se mohl postavit celému světu.

„Chtěl bys mi o té osobě něco říct?“ Něco, co by se dalo považovat téměř za úsměv, se objevilo na rtech doktora Gutzieho, a to byla překvapující změna od jeho normálně natrénovaného výrazu.

„Hm, ještě ne.“ Bill zavrtěl hlavou s nesmělým úsměvem, protože tentokrát držel něco v tajnosti proto, že to bylo dobré a on nebyl připravený svěřit se s tím někomu dalšímu. Věděl, že bude muset sdělit podrobnosti, které jsou osobní a nepříjemné, ale právě teď se v tom chtěl vyžívat sám. Příjemných věcí bylo málo a byly od sebe vzdáleny a on chtěl, aby v něm tohle teplo přetrvávalo co nejdéle.

„Proč mi tedy neřekneš, jak se díky té osobě cítíš,“ naléhal lehce Dr. Gutzie a zanechával tak tu osobu genderově neutrální, protože součástí jeho práce bylo nepředpokládat, pouze naslouchat, vnímat a vést. S Billem to nebylo vždy snadné, protože tam toho bylo tolik, o co nebyl ochoten se podělit, a Dr. Gutzie na něj nemohl tlačit, mohl jen čekat.

Bill si promnul rty a zavřel oči, než promluvil. „Jako, že… navzdory všem posraným věcem, které jsem udělal, mám šanci na normální a šťastný život. Dává mi pocit, že budu skutečně v pořádku, doktore.“ Když oči pomalu otevřel, jeho terapeut měl na tváři opravdový úsměv. První, který na něm Bill kdy viděl. Bill si nedokázal pomoct a rozzářil se.

autor: Mohanrocks