autor: Sauriel
betaread: Helushka
betaread: Helushka
Takže lidičky, je tu poslední dílek a já doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo. Celá povídka je inspirována písničkou od Avril Lavigne – He wasn´t z které jsem si vypůjčila pár vět a slova do Billovy písničky xD.
Nevim, kolik z vás pochopí konec týhle povídky. Někdo to pochopí a někdo ne. Uvidíme. Je to takovej otevřenej konec. Může se na to navázat pokračování nebo si pod tim každej představíte svůj konec. Záleží na vás xD.
Tahle povídka je taky věnovaná jedné osůbce, kterou jsem si velmi oblíbila a kterou mám hrozně moc ráda. Jsem šťastná, že jsem měla tu čest jí poznat a strávit s ní spoustu skvělých chvil a taky doufám, že těch chvil bude ještě víc. Tou osobou je sluníčko ZoE.
Takže děkuju za všechny komentíky k povídce. Díky, díky, díky!!!!!
A díky ZoE, za to, že jsi a prostě za všechno s tebou spojené. Mám tě ráda.
Sednu si na postel a znovu se podívám na telefon. Žádná zpráva, žádné zmeškané volání tam není. Co taky čekám, že? Kolik je vůbec hodin? Hm, půl dvanáctý. Stejně vim, že neusnu a ani nechci. Chci se s Tomem rozejít ještě dneska. No spíš až po půlnoci, to znamená v den našeho výročí. Je to lepší, než se rozejít po telefonu. Vzpomínáš si, Tome, ještě vůbec, jak to všechno začalo? Úplně stejně, jak to taky skončí.
—FlashBack—
Koukám se z okna na tmavou ulici a přemýšlím nad tebou. Tolik tě miluju a ty to nevidíš. Nechceš to vidět. A kdybych ti to řekl, tak bys to ignoroval. Tak na co ti to vůbec říkat. Stále si někde pryč, s kámošema, s holkama. Už mě to unavuje. Ty mě unavuješ. Tolik unavuješ. Tak rád bych do světa vykřičel to, co cítím, co cítím k tobě. Jak moc tě miluju, jak moc po tobě toužím. Slyším rachocení klíčů v zámku a následné prásknutí dveřmi. Možná další slyšiny. Tak jako vždycky, když tě netrpělivě očekávám. „Miluju tě, Bille!“ slyšim zoufalé zařvání z předsíně. „Miluju tě, Bille, toužím po tobě. Když se na mě podíváš, tak se utápím v tvých nepřekonatelně krásných očích plných čokolády. Chci tě. Já vim, že žádám hodně, ale miluj mě, Billí, tak, jako já miluju tebe,“ slyšim další Tomovy zoufalé výkřiky. Seběhnu schody do předsíně a v tu chvíli se mi Tom válí u nohou a objímá je. „Ty si opilej, Tome?“ zeptám se a kleknu si k němu. „Jo, sem opilej láskou k tobě,“ odpovíš. „Nechej mě to udělat,“ zašeptáš a políbíš mě. Nebráním se. Proč taky. Čekal sem na to takovou dobu, tak proč bych tě teď odháněl nebo se bránil? „Miluj mě, Bille. Nic jinýho nechci. Neodháněj mě, nezlob se na mě, nezavrhuj mě. Miluj mě.“ Pláčeš. „Tome, neplač. Proč bych tě měl zavrhovat? Takovou dobu tě už miluju. Na tohle sem čekal takovou dobu. Miluju tě tak, jako ty miluješ mě,“ pohladim Toma po tváři a přitulím se k němu. „O-opravdu?“ chceš se ujistit. „Opravdu, lásko,“ zašeptám. „Já myslel, že mě zavrhneš a už mě nebudeš chtít vidět a ty mě taky celou tu dobu miluješ?“ pláčeš dál. „Ano. A už neplakej. Sem s tebou a nikdy tě neopustim,“ zašeptám ti do vlasů. „Já tebe taky ne,“ zašeptáš i ty mně. Chytneš mě za ruku o táhneš mě za sebou do svého pokoje. Jemně si mě položíš na postel a něžně mě líbáš.
—konec FlashBack—
Jak moc sme se oba zmýlili, viď, Tome? Opustim tě tak, jako ty si opustil mě. Ani nevíš, jak mě to bolelo. Ale teď? Teď mě nebolí vůbec nic. Všichni máme možnost vybrat si svého partnera, všichni máme možnost volby. Stejně tak všichni máme hlas, abychom mohli tomu druhýmu všechno říct. Abychom mu řekli, že ho milujeme, že ho nenávidíme, že se s ním rozcházíme, že máme někoho jinýho. Naše hlasy mají sílu, Tome. A můj taky a to, co ti řeknu, bude mít velkou sílu, Tome, a velkou váhu. Až přijdeš, vstanu z týhle zpropadený postele a udělám tu pěknej rámus. Bude tu hluk, horko, dusno. To, co ti řeknu a jak to řeknu, to bude pěknej hluk. Teš se, až přijdeš. Stejně jak rychle to začalo, tak to taky pěkně rychle skončí. Nevim, kde se ve mně vzala tahle síla, ale věř, že jí dnes použiju. Bude jedna z mých zbraní stejně jako nenávist a zloba. Nejraději bych ti dělal to, co ty mě celej měsíc, ale na to nemám čas. Chci se ti pomstít hned, ne až za měsíc. Rychlej útok, hluboký rány. To je přesně to, co chci. Zbytečně bych s tebou ztrácel čas ve zbytečnym vztahu. To radši zaútočim hned, a potom ti to budu po částech vracet. Budu tvůj bratr a to bude tvé peklo. Slyšim rachot klíčů v zámku a následné bouchnutí dveří. Víš, možná, že kdyby si teď zakřičel to všechno co před rokem, tak bych ti snad i odpustil. Čekám. Slyšim jen dupání po schodech a následné bouchnutí dvěří od tvého pokoje. Nenamáháš se být potichu. Ty víš, že vždycky když přijdeš domů, tak já sem vzůhru. Stejně jako teď. „A mám toho právě tak akorát dost!“ zařvu tak, že to musí slyšet půlka Magdeburgu. Vezmu do rukou první, co mi přijde pod ruku, a mrsknu to po tvých dveřích.
„Bylo všechno, co si dělal, lepší, než bejt se mnou?“ zařvu znova a tentokrát to odnesou dveře, do kterých sem dal pěstí. Málem sem je prorazil naskrz.
„Bille, proboha co vyvádíš?“ vystrašeně se mě zeptáš po tom co rozbitejma dveřma vtrhnu do tvýho pokoje.
„Já co vyvádim? Tak to mě poslouchej, hošánku. Mezi náma to končí, rozumíš? Poslední měsíc mě ignoruješ, nevnímáš, že mám taky city a že je zraňuješ. Za poslední měsíc si mi nikdy nedal pocítit, že sem vyjímečný, jedinečný. Myslel sem si, že si jinej. Tohle není to, co sem chtěl. Ty nejsi to, co sem chtěl! Protože teď si uplně jinej než dřív! Teď už nejsi to, co hledám. Teď už vím, že ty nejsi má pravá láska. Ty už nejsi můj super muž snů. Už nikdy víc. Už nikdy víc nebudeš,“ zařvu na tebe a přitom ti doslova demoluju pokoj.
„Proboha, Bille, už přestaň! Děsíš mě, bojím se tě. Dnes máme výročí, slyšíš, dnes sme spolu rok!“ zkoušíš to na mě vyděšenym hlasem, klepeš se u toho a krčíš se v rohu pokoje.
„Tak já tě děsim? To je dobře! Jen se mě boj, protože máš čeho! Super, máme výročí, tak víš co? Na, vem si tohlensto aspoň za tvou snahu a namáhání mozku tím, aby sis vzpomněl, že máme výročí,“ hodim po tobě dárek pro tebe. „Právě to mezi náma všechno skončilo. Nenávidim tě, Tome, tolik tě za všechno nenávidím,“ zařvu na tebe a přitom ti stihnu v pokoji zdemolovat to, co jsem doposavaď nestihl. Bouchnu dveřma od tvýho pokoje.
„Miluju tě, Bille, odpusť,“ zaslechnu zpoza dveří, jak naříkáš, prosíš. Ignoruju to. Sednu si za psací stůl. Na rohu stolu leží papír s nedopsanou písničkou a mě jako zázrakem napadají slova.
„Bylo všechno, co si dělal, lepší, než bejt se mnou?“ zařvu znova a tentokrát to odnesou dveře, do kterých sem dal pěstí. Málem sem je prorazil naskrz.
„Bille, proboha co vyvádíš?“ vystrašeně se mě zeptáš po tom co rozbitejma dveřma vtrhnu do tvýho pokoje.
„Já co vyvádim? Tak to mě poslouchej, hošánku. Mezi náma to končí, rozumíš? Poslední měsíc mě ignoruješ, nevnímáš, že mám taky city a že je zraňuješ. Za poslední měsíc si mi nikdy nedal pocítit, že sem vyjímečný, jedinečný. Myslel sem si, že si jinej. Tohle není to, co sem chtěl. Ty nejsi to, co sem chtěl! Protože teď si uplně jinej než dřív! Teď už nejsi to, co hledám. Teď už vím, že ty nejsi má pravá láska. Ty už nejsi můj super muž snů. Už nikdy víc. Už nikdy víc nebudeš,“ zařvu na tebe a přitom ti doslova demoluju pokoj.
„Proboha, Bille, už přestaň! Děsíš mě, bojím se tě. Dnes máme výročí, slyšíš, dnes sme spolu rok!“ zkoušíš to na mě vyděšenym hlasem, klepeš se u toho a krčíš se v rohu pokoje.
„Tak já tě děsim? To je dobře! Jen se mě boj, protože máš čeho! Super, máme výročí, tak víš co? Na, vem si tohlensto aspoň za tvou snahu a namáhání mozku tím, aby sis vzpomněl, že máme výročí,“ hodim po tobě dárek pro tebe. „Právě to mezi náma všechno skončilo. Nenávidim tě, Tome, tolik tě za všechno nenávidím,“ zařvu na tebe a přitom ti stihnu v pokoji zdemolovat to, co jsem doposavaď nestihl. Bouchnu dveřma od tvýho pokoje.
„Miluju tě, Bille, odpusť,“ zaslechnu zpoza dveří, jak naříkáš, prosíš. Ignoruju to. Sednu si za psací stůl. Na rohu stolu leží papír s nedopsanou písničkou a mě jako zázrakem napadají slova.
Nebyl to, co sem chtěl,
To, co sem si myslel.
Ani mi neotevřel dveře.
Nedal mi pocítit, že sem vyjímečný.
On vážně není to, co hledám!
Dopíšu text a zadívám se na něj. Najednou ze mě všechno spadne. Cítím se takový jiný. Možná je to tou svobodou, možná tím, že už se netrápím.
Stýská se mi!
Existují dvě věci na světě, které bez sebe nemohou být. Je to láska a přátelství. Pokud se totiž z lásky vytratí přátelství, zbyde z ní pouhá závislost.
autor: Sauriel
jezisiiii oO ako mno jak tom povedal ze ho miluje nakonci no normalne sa mi vhrkli slzy do oci….ta toto ne…to chce viacdielne ne take kratke!!! xD
Sauríííííííííííí :))))))) sluníčkóóó… normálně se lidi rozpláčí, když se ponoří do děje a ten jim nedovolí nechat si své slzy je pro sebe… ty jsi mě ale svým nádherným věnováním vzala dech a přiměla mé slzy vyplout na povrch ještě než jsem se stačila dostat k prvnímu slovu tvé úžasné povídky, která se ti neskutečně povedla. Jsem maximálně dojatá xDDD Moc moc moc děkuji a ještě raději jsem, že jsme se mohly poznat :))) Jsi skvělá, takový ďáblův smíšek x)) Teď se na VNS těším ještě víc x)) a počítám, že se tam uvidíme. Koupím ti čoko motorku, aby si o ně úpa nepřišla :DD *luwáááánkuju těěě :):):)
Nevěřila jsem, že to Bill udělá… tedy věřila, ale né, že bude úplný konec… Tom je blb, prošvihnout i výročí!!! A také jsem nevěřila, že se ti taková zápletka vměstná do pouhých třech dílů. Rozhodně tahle povídka patří k těm, co na člověka zapůsobí a z hlavy ji úpa nepustí :)) a bude tedy pokráčkooo :D:D
ou, škoda toho konce, já bych tedy byla pro další tři díly, kdy by si to Tom pěkně musel vyžehlit:))) ale jinak suprovní povídku, fakt moc chválím…. a že jí věnuješ Zoe se vůbec nedivím:)))
Milá Sauriel, je to prostě nádherné, nádherné, nádherné, jsem úplně dojatá a musím říct, že se mi strašně líbila tvoje úvodní slova. Je to krásné, že jsi to věnovala ZoE, protože máš pravdu, je to opravdu sluníčko, co dokáže prozářit všední den. Moc se mi líbily vaše fotografie z KFC a jsem opravdu ráda, že je mám. Škoda, že je konec ….,…..
jesiiis nechapem 😀
krásná,nádherná,procítěná povídka 🙂
moc krásný povídka!! opravdu skvěl¨á x)
to je pěkny…. povedlo se