autor: Cera
betaread: Janule
betaread: Janule
Seděl na zemi. Dlouhé prameny havraních vlasů mu volně spadaly do obličeje a zakrývaly jeho pobledlou tvář a slané slzy, jež si hledaly cestu zpod zbarvených víček k lehce popraskaným rtům, nechávajíce za sebou temně černé linie rozmazaných líčidel. Jeho prsty bezcílně putovaly po lících a stíraly tu spoušť.
Dokonalá krása…
Rozplynula se…
Už zde nebylo nikoho, kdo by ji jen pouhým úsměvem ocenil. Oči, které měla oslnit, osleply. Nechaly se okouzlit svůdným hlasem sirény a podlehly svodům, jež je svedly z cesty do cizí náruče. Do stříbrné pavučiny sladkého hříchu, jemuž lze jen těžko odolat.
Možná, kdyby jen nebyl tak slabý. Kdyby dokázal překonat svůj strach, našel kousek ztracené odvahy a dovolil, aby všechny jeho zmatené myšlenky, bloudící zčernalými kouty jeho mysli, byly vysloveny. Podělily se o těch několik málo vteřin z nevinného dětství, zachytily v setině okamžiku třeba jedinou jiskřičku naděje v hlubinách hořké čokolády a navždy si ji uložily do paměti…
V hlavě si přehrával těch několik málo sekund. Pořád dokola. Snad doufal, že najde nějaké východisko pro ně pro oba. Sebemenší šanci, že si svými hořkými slovy neublížili natolik, aby se to nedalo zvrátit. Avšak nemohl nic nalézt. Jakoby je všechny skryl závoj utkaný z mlhy. Bloudil mezi šedými chomáčky páry a neviděl nic víc než je. Ani slabé světlo bludičky se ho nesnažilo zmást.
Z úst mu unikl tichý povzdech. Odrazil se od bílých chladných stěn a vrátil se zpět v mlčenlivé ozvěně. V dalším přívalu bolesti z neviditelných ran pevně semkl víčka. Tmavé řasy, třpytící se slanou vodou, se mu lehce třepotaly jako motýlí křídla, narážející na stěny vězení z převrácené sklenice. Nechtěl je znovu otevřít a dovolit hlubinám svých očí pohlédnout na svět, před nímž se před pár vteřinami skryly do černočerné tmy v nevysloveném přání, že se snad probudí. Do dnešního rána. S dostatkem času změnit kroky osudu a nasměrovat je jiným směrem.
Marně. Když procitl z pomíjivého mámení, opět seděl na ledových kachličkách v koupelně a chyby, jichž se dopustil v uplynulých dnech, od opuštění děsivých bílých stěn nemocničního pokoje, se k němu vracely jako vší silou zahozený bumerang.
Vstal. Chvěl se zimou. Stoupl si před umyvadlo a pustil na své zkřehlé prsty proud horké vody. Bez většího úspěchu. Třas nepocházel z okolí, nýbrž z jeho vlastního nitra. Proudil žilami až do konečků prstů. Ač si to Bill nerad přiznával, zahnat by jej dokázala pouze horkost lehce zarudlých rtů nebo žár, planoucí z bratrova těla…
Lehce zatřepal hlavou, jak se snažil odehnat dotěrnou myšlenku, co se mu vkradla do představ a pozvolna ho sžírala pocitem, že ony výjevy – letmé, ostýchavé doteky s příměsí sladkých polibků; tichý šepot plný touhy, vášnivé vzdechy, dlouhé nehty, zaryté do bledé kůže – jsou mu až příliš blízké, známé. Ať už se jednalo o skutečnost, či pouhou fantazii. Ačkoli se pomalu dokázal vyrovnat s pocitem, že s Tomem měli mezi sebou i jiný vztah, než-li pouze bratrský, jeho myšlenky se stále bály přiznat, že by na něco takového mohl jen pomyslet, a ostýchavě se tomuto tématu vyhýbaly.
Stejně jako teď. Studená sprška mu dopadla na napuchlý obličej a smazala tu spoušť. Podíval se na sebe do zrcadla. Na prstech jedné ruky by se dalo spočítat, před kolika hodinami v těch hnědých tůních plály plamínky nejistého očekávání, ovšem nyní se v nich neodráželo nic víc, než hluboká prázdnota.
Vyšel z koupelny a zhroutil se na pečlivě ustlanou postel. Zrak mu padl na nedbale pohozenou knihu v přihrádce nočního stolku. Natáhnul se a opatrně si ji položil před sebe. Na název se nedíval.
Opatrně otáčel zažloutlé listy a dovolil černě natištěnému textu knihy, aby jej dějem, který tak mistrně vytvářel, pohltil do svého světa.
Nevěděl, kolik minut nepohnutě seděl a jen mlčky obracel stránku po stránce. Ocitl se mimo čas. Tichý šelest a mělký dech v pravidelném rytmu rozbíjely dokonalé ticho. Nevědomky tak podtrhovaly přítomnost osamělosti, jež se usídlila mezi těmito čtyřmi chladnými stěnami, zářící v paprscích slunce plameny ohně.
Avšak i ty nakonec ustaly.
„A vaše jméno?“
„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“
Slova mu volně splynula ze rtů. Prořízla vzduch, našla svůj pevně určený cíl a zasáhla splašeně tlukoucí srdce, které by se jakoby na okamžik úplně zastavilo a vytvořilo okolo sebe ochranou ulitu z ledu, hrající zlatými odlesky všemi barvami duhy. Dokud je nepohltí temně karmínový proud. Ovšem jak může srdce zakusit bolest, když necítí? Jak může krvácet, když jej pokrývá ledová pustina…
Roztává…
„…jsem nikdo…“ Ačkoli znal své jméno a dokázal opětovat city něčeho tak složitého jako zakázaná láska, nebyl ničím víc, než pouhou prázdnou skořápkou, naplněnou emocemi. Odsouzenou k poslouchání povědomých příběhů o svém životě, který ona sama neprožila. Své historie, jež vypovídá o jeho činech, avšak nikoli o něm samotném. Jaký byl? Jaké pohnutky jej dovedly k tomu, že podlehl čokoládovým očím vlastního dvojčete a toužil po jeho dotecích?
Na to mu nikdo nedokázal odpovědět. Ani Tom… I když právě ten mu dal poprvé okusit chuť zapovězených polibků, a rozvířil tak v něm bouři rozporuplných pocitů. Pocitů, z nichž většina z nich nekráčela cestou rozumu. Pocitů, díky nimž vůbec začal takto uvažovat. Pocitů…
Zazvonil zvonek. Nejdřív nejistě, jako kdyby člověk, co stál za dveřmi, si nebyl zcela jistý, jestli chce opravdu vstoupit do pověstné jámy lvové. Avšak pak, jakoby se utvrdil ve svém rozhodnutí, se zvonek rozezněl znovu a s ještě větší naléhavostí.
Bill urychleně seběhl schody a zastavil se až těsně u vchodu, nejistě svírajíc chladnou ocel. Zdráhal se otevřít. Zdálo se to jako nekonečný okamžik, kdy stál bez pohnutí, neschopen se rozhodnout. Ale pak, když snad sám osud dovolil hodinám věčného času znovu se rozběhnout, jeho zvědavost vyhrála nad pochybností. Lehce prohnul zápěstí a ostražitě sledoval stále se zvětšující mezeru mezi futry, jestli náhodou neuvidí slídivé prsty jezinek, srdceryvně prosíc o trochu tepla a jen tak mimochodem u toho šlohnout Tomovi Billíška.
Agh! Jelenovi Smolíčka, samozřejmě…
Namísto únoskyň však na úzkém chodníčku v předzahrádce stál světlovlasý hoch, s rukama ležérně založenýma v kapsách roztrhaných džínů a černou kšiltovkou, skvěle ladící k černobílému tričku. Na tváři měl usídlen poněkud nejistý, přesto přátelský úsměv.
„Ahoj, Bille. Mohl bych… Můžu na chvíli dál?“ zeptal se a pokročil o téměř nezřetelný kousíček vpřed.
„J-jasně… ehm… Gustave?“ přitakal překvapeně Bill a o krok ustoupil dál do nitra, aby okolo něj jeho údajný kamarád mohl projít.
„Pamatuješ si moje jméno…“ poznamenal Gustav tiše a otočil se na černovlasého chlapce, který jej z povzdálí bezpečných dvou metrů obezřetně pozoroval. „Bille, já… chtěl bych se ti omluvit za to naše minulý setkání… Já… vylekal jsem tě a…“
„To je dobrý. Ty… nevěděl jsi to a Tom neměl dostatek času ti to říct. Není to tvoje chyba.“ Skočil mu do řeči Bill a lehce se pousmál. „Dáš si něco k pití?“
„Rád…“ odvětil Gustav a zamířil si to spolu s Billem do kuchyně.
autor: Cera
