The Touch of an Angel

Je tu pokračování krátké jednodílky The Eyes Of a Stranger od Zarliny, ještě vás čeká třetí část. Přeložila pro vás Zuzu. J. :o)

Voda ovšem byla něco jiného. Pokud jste dopadli nohama napřed, byla tady šance, že poškození nebude stačit na to, aby vás to skutečně zabilo. Místo toho jste mohli skončit s trvalými následky, které by vás upoutaly na invalidní vozík, nebo dokonce na postel po zbytek vašeho života, a kdyby se to stalo, nebyl by tam žádný způsob, jak to skončit na vlastní pěst.

Takže Bill s tímto řešením vůbec nebyl spokojený, ale přemýšlel nad různými způsoby celé měsíce a tato skála a ten vlak se zdály být jako ty nejlepší. Získat nějaké dostatečně silné prášky bylo příliš obtížné a nehodlal se pokoušet se oběsit a riskovat, že by to udělal špatně a byl nalezen včas. A nebyl příliš velkým příznivcem myšlenky na vykrvácení. Pád, jako byl tenhle, byla jeho druhá nejlepší možnost, a jelikož byl při svém posledním pokusu s vlakem zastaven, rozhodl se tentokrát pro zcela opuštěné místo.

Tentokrát jej žádný cizinec nezastaví. Žádný cizinec s hnědýma očima nedostane šanci se ho pokusit zachránit. Už se rozhodl a nenechá to nikoho zničit.

Stál na místě už po mnoho let. Bez ohledu na to, jak moc se snažil, nepohnul se ani o kousek kupředu. Uvíznul a byl unavený. Byl unavený z toho, jak musel lidi neustále žádat o pomoc, unavený z telefonátů od společností, kterým dlužil peníze, unavený z toho, že musel rušit schůzky se svými přáteli, protože si nemohl dovolit ani kávu. Jeho život se nikdy neotočí k lepšímu a on už měl dost toho, jak byl pro každého zátěží. Věděl, že jim všem bude lépe bez něj. Možná budou chvíli smutní, budou ho postrádat ve dnech, jako jsou Vánoce a možná i na jeho narozeniny, ale nakonec jim bez něj bude lépe. Věděl, že ano, a poté, co opět celou noc probrečel, se rozhodl, že se ten hnědooký cizinec mýlil.

Byl to jeho čas.

Už skončil.

Otočil se a zavřel oči. Naposledy pocítil studený déšť na své tváři. Vždycky nenáviděl, jak mu díky tomu vlasy zvlhly a ztěžkly, ale dnes to byl dobrý pocit. Počasí odpovídalo jeho náladě, a i když to mohlo znít jako klišé, déšť se hodil ke smrti lépe než slunce, které zářilo při jeho minulém pokusu.

Byl na tohle připravený. Už dlouhou dobu.

Jeho přítomnost ucítil dříve, než ho spatřil, takže když otevřel oči, nebyl ani překvapený, že mu pohled dopadl na mladého muže stojícího jen pár kroků od něj, zdánlivě vůbec neobtěžovaného deštěm. Měl oříškově hnědé oči a jeho úsměv byl měkký, teplý a laskavý, a stejně jako když se setkali naposledy, naplnilo to Billa pocitem, že všechno bude okay.

„Jak jsi mě našel?“ Zeptal se, ale už věděl, že mu ten už nedá odpověď.

Bill zalapal po dechu, jeho vize se změnila. Stále mohl cítit dotek mužových prstů na své tváři, ale už neslyšel vítr ani necítil déšť. Neviděl ty hnědé oči, o kterých věděl, že stále hledí do jeho vlastních. Místo toho vše kolem něj zčernalo. Nic neviděl, a přestože za normálních okolností by jej to k smrti vyděsilo, teplo cizincovy ruky udržovalo jeho srdce v klidu, a on mohl cítit, jak se jeho tělo uvolňuje a před očima se mu znovu formovaly barvy a tvary.

Už nestál na útesu.

Byl v místnosti, v místnosti plné lidí oblečených v tmavých barvách. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je to obývací pokoj v domě jeho rodičů, protože byl tak odlišný od toho, na co byl zvyklý. Těžké závěsy, na kterých jeho matka trvala namísto běžných záclon, byly zataženy, takže na rozdíl od každého jiného běžného dne nepouštěly dovnitř žádné sluneční světlo. Na každé vodorovné ploše byly květiny, ale ne ty, které jeho matka pěstovala v květináčích a které zemřely, pokud jste je nechali bez dozoru i jen na jediný den a které byly její největší pýchou. Ne, tyhle byly obyčejné. Květiny, které by se normálně do jejich domu vůbec nedostaly a jež nebyly v květináčích, byly v různých vázách, které Bill nikdy předtím ani neviděl, a společně vydávaly tak sladkou vůni, až to Billa pálilo v nose.

Otočil se a pohled mu padl na pohovku. Jeho matka tam seděla s tváří schovanou v dlaních. Ramena se jí třásla a jeho otec ji jemně hladil po zádech, jeho vlastní tvář byla tvrdá a bez emocí.

Byl to pohřeb. Jeho pohřeb.

Jeho nejlepší přátelé u něj stáli nejblíže a on mohl slyšet, jak si navzájem tiše šeptali slova o tom, jak to měli vědět. Jak měli něco udělat. Jak to musela být jejich vina.

Když se barvy objevily tentokrát, před očima se mu objevila úplně jiná vize. Neměl tušení, kde to byl, ale bylo tam světlo a jasno. Stěny byly pokryté policemi plnými knih a po chvíli si uvědomil, že to musí být knihkupectví. Velké knihkupectví. Ne to malé, jako měli ve městě, ale takové, jaké bývalo ve velkoměstech. Byly tam dlouhé řady regálů a před ním stála dlouhá řada lidí, mluvili šeptem a házeli nadšenými pohledy k aktuálně prázdnému stolu, před kterým fronta stála.

Bylo to jeho jméno. Křičeli jeho jméno.

Otočil se směrem, kterým všichni zírali, jen aby uviděl evidentně starší verzi sebe sama. Lehce se změnil, jeho temně černé vlasy už neměly zářivé melíry, místo toho byly sčesané dozadu, a jeho make-up, který vždycky nosil, byl mnohem profesionálnější. Ale i když se trochu změnil, stále to byl velmi zřetelně on a usmíval se a zamával, když zamířil ke stolu.

Billovy oči se rozšířily, když si uvědomil, že ve skutečnosti všichni čekali na něj. A když se posadil, dva muži, kterých si dříve ani nevšiml, pouštěli postupně všechny ke stolu jednoho po druhém. A každý mu podal knihu, knihu, kterou on podepsal.

Co může přinést budoucnost, Bill Kaulitz

Vize opět zmizela a on zalapal po dechu, jakmile se zase ocitl v dešti a on zíral do těch oříškových očí, které se zdály, jako by viděly přímo do jeho duše. Když zmateně zamrkal, muž se pousmál a naplnil ho tím hřejivým pocitem, který cítil i posledně.

autor: Zarlina

original