autor: Mary
betaread: Janule
betaread: Janule
Bill se s trhnutím probudil a lačně se nadechl. Chladný noční vzduch mu zaplnil plíce, krev se okysličila a rozběhla po těle, aby přivedla k životu to, co bylo dáno mrtvé. Dýchal. Po nekonečně dlouhé době se mohl opět svobodně nadechnout. Takže… se mu to povedlo? Překvapeně otevřel oči.
Ležel na ostrém kamení a jen několik metrů od něj příboj vyplavoval na břeh mořské řasy. Vůkol byla tma, tak hluboká, plná temných stínů, které ho děsily, protože mu až příliš připomínaly místo, odkud přišel. Muselo být něco kolem půlnoci, chvíle, kdy jeden den umírá, aby se mohl narodit nový. Okamžik, kdy mrtví vstávají z hrobů a vinní se vracejí ze záhrobí, svět se stává bludištěm až dokud ti, kteří v něm již být nemají, nezmizí, a všechno se zase nevrátí do normálních kolejí. Jak příznačná doba to pro něj byla!
Jedna z hvězd nad jeho hlavou krátce zablikala, bylo to jako přátelské mrknutí. Jako zhypnotizovaný zíral na nebe, tak dlouho už žádnou hvězdu neviděl… nemohl. Tam, kde byl, žádné nebyly. Jenom tma, led, stíny hříšníků, zbloudilé duše a Hlídky, pozorující z povzdálí pohyb každého zatracence. Ano, Hlídky. Byl si jistý, že už po něm pátrají. V pekle, ač se to nezdálo, byl pevný řád. Všechny duše se stále přepočítávaly, žádná se nemohla ztratit. A když ano, nastoupily Hlídky, aby ji našly a potrestaly věčným zatracením, uvrhnutím do nejtemnějších hlubin pekla.
Jemu se povedlo utéct, ale už teď za to platil vysokou cenu. Nežil doopravdy. Byl sice hmotnější než duch, ale nebyl skutečný člověk. Mohl dýchat, normálně se pohybovat i mluvit, avšak možnost dotýkat se mu byla odepřena, nedokázal cítit teplo člověka… A nemohl tady zůstat navždy, dříve nebo později ho najdou, a pak bude konec všeho. Mohl se jen modlit, aby to nebylo dříve, než vyřídí to, proč je tady.
Musí pryč, nemůže zůstat tady, tak blízko té černé bráně, svému osudu. Musí za ním, za Tomem. A měl by si pospíšit, vždyť jak dlouho může trvat, než ho najdou a odvedou zpátky tam, kam patří?
Namáhavě začal stoupat do prudkého kamenitého srázu. S každým krokem postupoval pomaleji, nohy mu podjížděly, tak dlouho je nepoužíval… Ale teď neměl jinou možnost, musel s Tomem mluvit, říct mu to, co měl vyslovit už dávno, vysvětlit mu, proč to všechno udělal, proč to vzdal, proč radši ukončil svůj život, než aby mu řekl, co ho trápí.
Tolik toho litoval. Kdyby jen tehdy věděl, co ho čeká… Raději by každý den trpěl za svoji neopětovanou lásku k bratrovi. Ano, to bylo jeho tajemství. Příliš hříšné na to, aby mu ho svěřil. A tak s tím bojoval úplně sám, bál se, že by ho Tom za jeho lásku nenáviděl. A bál se natolik, že když si přikládal žiletku k zápěstí, ani ho nenapadlo nechat po sobě dopis s vysvětlením. Snad doufal, že se bratr zamyslí, dá si dvě a dvě dohromady, že pochopí sám… Jenže hvězda nespadla, zázrak se nekonal a Tom nic nepochopil. Naopak, dával bratrovu smrt za vinu sobě, myslel si, že mu nějakým způsobem ublížil, že tomu mohl zabránit…
Billovi uklouzla noha a po břiše sjel o pár metrů níž, než se mu povedlo zachytit se prsty. Zhluboka oddychoval a opřel se čelem o zem. Dlouhé vlasy barvy ebenového dřeva se rozprostřely kolem jeho hlavy jako vějíř…
Unaveně se vyškrábal na vrcholek srázu. Kolem něj se rozprostíral svět, viděl stovky klikatých cestiček, tisíce trnitých pěšinek plných překážek, konečně si mohl vybrat vlastní cestu, směr, kterým se vydá. Usmál se. On si už vybral. Teď, když byl po smrti, nezáleželo na tom, že by ho Tom mohl začít nenávidět. Měl právo vědět všechno, slyšet vysvětlení, a on mu ho musel poskytnout.
Bylo tak těžké dostat se sem, nesměl se nechat chytit, to by si nikdy neodpustil. Musel k Tomovi, vymluvit mu vinu, která mu nedávala spát, usušit mu slzy. Musel ho odvrátit od jeho úmyslu, věděl, co se snaží udělat, chtěl také opustit život a věnovat svou duši peklu. O tom nebylo pochyb, výrazné jizvy na útlých rukou mluvily příliš jednoznačně, omyl byl vyloučen. Všichni tušili, o co se Tom pokouší, ale Bill jediný tomu mohl zabránit. Pokud se k němu dostane.
Bez dechu se zarazil v polovině pohybu, když v křoví po jeho levici něco zašustilo. Ztuhl jako solný sloup a čekal, kdy se odtamtud vyloupne nějaký stín se zářivě rudýma očima. Nic se ale nedělo, takže usoudil, že to bylo jen nějaké menší zvíře, a znovu neochvějně zamířil vpřed. Nejspíš před ním to zvířátko vyděšeně utíkalo, napadlo ho, cítilo pach smrti…
Vkročil do tiché ulice, jen občasný zvuk, tlumený stěnami některého z okolních domů prozrazoval, že tady někdo žije. Jinak tady bylo mrtvo, ani noha nenašlapovala po chodníku, žádný opozdilec nepospíchal domů, skrýt se před všeobklopující tmou. V zahradě jednoho domku se rozštěkal pes, když však Bill přišel blíž, vlčák stáhl ocas mezi nohy a jen kňučel.
Dveře domu se otevřely, majitel se zřejmě přišel podívat, co se venku děje. Překvapeně se díval na psa, který couval před vysokým černovlasým chlapcem a zamračil se.
„Potřebujete něco?“ zavolal.
Bill pomalu zvedl hlavu a vpil se muži pohledem do očí. Tomu přejel mráz po zádech. Pohledného mladíka tady viděl poprvé, přesto se mu nezdál. Měl z něj divný pocit. Jako by sem snad ani nepatřil nebo co…
„Ne, děkuju,“ odvětil Bill zdvořile.
Muž kývl a polohlasem něco zabručel směrem k psovi. Pak za sebou zabouchl dveře a rychle zamkl. Možná až příliš rychle. Ten chlapec mu naháněl husí kůži…
Bill opět sklonil hlavu a ustoupil ze světla pouliční lampy. Skryl se do tmy, kam ostatně patřil, aby nikdo nemohl vidět, že nevrhá žádný stín. Po tváři mu skanula jedna třpytivá slza a zastavila se na rtech. Automaticky ji slízl, neměla žádnou chuť…
„Kde jsi, Tome?“ zašeptal zkroušeně. „Kde jsi?“
Na tváři ho polechtal jeden měsíční paprsek. Zamrkal a světlo v jedné blízké uličce zablikalo a zhaslo. Znamení… Najednou si byl jistý, věděl přesně, kde bratra hledat, ochotně se nechal vést úplňkem, který mu ukazoval cestu, zcela se mu poddal… Jistě, noc přece podporovala hříchy a plnila přání… i mrtvým.
Rychlými kroky, naprosto si nevšímaje nepřirozeně hlubokého ticha, prošel brankou. Byl tak blízko… Toužebně se usmál, když míjel poštovní schránku se jménem Kaulitz. Tome… Jdu za tebou, ještě chvilku počkej… Dům byl tmavý, v žádném z oken se nesvítilo, zřejmě už všichni spali. Ale na tom nezáleželo, on byl tady. Dokázal to!
Natáhl se po klice a těsně před tím, než stiskl studený kov v dlani, aby se ho pokusil zahřát svým neexistujícím tělesným teplem, se přímo před ním objevil temný stín. Hlídka. Našli ho…
autor: Mary
áááááááááááá!!!!! Bojííííííím!!! Ale to není fééééér!!! ((= A hned Tomís otewře a Billíška zachráníííííí!!! ((= DáááááááááááL!!!((=
jjjjjjjj souhlasííím dáál a to pěkně rychlééééééé!!!!prosííííííííím!!
jo hned zejtra sem neco napis prosím. nevím jak vy ale já se rozbrecela ze si tomííííček chce vzít život…mam ho moc ráda…
ne už byl tak blízko….. Teď ho neit nemohli…
Rychle prosím dál…to je úžasný….napínavý a originální povídka…ale ať dopadne prosím dobře jooo? Chci aby Billí všecko pověděl Tomímu… ♥
No super!!Konečně zase nějaká povídka s "nadpřirozenem",já úplně zbožňuju tyhle tajemné povídky,určo prosím rychle napiš další díleček,já už se nemůžu dočkat!!;)
Nadprirodzené veci sa mi veľmi páčia a toto ma vážne niečo do seba 😀 idem rýchlo ďalej.