autor: Jitáááááááááá
betaread: Helushka
betaread: Helushka
(vypráví Tom=))
Dívám se, jak spí. Tak moc bych se chtěl alespoň letmo dotknout jeho dokonale hebké tváře. Nikde jizvička, nikde škrábnutí. Jen dokonale hebký bílý samet. Jeho dlouhé, světle hnědé řasy se chvějí. Něco se mu asi zdá. O čem sní? Chtěl bych mu vidět pod víčka. Užívat si s ním jeho sen. Proč jen jsem tak zbabělý? Copak se bojím vlastního bratra? Ne. Bojím se jeho reakce, ne jeho samotného. Kdo by se dokázal bát tak krásného a nevinného stvoření? Jedině naprostý blázen. Já blázen jsem, ale do něj. Miluji ho. Tak strašně ho miluji. Jak dlouho už to může být? Myslím, že od našich desíti let. Ano. Byli jsme ještě děti a já se nemohl pohledu na něj nabažit. Potají jsem na něj zíral jak na boha, stačilo mi, když se na mě jen nepatrně pousmál a já létal ve výšinách. Bylo mi neskutečně krásně.
Ale teď? Bojím se mu něco říct, protože všechno, co mu říkám, mi připadá jako nesmysl. Protože když se mi dívá do očí, postrádám smysl přemýšlet. Vidím kolem sebe mžitky a mám pocit, že omdlím. Nesmí se nikdy o mých citech dovědět. Prostě nesmí. Vím, co by to mělo za následky. Stranil by se mě, už by se se mnou nikdy po nocích netulil pod peřinou. Už nikdy by se mě nedotkl. Štítil by se mě. A to nechci. Raději nechám vše, jak je. Budu ho stále tajně milovat a budu se tiše trýznit. Připadá mi, jako by byl za velkým tlustým sklem. Vidím ho, ale nemůžu nic dělat. Chtěl bych ho alespoň chytnout za ruku, kolem pasu, pohladit po vlasech. Ale copak můžu? Ne. Jsme bratři a co je horší, dvojčata. Jak moc bych chtěl, abychom byli pár. Ano, pár.
Jak moc bych si přál se s ním vodit za ruku jako ve školce, procházet se parkem a jen tak poslouchat ptačí zpěv. Taková v celku obyčejná každodenní věc. Potkávám je pořád. Na každém rohu vídám dívku s chlapcem, jak se spolu smějí, tisknou si vzájemně ruce, líbají se… Ale copak tohle může taky potkat mě? Ne. Bratři se nevodí za ruce, když jdou spolu ulicí. Sice jsme se s Billem taky tak vodili, ale to nám bylo málo. Byli jsme děti. Ale teď jsme skoro dospělí muži. Jsem strašně rád, že si Bill ještě nenašel nějakou dívku. Přeji mu štěstí, to ano. Ale nevím, jestli bych unesl, kdyby mi mojí lásku klofla nějaká holka, která by ho jen zneužívala. Pořád mi říká, že čeká na pravou lásku. Ale copak mu můžu říct, že ten, kdo ho doopravdy miluje, sedí vedle něj? Ne.
Asi bych se mu vážně zhnusil. Vždyť se hnusím sám sobě! Za ty sny. Zdá se mi o něm skoro každou noc. No mám já úroveň? Celičký den na něj myslím a v noci se mi o něm zdá. Alespoň ve snu jsme spolu. Pokaždé si přeji, abych se ráno neprobudil. Abych mohl snít dál. Snít o mé lásce. Věčně. Pořád na něj civím. Někdy to se mnou cukne, když se ze spaní zachvěje. Bojím se, že se probudí a já budu muset zmizet z jeho pokoje. Bojím se, ale moje láska k němu je silnější než nějaký hloupý strach. Chci se ho dotknout. Snad se pod mým dotykem nevzbudí. Nesmí. Tak moc bych si přál zastavit čas. Chtěl bych, abych se na něj mohl dívat věčně. Na tu jeho dokonalou bílou tvář, ve které se odráží slabé světlo z ulice. Musím se ho dotknout. Prostě musím!
Pomalu přibližuji rozklepané prsty k jeho vlasům. Jsem nervózní, jako by mi šlo o život. Ale ono mi vlastně o život jde! Když se ho nedotknu, zemřu. Panebože! Konečně jsem přišel do kontaktu s jeho nádhernou černou hřívou. Je to nádherný pocit. Nemůžu přestat. Přitahuje mě něčím, co je nad všechny moje síly. Znovu a znovu se něžně probírám v jeho vlasech a mám strach, že se vzbudí. Spí. Sladce spí. Vždycky měl tvrdší spánek než já. Jak by ho mohl vzbudit takový dotek? Ale raději toho nechám. Stáhnu ruku zpět a zblízka se na něj zadívám. Je tak krásný. Podívám se na nebe. Je zataženo. Zvedá se vítr a k zemi se začínají snášet dešťové kapky. Přes den bylo horko a dusno. Zůstanu tady. Co kdyby byla bouřka. Bill se jich bojí. Nechci, aby tu byl sám…
A měl jsem pravdu… Během pár okamžiků se venku rozpoutá obrovská bouřka. Nejdříve slyším jen tiché hřmění, ale každou chvílí se to blíží. Zvednu se potichu z postele a zkusím, jestli je okno dovřené. Pak si opět opatrně sednu. Bill se zase zachvěl. Nakloním se nad něj a mám strašnou chuť ochutnat jeho rty. Ale ve chvíli, kdy se ho chci dotknout, slyším hlasitou ránu a on otevře oči dokořán. Lekl se. Buší mu hlasitě srdce. Úlevně vydechl a jeho hlava znova padá na polštář. Najednou se ale zvedne a vyděšeně na mě civí. „Tome?“ špitne rozespale. Jsem schopen jen lehce přikývnout a dál na něj zírám. „Co tu děláš? Proč nespíš?“ Asi mu budu muset odpovědět. Ale nevím, kde začít…
„Mno… Ehm… vím, že se bojíš bouřek, tak jsem nechtěl, abys tu byl sám, víš? A spinkej, všechno bude dobrý.“ Panebože! Tu poslední větu jsem neměl říkat! Akorát se prozradím! Bill se na mě usmál a pak špitl: „Pojď ke mně.“ A s tím nazdvihl peřinu, abych se pod ní mohl schovat. S radostí, ale i s velkou nervozitou se k němu vtěsnám. Oh! Je tak blízko! A ještě se ke mně tulí jako malé koťátko. Nemůžu mu odolat. Alespoň ho chytnu kolem pasu, aby nespadl z postele. Dívá se mi do očí z takové blízkosti, až jdou z toho na mě mdloby. Nevypadá ospale, pořád se na mě lehce usmívá. Je mi teď krásně. Sice jsem nervózní jak před popravou, ale je mi krásně. Musím mu to říct. MUSÍM!
„Billí? Co… Co ke mně cítíš?“ Oh ne! Neměl jsem se na to ptát! Prostě neměl! Co si o mně teď myslí? Dívá se na mě zkoumavým pohledem, jako by mi chtěl vidět do duše. Nevydržím to! Nevím ani pořádně proč, ale začnu vzlykat. Bill se na mě pořád dívá, ale já nemůžu přestat brečet! Nejde to! Asi jsem to napětí v sobě dusil až moc dlouho a teď to ze mě musí ven. Bill mi setře slzy a pak se přiblíží k mojí tváři. „Mám tě nejradši na světě, bráško. Nikdo pro mě není důležitější, než ty,“ šeptne a pak lehce pohladí mojí tvář svými rty. „Lásko…“ vydechnu a v tom momentě se na mě Bill podívá, až ve mně zamrazí. Pak sklopí pohled a řekne:
„Tome. To přeci nejde, vždyť jsem tvůj bratr. A bratři si neříkají lásko…“ Ach ne. On mě má rád, ale JEN jako bratra! Proč jsem mu tak řekl, proč? Jsem ten největší idiot na světě! Ten největší! Právě jsem udělal největší hovadinu ve svém životě! Ale říct mu to musím! I když mě bere jen jako bráchu, ale musím…
„Billí… Já… já tě miluju… strašně moc… Už to v sobě nedokážu dusit… Prostě se to stalo a už to nejde vzít zpět…“ Pořád brečím a Bill mě něžně hladí po tváři a stírá mi slzy. „Neplakej… Tome, bráško… prosím…“ Pak si opět přilehl, ale hladit mě nepřestal. „Spinkej, bude to dobrý…“ Panebože! Jak mám teď spát? Zhroutil se mi svět, ale s tím jsem musel počítat! Nemiluje mě. Není zvrhlý jako já… Chápu ho, ale… I přesto to bolí… A to dost… Raději zkusím spát, nebo umřu… Ne! Neměl jsem se ho na to ptát. Žil bych dál v mojí krásný iluzi o tom, že mě také tajně miluje a nikdy bych se nedověděl tu krutou pravdu.
autor: Jitááááááá
chudaaaak tom……tome pojd ke mne. na hrud….nejak to wymyslime a bill te bude m,ilowat:D
to bylo docela smutny nemyslíš? :'( ale krasny
hezký…po dlihý době sem zase četla něco s blbym koncem….ale je to krásný!!!
*dlouhý době…..
*fňuk fňuk*
Hoy,hledám někoho kdo je fanda Bushida,ted´sem ho začala poslouchat a docela by mě zajímali nějaký informaci tak jestli seš znalej fanda(faninka to je fuk )tak se mi ozvi na icq:376-331-652 a pokecáme.
uaa neee!!! ceme pekne pokracko!!!
MiMi – Jo já jsem fanda Bushida.. Tedy jeho music, samozřejmně.. Jinak ho nemusim.. ((= Sice se o něm snažim napísat powídku, ale nemám teď inspiraci.. Kdyžtag mi napísej na blog.. ICQ mi zrušil jeden mamrd (Grep)..
Škoda že to zkončilo tak divně:-((( Jinak moc pěkná povídka, ale mohlo to dopadnout šťastněji:-)
supa pěkný!!!
krásný, Jití =) jde vidět, že ses hodně zlepšila co se týče psaní a celkově. =) moc se mi to líbí, ale chudák Tomí. na druhou stranu je pěkné že Bill jej aspoň nezavrhl. říkejte si kdo chce co chce, mě se to líbí =)
To je úúúžasné, přesně podle mého gusta… dokonalé, ale velmi smutné. :'(:'(:'(