Jezerní vyznání

autor: Cathy
betaread: Janule

Mladý černovlasý chlapec seděl u břehu jezera a četl si knihu. Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že se zrovna dvakrát nebaví. Po každém přečteném odstavci zvedl oči od knížky a na dobrou minutu se zahleděl do jezera. Viděl svůj odraz, jak se pohupuje na hladině. Bledý obličej, oříškové nenamalované oči, hebké a plné rty a ledabyle rozházené uhelně černé vlasy. Ve svých očích se snažil najít alespoň nějaký náznak života, ale nikdy neviděl nic víc než beznaděj a prázdno. Sklopil opět oči k rozečtené knize.

XxX

Co se to se mnou děje? Sedím tady u jezera a čtu si tuhle nudnou knížku o nějaké Karen a jejím „úžasném“ příteli Jackovi. Kam se poděl ten živý, vysmátý? Nikdy jsem se nenudil, vždycky byla nějaká práce, cokoliv co by mě zaměstnalo. Ale ne, teď ne. Tom si usmyslel, že potřebujeme malou dovolenou, že prý poslední dobou toho bylo moc a tak sme si všichni čtyři vyjeli stanovat. Nemám rád stanování a on to ví. Myslím, že to udělal schválně, aby mě pořádně naštval. Oni celou dobu sedí a něco hrají, rybaří nebo se koupou. Zato já jenom posedávám tady u jezera a čtu si. Já! Byl bych radši někde na koncertě a těšil všechny naše fanoušky. Jejich radost a ta energie, mě vždycky strašně naplní a já pak zpívám jako o závod. Tady mě akorát tak sežerou komáři nebo mravenci. Ale počkat. Přece Tomovi neudělám tu radost a nebudu pořád jenom nadávat. Je to už jenom týden. Obyčejných 7 dní a já to zvládnu. Vždyť to může být i sranda. Snad.

„Bille!“ Z přemýšlení mě vytrhne Tomův řev mého jména. Ale ne, co sem zase udělal.
„Joo?“ Pokouším se nasadit výraz malého nevinného andílka, ale myslím, že to nezabírá.
„Kde je?“ Křičí, moc křičí, to není dobré.
„Kdo jako?“ Nechápu o čem mluví.
„Ty víš moc dobře co myslím, tak ze sebe nedělej neviňátko!“ Tom se ke mně nebezpečně přibližuje, tohle opravdu nevypadá dobře. „Tome, já vážně nevím o čem to mluvíš,“ teď už je se mnou ámen, vymyslel si něco a chce to na mě svést, protože si musel vymyslet výmluvu, proč mě zabít.

XxX

Dredatý chlapec se k bratrovi naklonil, chytil ho za cíp trička a začal vyhrožovat.
„Bille já tě varuju, jestli mi okamžitě neřekneš kam si to schoval, hodím tě do té vody,“ křik se rozléhal až na druhý konec jezera. Bill se chtěl bránit, ale Tom byl k nezastavení.
„Tome já-„
„Víš co, je mi jedno co máš zase za výmluvy, jdeš tam,“ vzal bratra za boky a nemilosrdně ho hodil do vody. Černovlasý mladík šel pomalu ke dnu. Nemohl se nadechnout, cítil pocit bezmoci, ať se kroutil jak chtěl, na hladinu nevyplaval. Věděl, že za chvíli bude po všem. Chlad a temno kolem něj ho dovádělo k šílenství. Už nevěděl co dál, potřeboval se nadechnout. Kdyby jen pro něj někdo natáhnul ruku a vytáhl ho. Ale to se nestane. Už to nemá cenu. Nadechnul se. Do plic se mu nahrnula voda a šance na záchranu byla téměř nulová.
„Vždyť on neumí plavat.“ Chlapec na břehu se zarazil, otočil se k jezeru, ale nic neuviděl. Bez rozmýšlení skočil do vody a hledal bratra. Nemohl ho najít, hmatal rukou kolem sebe, když něco ucítil. Byla to Billova ruka. Chytl jej a za pár vteřin ho už tahal na břeh. „Bille, Bille, prosím mluv… bráško… to ne nesmíš odejít.“ Tom mu začal pěstí bušit do hrudníku. Už nevěřil, že by se na něj někdy mohly podívat bratrovy rozzářené oči. Nedoufal. Udělal první, co ho v tu chvíli napadlo. Své rty přitiskl na ty jeho. Nedělal nic jiného, jen čekal.
„Ty-ty, mě l-líbáš.“ Bill začal kašlat a plivat vodu.
„Bille! Myslel sem, že mi umřeš, promiň, já zapoměl, že neumíš plavat, jsem idiot já vím, promiň.“ Tom cítil úlevu. Viděl před sebou svého bratra, živého a zdravého, který pomalu nabíral zpátky svou barvu. ´Co, já ho políbil?´ pomyslel si Tom. ´On mě políbil?´ Bill tomu stále nemohl uvěřit. Vždyť Tom mu naposledy dal pusu když jim bylo 6 a hráli si na tatínka a maminku.
„Tomi, to je dobrý, už jsem v pořádku, ale tys to zamluvil, víš o tom, že si mi dal pusu?“ Až teď si uvědomoval, že mu to vlastně nebylo nepříjemné. Naopak. Cítil pocit štěstí a blaha. V bratrově blízkosti se cítil naplněný touhou se ho alespoň dotknout, pohladit, políbit. Uvědomoval si, že je to jeho dvojče, ale o to to bylo silnější. Vždyť s nikým si není tak blízký.
„No… já, Bille, víš… myslel jsem, že umíráš… a… tak sem se chtěl rozloučit.“ Rychlá, ale průhledná výmluva. Tom nikdy neuměl lhát a zvlášť ne bratrovi. Věděl, že ta pusa nebyla bráškovi na rozloučenou, ale že byla z lásky.

„Ale Tomi, sám víš, že to tak není, já cítil jak ses chvěl. Jsem tvůj bratr, tvé dvojče, vím jak se právě cítíš. Myslím, že cítíš přesně to co já. Miluju tě a to ne jako svýho brášku. Já jsem se do tebe zamiloval.“ Bill si byl jistý, že Tom cítil to samé. Jenže on mlčel. Jen se očima vpíjel do těch jeho a přemýšlel. „Tome, t-ty mě nemiluješ?“ na Billově tváři se objevil vyděšený výraz. Co když ho Tom nemiluje? Co když všechno co řekl bylo zbytečné? Tom ho teď bude nenávidět, bude se mu vyhýbat a už s ním nikdy nepromluví. To přeci nechtěl. „Ach Bille,“ blonďák se lehce pousmál a potom začal bratra líbat. Byla tady ta chvíle, na kterou oba čekali. Mají jeden druhého a ostatní jsou jen vzduch.

XxX

Na břehu jezera už neseděl černovlasý kluk se znuděným výrazem, který si četl nudnou knihu. V objetí se tam k sobě tiskli dva chlapci, jejichž city k tomu druhému byly tak silné, že ani nejsilnější člověk světa by je nepřetrhnul.

autor: Cathy