autor: Hatta
betaread: Helushka
betaread: Helushka
Tak já se znovu hlásím s další jednodílkou, která se napsala tak nějak sama :)…Jen doufám, že to bude dávat smysl 😉 A kdyby jste nepochopili, což si nemyslím, kurzívou je napsaná minulost 😉 A to je asi tak všechno, díky za každý komentář 😉 Hatta
„Tak kam to bude?“ zeptal jsem se naučenou frází už snad posté v tenhle den. Nesnášel, z hloubi duše jsem nenáviděl tuhle práci. Jak už je to vlastně dlouho? Jak dlouho už se takhle dobrovolně ponižuju? Jak dlouho už nemůžu být sám sebou, jak dlouho už jsem sám? Dnes, právě dnes, je mi devatenáct. Ještě je to jenom necelý jeden rok, no mně to přijde jako věčnost… Věčnost, co musím jak ten největší ubožák vozit neznámé lidi a tak si přivydělávat, abych vůbec přežil.
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Den, kdy jsem se rozhodl zbavit se svého tíživého tajemství…
Ráno jsem vstal tak jako pokaždé. Tak jako pokaždé jsem se odploužil do koupelny až když jsem přestal slyšet téct vodu, která signalizovala přítomnost mého bratra v koupelně. Zabil by mě pohled na jeho dokonalé tělo, pokryté lesklými kapičkami vody, zakryté jenom bílým ručníkem…
Složil jsem hlavu do dlaní a lokty opřel o volant. Vůbec mě nezajímalo, že na zadním sedadle nejspíš sedí nějaký netrpělivý klient, který se někam potřebuje dostat. Nevnímal jsem nic, jenom lásku, lásku, která mě pomalu sžírala zevnitř. Nikdy jsem ho nepřestal milovat, tak, jak si mysleli všichni v mém okolí. Má láska ještě posílila, každým dnem byla silnější a silnější…
Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Ten pohled si pamatuju doteď. Pomalu ale jistě se ze mě stávala troska. Snažil jsem se navenek nedat nic znát, ale má snaha byla celkem evidentně k ničemu… Bílá pleť, kruhy pod očima jako důsledek nocí probděných v rohu bratrova pokoje… Každou noc jsem tam seděl, bez toho, že on by o tom věděl. Pozoroval jsem jeho klidnou tvář bez jediné chybičky. Ani nevím, kdy to vlastně všechno začlo… Jednoduše to do mě udeřilo jako blesk z jasného nebe. Najednou jsem se na něj nedíval jako na bratra. Zamiloval jsem se až po uši neopětovanou láskou. Až sem jsem se dopracoval s tím svým čekáním na tu „pravou“. Teda, spíše pravého. Už dávno, hodně dávno před tím, než se mi začal líbit můj bratr, mě přitahovali kluci. Neřekl jsem to nikomu, všichni to pořád vnímají jako chorobu, jako něco, co je ve společnosti nepřípustné. Jedině Tom o tom věděl. Ne, neodsoudil mě, ale nemohl jsem si nevšimnout, že najednou se chová až podezřele odtažitě. Že se vyhýbá čemukoliv, čeho jsem se chytl, a že mu je nepříjemné být se mnou v jedné místnosti. Zklamal mě… Můj vlastní bratr, mé dvojče. Necítil snad, jak mi svým chováním ubližuje? Od nikoho by to nebolelo tolik jako od něj…
Pomalu jsem zakroutil hlavou schovanou v dlaních. Jeho chovaní mám pořád v paměti… I když se snažím pamatovat si z něj jenom to hezké, pořád mi v mysli probíhá jeho pohled… Znechucení v něm bylo jenom těžko skryto. V ničích očích jsem neuměl číst tak dobře jako v těch jeho, stejných jako jsou moje, a přesto mnohem krásnějších…
Tohle všechno mi pořád běželo hlavou, vzpomínky se nelítostně vracely. Když jsem vyšel ze sprchy a ztěžka dosedl na postel ve svém pokoji, věděl jsem, že to musím udělat. Musím se přiznat. I jemu i celé své rodině. Je mi jedno, co udělají, ale já už takhle dále nemůžu. Před mámou a Gordonem mě tíží dvě velká tajemství, před Tomem sice jenom jedno, ale o to větší… Vydechl jsem a svalil jsem se na postel. Pohled mi zabloudil k hromadě papírů, položených na tiskárně. Na první pohled možná zásoba bílých listů, ale jenom na první pohled. Všechno to byly mé povídky nebo básně, moje nejlepší terapie. Jediné, co mi pomáhalo, bylo vypsat se. Často jsem se prostě nedokázal odtrhnout od papíru, až dokud všechno nebylo podle mých představ. Ano, to byl jediný svět, ve kterém jsem mohl být s ním… Vysněný, plný fantazie, přesto tak krásný. Jenže to všechno byl jenom mlhavý opar snů. Realita byla jiná, úplně jiná. Krutá.
Jediná slza si našla cestu zpod mých víček. Přesto jsem se usmál, když jsem si vzpomněl na svou „psací terapii“. Pořád to dělám. Když sedím večer celkem sám ve svém malém bytě, v křesle u velkého krbu, plného krásné oranžové záře… Inspirace přichází sama. Pak to tak u mě i vypadá. Hodně čtu, hodně píšu, proto se všude tyčí přímo hory knih, sešitů a papírů… Ale já už jsem si zvykl. Stejně není nikdo, kdo by ke mně chodil a mně je takhle dobře. Všechny moje věci dodávají jinak neosobním místnostem nádech domova. Ale k čemu mi to všechno je? Jsem sám, není nikdo, kdo by mě znal. Nikdo nezná identitu toho mladého výstředního černovlasého taxikáře z taxíku číslo sedm. Nikdo neví, kdo je Bill Kaulitz. Pro mou rodinu jsem zemřel. A přátele jsem vlastně nikdy neměl…
Už jsem to viděl, věděl jsem si dokonale představit tu situaci. Budu sedět za stolem, hrát si s prsteny a všichni budou dychtivě poslouchat, co ode mě uslyší. A pak, pak mi dojdou slova. Jednoduše nebudu dost silný, abych se jim podíval do očí a řekl pravdu. A právě takhle to nesmí být. S dalším výdechem jsem se zvedl a oblékl se. Bez jediného slova jsem se dole obul a navlékl se do bundy, na hlavu jsem si narazil čepici, kolem krku šálu. I když bylo jenom pár dnů po začátku podzimu, venku byla zima jako už dlouho ne. Foukal silný studený vítr a častý déšť se taky hlásil ke slovu.
Dveře se za mnou s tichým klapnutím zavřely. Jak jsem očekával, venku mě přivítala teplota blížící se k nule a silná vichřice. Stejně mi to bylo jedno. Potřeboval jsem si prostě utřídit myšlenky a připravit se na jeden z rozhodujících okamžiků mého života. A to se nedalo nikde jinde než v parku.
Další smutný úsměv mi přelétl tváří. Na to si taky vzpomínám. Park, do kterého jsem chodil vždycky, když se doma něco dělo, když jsem měl nezodpovězené otázky nebo jsem se trápil. Tam jsem si uvědomil, že vlastně svou rodinu tak dobře neznám. Nevěděl jsem, neměl jsem ani nejmenší tušení, jak budou reagovat. Můžou to pochopit, můžou mě zavrhnout… Tyhle myšlenky mi tehdy běžely hlavou. Byl jsem prostě osmnáctiletý kluk, který se nevyznal sám v sobě. A teď? Mám jenom o rok více, přesto se mi zdá, jako kdyby jsem už celý život měl za sebou. Jsem osamělý a tíží mě tolik věcí, úsměv mou tváří přelétne snad jenom ve spánku. Okusil jsem takové trápení, jaké někdo nezažije za celý život. Na druhé straně, jsem nešťastně zamilovaný jako puberťák. Zasmál jsem se. Bez špetky radosti nebo jakéhokoliv citu. Může být život více ironický a škodolibý?
Ruce jsem měl před sebou na dřevěné desce stolu. Prsty jsem proplétal přes sebe, nervózně jsem si hrál s prstýnky. Cítil jsem na sobě tři páry očí, ale jen ve dvou z nich byla zvědavost. Tom věděl, co jim chci říct. Přeci jenom byl pořád moje dvojče.
„Já… jsem gay,“ špitl jsem sotva slyšitelně, ale jsem si jistý, že máma i Gordon to dobře slyšeli. Zavřel jsem oči, očekával jsem, co se stane. Celý můj dosavadní život mi probíhal před očima. Bál jsem se, tak moc jsem se bál…
Až příliš dlouho se nic nedělo. Pootevřenýma očima jsem se podíval na mamku. Z jejího pohledu jsem nedovedl nic vyčíst, jenom seděla a dívala se před sebe, po její jindy tak hezké tváři teď stékaly slzy. A právě když jsem přesouval pohled k mému nevlastnímu otci…
„Tohle nebudu trpět ve svém domě. Sbal si věci a vypadni!“ Jakoby najednou procitl. Nesnažil jsem se odporovat, nesnažil jsem se na něj podívat, nesnažil jsem se ani nic říct. Vstal jsem a se sklopenou hlavou jsem vešel do svého pokoje. Zpod postele jsem vytáhl velkou sportovní tašku a začal do ní házet oblečení, kosmetiku, knížky, sešity, mé papíry, všechno to lítalo jedno přes druhé. Slzy už si pomalu vytvářely potůčky na mých tvářích. Můj život byl jako domeček z karet. Už tak stál z posledních sil, teď spadnul úplně…
Vstal jsem a dlouhý popruh tašky si přehodil přes rameno. Mám tady jedinou poslední povinnost. Potichu jsem vešel do Tomova pokoje. Nebyl tam, pravděpodobně zas odešel na jeden ze svých nočních tahů. Vsadím se, že neví, jak se každou noc dostal do postele. Kdyby zjistil, že to já jsem ho chodil vyzvedávat do všelijakých pochybných bordelů, já jsem ho vytáhl po schodech do pokoje a já jsem ho svlékl do trenek, asi by jej trefil šlak. Nebo by se pozvracel, v tom lepším případě. Vždyť já jsem jeho TEPLÝ bratr… Co kdybych ho očumoval… Ale vlastně by měl zčásti pravdu. Jsem rád, že se jej můžu dotýkat alespoň takhle… Teda, mohl jsem. Dneškem všechno končí…
Sedl jsem si za jeho stůl. Všude jsem cítil jeho vůni, kterou jsem nasával z plných plic. Vždyť je to naposled… Vytáhl jsem z boční kapsy tašky propisku, vzal nejbližší čistý list papíru a začal psát.
Milý Tome,
Vím, co si řekneš, když uvidíš tenhle dopis. Stejně tě ale moc prosím, přečti si jej. Byl bych moc rád, kdybych odtud odešel bez tajemství.
Začnu a za chvíli i skončím, nechci se tady zdržovat, co jsem měl udělat, jsem udělal. Jediné, co mě právě v téhle chvíli mrzí je, že se s Tebou nerozloučím, i když už se pravděpodobně nikdy neuvidíme… Vím, že někde v hloubce Tvého srdce mě máš pořád rád…
Myslíš, že jsem si nevšiml, jakou nechuť vůči mně máš? Ne, bráško, nejsem slepý. To je to, co mě nejvíc mrzí. Když si vzpomenu, jak jsem vůbec neuvažoval, jestli Ti to říct, když jsem to zjistil. Šel jsem za Tebou jako za prvním a jediným člověkem. Bezmezně jsem ti důvěřoval, což se dodnes nezměnilo…
Byl jsi, jsi a navždy zůstaneš nejdůležitějším člověkem v mém životě. Pamatuješ na naše dětství? Byli jsme jenom my dva a nikdo jiný. Spolu jsme si hráli na zahradě, společně jsme podpálili sousedovic kočku, společně jsme lezli po stromech. Jestli si pamatuješ tohle, tak určitě i to, že já jsem byl vždycky ten slabší. Já potřeboval ochranu. Byl jsi to Ty, kdo mi vždycky pomohl… Měl jsem v Tobě oporu, vždycky jsme byli nerozluční. Tak co se tak změnilo? Co, Tome? Já nejsem nějaká zrůda, jsem pořád ten samý Bill, pořád to ustrašené dítě, které se schovává za svého bratra, protože ví, že ho ochrání… Jenom teď s o mnoho větší bolestí v srdci. Tam, kde je místo pro Tebe, teď zeje jenom velká černá díra. Tolik mi chybíš, bráško… Tolik mi chybí tvá konejšivá slůvka, když se v noci bojím bouřky… Pamatuješ, jak jsme vždycky spávali vedle sebe? Venku zuřila vichřice, déšť bičoval okna, blesky protínaly oblohu. Ale mně to bylo všechno jedno, protože nikde jsem se necítil tak v bezpečí jako u Tebe v náručí… Teď je to všechno pryč. A já už nejsem tak veselý a bezstarostný, jak jsem býval…
Vím, už jsem dospělý a je velmi pravděpodobné, že si teď řekneš, že se chovám jako malé dítě. Ale já jinak nemůžu. Bez Tebe půlka mě odumřela, nedokážu pořádně nic… A víš co je na tom nejhorší? Víš, jaké je to moje zatracené tajemství? Kvůli čemu každou noc brečím jako pětiletá holka?
Miluju tě!
Tak, a je to venku. Když tak přemýšlím, je to jednodušší, když to takhle píšu.
Připadal jsem Ti jako gay nechutný, že je to tak? Ano, já vím. A asi jsem měl proč. Vždyť který normální člověk se může zamilovat do svého dvojčete?
Možná to bylo tím, jak moc mi chybíš… Prostě a najednou to bylo. Nikdo mi to nemůže vyčítat… Ani Ty ne. Nechci tě obviňovat, nikdy bych na Tebe neřekl jediné křivé slovo, ale musím to říct. Můžeš za to Ty. Ty, protože jsi se mnou přestal komunikovat. Přestal jsi mě brát na vědomí, začal jsi mě přehlížet. Najednou bylo v mé posteli tolik místa a vždy, když venku zuřily hromy a blesky, choulil jsem se v klubíčku u zdi, doufajíc, že přijdeš… Co jiného jsem měl pak dělat, než dívat se na Tvé fotky a poslouchat za dveřmi Tvůj hlas, když jsi telefonoval? Chyběl jsi mi, moc jsi mi chyběl a z toho vznikla všechna ta bezmezná láska, kterou k tobě pociťuji.
Víš, kdo tě po těch Tvých věčných flámech vždycky dostal do postele? Ano, byl jsem to já. Pravděpodobně Tě teď chytá nevolnost, což mi je upřímně líto… Asi jsem Ti to nikdy neměl říkat. Všechno by bylo tak jak doteď…
Tome, kladu ti jedinou otázku. Opravdu jsem Ti ani trochu nechyběl? Zřejmě ne… Měl jsi vždy někoho, kamaráda, s kým sis mohl promluvit… A své pocity jsi mohl sprejem nanést na zeď… Víš, že to samé jsem dělal já? Každou noc jsem seděl u Tebe, sledoval, jak spíš, a psal… Byl jsi v poslední době v mém pokoji? Ty papíry, které byly všude kolem… Moje povídky a básně, nic jiného mi na smutek nepomáhalo. Moje srdíčko strádalo, už snad posté se opakuju, ale strašně jsi mi chyběl…
A pořád chybíš. Věř mi, Tome, nikdy na Tebe nezapomenu, ať se stane cokoliv… A budu pořád doufat, že se znovu jednou setkáme… Alespoň jako bratři, ne jako cizinci…
Promiň mi všechno, Tome. Strašně mě mrzí, že máš bratra, za kterého se musíš stydět. Ale já jsem jenom takový, jaký dokážu být. Nedokážu poručit pocitům.
Promiň, Tome….
Du wirst für mich immer heilig sein…
Miluju Tě a vždycky budu,
Bill
Odložil jsem propisku na stůl. A je to. Tohle bylo to poslední. Konečně můžu jít…
Už jsem nedokázal poručit slzám. Přečetl si ten list vůbec někdy? Ví, jak jsem se cítil? Tak moc rád bych jej teď viděl, věděl, jak žije, jak se má… I jediný pohled na něj by mi stačil… Tak moc bych chtěl vědět, jestli se v něm probudily alespoň malinké výčitky, když si to přečetl… Jestli si to přečetl. Vkládal jsem do toho listu všechno, co se schovávalo v mém uboleném srdci…
Teď jsem se opravdu cítil jako stařec. Jako by můj život byl u konce, jako bych promrhal svou životní šanci…
Nezvládl jsem to. Vystoupil jsem a svezl se podél auta na zem. Propukl jsem v usedavý pláč, bylo to, jako kdybych si až teď uvědomil ten fakt, že Tom je pryč… Navždycky… Bylo mi srdečně jedno, co si o mně myslí ten člověk v taxíku. Prostě ho neodvezu. Je mi to jedno, klidně ať mě vyhodí! Je mi jedno co se mnou bude… Jediné, co chci, je Tom…
Slyšel jsem třísknout zadní dveře, ale ani jsem to pořádně nevnímal.
„Bille?“ řekl někdo tak blízko mě… Ztuhl jsem. Nikdo mě tady nezná a ten hlas… Ne, to nemůže být pravda… Já sním, tak moc chci, aby tady byl, že jsem si jej jednoduše vysnil vedle mě…
Přesto jsem zvedl hlavu. Přede mnou klečela ta nejkrásnější bytost na světě… Z očí mu sálal smutek, ale rty se smály…
„Bille,“ zopakoval znovu. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. I tak jemný dotek ve mně dokázal oživit vzpomínky na všechny naše společné chvíle. Opřel jsem se do jeho dlaně.
„Tome… Tome… Zdáš se mi?“ šeptal jsem směrem k němu.
„Ne, jsem tady… Jsem tady a už nikdy neodejdu.“ Stáhl paži zpátky k sobě. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak si padli do náruče, omotali jsme ruce jeden kolem druhého tak pevně, že jsme nemohli dýchat… To bylo ale to poslední, co by mi teď vadilo. Znovu jsem propukl v pláč, hlasný a zoufalý, míchaly se v něm všechny emoce, které jsem doteď držel uvnitř…
„Promiň mi to, Bille… Prosím promiň mi to všechno. Byl jsem sobec a idiot, vůbec jsem na tebe nehleděl, myslel jsem, že když ti sejdu z očí, sejdu taky z mysli… Tak moc mě mrzí, Bille, bráško, odpusť mi to prosím… Byl jsem zmatený sám ze sebe… Až díky tobě se mi otevřely oči… Promiň mi, že jsem tě ignoroval, promiň, že jsem nebyl u tebe, promiň mi za můj povrchní názor, za to, jak jsem byl slepý… Prosím… Miluju tě, Bille. Díky tobě jsem si to uvědomil…“ šeptal mi do ucha a na krku mě zastudily jeho slzy. Ne, to není pravda… Já sním… Tom, můj Tom, který se mi za všechno omlouvá a vyznává mi lásku… Ale já ho držím pevně v náruči, je opravdu tady, u mě… Bože…
„Já ti nemám co odpouštět, Tome… Nikdy jsem ti nic nezazlíval…“ odpověděl jsem mu polohlasem. Odtáhl mě od sebe a podíval se na mě uslzenýma očima.
„Teď už tě samotného nenechám, to ti slibuju…“ zašeptal a konečně mi splnil sen… Jemně se svými rty dotkl těch mých a mně se v břiše rozlétlo snad tisíc motýlků…
Autor: Hatta
D': Bulím jako želvaaa.. To je tááááák krásný! Billíšek je tu tak ůžasnej! Muck! Upe mi slzí oči… a to se nestává často! To je tááák nádherný! 🙂
hih, já nevim co říct….já sem dneska totál mimo a tahle povídka k tomu…pecka!!
Panebože!! Kwááášnýýýý!!! Už jsem nyslela, že to špatně dopadne.. Uf.. Moc hezký!! ((=
heeej nadhera…fakt krasne napsany
Slzavé údolí, takhle jsem si už pěkně dlouho nepobrečela. Moc pěkná povídka!!!!
Jo, tohle je nádherná povídka, moc se mi líbila, užila jsem si jí. :o) J.
naaaaaaaaaaaaaadhera !!!!!!! ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
Ty jo?
To nemyslíš vážně?
Samozřejmě,že myslíš..^^
Ale,je to vážně krása..-.-
Opravdová..
Uplně mě to dojalo..
Ježííš krásnýý!! Fakt mooc!!! ♥
:'(brečííím jak debiiil…nemám na to sloov….áááááááá…já mám vodu všudeeee:'(
A to jsem si říkala, že teda já brečet nebudu!!! Ale jak došlo na Billův dopis Tomovi, už to nešlo zastavit:-)
Milá Hatto, moc se mi to líbilo! Jen si nedovedu představit Billa jako taxikáře 😉
tak to bylo krásný…slzy jsem měla na krajíčku:D
ještě že nejsem namalovaná, bych teď měla černý fleky přes celý obličej… nádhera…
Týjo, měla sem na krajíčku, fakt že jo…hlavně u toho dopisu ^^
Dokonalá povídka, moc krásná…Zajímavý je, že sem si na začátku, až do věty: "Jedině Tom o tom věděl.", myslela, že to píše Tom. Možná by se mi to tak líbilo i víc, protože by to bylo asi víc neobvyklejší 🙂
Ale i tak, prostě nádhera ♥ Du se kouknout, jestli tady ještě něco nemáš a jestli jo, hned si to přečtu ;))
nejkrásnější co jsem snad kdy četla…….normálně u toho brečím a řasenka a tužka je úúúplně všude…chudák bílý triko :-'(…………:-)
to je tak krááásný!!taky brečím já jsem měkota,ale rozbrečet mě dokáže jen něco.tohle já nádhernéééé ♥♥
♥♥♥já brečit…taky sem jedna z měkot x)…fagt nádhernej příběh…♥♥♥
O_o Proboha, lidi, tolik kometářů a tak skvělých…já budu asi taky brečet 😀 Díky moc!
náádhernéé:((ty kokos ja normálne plačem:((Ako môže niekto písať tak dokonalé ffky??Billíšek bol skrátka úžasný,môžem povedať že väčšinu času pri tejto ffke mi tiekli potoky slz:((Hrozne smutné ale zároveň krásne.Táto ffka ma vážne dostala:(Ešte teraz sa mi tlačia slzy do očí:(Ale nádhera :3
boooože to je naprosto užasny….a nejkrásnější
jooj mojko 🙁 to je nádherné..normálne som úplne plakala x( to je dojemné…a ako billí písal ten dopis x(…to bolo smutnučké a nádhernučké..wtedy som plakala najviaxc…….joooooooooj supeeer
jeeeej to bylo nádherný.. a skvěle napsaný!! ♥♥♥♥
mooc krásná povídka..Prostě D*O*K*O*N*A*L*O*S*T…Předevčírem jsem si aktivovala ten Twist internet v mobilu, a jako že je to myslim na 7 dnů zdarma, a včera večer jsem se nudila, tak jsem šla sem, a náhodou jsem narazila na tuhle povídku…Tak jsem jí četla v mobilu…Fakt krásný..!