What is inside? 13.

autor: Eleanot
betaread: Janule

Bill roztřeseně seděl v prosté dřevěné lavici. Připadal si jako v kostele, kam vždy tak nerad chodil. Nikdy nebyl na mši, nedovedl si představit vydržet tak dlouho sedět, poslouchat, vstávat… Rozhlédl se po celé místnosti. Lidé vypadali stejně divně jako všude jinde. V tmavém oblečení, vlasy připláclé k hlavě, obličeje jeden jako druhý. Skoro by si myslel, že tyto „šedé myšky“ jsou snad naklonované. To byl svět, který měl tak nerad. Do kterého nepatřil. To nebyl jeho svět. V jeho světě by vše barevně zářilo a svítilo, všichni by se smáli, tancovali, zpívali, jedli a spali. Všichni by se měli rádi, výstřednost by byla největší předností. Ne jako tady. Bál by se i zamávat, kvůli hromadnému pohoršení. A to jsou tu částečně i kvůli mně…

Tom do bratra rychle drcl, koukal kamsi k masivním dřevěným dveřím. Shromáždilo se tam více strážníků než před okamžikem. A ten důvod zrovna vešel, ve směšné oranžové kombinéze, ruce želízky spoutané.
Anis pomalu kráčel, tikavým pohledem přejížděl po těch obyčejných lidech. A hledal jediného neobyčejného, jediného zde přítomného anděla. A andělé na sebe čekat nenechávají. Pohledem se zastavil na jeho tmavých zplihlých vlasech, které se v náznacích vln snášely kolem dokonale řezaných jemných tváří přes štíhlá ramena až na záda. Musel přivřít oči a několikrát zamrkat, téměř zářící aura ho nevědomky oslepovala. Skousl si spodní ret, v hlavě mu bolestně zabušilo. A srdce poskočilo, poskočilo kamsi hluboko pod žaludek. On tu na mne čeká. Čeká a bude sledovat mou hanbu, můj zmar. Jak bych se přes to mohl někdy, kdyby dnes vše dopadlo dobře, přenést? Mohou mě osvobodit, mohou mě naprosto zbavit obvinění, ještě dnes podvečer mohou být sepsány články do všelijakých plátků a časopisů o tom, jak byl umělec německého showbusinessu neprávem obžalován a poté propuštěn. Ale budu někdy mít odvahu zahledět se opět do těch tmavých očí, více než cokoliv jiného připomínající tekoucí sladkou čokoládu, které mne pronásledují na každém kroku, i tom snivém? I kdyby jeho láska přetrvávala, vzpomínky zůstanou. A budou všudypřítomné. Zničilo by mě vidět ho stydět se za to, kým jsem, za koho mne považují. Stát se polovičním psancem a sledovat, jak se jeho láska de ode dne mění v počínající nenávist a obviňování. Ah, můj Bože… Ať při mne stojí síly světa, ať jsem silný. Ať je on silný.

Bill jakoby ve zpomaleném filmu sledoval Anisovu vysokou, napůl shrbenou, postavu, těžce kráčející širokou uličkou. Vousy měl neoholené, vlasy naprosto zanedbané. Na tváři mu zářila úzká bílá jizvička, památka na odpor při zatýkání. Rty rudé, lehce nateklé od věčného skousávání… Ale ty oči. Ty oči, ve kterých mohl spatřit všechnu beznaděj, zoufalost, strach. Mohl vidět, jak moc ho dokázali zahnat do kouta, jak moc jej dokázali zničit. A stále v nich mohl vidět i tu neuvěřitelnou lásku…

***

Pootevřel roztřesené rty, jeho oči vyděšeně hleděly do toho smutného obličeje. Do těch smutných očí. Na okamžik se jejich pohledy setkaly… Billovým tělem projel spalující žár, přivřel víčka, spojení nepřerušoval. Kolem žaludku cítil bolestivé ledové sevření, jeho srdce zapomnělo tlouci…
„Ah, můj Bože…,“ vydechl. Jeho rty se třásly, ruce neméně. A najednou konec – stejně rychle, jako to přišlo, vše i odeznělo. S odvrácením Anisova zdrceného pohledu.

***

„Vážený soude, zasedáme dnes ve věci žaloby proti právnímu řádu německé spolkové republiky, v případu Anis Mohamed Youssef Ferchichi versus stát. Obžalovaný-, obviněn z přechovávání a obchodování s nezákonným zbožím podle německé státní Ústavy, Anis Ferchichi, právní zástupce Frank Nicolas Dräst. Žalobce- německá spolková republika, státní zástupce Johanes Krüger. Soudkyně- Miranda Böhnneová. Vážená porota-, předsedá jí Kaila Neugellová. Soudní zapisovatel- Dirk Heilen… .“
Dräst vyděšeně zaúpěl. Ne, Krüger ne! Kde ho, panebože, vyhrabali? 10 let už u soudu nebyl! Tohle není jen tak, vsadil bych všechny své zlaté hodinky, že ten chlap, ten zatracený starý prašivý chlap v tom má prsty. To není dobré znamení, to vůbec není dobré znamení…

***

„Ctihodnosti, jistě uznáte, že v tomto případě je skutečně nutné zaměřit se na Ferchichiho trestní rejstřík, který skutečně netkví prázdnotou. V pozdním dětství opustil školu a v berlínské příměstské čtvrti Tempelhof se živil jako začínající kriminálník. Drobné krádeže a zločiny, vandalismus a to nejdůležitější, drogové dealerství. Doopravdy věříte, že člověk, který v období dospívání měl k drogám tak blízko se toho někdy dokáže skutečně zbavit? A to nepočítáme všelijaké „prohřešky“, které mu byly odpuštěny nebo v médiích ututlány.“
„Ctihodnosti, to je irelevantní! Žalobce k tomu nemá jediný důkaz, vše jsou jen domněnky! Často se mohou objevit- “ „Dräste! Posaďte se, prosím. Ale ano, připouštím. K tomu naprosto žalobě chybějí důkazy. Nebo mají snad něco, co mi nepředložili, k této věci?“ Krüger zavrtěl hlavou. „Ne, jak jsem již řekl- a jak mě obhájce rázně upozornil- mohou to být jen mé domněnky. Sice se občas objeví nějaká zmínka, která je dost jasná a důvěryhodná, ale bohužel, skutečné důkazy jsem nesehnal. Ne k této věci.“
„Dobře, tedy. Je ještě něco, co byste teď chtěl říci?“ Johanes Krüger opětovně zavrtěl hlavou. „Ne, vážená ctihodnosti. Prozatím není. Předám slovo druhé straně. Soudkyně krátce kývla. „Prosím tedy. Pane Dräste, můžete mluvit.“

autor: Eleanot