Časoprostor II 58.

BILL

Bože, tady je krásně… stromy kvetou, ptáci zpívaj… začínám asi stárnout. Nikdy mě jarní příroda nedokázala nadchnout tak jako v posledních týdnech, kdy všechno bláznivě kvete i na naší berlínský zahradě. Pamatuju si, jak mě otravovaly nadšený máminy poznámky, když nás vozila jako kluky po kšeftech a nezapomněla vždycky ukazovat z auta na krajinu a vykládat o nádherných barvách podzimních stromů, kterých byly všude v okolí plný lesy. Nic moc… dívali jsme se s klukama na sebe, co zase blbne, těšili jsme se, až to rozbalíme na místní zábavě a ona na nás s podzimní barvou stromů. Ach jo… teď už ji začínám chápat.

„Vítám vás v divočině,“ přišel nás přivítat Filip až k autu. Zabouchnu dveře a mrknu dovnitř, jestli se mi podařilo tou jednou pusou vzbudit svoji spící polovičku… Musím se usmát. Moje drahá polovička… to se přece říká o manželkách… ale my jsme na tom takhle už od dětství, vždycky jsme byli jen polovina toho druhýho, takže žádná velká změna.

„Jau!“ vyjeknu, když ucítím pálivý píchnutí na krku. Sakra! Automaticky sáhnu rukou do místa, kde mě to píchlo, ale už nic nenajdu. To bude ta debilní jarní příroda. Nejspíš mě bodla včela. Rozhlídnu se kolem sebe, a když zahlídnu za plotem kvetoucí strom, je mi to jasný… takhle už se mi to jednou stalo. Zamotala se mi do vlasů a nevěděla, jak ven, a když jsem se po ní ohnal, omylem jsem ji připlácl na sebe… Rychle… musim vyhrabat z kabely svoji injekční záchranu. A to musí být fofr, než oteču a umřu tady u dědy na dvoře na alergickou reakci. Ježíš to je zase bordel…

„Co se děje?“ vylítne Tom z auta rychlostí blesku a běží ke mně, div se o ty svoje široký kalhoty nepřerazí. Když uslyší moje stručné: „Včela,“ rozšíří se mu oči hrůzou. Moc dobře ví, co mi jedna taková mrška může způsobit. A krk je snad to nejhorší místo, kam se mi ta malá potvora mohla zabodnout. Ježiši, já se snad zbláznim, jestli to během minuty nenajdu, tak se udusím. Soustředěně prohrabávám obsah kabely, ale nakonec se na to vykašlu a všechen ten binec vysypu na zem. Jinak bych to snad nikdy nenašel. Čas je v tomhle případě ta nejdůležitější věc. Stačí dvě minuty zaváhání a může být po mně.
Konečně… vydechnu úlevou, černá tubička. Proč ji nedělaj červenou? Kdo ji má v tomhle binci najít… To místo na krku mě pálí jako čert, ale zarazím se, když si uvědomím, že ostatní typický příznaky nějak nepřicházejí. Už to musí být nejmíň půl minuty a touhle dobou už by se mi mělo přinejmenším hůř dýchat… a teď nic. Tom jen sleduje, jak vytahuju svoji záchranu, je úplně strnulej, ale to je normální. Tyhle situace jsou pro něj vždycky spíš zpomalující, není schopen akčně reagovat, většinou je mi k něčemu dobrej až na utěšování…

„Tak co je, sakra!?! Píchni si to,“ vyhrkne rozčíleně Tom, když vidí, že jsem se nerozhodně zastavil a nic nedělám. Přece si nebudu píchat adrenalin, když mi zatím nic není? Pořád čekám, až se dostaví typický příznaky, a ať čekám, jak čekám, pořád nic…
„Můžu se zeptat, o co přesně tady jde?“ zeptá se Filip.
„Bill je alergickej na včelí bodnutí, oteče a udusí se. Tak si to přece píchni, lás-“ zarazí se v půli slova a v jeho očích vidím čirou hrůzu nejen z toho, že já pořád nic nedělám, ale i z toho, co mu málem vylítlo z pusy. Usměju se na něj povzbudivě, snad si toho Filip nevšiml.
„Mně nic není, Tome… já nemám žádný příznaky, jen mě pálí to bodnutí,“ vysvětlím mu, proč jsem tak nerozhodnej.
„Ale jak to?“ nechápavě na mě kouká a mám pocit, že by na mě nejradši skočil a tu injekci do mě zapíchl sám… kdyby neměl takovej respekt k jehlám, možná už bych ji měl zabodnutou dávno…

„Pánové… jestli si dobře vzpomínám, tak jste oba prošli ozdravovací cestou v čase a tohle je jeden z důsledků vašeho výletu. Všechny zdravotní problémy, který jste kdy měli, se tou cestou přece vyléčily…“ usmívá se Filip a nám to konečně s Tomem docvakne. No jasně… to znamená, že je po alergii.
„No… já bych to zase tak horký neviděla,“ ozve se za Filipem ženský hlas. Á, naše genetička se přišla podívat, co to tu ty divný chlapi vyváděj.
„Jak to myslíš?“ otočí se na ni Filip a přitáhne si ji za ramena k sobě. Ale ale, že by se nám hrdličky konečně sblížily?
„Ahoj, kluci,“ kývne na nás, a když jí odpovíme s Tomem jednohlasně, usměje se. „Typická dvojčata… už se těším, až vás budu moct vyzpovídat, kluci,“ připomene nám závazek, ke kterýmu jsme se kvůli Filipovi upsali. No… já se moc netěším, aby z nás náhodou nevytáhla něco víc, než by měla. Vall ovšem nerušeně pokračuje dál ve vysvětlování. „Ona ta cesta časem je sice fajn, napravila buňky v těle, to jo, ale alergie byla vždycky, už v minulým století, považovaná za psychosomatickou nemoc. Teď zmizela, protože cestou časem prošly nápravou všechny buňky včetně mozkových, a asi se tam na chvíli něco, co bylo poškozeno psychikou, spravilo, ale časem by se to klidně mohlo vrátit. Bille, nezapomínej na to a měj tohle svoje nádobíčko pro všechny případy pořád u sebe. Netuším, proč tvoje alergie vznikla, ale poslední genetický výzkumy dokazují, že takových nemocí je vlastně většina, takže na tohle moc nespoléhejte. Když budeš žít pořád stejně, starý bolístky se ti postupně budou vracet. Pokud jde o zlomenou nohu, není problém, ale alergie byla vždycky těžší oříšek.“

„A co já?“ zeptá se zaraženě Filip, když poslouchá její výklad.
„Ty buď v klidu, Filípku, tvoje vrozená vada nebyla psychickýho původu, tak snad to bude klapat všechno v pohodě. Oběd je na stole, tak pojďte,“ zavelí, vlepí svému Filípkovi pusu na tvář a vydají se společně dovnitř. Stále v objetí… pane jo… to to šlo hopem.
Tom si přidřepne ke mně a pomáhá mi naházet do kabely zpátky všechen můj binec. „Jsi horší než ženská,“ odfrkne si, když vidí tu rozsypanou spoušť.
„Hele, nech si to, jo? Jestli ti to vadí, tak toho nech, já si to udělám sám,“ vrátím mu to odměřeně. Takhle do mě reje pořád. Já mu taky nevyčítám, že neumí ani pořádně ukrojit chleba… Poslední kousek zmizel v kabele a já ji demonstrativně vztekle zavřu. Když k němu zvednu pohled, vidím jeho pobavenej výraz.
„Tak sám, jo? Ty si to uděláš sám? No tak jo… uvidíme, kdo přijde první škemrat,“ zvedne se a vítězně kráčí ke stodole. To je děsný… všechny naše debaty, ať je to cokoliv, vždycky stočí na sex. Někdy mám pocit, že v tý hlavě ani nic jinýho nemá…

TOM

Nevím, proč jsem byl na Billa tak protivnej, ale nějak mi to nedalo, musel jsem si do toho jeho bince rejpnout. Nosí v tý svý tašce takový kraviny… Na co jsou mu třeba troje papírový kapesníčky? Nestačej mu jedny? Nebo ty zavírací špendlíky… kdyby to měl aspoň nějak uspořádaný, ale ne… on to má nahuštěný všechno v jedný velký přihrádce, přitom tam má kolem pět kapsiček. Díky tomu binci by klidně moh i umřít. Vždyť šlo o minuty a on nemůže najít tak zásadní věc jen proto, že tam musí nosit všechny ty blbosti. Ale jsem rád, že to nakonec nepotřeboval.
„Filipe, máš tu cibuli nebo ocet?“ zeptám se, a když mě nasměruje, vytáhnu z pytlíku malou cibuli a kuchnu ji napůl. Bill mezitím dorazil za mnou, tváří se jako kakabus. Nevšímám si jeho zlýho pohledu, když mu tu cibuli přitisknu na píchanec v krku. Říkal, že ho to pálí, tak mu pomůžu aspoň takhle.
„Budu smrdět,“ zmůže se jen na chabej protest, ale nechá si potírat postižený místo, ani se nehne.
„No a? Mně to nevadí,“ řeknu potichu a nenápadně mu zmáčknu ruku. Nechci být rozhádanej, to nemám rád. Kdybych mu mohl dát pusu, tak mu ji dám, ale za zády máme ty dva. Mrknu se na krk, jak to vypadá. A hele, žihadlo nikdo nevyndal.
„Drž, ani se nehni,“ přikážu a dvěma nehty zachytím ten mrňavej černej kousek. „Tak,“ otřu si prsty o kalhoty a spokojeně připlácnu Billovi na krk zpátky cibuli. Bude sice smrdět, ale aspoň už nebude nafučenej. „Drž si to ještě chvíli,“ dostane rozkaz.
„Dík,“ špitne a nenápadně mě pohladí po zadku, když se otáčím, že půjdu ke stolu. Fajn, krize je zažehnaná, to jsem si jistej. Spokojeně si sednu k číně, kterou mi Filip slíbil, a začnu jíst. Hlad už mám parádní.

„Tak dobrou chuť,“ pronese významně Vall, když dosedne i Bill a všichni se pustěj do jídla.
Filip na Vally tak nějak pomrkává, vypadá to, že se mu to asi povedlo. Musím se ho zeptat, až se ta jeho někam vypaří. Vtom zachytím jeho pohled. Nadzvednu tázavě obočí, jako že co, a když vidím jeho úsměv a lehký přikývnutí, je mi jasný, že máme vyhráno. Asi jí vyznal lásku a všechno proběhlo tak, jak mělo. No… je vidět, že jsem šikovnej, moje rady zabraly. Můžu si otevřít seznamovací kancelář.
„Tak jak se těšíš?“ skočí nám do naší pohledový komunikace Bill.
„Nemůžu se dočkat, a zároveň mám takhle staženej zadek,“ naznačí Filip rukou, jak moc se bojí. Úlevně se zasmějeme, ale nervozita na nás už doléhá na všechny. Nikdo z nás si vlastně nemůže být jistej tím, co jsme vymysleli. Co když je to všechno jinak? Co když se to všechno úplně podělá? Ještě že to Filip stihnul předtím… aspoň nějaká útěcha.

„Tak co, povídej, přeháněj, jsem děsně zvědavej,“ odtáhnu Filipa kousek stranou, když Bill s Vally mejou nádobí. Teda spíš Vall meje a Bill kecá a občas něco přeleští utěrkou. Povídaj si spolu, tak musím využít toho, že si nás nevšímaj.
„No… dobrý, no,“ rozpačitě vypadne z Filipa.
„Jak dobrý, snad skvělý, fantastický, úžasný, ne?“ pořád ještě nadšeně očekávám, co z něj vypadne, ale když vidím jeho nesmělej úsměv, dojde mi, že to asi zase tak dobře nedopadlo. Že by? Co se, sakra, stalo? „Nebo se to nepovedlo?“ vykulím na něj překvapeně oči. To jsem fakt nečekal, myslel jsem, že když je tak spokojenej, že to má za sebou.
„Ale jo, všechno jsem jí řekl, ona mě má taky ráda, to je všechno v pořádku, chodíme spolu… teda asi… ono to ještě tak úplně nahlas nepadlo, ale jinak nic,“ dodá už smutně Filip.

„Ježíš, ty jsi pako? Cos dělal? Já už chtěl slavit a ty furt nic,“ řeknu potichu a současně toho mýho chudáka panice obejmu kolem ramen a soucitně ho poplácám. Vypadá zdrchaně.
„Ona Vallinka ještě nechtěla…“ pípne nesměle.
„Vallinka nechtěla, ale tys chtěl, ne? Asi jsem ti radil špatně. Že ty ses jí nejdřív zeptal, viď? Na to se nesmíš ptát, to jí musíš začít líbat a postupně přejít k věci a ne předem upozorňovat,“ radím jako starej dohazovač, ale Fil jen zavrtí hlavou.
„Víš, ona taky ještě… nikoho neměla a bála se, že bych s tím srdcem nemusel všechno zvládnout… prostě, že by to prej bylo moc stresu najednou, tak jsme to odložili, až budu zdravej a bude k tomu vhodná příležitost. Ale řekla, že mě miluje už od prvního ročníku…“ usměje se spokojeně Filip. Ach jo… No tak jo, nedá se svítit, holt až po svatbě…

BILL

„Bille, můžu se tě na něco zeptat?“ zvedne ke mně Vally pohled od nádobí.
„Jasně, povídej, jsem jedno velký ucho,“ usměju se na ni, a tak nějak předpokládám, že se to bude týkat Filipa. Taky že jo…
„Říkal ti Filip někdy něco o mně? Myslím, jestli…“
„Jestli tě má rád?“ dodám za ni s úsměvem, když se nerozhodně zasekne. Kývne hlavou a dál meje nádobí. „Jo, jednou se zmínil, že je tu někdo, koho miluje, ale nebyl si jistej, jestli i ona má ráda jeho,“ usměju se na ni, když ke mně znovu zvedne svý modrý oči. Úlevně se usměje.
„To jsem ráda,“ vydechne. Dál jen šmudlá talíř od oběda a zasněně kouká do pěny v dřezu.
„Copak? Včera se něco stalo?“ nemůžu se nezeptat. Jsem zvědavej, jak to mezi nima vypad, a teď je příležitost z ní něco dostat. Ohlídnu se na ty dva vzadu a mám pocit, že neřešej nic jinýho než my. Podle Tomova nadšenýho výrazu předpokládám, že všechno dopadlo OK.

„No… včera jsme se tak trošku… sblížili,“ nesměle pípne Vall. „Filip mi vyznal lásku, a tak trošku na mě tlačil, víš? Tak jsem si říkala, jestli to není jen proto, že má strach z toho dnešního přenosu v čase. Ale když už ti říkal něco předtím, tak je to snad v pohodě,“ trošku se červená, zasní se a je vidět, že je s mojí odpovědí spokojená. No jasně, to je Tomova práce… určitě Filipa přesvědčoval, aby na to skočil hned potom, co jí řekne, že ji miluje. O tom se mi ovšem „zapomněl“ zmínit. Věděl, že bych s tím nesouhlasil. Tom je v tomhle děsnej, vždycky ženský jenom lovil, o nic jinýho mu nešlo. Nějaký citlivý zacházení, to ho ani nenapadlo. To se naučil až se mnou… až když začal milovat…
„Neboj se, Filip je fajn kluk, jak jsem ho poznal,“ snažím se ji přesvědčit, že to myslel dobře, a nenápadně omrknu, jak jsou na tom ti dva vzadu. Jasně, Tomův výraz jasně napovídá, že byl nadšenej předčasně, Vall není žádná postelovka. Ještě si to s ním vyřídím.

„Pojďte si sednout, vysvětlím vám, jak to bude celý probíhat,“ svolá nás Vallerie. Blíží se druhá hodina, je čas začít pracovat na tom, aby byl Filip zase v pořádku. Různě se tak poházíme kolem ní na gauč a židle, Filip evidentně znervózněl a jeho neustálé prolamování kloubů u prstů mi leze na nervy. Tohle je šílenej zvyk, něco jako Davídkovo skřípání zubů. Jenže copak ho v takový chvíli můžu okřiknout, ať toho nechá? To nejde… budu to muset vydržet.
„Přemýšlela jsem, jak to nejlíp udělat, aby se všechno povedlo na první pokus. Filipovu buňku nemám jednu, ale tři, takže je možný provést tři pokusy. Lidské tělo je bohužel uzpůsobeno tak, že všechno, co se do něj dostane zvenčí, podrobí přísné kontrole imunitní systém. Tudíž cizí buňku, kterou se chystáme použít, se bude snažit zlikvidovat. Proto celá akce musí být blesková a přesná. Nesmíme ztratit jedinou vteřinu času, která se dá ušetřit. Všechno musí být připraveno, Filip na sedadle v kombinéze, připoutanej a až jako poslední mu vpíchnu injekcí pod kůži na krku zmutovanou buňku. Bude v těle, ale ne hned v krevním oběhu, tudíž bude imunitnímu systému chvilku trvat, než ji zlikviduje, a to je přesně čas pro nás. Pak mu nasadíme helmu a může frčet. Co vy na to, pánové? Máte nějaké lepší řešení?“

Svorně zavrtíme hlavou, v tuhle chvíli je tu ona ta hlavní, která rozhoduje, a my se jen přizpůsobíme. Ovládat stroj času už umím, to není problém, a pak už se budeme jen dvě minuty modlit, aby se Filip objevil živej a hlavně zdravej.
„Tak můžem jít na to, když nejsou žádné námitky,“ usměje se Vall, ale je na ní vidět, že má strach stejný jako my ostatní. Filip ještě víc zprůhledněl, jestli je to možný. Vytáhnu mobil, namířím ho na něj.
„Úsměv, File, poslední fotka,“ vyzvu ho, a když se tak trošku křečovitě zašklebí, zmáčknu spoušť. Chci mít památku, jak vypadal, než vlezl do stříbrný krabice, která se ho za chvíli chystá spolknout a snad i uzdravit. Budeme se modlit… co jinýho nám zbývá…

autor: Janule
betaread: Janik