autor: Geheimnis
betaread: Janule
betaread: Janule
…::: Tom :::…
Je to asi pravda. Hlavně to je silnější než já (mezi náma, jen málo věcí a lidí je silnější než já). Měl bych to asi říct Billovi.
„Bille? Pojď se mnou tamhle.“ Ukázal jsem k rohu, kde by jsme byli nejméně nápadní. Bez otázek šel se mnou.
„Copak?“ jeho oči si mě prohlížely a čekaly na má slova, které jsem hodlal nyní vypustit z úst.
„Já… Už jsem si to pořádně srovnal v hlavě. Tenhle pořádnej omyl… Tohle město… V nás obou probralo cit… Cit, který… Je silnější než my dva. Já jsem ti jen chtěl… Chtěl jsem ti říct, že tě taky miluju… Že tě moc miluju.“ Objal jsem ho a políbil. Myslím, že zrovna tohle nečekal. Šokoval jsem ho stejně jako on šokoval předtím mě. Jsme si kvit.
„Ty… Ty pláčeš?“otevřel jsem oči a spatřil jsem slzy, které se pomalu táhly po Billově tváři dolů. Usmál se a setřel si je.
„Tome, ty… Ty jsi můj největší nález, který jsem kdy objevil! Objevil jsem plno skvělých lidí, plno skvělých melodií a písniček… Ale ty budeš navždy v mém srdci. Navždy jako bratr, navždy jako přítel a navždy jako… Moje největší láska.“ Dodal a usmíval se tak… Tak strašně kouzelně.
„Billí… To si řekl moc krásně…“ pohladil jsem ho po tváři a díval se do jeho očí, které jsou nápadně podobné mým. Z tohohle neuvěřitelně kouzelného okamžiku nás probralo hlášení, že naše letadlo odlétá za deset minut.
„Měli bychom jít… Lásko,“ usmál jsem se a chytl jsem Billa za ruku. Je mi šuma fuk, že na nás všichni civí, že si něco šuškají. Pro mě je teď důležité to, že jsem našel ve svém bratrovi lásku. A on ve mě též.
„Miluju tě.“ Šeptl jsem mu do ouška a už jsme přicházeli k malému japončíkovi, kterému jsme oba naráz odevzdali letenky. Jen si nás tak trošku prohlédl a nad našima rukama, které se držely, jen zakroutil hlavou. My jsme to za hlavu hodili a vešli jsme do letadla. Uvelebili jsme se a hleděli jsme jeden druhému do očí.
„Řekneme to klukům?“ zeptal se mě Bill. Pokrčil jsem rameny a dodal jsem: „Nemůže jim to tajit. Je to vlastně úplně normální. Pamatuješ, jak jsem se tě ptal, jestli to co děláme… Jestli to je špatné?“
„Jo, pamatuju si to. Proč?“ usmíval se Billí.
„Teď už se nebojím. Nemám špatný pocit z toho, že tě líbám. Nebojím se tě hladit před očima lidí.“ Řekl jsem s úsměvem a políbil ho. Pohladil mě po tváři. Letadlo právě vzlétlo.
___________________________________________________________
Letíme už asi hodinu a nějaký ten čas si tu ještě posedíme. Los Angeles je ještě dost daleko. Bill ležel vedle mě s hlavou položenou na mém rameni. Jeho rty byly mírně pootevřené. A tak sladké… Pozoroval jsem ho a vybavoval jsem si uběhlý čas v Tokiu. Byl to ten nejkrásnější omyl. Kdybychom tam omylem neletěli, asi bychom se do sebe nezamilovali. A to by byla teprve pořádná chyba! Tenhle pocit je fantastický… Je fantastické vědět, že je někdo po mém boku, kdo mě podporuje a kdo mě miluje.
„Za dvacet minut přistáváme v Los Angeles.“ Ozvalo se v letadle asi čtyřmi jazyky. Já jsem rozuměl jen anglicky a německy, samozřejmě.
„Tome! Co… Co to… Co se děje?!“ vystrašeně se probudil Bill a chytl mě za ruku. Letadlo se totiž začalo podivně otřásat a lidé kolem nás začali panikařit. Za chvíli jsme uslyšeli rány a skřípání brzd či čeho.
„Tome, já mám strach!“ šeptal Bill a já jsem ho pevně obejmul a líbal jsem ho do vlasů.
„To nic, lásko, to bude dobré.“ Utěšoval jsem ho, i když jsem nevěděl, co se děje. Najednou se letadlo asi dvakrát převrátilo a já jsem nic neviděl…
__________________________________________________________
„B-B… Bille… Bille!“ otevíral jsem pomalu oči a rozhlížel se po Billím. Ležel vedle mě. Z hlavy mu tekla krev a měl něco s rukou. Bože…
„Bille!“ zařval jsem na celé letadlo a otřásal jsem bráškovým tělem, ovšem bez jediné známky života… Ztratil jsem ho!!!! Neeeeee!
KONEC
autor: Geheimnis
autor: Geheimnis
to si děláš prdel? on on umřel? nééééé
to néé neumřel, nesmí umřít:OO:'(
no…takový konec by asi nikdo nečekal, že? já se prostě budu tvářit, že to vzlétnutí letadla je konec 😀
hej holky nebojte :-Djá píšu druhou řadu :-D:-D
Třeba to byl jenom špatnej sen 🙂 Že byl?
aano… druhou radu a rikam ti, jestli Tom Billa najde mezi zivimi, nebo ,,skoro" zivimi tak umru stestim! xD
Geheimnis: Já jsem nevydržela to napětí a přečetla si konec povídky na tvém blogu, takže ten šok už mám za sebou. No ale když se povídka jmenuje tak jak se jmenuje, nemůžeme se divit. Ňáký ztráty zkrátka bejt musej. A teď mi tedy řekni, jak chceš Bila oživit! Nebo že by nebyl mrtvej? Jó, jasně, není mrtvej a bude druhá řada! Hurááá!!! A kam je pošleš tentokrát?!?!? K;-)
Kattys: xDD No tentokrát bych je radši poslala do nemocnice 😀 No ale.. Od druhé řady mam zatím jen dva díly, takže kdo ví co se stane…;-)
ty woe dneska jsem přečetla téprve všechny dílky x) upe hustá povídka já u ní nemůžu!!x) je super že je i druhá řada!!x) tedy budex)
Geheimnis: Nóóó, taková druhá řada z nemocničního prostředí, to by nemuselo bejt špatný 🙂 Doktoři by jim furt píchali nějaký ty injekce, hoši by se báli a v noci se k sobě strachy tulili, ve vedlejším pokoji by mohl stonat nějaký ten Japonec, když ti to Japonsko v první řadě šlo tak skvělě… Koneckonců, nebudu ti napovídat, ty to určitě zvládneš dopsat sama… 😉
tyjo tak to je…šok…eh, po tomhle mi jaksi došli slova, ještě že bude druhá řada..teda ale jako…mi to úplně vyrazilo dech…xD uff…si to musím nějakou chvíli nechat projít hlavou xD
néééééééééééé chuddák tomi
néé nesmí umřít!!!!!drpdfele zase brečím!!!%´(
:(:(:(:(
Jak může někdo takhle ukončit povídku? =o/
Já neříkám, umřít může, v tom mu nebráním, ale tohle je přece jenom jako "pokračování příště"
ok četla jsem, že bude druhá řada, ale jak tímhle může končit řada? No, Justin taky vlastně skončil s rozbitou hlavičkou chudáček… takže asi může…