Časoprostor II 55.

BILL

„Karin?“ udiveně zvednu obočí a nejspíš jsem překvapenější, než Sabine čekala. „Ty chceš tohle dát Dejvovi?“ zeptám se radši znovu, abych se ujistil, že to myslí vážně.
„Ano, myslela jsem si, že by měl vědět, jak vypadala jeho máma,“ smutně odpoví Sab. Asi čekala trošku jinou reakci.
„Jenže Dejv vůbec neví, že nějakou mámu měl,“ odpovím jí.
„On se na ni nikdy neptal?“ diví se Sab. Jen zavrtím hlavou. Taky nám to všem bylo divný, ale Mandy nám vysvětlila, že si na ni nejspíš nepamatuje a my dva s Tomem mu poskytujeme takové rodinné zázemí, že nemá potřebu hledat ještě někoho dalšího. V kolektivu dětí byl vždycky samotář, s nikým se nebavil, takže pojem „maminka“ mu tak nějak nic neříká. Babička mu nejspíš úplně stačí. Jenže až začne chodit do školy, bude se to stejně muset dozvědět. Do té doby jsme to ale chtěli nechat být. Sabine nám nejspíš zkříží plány.

„Bille, já myslím, že byste mu o mámě říct měli. Už je velkej, pochopí, že umřela. Jestli chceš, můžu si to vzít na starost, ráda mu to vysvětlím, radila jsem se o tom s kamarádkou. Vím, jak mu to říct, aby to pochopil a neměl z toho trauma. Ruth je psycholožka, sice ne dětská, ale tohle brali už na škole. Nemůžete mu ji zatloukat celej život, stejně by to nešlo. Za chvíli půjde do školy a tam se ho určitě budou ptát, kde má mámu. Když nebude nic vědět, začne se vyptávat, a pak to bude o hodně těžší. Bude si myslet, že jste mu lhali, když jste mu o ní neřekli,“ přesvědčuje mě potichu Sabine a já vím, že má pravdu. To jen můj strach mi doteď nedovolil se o tom zmínit. Nabízí mi, že to vezme na sebe… mám toho využít? Není to zbabělost?

„Jé, kdo je ta paní?“ ozve se najednou vedle stolu a já zvednu oči. Dejv zírá na fotku, kterou drží Sabine pořád ve stejné poloze. Podívám se jí do očí a jen přikývnu.
„To je tvoje maminka, Davídku,“ řekne Sabine a natočí fotku k němu. „Hezká, viď?“ dodá, aby ho nějak zaujala. Karin to na fotce moc sluší, krásně se tam usmívá, je to asi z doby, kdy ještě nepila. Tuhle stránku její osobnosti bych rád před Dejvem utajil, ale teď, když jsem všechno přenechal Sab, na to zřejmě nebudu mít velkej vliv.
„Hmmmm,“ našpulí pusinku Dejv a dál kouká na fotku. „Moje maminka,“ zopakuje ta dvě slova a je vidět, že se mu pod tímhle pojmem celkem nic nevybavuje. Rozhodl jsem se, že v tom Sabine nenechám samotnou, bylo by to zbabělý.
„Pojď ke mně, Daví, něco ti s tetou povíme, jo?“ natáhnu k němu ruce, a když se mě ochotně chytne, posadím si ho na klín. „Víš o tom, že babička je moje a strejdova máma?“ zeptám se, abych mu to nějak líp přiblížil.
„Jo, to vím, babička mi vyprávěla, jak jste se jí narodili hned po sobě, povídala, že vás měla v bříšku, ale to teda nechápu, jak jste se jí tam vešli,“ odpoví a kývá přitom hlavičkou na znamení souhlasu. Oči má pořád přilepené na fotografii Karin.
„Byli jsme mrňaví, víš?“ vysvětlím mu tu záhadu, kterou mu máma nejspíš prozradila, ale on už ji dávno zapomněl. „Taky jsi měl maminku, když ses narodil,“ řeknu a čekám na jeho reakci.
„A už jí nemám?“ odpoví celkem logicky. Sabine na mně nejspíš vidí, že jsem přecenil své síly a vloží se do toho.

„Tvoje maminka umřela, když ti byly tři roky,“ řekne a než se Dejv stačí nadechnout, pokračuje dál. „Byla nemocná, víš? Nemohla se o tebe starat, protože jí bylo moc špatně, a když potom umřela, vzal si tě k sobě tatínek. Víš, co znamená, když někdo umře?“ zeptá se a já jí jen naznačím, že už jsme tohle spolu probírali.
„Jo, to je jako když někdo usne, a pak už se nemůže vzbudit,“ vysvětlí jí Dejv, co si zapamatoval, když jsme se jednou dostali k tématu naší mrtvé babičky. Byla docela fuška mu všechno srozumitelně vysvětlit, ale nakonec to snad tak nějak pochopil.
„No vidíš, že tomu rozumíš, jsi šikovnej kluk. Přinesla jsem ti její fotografii, abys věděl, jak byla hezká. Byla moje kamarádka, víš?“
„Hmmm, tak jo, já řeknu strejdovi, aby mi jí pověsil na zeď, jo?“ vyvlíkne se mi z klína, seskočí dolů a běží rychle za Tomem. „Strejdóóóó, přitlučeš mi maminku?“ slyším z pokojíka, jak honem zařizuje, aby šlo všechno hladce. Oba se se Sab úlevně rozesmějeme, když slyšíme naprosto nechápavou Tomovu reakci:
„Cože ti mám přibít? A kam?“
„No maminku, přece, teta mi jí přinesla.“
„Teta ti přinesla maminku?“
„Jo, obrázek. Mám ho v kuchyni, pojď se na ní podívat, jak je hezká. Víš, že umřela? Teta to povídala.“
„Aha, fotku chceš přibít, já už se lek, co to po mně chceš. Tak ji přines, já si zatím skočim dolů pro kladívko a hřebík, jo?“ slyším Toma, jak rozdává instrukce ohledně rozdělení funkcí a za chvilku už klapnou dveře od bytu. Bráška je prostě akční.

„Tak. Visí rovně?“ ptá se nás Tom, když je Karin na místě, které si zvolil Dejv. Má na ni výhled rovnou z postýlky.
„Jo, je to dobrý,“ hlásím první. „A teď bychom si mohli na něco zahrát, co vy na to?“ navrhnu, abychom už přestali na chvíli řešit téma maminka a odvedli Dejvovu pozornost jinam. Mám dojem, že jako úvod už to stačilo, až bude něco chtít vědět, určitě se zeptá.
„Třeba na indiány,“ zařve bojovně Davídek a začne skákat a předvádí tetě indiánskej pokřik.
„A jéje, Malý péro, Dlouhý péro a Praštěná veverka?“ zašklebí se na nás Sabine.
„Tys to četla?“ zvednu oči v sloup, když si vzpomenu na brejlatou komisní babu, co mi nejdřív slíbila modrý z nebe, a pak to nakonec do toho blbýho časopisu o rodině vrazila. Málem mě kleplo, když jsem si tu hrůzu přečetl, ale naštěstí to nemělo zase tak velký dopady na naši pověst. Většinou se každej jen zasmál a přestal to řešit. Spíš jsem si pak někde přečetl kousavou poznámku o tom, že máme hospodyni. Nevíme prej, co s penězma, tak si kupujeme služku. Nechápu, proč zrovna tohle někdo řešil, jako bychom byli v celém Německu sami, komu někdo doma uklízí. Vždyť je to naprosto normální… jenže u nás se vždycky všechno řešilo, tak proč ne tohle. Nás dva s Tomem zatím nikdo nepropíral, nejspíš uvěřili, že když mám dítě, jsem evidentně na ženský a pomluvy ustaly. Vnímají nás jako hodně těsně spojená dvojčata a tečka.
„To víš, že jsem to četla,“ kývne Sab. „Skvěle jsem se u toho bavila, úplně jsem viděla před očima, jak se tu ti dva honí a řvou, jako před chvilkou tady ten mrňous,“ smála se na Dejva.
„Já nejsem žádnej mrňous, dneska mi strejda říkal, že jsem chlap a že mám bejt rád.“
„No jo, to buď rád, strejda má pravdu, bejt holka je někdy děsně těžký, to mi věř.“

TOM

Sabine. Zjevení našeho života se k nám vrátilo. Stejně tak jak do něj kdysi vpadla, z něj zase rychle utekla, ale vzpomínky zůstaly. Když jsem ji viděl netrpělivě podupávat u branky, od které ještě nedávno měla vlastní klíče, skoro mě to dojalo. Byla pro nás něco jako sestra. Sestra, která je pro každou srandu, která nikdy nezradí… Když mi Bill vyprávěl náš společný život v jiné realitě, docela dobře jsem si to dovedl představit. Věřím tomu, že kdybychom byli partneři, dopadlo by to i tady podobně. Pokud bych já byl stejný jako tam… ale to naštěstí nejsem. Jsem šťastný… a byl jsem šťastný i v dobách, kdy u nás přespávala a chodila na oko s Billem. Nikdy mě nenapadlo na ni žárlit, i když jsem je často viděl, jak se loučí u branky, bylo to pro mě jen jedno velký divadlo. Dokonce mi ani nevadilo, když říkala Billovi lásko…

Až přišel Davídek a bylo po všem. V duchu jsem tohle Billovi ještě pár dní vyčítal, když jsme se vrátili s novým členem rodiny, a mně došlo, že už ji asi nikdy neuvidím, ale nahlas jsem nikdy nic neřekl. Bylo mi jasný, že za tohle Bill nemohl. Ona se tak rozhodla a nikdo jí nemohl nutit, aby zůstala proti své vůli. Nakonec jsem si řekl, že měla pravdu… je přece přirozený, najít si někoho k sobě, prožívat lásku, mít třeba vlastní děti.

Teď tu stojíme v pokojíčku, v její bývalé ložnici, zíráme na obrázek Davídkovy matky, která mi to všechno bude už asi pořád připomínat, kdykoliv se podívám jejím směrem… vždycky s ní budu mít spojenou Billovu zradu a postupný rozpad našeho vztahu. Později, když se na všechno rozvzpomněl, dlouhé hodiny jsme to spolu rozebírali. Snažil se mi vysvětlit pocity, které předtím prožíval starý Bill, abych ho pochopil a neodsuzoval ho tak tvrdě. Neustálý tlak, ve kterém byl roky uvězněný, šílený strach z prozrazení, kterým mu Karin hrozila pokaždé, když se jen trošku vzepřel jejím požadavkům; každé zazvonění telefonu v mé přítomnosti ho rozhodilo natolik, že byl potom nervózní a vzteklý… nenáviděl Karin za to, co mu udělala, nenáviděl sebe, že to dopustil… bál se o naši lásku… Říká se, že kdo nemá rád sebe, nemůže mít rád ani ostatní… cítil jsem to a všechno to bral jako svoje selhání. Když na mě tenkrát už asi podesáté vztekle vyjel, ať ho nechám být, napadlo mě, že je to konec… konec jeho lásky ke mně. Od té chvíle jsem věděl, že pokud ho nechci ztratit, budu si muset zvyknout. Jako jsem si zvykl na žárlivé scény, které mě vyčerpávaly čím dál tím víc…

Tak dost! Musím nechat vzpomínání a vrátit se do současnosti. Teď je Sab tady a já mám konečně pocit, že kousíček skládačky, který nám chyběl, zapadl na své místo. Ona k nám patří a nejspíš už bude patřit navždycky.
„Já mám pro vás něco lepšího, než jsou tomahawky a čelenky s pérama, ale musíte se oblíct. Mám to v autě a domů se to stejně nehodí, co vy na to?“ řekla Sabine a my tři jsme se po sobě podívali. První se vzpamatoval Davídek a otevřel svoji skříň s oblečením.
„Co si mám vzít, tati?“ položil obvyklou otázku. Tentokrát mu na ni ovšem neodpověděl Bill, ale Sabine. Tak nějak přirozeně převzala roli starostlivé chůvy, aniž by jí to zřejmě došlo. Usmáli jsme se na sebe s Billem, když samozřejmě prohlásila:
„Je tam docela teplo, stačí nějaký silnější kalhoty a bundu, nebo se zapotíš. Zaručuju ti, že budeš běhat,“ zkoumala v předklonu obsah jeho pečlivě vykomínkované skříně. „Koukám, že tě tatínek učí už odmalička,“ otočila se na nás a ušklíbla se. Vždycky si dělala z Billa srandu, že mu ty komínky ve skříni zařezávaj, jako by byl někdy na vojně. To samé samozřejmě muselo být v Dejvově skříni. Jediná normální skříň obyčejnýho smrtelníka je v tomhle domě ta moje. Vždycky říkám, že pořádek je pro blbce, inteligent zmatek zvládne.

„Jééééééé, letadlóóóó,“ ječí nadšeně Dejv, když Sabine z kufru auta vytáhne velkou krabici, na který je vyfocený její obsah. Nádherný letadýlko na ovládání. Bože můj, ta holka mě dokáže vždycky něčím překvapit. Ani jednoho z nás tohle s Billem nenapadlo, zmohli jsme se tak na pár autíček a hromadu lega. Letadlo, no to je luxus. Vždycky jsme to milovali, ale pak se rozbilo i to poslední, a už jsme si asi připadali dospělí na to kupovat si nový. V tomhle domě už s námi nikdy žádný nebylo, přestože nám jich prošla rukama pěkná řádka. Každý mělo svoji historii a taky neslavnej konec. Většina se zachytila na stromech tak nešikovně, že už pro ně nikdy nikdo nevylezl. Tady nikdy žádný nelítalo, a přitom je tu tak skvělá zahrada…

„Už mu to docela jde, co?“ sedne si Sab vedle mě na lavičku. Je sice ještě zima, ale sluníčko dneska vylezlo a jeho paprsky zrovna tohle místo docela hezky prohřívají. Bill s Dejvem se snaží udržet „Jestřába“ ve vzduchu, nenabourat do střechy a nezachytit se o žádnou větev a já je pozoruju zpovzdálí. Nechtěl jsem se jim do toho plést, tyhle věci by měli zažívat spolu, jako táta a syn, přidám se k nim až později, až se pořádně vyřáděj. Určitě se jim za chvíli něco rozbije, a pak jim bude strejda k užitku. Sabine s nimi lítala za letadlem po zahradě, ale už ji to taky zmohlo. Odfoukla si svoje dlouhý černý vlasy z čela a nastavila tvář sluníčku.
„Jo, jsou šikovný, ani je to nemusím učit,“ zazubím se na ni. Ona mě zná a ví o mojí ješitnosti snad víc než já sám… Vždycky mě i Billa provokovala, kde mohla, a snažila se nás srazit pěkně zpátky na zem, abychom si o sobě moc nemysleli. Pokaždý našla něco, čím nás totálně dostala. Měl jsem to rád… ani teď to není jiný…

„No jistě, strejda Tom je nejlepší, že?“ rozesmála se nahlas. „Mimochodem, byla jsem na tom vašem prvním berlínským koncertě a docela s chutí jsem si po letech zařvala. Zase jsi machroval, viď? To bys nebyl ty, abys nechal Billovi trošku zásluh… vždycky mu do toho musíš aspoň hmátnout, aby sis sebral trochu pro sebe, co? S tou kytarou a mikrofonem to nebylo moc fér, to musíš uznat. Věděl jsi moc dobře, co Dejv odpoví, bylo to na tobě vidět,“ šťouchla do mě s úsměvem od ucha k uchu. Jenom jsem kývnul, bylo to předem jasný, ale mně to prostě nedalo. „Ale Davídek tam byl rozkošnej, milovala ho celá hala. Kdyby ho tam Karin viděla s vámi na pódiu, určitě by byla šťastná. Celou dobu podle mě toužila, aby měl Dejv tátu… svýho vlastního tátu. Nezlobíš se na mě, že jsem mu dneska o Karin řekla? S tebou jsem to ani neměla čas probrat,“ zeptá se mě a zabodne do mě svý hnědý oči. Zavrtím jen hlavou, aby bylo jasno, že tohle není nic, co by mě štvalo. Věděli jsme s Billem, že to jednou přijde a ona nám to svým způsobem ulehčila.
„Neznal jsem jí, nemůžu jí soudit, byla hezká, ale ublížila nám…“ odpovím a zadívám se na konec zahrady, kde ti dva právě zaparkovali letadýlko na stromě. Samozřejmě si vybrali ten nejvyšší ze všech… „Ha! Strejda Tom se bude hodit,“ kývnu hlavou směrem k těm šikulům a zvednu se. „Pojď, musíme je zachránit,“ podám jí ruku a vytáhnu ji z lavičky. Pomalu kráčíme do míst, kde jsem nedávno přeskakoval plot a roztrhal si při tom kalhoty. Jenže to bylo v jiným čase a v jiný realitě, která už doufám nenastane.

„Tak co tady vyvádíte, chlapi?“ zeptám se těch dvou postaviček čumících do koruny stromu, ve které jejich „Jestřáb“ uvízl. Bodejď by ne, když má tak blbý jméno. Musíme mu vymyslet něco lepšího, tohle je moc nudný. Letadlo s tak nezáživným jménem nemůže udělat nic jinýho než tohle. „To zvládnem, Sab, pojď, vezmu tě na ramena, tam dosáhneš, jsi jako žirafa,“ zasměju se na ni a rychle uhnu, když se po mně ožene. Tohle přesně nesnáší… nicméně ke mně přijde, nechá si udělat od Billa stoličku z rukou, aby se mi líp vyhoupla na ramena, a když se s ní konečně dobalancuju na to správný místo, hmátne po Jestřábovi a drží ho pevně v ruce. Není nad spolupráci. „A teď já!“ prohlásím slavnostně, protože teď mám nárok. Jsem zachránce, tak si to konečně můžu taky vyzkoušet. Doufám, že jsem nic nezapomněl a nestane se mi to samý, co těmhle dvěma troubům.

„Hezkýýýýýýýýý,“ křičí a skáče Dejv, když s letadlem kroužím přímo nad jeho hlavou. „Strejda to umíííííííííí,“ huláká a mává směrem k lavičce, kde teď pro změnu odpočívá se Sabine Bill. O něčem živě diskutujou, ale já mám teď jiný starosti. Nesmí mi to éro spadnout, jinak si utrhnu ostudu. Dejv musí vidět, že jsou taky chlapi, kterým všechno vychází…
„Co ho pojmenovat jinak? Jestřáb je blbý, navrhni něco,“ houknu směrem k Dejvovi.
„Jasně, bude se jmenováááát…“ přemýšlí nahlas a nemůže na nic přijít jako vždycky. Něco mě napadne. „Líbilo by se ti Monsun?“
„Jo, to je pěkný, to zpíval táta, bude to Monsun.“

autor: Janule
bearead: Janik